Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCannibal Holocaust v Hřenských skalách
24. 10. 2024
1
1
112
Autor
Lukáš Hanzl
Strašidelný obrázek, temná hudba „V Hřensku nebolo počuť spev ptákou… , bol tam iba pach krvi.“ Byl samozřejmě hezký den a ptáci normálně zpívali a pach krve je nesmysl, protože nejspíš vůbec nebyla prolita krev. Ano jste manipulováni skrze emoce, jež vám vypravěč podsouvá, aby oslabil vaši logiku. I v následujících dnech po frekventované cestě jen kousek od místa činu prošly stovky turistů s rozjívenými, hrajícími si dětmi.
Ze stejného důvodu byl zvolen „ostrý“ název článku pro dosud nedošetřený případ mladých lidí zemřelých za nevysvětlených okolností na bradle u Křídlové stěny v Hřenských skalách v létě 1987.
Vůbec nemám v úmyslu pátrat po případném pachateli. Ale tento případ je přímo klasické exemplum manipulace podcastových bajkařů lidmi a lidské touhy, hraničící až se sektářskou odevzdaností, býti manipulován.
Začněme nejnápadnějším, nejtriviálnějším ale nejméně škodlivým narativem: „Tento případ připomíná případ Djatlovovy výpravy“.
V čem jsou si podobné případ špatně vybavených ruských horolezců, umrzlých na Urale, stovky kilometrů od nebližší civilizace, a případ tří turistů zmizelých začátkem letní turistické sezóny na nejfrekventovanější naší přírodní památce, jejichž těla byla nalezena 30m od páteřní turistické stezky, a 1,5 km od mezinárodního hotelu s restaurací a autokempem? Hustší provoz už je jen na Karlštejně nebo Václavském náměstí.
Pokud ještě dnes někdo pátrá po záhadě, jak 8 lidí ve spodním prádle, pří teplotě nižší než je -50oC, zemřelo, je beze všech pochyb slabomyslný.
„Pan Dvořák viděl ty tři na Pravčické bráně jako poslední.“ Když pominu fakt, že ten jistý pan Dvořák viděl na Pravčické bráně prakticky kdekoho, kdo byl někdy v pátrací relaci, musím si položit otázku: Co mohl vlastně pan Dvořák vidět?
Pokladna, kde prý dlel, nemá výhled do prostoru brány. Okénko je orientováno do zadní stěny Sokolího hnízda. Areál je navíc členěn i výškově. Začátkem sezóny tam musely být stovky návštěvníků. Jak si mohl všimnout zrovna téhle skupinky a vědět s jistotou, že nezaplatili vstupné? Měli sebou batohy? Jak věděl v pokladně, že v zadní vyvýšené části areálu přelezli plot? To tam lezli po skalách i s batohy a kytarou? I Lenka Vítová?
Neuvádí, kdy přišli, ani kdy odešli. Přestože mu zůstali dlužni za vstupné, nesnažil se je nijak kontaktovat. Když měl uvést nějaká data, nevěděl vlastně nic, tedy nic, co by nebylo v novinách. Ale pamatuje si s jistotou, že to byli oni i po téměř dvou měsících.
Kulový blesk se objevuje na začátku případu a dodnes dráždí a rozohňuje desítky badatelů svou drzou nelogičností. Jeho volba nebyla tak nelogická, jak se soudí, i když byla čistě účelová. Vžijme se do role vyšetřovatele. Má tři mrtvé a ani u jediného se nepodařilo určit mechanismus smrti. Má rovněž tři možné verze příběhu, nešťastná náhoda, vražda a sebevražda mezi těmi třemi, anebo vraždil někdo z venčí.
První možnost je nejlákavější. Jenže ouha, těla jsou od sebe vzdálena. Potřebuje zabijácký fenomén, který je statisticky pravděpodobný a hlavně se přesouvá v prostoru. Proto je kulový blesk ideální. To mu umožnilo ukončit případ, bez nepříjemných komplikací, které plynuly z jiných verzí, a jež by se příbuzným zemřelých rovněž nelíbily.
Jak nabít jistoty, že ani na jednom ze skupiny neulpěl stín viny? Je potřeba najít onoho čtvrtého. To je zase motivace příbuzných.
A tak se s odstupem několika let objevují na scéně vražední pohraničníci. Tento narativ uvedl v život místní amatérský badatel pan Štraus s matkou domnělé oběti Petra Havla paní Havlovou. Příběh začíná v roce 1993, kdy nějaký kunšaft postřelil pražskou prostitutku perkusní pistolí. Paní Havlové zveřejněný identikit připomněl pohraničníka, kterého před tím vůbec neznala. A pan Štraus připojil ničím nepodloženou úvahu, že na ty tři mladé lidi „poštval“ pohraničníky výše zmíněný pan Dvořák, ačkoliv ten to bez postranních úmyslů sám popřel. A tak byl příběh o krutých sadistických pohraničnících s vražednými úmysly na světě.
Měl jen dvě malé vady, chyběla mu základní motivace (proč by někdo zabíjel tři úplně cizí bezvýznamné lidi v lese) a byť jediný důkaz o přítomnosti pohraničníků na místě činu, nebo v jeho okolí.
Přítomnost pohraničníků měla být prokázána dalším nepodloženým tvrzením, že si tudy pohraničníci, cca 200 m vzdušnou čarou od státní hranice, zkracovali cestu. Čili tudy formální trasa jejich pochůzek nevedla. Podle stejně nedoloženého tvrzení rozkazem pozměnil tuto trasu velitel. A opět logický lapsus mezi neoficiální zkratkou a oficiálním přeložením služební trasy nikoho nevzrušuje. Inu nabídneme vám více nepravdivých tvrzení a vyberte si to, které vám lépe vyhovuje. Ovšem to, že se nikoliv doplňují, ale naopak popírají, dokazuje jen, že se jedná o vyfabulovaná fakta.
K otázce motivu, je třeba se zastavit u skutečnosti, že 22 letá Lenka Vítová měla i po smrti zůstat virgo intacta. Jak byl tento poznatek z tělesných pozůstatků ve značném stádiu rozkladu získán a zda je skutečně uveden ve spisu, nelze bez ucelené znalosti vyšetřovacího spisu doložit. Pokud by to ovšem byla pravda, pak padá jeden z nejpravděpodobnějších motivů, motiv sexuální, tedy s výjimkou sadismu.
Teorie o uklízení místa vychází rovněž z nepravdivé informace o batozích zakrytých čerstvým kapradím. Toto tvrzení můžeme dík ze spisu uniklému protokolu ohledání místa objektivně vyvrátit: „…nalezl pod převisem tři batohy a kytaru, které byly překryty už seschlým kapradím.“ Tento protokol popisuje i tábořiště v původním stavu ještě s kotlíkem na ohništi. Kdyby tam někdo opravdu uklízel, nenechal by těla jen přikrytá větví s občankou v Havlově kapse. Prostě by většinu těch věcí odstranil a těla zakopal. Času měl nato dost. Ale nic z toho se nestalo.
Jedním z hlavních argumentů pro vraždu mělo být svázání Petra Havla do kozelce s použitím takzvané francouzské vrcholové smyčky. Pavel Plšek byl horolezec, jak dokládá horolezecké náčiní nalezené v jeho batohu. Patrně on i Havel francouzskou vrcholovou smyčku znali, na rozdíl od našich imaginárních pohraničníků, kterým, pokud by se nevěnovali také horolezectví, byla zmíněná dovednost k ničemu.
Havlovy digitálky byly nalezeny spolu s občanským průkazem v zadní kapse jeho kalhot. Musel si je sám před nasazením škrtidla sundat.
„Ti kluci museli bojovat o život.“ Vážně? A Lenka Vítová, nejmladší a nejslabší z celé trojice, ne? A opět je tu rozpor. Plšek měl mít roztrženou košili. Jenže utržená část Plškovi košile se našla v kotlíku na tábořišti, asi 150m od místa nálezu těl. Kde se tedy rvali o život? Na tábořišti, nebo tam co byli nalezeni? Plšek měřil 180 cm a Havel 175, oba vážili přes 75kg, byli mladí a sportovně založení. To se opravdu nechali tak snadno přemoci, Havel si dobrovolně sundal hodinky a nechal si téměř bez odporu, protože jinak by to bylo téměř nemožné, nasadit na končetiny oka škrtidla, a nechat se svázat do kozelce. A to vše při souběžné pacifikaci Lenky Vítové ve více jak 80m vzdálené skalní průrvě. Copak ji nikdo nebránil?
Byli všichni tři jen pouhými přáteli a pokud někteří tvořili pár, kteří dva to vlastně byli? Kdybychom jejich skupinu posuzovali sociometricky, dle toho kde byly nalezeny jejich ostatky, vypadá to, že velmi blízký vztah mezi sebou měli hlavně Plšek a Havel.
A jako by toho všeho nebylo již dost, vložil se v první polovině 90. let 20. století vyšetřovatelé Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) či Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu služby kriminální policie a vyšetřování (Údvzk SKPV), to nebylo zcela jasně zodpovězeno. Hlavní cílem bylo zjistit, zda v době vyšetřování případu nebylo doň úmyslně zasahováno státní mocí ve snaze zatajit klíčové informace. A bylo potvrzeno, že zasahováno skutečně nebylo. Spis se opět vrátil na krajské zastupitelství v Ústí nad Labem, bez nějakého dalšího posunu v případu.
Jenže pak se po letech objevili nějací lidé, kteří tvrdili, že se podíleli na vyšetřování případu v 90. letech a ti přišli s celou sérií senzačních a opět důkazy nedoložených tvrzení. Podivnost těchto prohlášení je zřejmá již z naprosto chybějících detailů. Tak vznikla historka o modrém mercedesu, místním analogu černé sanitky.
Ten v době vraždy stál prý nedaleko. Prý sloužil jako služební vůz pobočky STB v Karlových Varech, pokud to tedy byl opravdu ten samý vůz. Úžasná informace, která ovšem nevysvětluje nic, dokonce ani sama sebe. Kde vlastně stál ten mercedes, na Fučíkově cestě? Někde v katastru Hřenska? Nebo stál u hotelu na Mezní Louce? To by nebylo nic divného.
A stál tam skutečně služební vůz karlovarské STB? Nebyl to jeden z mnoha modrých mercedesů, třeba některého turisty ze SRN? Řídil ho skutečně agent Falkman, a ne jiný kolega? Kdy přesně tam stál a jak dlouho? A kdo ho viděl na jakých nezvratných důkazech jsou všechna ta tvrzení založena. A pokud už tam byl, jaká je pravděpodobnost, že vůz nebo jeho posádka má spojitost s tragédií těch tří lidí? Jaké důkazy to dokládají? To se nikdy nedozvíte, tak jako u jiných fake news.
Jenže tenhle prapodivný faktografický mišmaš se zalíbil panu Marešovi. A aby mu dodal ještě více šťávy, připojil „informaci“ o vražedném komandu Palestinců. A tak je v takovém případě již zvykem, neexistuje žádný důkaz ba ani indicie o takovém komandu a dokonce neexistuje ani žádný logický důvod k přítomnosti a vraždění takového komanda ve Hřensku.
Aby diváky a čtenáře ubezpečil o tom, že je skutečný znatel, připojuje pan Mareš, další „převratnou informaci“ o výbuších na komunistických sekretariátech v Plzni a Ústi. Souvislost s případem v Hřensku? Naprosto žádná! Ale je třeba publikum zahltit spoustou dat jakoby uniklých „z tajných spisů“, které jsou přeci tajné a proto se nemusí nic dokazovat ani vysvětlovat.
A konzument, který má z přemíry zbytečných a s případem nesouvisejících faktů hlavu „jak škopek“. Je pomalu vmanipulován do pocitu bezmoci a beznaděje. Protože někdo s dlouhými prsty (možná prof. Farnsworth) tahá za nitky a ve skrytu se snaží zahladit stopy, aby se nikdo nic nedozvěděl.
Všechny tyto prezentace končí patologickým závěrem: „Ale skutečnou pravdu se už asi nikdy nedozvíme.“ respektive: „Nevěděl jsem nic, teď vím ještě míň, ale hlavní je, že jste na mně nic nepoznali.“
Lidé se vlastně ani pravdivý výsledek dozvědět nesmí. Záhada, která je vyřešena se stává bezcennou banalitou. Už se nedá důvěřivým konzumentům prodávat na různý způsob dál.
Závěrem nesmíme zapomínat na poslední „velký objev“. Jsou jimi v roce 1988 ztracené dívky z Plzně, jmenovaly se Lenka Mužíková a Ilona Vavříková. A kdo je viděl? Ano, náš starý dobrý pan Dvořák z Pravčické brány. Tentokrát přidal alespoň jeden detail. Prý si u něj dívky kupovaly pohledy. Nic víc o nich neví. To je vše. Kromě pana Dvořáka je vidělo dalších 20 lidí na více jak dvaceti místech v Čechách, v Karlových Varech, v Adršpachu, etc. včetně Rozkoše.
Přestože se policii i přes mnohaleté vyšetřování nepodařilo ustanovit jejich pohyb, ani v čase, ani v prostoru, konspirátoři zde již vidí pokračující vražednou sérii vztahující se k tomuto případu. A jak už to bývá, bez jediného důkazu neochvějně věří svému výmyslu až do roztrhání těla.
Reference:
Hanzl Lukáš, Případ mrtvých v Hřensku z roku 1987, dostupné na: https://www.academia.edu/64782622/P%C5%99%C3%ADpad_mrtv%C3%BDch_v_H%C5%99ensku_z_roku_1987
Mařeš Jaroslav, Záhady kriminalistiky: Když vraždil kulový blesk, BASDATELÉ, dostupné na: https://badatele.net/zahady-kriminalistiky-kdyz-vrazdil-kulovy-blesk/
Strejcová Hana, Děsivý zločin v Hřensku: Smrt tří mladých trampů z roku 1987 zůstává doposud neobjasněná, dostupné na: https://medium.seznam.cz/clanek/hana-strejcova-desivy-zlocin-v-hrensku-smrt-tri-mladych-trampu-z-roku-1987-zustava-doposud-neobjasnena-15555
Řádil v Hřensku sériový vrah? Rok po záhadné smrti tří trampů tu zmizely dvě dívky. V okolí byly nalezeny lidské ostatky!, dostupné na:https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi-zapomenute-zlociny/522599/radil-v-hrensku-seriovy-vrah-rok-po-zahadne-smrti-tri-trampu-tu-zmizely-dve-divky-v-okoli-byly-nalezeny-lidske-ostatky.html