RITUÁL JEDNADVACÁTÉHO STOLETÍ

Jsem součástí země,
tak jako vy všichni,
stejně sobecký...
Stromy mi dávají sílu
- a také hlína,
do níž vrostly mé nohy -
šaman každým coulem.
Kráčím po cestě...
- má cesta smysl?
Nééé,
je jen pustým rituálem,
dodávajícím sílu a jistotu
v temných vodách,
po kterých jdu,
aniž bych znal cíl.
Vedle mne pluje krokodýl
v té chladné severní řece,
chladnější, než oranžová barva bóje,
značící hluboké vody... (mé mysli?)
Jdu -
vznáším se
a hlavou mi zní
slova z mých básní,
smýchaná s Krylovými ódami
jak útržky toaletního papíru
víříci v jemném bahýnku té řeky...
Točí se pode mnou,
snažíce se mne strhnout dolů
a já stojím nad tím vším
ve výši poloboha.
Ó Perune a Velesi
- byli jste už tak vysoko?
Zítra stejně budu klečet
u vašich nohou
v neměnném denním rituálu
a do kasičky v kostele
hodím desetník...
Vše se rozpadá na střípky myšlenek,
které se ztrácí a rozplývají,
nemaje tužku,
která by je zapsala,
a nebo vyryla do kůry.
A má mysl
je jak vodní hladina,
plná olovnatých barev a stínů,
na níž se vlny zvolna rozplývají,
aniž by stihly uchovat svůj smysl
pro zítřejší dny.
Vše se zvolna rozplývá
a já jdu dál a ztrácím se
v každodenním rituálu -
v rituálu života...