Jan

     Byl úplněk a svátek měl Jan. Kraj byl ke kráse vychován a Honzík slavil svůj šestnáctý svátek, za svých sedmnáct let. V útulku, v zeleni, mohutných stromech Kroměřížského kraje, se rozezníval chorál noci Svatojánské.

        Sem Olomoučtí gymnazisté vyrazili na svůj školní výlet, aby si oslavili jeden z náročnějších roků své docházky. A v chatě zasazené do lesa se pilo, žilo, měnilo představy ve slova…

        ,,Čas kvapí-„

        ,,Je úplněk, pojďme ven!“

        A kdyby byli na paloučku lišky, zahrabaly se do nory. A kdyby tam bubáci skřípali zuby, rozprášili by si je. A ono se na místo všeho na paloučku rozkřiklo rádio. Stromy se smály a vypadaly při své ohromnosti a šumu, jakoby se zlobily. Ale to ne – nikdo kromě kopřiv nenadával. Slunce se zrcadlilo v měsíci jak jen mohlo.

        ,,Bojím se, že se někdo ztratí!“ povykoval Kristián.

        ,,Měl by sis změnit jméno,“ kontroval Mikuláš. Všade kolem probíhalo veselí, oslava v hranicích gravitace a ničeho jiného…

        V tom zavalitá Markéta změnila svůj typický vyjukaný výraz v zasněný a spadla na záda. Válela se v kopřivách a ty se rozhodly uložit jí trest s odkladem, podmínkou. Dohodly se, že Markéta bude pálena až příštího dne.

         ,,Já myslela, že mě chytáš Ady,“ zvolala ke kamarádce. Ta nevěřícně vrtěla hlavou. Jindy by se jí vysmála, vždyť pád nebyl domluvený… Ale to nešlo při té lítosti. Vždyť zítra bude Markéta spálená!

         ,,Včera měl svátek Honzík a slavili jsme v noci na paloučku. A víte co? Předtím jsme byli u vody, celé odpoledne slunce pražilo… Všichni jsme byli spálení, Adéla jako rajče a kdekoho bolí hlava. Je to nesmysl míchat alkohol, slunce a kdo ví co ještě. Ale hlavně bych měl politovat Markéty. Ta vyloženě hoří.“

Honzík Žůrek 2002-06-26