Z povídání II

Shrbená mátoha táhnoucí těžkou káru,

zasněný podivín s očima dítěte;

ztrhaný obličej a pohled plný zmaru,

takovou postavu si člověk nesplete.

Za jasných úplňků k zářící Luně vzhlíží

v bláhové naději, že mu snad odpoví.

Rád by se rozletěl, však vždy ho něco tíží,

vláčí se po světě s těžkými okovy. 

Nikdy si k lidem nevystavěl most,

proto osamělý bloudí temnou nocí;

na krku nosívá šáteček nachový.

Kdo vlastně je ten nevítaný host,

jehož rým a rytmus mají ve své moci?

Sváteční poeta, co není jako vy.