Sčítanec cizího života 3. 0 (verze zpředmětnění)

Místo spánku má mysl bděla, když v bulvách mých krev tepala, kulatý výklenek přede mnou vábil oči mé a tavený křemičitý písek, ve výklenku, propouštěl ve stříbřitém jase, tyčinkami sítnice, viditelné elementární částice – fotony. Praobyčejná, průhledná, tabulka, jež chytala smítka prachu, kryla bezbarvým sklem nikde nekončí hladinu mořského oxidanu, kyslík a vodíků pár. Barva indigo svými vlnami šatila halitu plnou kapalinu, když dešti svůj objem všanc dávala. A jako by mohutná vzpoura andělů v mohutných temných útvarech z desublimované vody, duše mé, na zemi snášela z tisícerých ostří tisíceré jiskry světla štěpících střepin deště. Smutek přírody o kov lodi šeptem duněl a má vůle prahla z místnosti odejít. 

„Estetický hnus,” smrštily se alveolární sklípky mé, zatímco můj stín místnosti se vzdaloval. Kinetická energie mých kroků žhavila chlad chodby, chodby kvádrové, chodby plné prázdných množin estetických požitků. 

„V nicotě a hnusu i abstinent by pil, co pak já, co pak námořnice, jež každým dnem má o den ke smrti blíže,” žehly v dutině ústní myšlenky mého dechu.

Hniloba a plíseň čpěly ze zdí, když můru mojí duše vábilo světlo dveří.

„Tam, kde tunel kvádru končí, snad světlo nejjasněji svítí, ačli je to jen zářivka,” zachraptěl můj hrtan, pro velikost vzrůstu mého a posluchače v potenci.

Prostorové souřadnice poloh mých světlo vábilo a směr můj změnilo.

Dveře byly již pootevřeny. Tyčinky mých černých očí byly při prostoupení rámu dveří zahlceny jiskřivými fotony a čípky sítnice si jen zlehka zvykaly na světlo-záři pijanů ve středu místnosti houpacími sítěmi protkané. Atomy bezostyšných ochlastů seděly na dřevěných židlích malých rozměrů, kol elipsy stolu téže látky. Jak tak jejich těla seděla okolo nevzrostlého stolu hrajíce v karty, utapíce se v tajemné pálence, mžikala již víčka má a v místnosti má buněčná struktura stála. Mé tkáně protkal tucet hrotů, pohledů, rozumných živočišných stvoření, topíce svou lidskost v hazardu – nejnerozumnější z neřestí a alkoholu, jenž mé žíly žehl již dost.

Vizáž sešlého a narezlého rybářského harampádí v pravém dolním rohu napravo ode mě, byla v mysli mých elektrických neuronů neoddělitelná od individuí v mém zorném poli:

„Mlčky sledují hráče hrát jen andělé, sedej,” bručivý hlas vyzýval k činu.

„Andělé jsou na staré,” děl úsměv pleti mojí.

„To z nás mají asi terno.”

„Zbožnost mojí duše drhne v prvním nebi, nač šesti kazit podívanou?” Již k východu směr můj se navracel, když temná silueta v rohu levém, horním, míhavě lízla moji zřítelnici.

„Mrhání jen.” Vykročila dolní končetina má, vzdalujíce se cizosti vnějšku.

Po skřípotu a dovření dřevěných dveří putovala má pouť chodbou po dráze své, stále po ní v příď.

Příď pohlcovala makromolekulární sloučeninu mého těla, když zakmitalo v uších mých tiché vody kýchnutí. Mé údy vyšly za rozechvělým vzduchem z levé půli lodi, přes okraj sklonily se plechu „vraku”, kde pod mou hlavou, u bárky, údy máchal ztroskotanec s lahví alkoholu.

„Netopilo se to tělo už tak dost?” Děl nervózní můj smích.

Avšak bez odpovědi moře změnilo svých světelných vln délku. Silueta temna. Mořského oxidanu zašustění. Černá bublanina namísto neznámého. Mořské šelmy stín.

„Láska stáhne až na samé dno. Co odrazí se, až si pak na něj sáhne? Snad X atmosfér mořské výše by k odrazu dopomohlo, však ale. Když láska zapouští kořeny, vzrůstá jen, neopouští, i přes bázeň sakrální.” V uších mých vnitřních monologů mé chvění znělo, než ocitnulo se mé tělo u kormidla lodi a jako umbra, svázána těžkostí svých promočených hadrů, zvažovala mysl má stočit vibrace mých rozléhajících se kroků opět v podpalubí. V harmonii větrného blizardu, poseta tisícerem deštných ran, desertovala chiméra, já.