Paměti Mořice z Kurastu - poté co padl Diablo...

 Byl v místnosti sám a temnotu rušila jen svíce jejíž třepotavé světlo osvětlovalo muže, který pilně škrábal na pergamen perem. Jeho tvář byla soustředěna a psal rychle a bez zaváhání. Škrábání pera a jeho dech, to bylo to co rušilo ticho, stejně jako svíce rušila temnotu. Lehké ťuknutí pera o sklo, když muž namočil špičku do kalamáře příliš prudce. 

A opět začal psát, ta přetržka byla krátká, velice krátká. Měl toho hodně na srdci… a příliš málo času. Na okamžik přestal psát a jeho ruka se mimoděk dotknula topora válečného kladiva, které měl opřené o stůl. Následně jeho pohled našel otlučený černý štít který byl také na dosah ruky.

Tady byl v bezpečí, ale na jak dlouho? Když se zaklonil, světlo ozářilo jeho tvář, byla pohublá a byli v ní vyryty vrásky únavy a vyčerpání. Jen oči měl čisté a plné odhodlání. Ještě než začal psát, jeho ruka se dotkla přívěsku který měl na kožené šňůrce. Krátký a lehký povzdech a muž začal zase psát.

Vstup do temnoty

Všechno se pokazilo onu noc, když jsem se se svými bratry a reverendem Rufusem vydal na obhlídku. Chtěli jsme navštívit místo kde žije stará žena s několika sirotky. Reverend Rufus, výše postavený kněz který byl tlustší i než já, nás vedl temnotou, kterou zaháněla jen malá lucerna kterou jsem nesl. Cítil jsem už několik dní že se tady něco změnilo. Noc nebyla už příjemná a vlahá. Byl z ní cítit mráz, smutek a smrt. Ke své hanbě si nyní už nevybavuji jména bratrů se kterými jsem šel tou prokletou nocí, kdy něco skončilo. Hvězdy se na naši pouť dívali s naprostou lhostejností… Chápal jsem je, byly vzdáleny našim problémům. 

Náhle se ozval vysoký jekot, který snad nemohlo vydat lidské hrdlo… a bylo přerušeno jakýmsi smíchem. Současně jsme spatřili i svit pochodní. Přidali jsme a našim očím se naskytne děsivý pohled. Asi pět netvorů zhruba lidských proporcí obklopovalo chatrč a na zemi pod jejich nohama se válelo malé tělo. Rufus a jeden z bratrů měli válečná kladiva a vrhli se dopředu. V okamžiku jsem zapomněl na to, že nás Světlo učí bojovat v klidu, bez vzteku a nenávisti. Můj vztek se vydral na povrch a já se vrhnul po bohu ozbrojených bratrů a v ruce jsem měl jen dýku. Ale dýku kterou jsem uměl dobře zacházet. Jeden z netvorů odletěl do tmy s hlavou rozdrcenou reverendovým kladivem. Ten protočil kladivo a vykryl úder mečem. Jen prostou silou od sebe netvora odmrštil dál a jedinou ranou se zbavil i tohohle. Můj bratr ve Světle se potýkal s jedním z netvorů o chvilku déle, než se mu podařilo jej skolit. To už jsem se k jednomu z nich dostal i já. Uhnul jsem výpadu meče, přikročil a bleskovým bodem jej zranil. Úskok v zad, opět se na mě vrhnul, tentokrát jsem zariskoval víc, vytočením trupu jsem se vyhnul bodu, levačkou jej zasáhl do zápěstí a tím dostal zbraň dál od sebe. Opět rychlý krok a zabořil jsem mu do těla dýku. A ještě jednou, než ten zmetek padl na zem. Uslyšel jsem hlas který se modlil ke světlu… a náhle až nyní jsem si všiml, že mě čepel meče lehce zasáhla. Ale po motlitbě se má rána zatáhnula a kůže byla neporušena.

Reverend otevřel dveře, jeden z bratrů zkontroloval mrtvé netvory a já to zabité dítě. Cítil jsem že mě zase přemáhá vztek, ale tentokrát jsem jej potlačil. Křik, nářek z chalupy, kde nakonec byla stará žena a asi pět dětí. Ti se krčili nad zmítajícím se tělem, a když jej reverend vynesl ven, viděl jsem že je to malé dítě, ale jeho tělo je plné černých čar, které se zjevně rozrůstali.

“Zachraňte jej vzácní pánové” kvílela žena a ostatní děti ji podporovali. Všichni čtyři jsme se nad dítětem sklonili. Cítil jsem jakousi temnotu která se z černých ran dostala až ke mě. A byl jsem si jist že ostatní to cítí také.

Poprosil jsem v duchu Světlo o radu… a ta byla krutá. Reverendovu modlitbu jsem slyšel jen vzdáleně a věděl jsem co po mě Světlo chce. To dítě umírá a jen já mu mohu pomoci.

Rychlým švihnutím nože jsem dítě zabil.

Udivené vydechnutí.

“To ne Mořici!” silný hlas Rufuse mě vytrhnul od modlitby za duši tohoto mladého stvoření, jehož život jsem uhasil.

Noc byla ještě temnější než předtím a hvězdy měli chladnější pohled. Křik ženy a pláč dětí.

“Muselo to být, byl ztracen” řekl jsem když jsem se postavil a vešel do chalupy. Nikdo v ní nebyl. Bez ohlédnutí jsem zamířil zpět k Tristramu. Za sebou jsem slyšel reverenda jak rozkazuje aby byla chatrč spálená. V mé hlavě se bila spousta hlasů. Svědomí, světlo… a kdo ví, jaké ještě. V hloubi duše jsem byl přesvědčený že jsem udělal dobře a zmučenou duši zachránil.

Ale jak se budu vidět dál? Jako vrah? Asi ano. To že jsem zabil nějakého prokletého, to se mě nedotknul vůbec.

“Pozor bratře” slyšel jsem hlas a vzápětí jsem si uvědomil že se na nás řítí další proměněnci, či co to bylo. Tentokrát jsem nepřemýšlel vůbec. Lucernu jsem roztříštil o hlavu prvního a toho zalil olej který vzápětí vzplál. Další netvor měl sekeru, Bleskově jsem k němu přiskočil, vbodnul čepel dýky do těla a upadl s ním na zem. Řev upalovaného netvora, cvakání zubů toho kterého jsem zběsile bodal.

Můj vlastní nenávistný křik. Náhle mě něco donutilo se otočit. Nade mnou stál netvor s mečem… a ze tmy přiletěla hlavice kladiva která jeho hlavu roztříštila. Zachránil mě Rufus.

A náhle bylo tichu. Seděl jsem na zemi, zalit krví nepřátel, ale vlastně, i nevinná krev mě ulpěla na rukou.

“Bratře Mořici” řekl tiše Rufus. “To co jsi udělal, je neodpustitelné.”

“To dítě nemělo šanci reverende” řekl jsem ještě  tišeji.

“To je možné, ale ty jsi nám ostatním nedal šanci ani se pomodlit.”

“Lituji toho.”

“To nestačí.”

“Ne? Já musím žít s vraždou! Ne vy!”

“Reverende, myslím si že Mořic má pravdu” ze tmy se vynořil bratr s kladivem a za ním i ten druhý.

“Je to možné, ale Světlo rozhoduje o životě a smrti, ne my.”

Postavil jsem se. “Reverende, je na Světlu jestli mě odpustí nebo ne. Ne na vás.” S tímto jsem se otočil a šel pryč. Neměl jsem tohoto muže rád, ale od chvíle kdy arcibiskup Lazarus odešel s králem Leorikem do podzemí katedráli v Tristramu, vedl naši výpravu.

Šel jsem náhle sám, beze světla. Ale to nevadilo. Temnota mě nikdy nevadila.

 

Muže vyrušilo otevření dveří.

“Pojď, je čas příteli” zazněl hlas mohutného muže s obrovským mečem v závěsu na zádech.

Klid skončil.

“Hned to bude” řekl pisatel. Ale nezvednul se a pokračoval ve psaní. Tak málo času. Světlo, pomož my…

 

Zamířil jsem přímo do hospody. Nemohl jsem jít ani nikam jinam, musel jsem se napít a promluvit si s někým. Ale s kým? Nabízela se snad jen lovkyně Annie, rusovlasá žena kterou jsem znal už z kláštera v průsmyku. Naučila mě hodně o boji, ale také o pití. O vztahu muže se ženou ne, pro službu Světlu jsem nesměl toužit po ničem jiném, i když v posledních dnech jsem pokušení odolával stále hůře. Světlo, kdybych již jednu ženu nepoznal, nevěděl bych jak je příjemné ji mít… nikdy by mě to nechybělo. Tehdy to nebyla lehká zkouška. Lazarus mě pozval do hostince kde jsem mohl pít jak jsem chtěl a pozdě v noci mě představil nádhernou ženu jménem Helen. Noc s ní byla úžasná, a když jsem se probudil, žena byla pryč. Vedle postele leželo nové roucho Zealóty a obyčejný cestovní oděv. Seděl tu v křesle Lazarus. Ptal jsem se na Helen, ale řekl mi pouze “O tohle všechno přijdeš, když zvolíš roucho. Když zvolíš obyčejný oděv, jsi vyvázán ze slibu a můžeš jít kam chceš.”

“Proč jsem tedy s tou ženou mohl být?” zeptal jsem se tehdy.

“Musíš poznat co co přijdeš. To je ta pravá zkouška.”

Zvolil jsem roucho a nyní o čtyři roky později stojím ve velkém hostinci města Tristram. Hliněná podlaha, uprostřed ohniště u kterého sedělo několik vesničanů. Pár stolů a jednoduchý výčep. V hostinci bylo téměř ticho. Jen několik lidí spolu tiše hovořilo. Nikdo známí v dohledu.

Povytáhnul jsem si opasek a vydal se k výčepu pro pivo. Musel jsem spláchnout prach, vztek a krev. 

Jako by se něco změnilo, protože vzápětí jsem uslyšel mocný hlas a úder okovanou pěstí do stolu. “Na krále!” zařval nevysoký chlapík, který mě ale převyšoval šíří ramen a určitě i silou.

“Drsná parta” prohodil jeden z mých bratrů, Ortega jak jsem si vzpomněl,  který byl se mnou venku a já si jej ani nevšiml že přišel. Mé oči musely být něčím zaslepeny.

“Rytíři” téměř pohrdavě jsem odpověděl. Neměl jsem rytíře nijak rád. Halasní, arogantní… ale také skvěle vycvičení válečníci kteří přísahali věrnost králi Leoricovy. Ale kde se tady berou? Neměli být na západě?

Nevím a ani jsem se to vlastně nedozvěděl. Všechno se mi nějakým způsobem zahalilo do temného hávu, který mě oslepil a oslabil.

Přišel král Aidan, oslavovaný lidmi i rytíři. Objevila se hrdinka Morein, která nynějšímu králi stála po boku když zabili Diabla, pána teroru. Chyběl jen čaroděj Jazad.

Nevím. Noc plynula v jakémsi horečném tempu, které začalo být zlé ve chvíli, kdy jsem slyšel rytíře jak se baví o mém mistrovy Lazarusovy. To mě vstoupil opět vztek do hlavy.

“Koho to pomlouváte!” zvýšil jsem hlas.

“Toho mrzáka Lazaruse, který přivedl našeho krále Leorica do spárů temnoty!” odpověděl hlasitě podsaditý válečník v modré prošívce a kroužkové košili.

“To není pravda” oponoval jsem. “Lazarus kterého znám uctíval Světlo a toho co říkáš by nebyl nikdy schopen.”

“Byl. Zradil krále, vypustil na svět démonické hordy a ukryl se v podzemí katedrály.”

“Lžeš!”

Rytíř se vymrštil z lavice. “Já nikdy nelžu” zavrčel výhružně. “Vy uctívači Světla jste všichni stejní…. zrádci.”

Ovládla mě asi temnota. Vrhnul jsem se proti silnějšímu rytíři, za kolísavého svitu svic. Odhodlán udeřit ho, zadusit jeho řeči o mém mistrovy… a téměř otci. O muži který mě naučil vše co jsem věděl o Světlu a jeho moci. To on mě donutil číst knihy a vzdělávat se. On mě vytáhl z ulic Dolního Kurastu a dal mému životu smysl.

Udeřil jsem, ale rytíř můj úder kryl vlastně naprosto ledabyle a sám se napřáhnul…

A jeho ruku zadržela jiná. Druhý rytíř zastavil ránu která by mě dost pravděpodobně poslala přes půl hospody.

“Klid bratře. Nešpiň se s tímhle tím.”

A potom vešel princ, vlastně už král, Aidan.

Odešel jsem.

 

Mudrc Deckard Caine byl zvláštní. Co jsem slyšel patřil ke starobylému Horadrickému řádu, který založil archanděl Tyrael, tak jsem alespoň četl. Seděl jsem osamoceně u ohniště, když mě tento starý muž v šedém šatu oslovil. Hlavu jsem měl plnou temných myšlenek a všechny se obírali mým mistrem Lazarusem. O Cainovy jsem věděl z řečí jiných lidí… a dokonce i z knih, ale nikdy jsem netušil, že se s ním jednou dám do řeči.

Velkou síní se rozléhal hlahol hlasů, pod krovy se shromažďoval kouř z ohňů. Záře ohně a pochodní potlačovala tmu… ale také temnotu v mé duši. Srkal jsem z kalíšku silnou pálenku, když se vedle mě usadil tento starý muž. Oděn v šedý šat, opřen o svoji hůl promluvil hlasem, který byl jakýmsi způsobem hypnotický.

“Nikdo nevyjde z temnoty, aniž by jej poznamenala” pronesl.

“O kom to mluvíš?”

“To si sám domysli. Ty víš o kom mluvím.”

“Nevím” odpověděl jsem mu. Jeho pohled zaletěl k rytířům a králi Aidanovy. Pokračoval, jako by četl moje myšlenky. “Ty si knězi myslíš že není pravda že Lazarus přešel k temnotě? I přesto že to Aidan řekl že jej zabil? Myslíš si že princ, ne, král, lže?”

“Lazarus by to nikdy neudělal. Nikdy by nekonvertoval.” Doufal jsem, že můj hlas zní pevně.

“Jen ti nejsilnější jsou schopni odolat. Ale kdo patří k nejsilnějším? Proč i po pádu Diabla přicházejí démoni?”

S touto otázkou se zvedl a odešel.

Pevně jsem sevřel rty. Lazzarus nemohl být vinen přeměnou Leorica. Nemohl padnout rukou nějakého tupého válečníka. 

Věděl jsem co musím udělat.

Vstoupit do katedrály.

 

Lovkyně Annie byla půvabná mladá žena které podle mě bylo škoda na vstup do bojového řádu Nevidomého oka. Měla sice nepříjemný zvyk se u každé druhé věty zasmát, ale měl jsem ji rád. Často jsme spolu popíjeli pálenku, ale jak jsem psal výše, nikdy mezi námi k ničemu nedošlo, až na to pití. Měla ještě jednu slabinu, a to byla minimální sebedůvěra. Viděl jsem ji střílet z luku i bojovat, ale nikdy by o sobě neřekla, že je dobrá. 

Potřeboval jsem s ní mluvit, ale ideálně beze svědků z řad Sester… a hlavně Kayshi a Morein. Hovory v krčmě slábnuly. I král Aidan šel spát. S ním zmizela i Morein, alespoň co jsem si všimnul. Nyní jsem popíjel pivo u stolu a měl všeho dost. Když si naproti mě přisedla Annie.

A s ní přišel ten podsaditý rytíř který mě téměř rozbil hubu… a možná i něco víc. 

“Mořici, tento rytíř se jmenuje Ráma a chtěl by s tebou mluvit.”

“To se neumí ozvat sám?” ujelo mi dřív než mě došlo, že riskuji nakládačku. Ale je možné, že jeden řád který tvrdí, že alkohol je vynález démonů aby lidé propadlí Peklu měl pravdu. Vždy když piji víc než mám, riskuji svoje zdraví… i duši.

Ráma se zamračil. “Chci se tě zeptat na pár otázek knězi.” Jeho poslední slovo bylo řečeno s výsměchem.

“Ptej se… rytíři” oplatil jsem to stejnou mincí, i když jsem věděl, že oslovit mě přímo, je pro válečníka obtížné.

“Víš kde mohou mít démoni hnízdo?”

“Možná” pokrčil jsem rameny. V hlavě mě uzrál nápad. “Katedrála kterou odešel Aidan… tam může být odpověď.”

“Proč tam?”

“Nevím o jiném, znesvěceném místě tady v okolí” řekl jsem. “Zítra tam chci vyrazit a přesvědčit se… ale sám to nedokážu.”

“Myslel jsem, že Světlo tě ochrání.” řekl posměšně.

“To ano, ale silná paže se hodí také.”

“Nevím jestli ti můžu věřit Mořici” řekl poprvé mé jméno. “Myslím že se v tobě skrývá temnota. Stejně jako v …”

Nenechal jsem jej to doříct. “Rámo. Jestli ve mě najdeš byť kousek temnoty, můžeš mě zabít a já se nebudu bránit” řekl jsem impulzivně.

Podíval se na mě svým tvrdým pohledem a já viděl, že má slova vzal vážně.

“Zabiji tě” řekl.

“Tak to jste si vyjasnili” řekla svým veselím hlasem lovkyně. “Ale nemyslím že to dáme jen ve třech.”

“Víš o někom dalším kdo je tak hloupí aby šel?” řekl jsem už ztěžklím hlasem. Pití se na mě projevovalo stále silněji.

“Já ano” řekl Ráma. K našemu stolu přistoupili dva muži. Jeden z nich byl vysoký, šlachovitý muž s maskou na hlavě. Okamžitě jsem ucítil jeho temnou moc šamana ze severu. Druhý byl o něco mohutnější a oděn v bohatý oděv. Dlouhé světlé vlasy, postoj válečníka… a aura moci. Čaroděj.

“Jsem Ras´ca” představil se šaman a usednul vedle mě. V ruce měl korbel piva. “Prý jdete zabíjet démony” řekl.

Pohlédl jsem na něj a to co jsem viděl se mi moc nelíbilo. Temná aura se míchala s přírodní, ale ta podléhala temné moci. Měl zlý pohled zabijáka.

“Ano” řekl jsem pouze.

“Tak to se přidám. Něco mě říká, že to co hledám, najdu s vámi.”

“Já se také přidám” řekl ten druhý. Jsem Esker Talion” představil se. I já něco hledám.”

“Každý něco hledá” řekl jsem. “Budu rád když nás doprovodíte. Já nejsem žádný velitel a proto navrhuji aby nám velel, alespoň v boji, Ráma.”

Všichni na válečníka pohlédli a každý přikývnul.

I já. Ale stejně jsem si ještě neodpustil pár vět. Když jsem se tak díval na tyhle zachmuřené tváře, tedy až na Annie, pochopil jsem že …

“To že jsme tady” řekl jsem pozvolna, “není náhoda. Moc tady Eskera se spojí s mocí šamana ze severu. Síla válečníka se spojí s obratností a znalostmi lovkyně. A já vás zaštítím před temnotou.”

“Povídačky” utrousil šaman.

“Jen počkej ze svým soudem” odpověděl jsem mu a srdci jsem cítil že mám pravdu. 

A také jsem věděl, že tito lidé změní můj život a jeho hodnoty.

 

Pisatel škrabal brkem na pergamen a věděl, že nikdy nestihne zapsat všechno co měl na srdci. Ale vlastně ani nemusel. Stačilo mu napsat tohle co stihnul.V jeho brašně se už nacházel popis jejich činů od tohoto… osudového setkání.

Velký a obtloustlí muž skryl své poznámky do vaku. Na záda si zavěsil štít, za opasek do závěsu dal své kladivo.

A pravačka nahmátla rukojeť zbraně, které říkal Boží hněv.

Rázně otevřel dveře místnosti kde psal a vešel do místnosti kde vládl ruch. Desítky válečnic se strojili k bitvě…. a kněz Mořic zamířil k svým čtyřem přátelům.

 

První zkoušky

 

Nemám rád rána, obzvláště ty, ve kterých se probouzím v ještě horším rozpoložení než v noci usínám. Dnešní ráno mě přivítalo kokrháním kohoutů a štěkotem psů. Ale také silnými hlasy několika lidí kteří šli teprve spát či se probouzeli a začali zase pít. I takový zde byli, lidé kteří zaháněli strach z budoucnosti chlastem.

A pak tady byli zbylí sedláci kteří vyráželi na pole pracovat. 

A pak my, kteří se zase rozhodli navštívit nejtemnější místo v dalekém okolí.

Sešli jsme se u snídaně. Široko ramenný Ráma v modré prošívanici a kroužkové zbroji na které měl přidělány plátové chrániče ramen. Za pasem měl jednoruční meč a na ruce pukléř. Tmavé vlasy si stáhnul čelenkou aby mu nepadaly do očí… které se mračili na celou hospodu. Čaroděj Esker Talion ve svém zdobeném kafanu a koženou čepicí na hlavě měl u sebe jen dýku a vypadal docela… optimisticky. To se nedá říct o Ras´covy, šamanu ze severu. Tmavý šat, nezbytná maska ve tvaru šelmí hlavy. U pasu měl kromě dlouhé dýky ještě zvláštní, krátký meč s lehce zahnutou čepelí. Z něj zase sálala zloba a vztek. Na co byl zaměřený jsem nevěděl. Annie se rozpačitě usmívala. Na sobě měla oděv v barvě lesa, přes rameno luk a u pasu těžký nůž. Vypadala nervózněji než bych čekal. A pak jsem tady byl já, tlustý kněz s dýkou za pasem a holí v ruce. Okny do hospody tryskalo světlo ze slunce a vše ukazovalo, že bude krásný den. To mě povzbudilo na duchu. Pojedli jsme mlčky, neměli jsme si co říct a každý z nás byl ztracen ve svým myšlekách. 

Ve chvíli kdy jsme se mlčky začali zvedat, vrazila dovnitř Morein.

“Král zmizel! Král se ztratil!”

Vypukla panika. Rytíři kteří tady se začali překřikovat a Ráma se k nim přidal. Shlukli se kolem Morein a začali ji vyslýchat. Vysoká žena co chvíli vrtěla hlavou, ale přes rytíře její slova nebylo slyšet. Po chvíli došel Esker za Rámou a dovedl ho k našemu stolu.

“Nic se nemění” řekl svým klidným hlasem. “Stejně jsme chtěli vyrazit ven.”

“Jen místo do katedráli se půjdeme podívat po králi” doplnil jsem čaroděje.

Šaman se na nás podíval svým divokým pohledem. “Proč?”

“Protože to je náš král” odsekl Ráma.

“Můj ne” řekl klidně šaman.

“Přísahal jsem mu věrnost. Musím ho najít. Už jednou jsme ho s bratry ztratili…” odmlčel se. “Znovu už ne.”

S nadějí se podíval na Annie. “Lovkyně, dokážeš ho vystopovat?”

Pokrčení ramen. “Nemělo by to být nijak obtížné. A není tu zase tolik cest kterými by se mohl ubírat.

Nebylo na co čekat. S povzdechem jsem si přes rameno hodil čutoru s vodou a vak s jídlem a pár drobnostmi které se mohly hodit. Pomodlil jsem se ke Světlu a víc připravený jsem být už ani nemohl. Abych pravdu řekl, vůbec se mě nikam nechtělo a kór se spojenci o kterých sem si byl jist, že by mě s radostí zakroutili krkem.

“Na cestu” řekl hlasitě Ráma a tím se chopil svého vůdcovského postavení. Vyšli jsme ven a vyrazili, jak jinak, do kopce.

“Když nás napadnou” začal mluvit válečník, musíme se shluknout k sobě a chránit kněze a lovkyni.”

“Nerad bojuji v hloučku” utrousil šaman.

“Tentokrát budeš” řekl Ráma. “Mořici, umíš léčit?”

“Ano” odpověděl jsem po pravdě. “Ale musím být léčenému nablízko.”

“Dobrá.”

Chvíli jsme kráčeli slunečním dnem, každý utopený ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách. Jedna z nich byla to, že se včera ztratila hospodská Gilien a jednonohý Wirt ji shání. Kovář zase hledal kovadlinu… prostě jako ve špatných hrdinských spisech.

A ano, hospodskému při nedávnému nájezdu někdo sebral vývěsní štít hospody… prosvětlo, kdo a proč by ho bral?

Z dáli zazněl divný jekot, mísil se v něm jakýsi… zpěvný tón?

Ráma zrychlil, Esker a Ras´co taky. I lovkyně mě předběhla… a za zatáčkou byla horda našedlích, humanoidních bytostí. Několik se sklánělo nad mrtvým člověkem, další se klaněli jakémusi totemu před kterým stál vyšší tvor ověšený fetiši a dlouhou holí v ruce. Ráma nezaváhal, bleskovým švihem meče zabil prvního ze skřetů a zpětným sekem proťal krk dalšímu. Esker byl hned za ním… a tvorové se na nás vrhnuli. Lovkyně natáhnula luk… a šíp jí vypadnul z tětivy. Udiveně jsem zamrkal. Ona byla nervózní! Možná se bála!

Ne, to není možné, viděl jsem ji už čelit nebezpečí. Na přemýšlení ale nebyl čas. Ras´co vběhl mezi skřety jako démon a zabil dalšího. Několik jich se vrhnulo na mě a Annie. Ta vystřelila a jeden ze skřetů šel k zemi s probodnutým krkem. A vzápětí další. Vykryl jsem nožem sek rezavé šavle, byl jsem silnější, odrazil ji a zpětně sekl netvora přes krk. Nazelenalá krev mu vytryskla z hrdla.

Jakési zaklínadlo, šaman křepčil a dva ze skřetů které zabil Ráma se začali zvedat ze země.

“Ten šaman!” Lovkyně, zabij ho!” zařval Ráma. On sám se tam dostat nemohl, bojoval ze třemi netvory najednou a co jsem viděl, z ruky mu tekla krev. 

Kupředu, vrhnul jsem se vpřed a doufal že Annie se o sebe postará.

Pach páleného masa, to čaroval Esker.

Zabil jsem bodem do zad hajzla který dotíral na Rámu. 

“Vydrž rytíři” dostal jsem ze sebe. “Světlo, vrať tomuto muži zdraví aby mohl dál konat ve tvém zájmu” zašeptal jsem a cítil jak skrze mou ruku proudí léčivá síla. Rána se zatáhla.

“Mořici!” Ras´co mel ránu na rameni. Ráma se mu vrhnul na pomoc. Nepřátelský šaman začal zaklínat a nad ramenem mě prosvištěl šíp, který jej trefil mezi oči.

Další modlitba a Ras´covo zranění se začalo hojit před očima.

A bylo ticho, rušené jen naším těžkým dechem. Esker klečel na zemi a byl zraněný. Světlo moji prosbu opět vyslyšelo.

“Tak tohle bylo těsný” řekl ironicky Ras´co.

“Ano. Rozptýlili jsme se” řekl válečník. “Annie, v takových případech, zabij vždycky jejich zaříkávače. Mořici, ty nebojuj, ale sleduj nás aby jsi nám mohl pomoci.”

Kývnul jsem a odvrátil pohled od krvavého bahna. Esker se díval na totem a na něm byl zavěšený vývěsní štít z hospody. “Ten tahat nebudu” řekl pouze a  odvrátil se. Šaman prohledával mrtvé a pár věcí si strčil do kapes. Chviličku si prohlížel i jeden nůž a pak jej zahodil a zavrtěl znechuceně hlavou.

 

Šli jsme dál. Pod nohami nám kolikrát čvachtalo bláto. Slunce zemi nevysušovalo, jen kolikrát nepříjemě svítilo do očí. Naše cesta lesem byla neradostná… když Ras´co zvedl ruku na znamení že něco viděl. Skupinka dětí se krčila kousek od cesty… a mezi nimi stará paní kterou jsem viděl včera v noci… když jsem zabil posedlé dítě.

Ráma se k nim vydal, já zůstal na cestě a snažil se být mimo dohled. Rozhovor jsem moc neslyšel, Ráma se snažil ženu přesvědčit ať jdou do Tristamu a dokonce jí nabízel peníze. A v tu chvíli mě žena spatřila a rozječela se na celí les.

“To je ten vrah! Zabil mi dítě a zapálil chalupu!” Ráma po mě šlehl pohledem a zachmuřil se. Stará se rozběhla pryč, do houštin stejně jako děti.

Ráma šel ke mě rozhodným krokem.

“Je to pravda Mořici?”

Kývnul jsem. “Ano. Ale to dítě bylo posedlé démonem, nemohl jsem dělat nic jiného.”

Tvrdý pohled na mě ulpíval dál. “Chalupu zapálil reverend” dodal jsem. “A a v dalším okamžiku nás napadli démoni. Nevěřím té ženě…”

Jekot a řev. Z houští se vyřítili démoni. Podobali se lidem, ale byli pokřivenější a mnohé z jejich hlav byli zdeformované. Končetiny které trčely z otrhaných hader měli na sobě černé znaky a vystupující žíly.

Tento boj byl ukrutnější než minulý. Ale tentokrát jsme se udrželi pohromadě. Čepele se zdvíhali a dopadaly. Démoni umírali, ale bojovali. Léčil jsem Rámu, vzápětí Eskera, který bojoval jakousi zvláštní čepelí tvořenou z blesků. Odrazil jsem  jeden útok holí a jednoho ze zplozenců bodl dýkou. Jeho černá krev mě potřísnila.

Zpěvaví hlas, mají kouzelníka, blesklo mě hlavou, kdy očarovaný Ráma ustupoval se strachem v očích.

Zachránil mě Ras´co, který zabil démona který se dostal za moje záda. Esker se v divokém boji utkal s jejich velitelem. Blesky se střetli z ocelí. Jednou, podruhé. Do zad se vůdci zabořil šíp, Eskerova čepel jej probodla. Ale velitel se nevzdával. Další zásah šípem i čepelí. A nyní útočil zběsilí Ras´co. Zoufale jsem se kryl před posledním útočníkem ale jeho zbraň mě políbila rameno. Dýka mě vypadla z ruky…

Zachránil mě rytíř.

 Jedním švihem netvora sťal.

“Ještě není tvůj čas knězi” řekl. “Ještě se budeš zodpovídat za své činy.”

“To budu, ale Světlu a ne tobě” řekl jsem. Esker klečel v mokrá trávě a i lovkyně byla zraněná. Rány jsem vyléčil modlitbou, ale potrhané šaty bude muset vyřešit někdo jiný.

Annie chvíli stála nad neumělou mapou. “Nyní jsme tady” řekla svým jemným hlasem. “Jediná cesta která někam vede je tahle” ukázala nám. “Vezmeme to podél jezera” pokračovala. “Tady si to zkrátíme a vyjdeme u obchodní stezky. Tam je pár chalup, třeba krále někdo viděl.”

 

Nebyla asi ani vhodná doba na řeči. Napili jsme se, něco málo pojedli za chůze. Opět byl každý sám, i když jsme šli ve skupině. Nikomu nebylo do řeči. V čem se utápěli ostatní nevím, ale já ve zlých myšlenkách a předtuchách. Jakoby počínající temnota na mě působila hůř než na mé, osudem seslané, druhy. Byli jsme to zábavný spolek, opravdu. Temný šaman, zachmuřený rytíř který mě chtěl zabít, zamyšlený čaroděj a lovkyně která se zdála být mimo. 

Cesta vedla lesem, jednou jsme se i o kus vraceli. Les byl podivný, protože jsem v něm neslyšel obvyklé zvuky zvířat. Ale lovkyně kráčela dál a žádných změn si nevšímala. Až…

Zastavila se a šaman v zápětí také.

“Cítíte to?” zeptala se.

“Ne” řekl Esker.

“Ano” řekl šaman.

“Něco je špatně” špitnula a doslova zmizela v lesním porostu. Šaman poodešel bokem. Vyrazili jsme dál po cestě… když jsme spatřili uhynulí les. Přímo před námi byla… asi cesta ze které trčeli uschlé stromy. Suchá tráva se krčila pod našima nohama. 

Smrt.

A podivná postava ležící bokem.

Necítil jsem z něj sílu démonů… spíše přirody?

“Rasćo?” zeptal jsem se.

“Lesní duch” řekl z úctou šaman.

Z boku se vynořila Annie.

Poklekl jsem k tvorovy.

“Pomožte mi” zašeptal. “Temný poutník tudy prošel. Zničil část lesa, povolal démona…” jeho hlas slábnul.

“Kde je ten démon” ožil náhle šaman. Duch ukázal jedním směrem a Ráma už vyrážel, meč v ruce. ZA ním spěchala Annie. Vyrazil jsem také, ale koutkem oka jsem zahlédl Ras´cu jak se sklonil nad duchem lesa a máchl nožem.

“Spatřil to ale také Ráma který se zrovna otočil.

“Co jsi to udělal!!” zahřměl jeho hlas. 

“Zbavoval jsem jej jeho trápení” odsekl šaman.

“Běžte, zničte démona” zazněl hlas.

“Vidíš, nic jsem mu neudělal” obrátil šaman a vyrazil do kopce za Eskerem a Annie.

Hnali jsme se lesem, čas byl vzácný. Zahlédl jsem temnou masu démona. Kolem něj plál rudý oheň, který pohlcoval všechno na co sáhnul. Směrem k nám z jeho meče zablesklo kouzlo. Esker máchl rukou a kouzlo zrušil… skoro. Jeden z úponků jej zasáhl. To už útočil on i Ráma. Annie střílela. Pronesl jsem modlitbu na zažehnání démona, ale ta se od něj jen odrazila a třímetrový obr se zasmál… než jej zasáhla další rána Eskerovy bleskové čepele.

Ráma kryl útok obřím mečem, zapotácel se, ale ustál to. Jeho meč švihnul v odvetě a zasáhl démona do ruky. Další šíp. Do boje se dostal opět i Ras´co a démon zmizel.

Esker se zhroutil. Poklekl jsme k němu…

“Ne, je to kletba.”

“Kurva!” věděl jsem co je potřeba. Běžel jsem dolů pro ducha lesa. Už stál na nohou a následoval mě.

!Je třeba udělat rituál” řekl hlasem který zněl jako když se vítr prohání lesem. “A ty mě pomůžeš.” ukázal na šamana a v tu chvíli se Esker složil k zemi jako loutka které přeřízli vodící dráty.

Rozestavili jsme se do pětiúhelníku. Bylo jasně vidět, že šaman tento obřad nezná. Ale Duch lesa se na něj podíval a zdálo se, že si Ras´ca na něco vzpoměl. Začal vzívat přírodu. Říznul se do paže a nechával krev stékat do spálené, mrtvé trávy a toho co z ní zbylo. Cítil jsem jak někdo používá část mých léčivých sil a pustil je do rituálu. Přidal jsem víc. Tráva ze začala zelenat a rozšiřovat dál. Šaman klečel na zemi a krev stékala do půdy. Dál a dál se šířila ozdravná vlna, která pohltila Eskera a šířila se dál.

Esker zakašlal a otevřel oči.

“Dost” řekla náhle Annie a dotknula se šamana. Ten blednul před očima… vykrvácí!

Ihned jsem poprosil Světlo o pomoc. Šaman se zhroutil, ale krvácení přestalo a do tváře se mu vrátila nějaká barva.

Zdálo se, že na jediného Rámu tato scéna dál nepůsobí,

“Hledáme muže ve zbroji. Neviděl jsi ho?” zeptal se Ducha.

“Viděl jsem jen Temného poutníka” odtušilo stvoření přírody. “Kam šlápl, hynul život.”

“Temný poutník? zapojil jsem se.

“Ano, zahalen v černé kápi přicházel od města které je támhle” ukázal směrem k Tristamu. Rámovy ztuhla tvář a já sevřel rty.

“Nemohl to být on” řekl rytíř.

“Možná by jsi měl přijmout možnost…”

“Vždyť ji přijmám!” zařval válečník. “Ale nechci. A neuvěřím dokud to neuvidím na vlastní oči!”

Kývnul jsem a rytíř pokračoval. “Ty také nepřijmáš to, že Lazzarus byl zrádce a otrávil mysl Leorikovy.”

“Jsem na pochybách stejně jako teď ty” řekl jsem klidně.

“Jdeme dál” zavelel, když se šaman probral.

Bylo to podivné setkání…

Ale ještě podivnější nás čekala.

 

Ten chlap byl divný a nelíbil se nikomu z nás. Nevysoký… asi člověk? Vousatý, vlasatý a špinavý a dokonale šílený. V jednom domě měl primitivní kovárnu a v ní povědomou kovadlinu. Další dům byl zamčený a šel od něj divný zápach. O tomto setkání netřeba nic moc psát. Chlap byl vrah. Zámek vyháčkovala Annie a našli jsme tam napůl zetlelou mrtvolu ženy. Pohřbili jsme ji a kováře jsem omráčil a nechali jsme jej tam. Jen Ráma vzal tu kovadlinu kterou ukryl opodál a pak jsme se pro ni vrátili. Ale ten muž nebyl důležitý. Nechtěl jsem jej zabíjet, proto jen omráčit. Ale tak nějak si jsem jistý, že Annie se stihla vrátit a zabít jej. 

 

Z kupecké cesty jsme odbočili jen mírně, tam podle Annie byla vesnice kde se zkusíme poptat na krále. Stoupali jsme do kopce. Pro mou mizernou kondici to byla opravdu slušná námaha. Už jsem se těšil, až si sednu ke svým zápiskům z cest.. tedy jestli se takové chvíle vůbec dožiji. Vepředu šla lovkyně, hned za ní se držel Ráma. Kde ten chlap bere energii? Další byl čaroděj, neřekl bych, že chlap co by měl stejně jako já sedět u knih, může mít takovou kondici. A ten jeho šerm, jako by mezi nepřáteli proplouval, když je mrzačil a zabíjel.

Ras´co byl samostatná kapitola. šel neúnavným krokem, žádná námaha pro něj nebyla dost zlá.

Náhle jsme uslyšeli… zpěv? Ano, opravdu to byl zpěv a jak jsme vyšli z lesního porostu, viděli jsme obdělaná pole, shluk chatrčí bez hradby… a lidi, kteří si zpívali a mířili k lesu kousek od nás. Stály jsme v úžasu.

Nádherný idilický pohled. Vesnička, pole, lidi…. muži,. ženy a děti. Pohled který nebyl nijak vzácný před rokem, ale nyní… nyní bych ho opravdu nečekal.

Nevím jak dlouho jsme v úžasu stáli. Náhle vzplál oheň a desítky lidí se pustili do tance. Spojeni rukama v kruhu oslavovali nějakou pani Jara.

Pohlédli jsme na sebe. Šaman vypadal že větří a náhle prohlásil, že cítí silnou přírodní magii.

Já se soustředil také. Ať se dělo cokoli, nebyla to temná magie.

A tak Ráma vykročil a vyptával se Annie o co se jedná. Lovkyně vypadala překvapeně, tento obřad co se odehrával neznala.

Ženy měli na hlavách věnečky z lučních květů, muži své nejlepší oblečení. My oproti nim vypadali jako banda trhanů, loupežníků a psanců.

Tanec byl přerušen a proti nám vyšel muž dlouhých černých vlasů. Ženě vedle něj měla rudé vlasy a vypadala… úžasně. 

Esker se vydal bokem a lovkyně zamířila na druhou stranu. Já zůstal stát a tak jen rytíř a šaman pokračovali dál k vůdci těchto lidí. Jejich hovor jsem nezachytil, moje oči sledovaly okolí a samotné lidi. Cítil jsem něco… zvláštního.

Náhle tanec opět začal a já viděl že v kruhu je i Ras´co s rytířem. Přišel jsem blíže, i další mí druhové… a najednou jsem se ocitnul ve zběsilém víření, zpěvu a tanci. Moje smysly zahltila vůně a chuť jara. Nadšení lidí. Touha po životě.

Kruh se začal přerušovat. Já upadl na kolena, vyčerpaný divokým vířením, ale přesto zvláštně… šťastný?

Jedna žena s kojencem dotančila doprostřed kruhu a ostatní vesničané tleskali do rytmu.

Výkřik, záblesk nože, strašlivě rychlý pohyb Rámy.

Výkřik ženy která klesla k zemi.

Natahovaná tětiva luku.

S hlukem úderu blesku se Eskerovy zhmotnila zbraň v ruce.

Na zemi klečela žena a v jejím náručí umíralo dítě s napůl prořízlým krkem. 

Rozzuřený rytíř.

“Rušíte nám slavnost!” zakřičel černovlasí muž a ostatní se k němu přidali.

“Chtěli jste zabít dítě!” zařval Ráma.

“Je to jen cena za příchod jara a klid. Oběť paní jara.”

“Démonická oběť!” rytíř byl vzteky bez sebe. V rukou vesničanů se začaly objevovat nože.

“Zmizte!” říkal dál černovlasí. Zrzka uprostřed kruhu plakala.

Dítě umíralo.

“Mořici, zachraň ho” řekla Annie. Chtěl jsem, ale vesničané se shlukly před ženou tak, že jsem nemohl projít.

Jediný Ras´ca stál klidně a do ničeho se nepletl. 

Rytíř tasil meč.

Schylovalo se k násilí.

 

Náhle všechno přebila jakási mocná síla. Z lesa vyšla tmavovlasá žena v bílé říze s věncem ve vlasech. Šla bosa, klidnou chůzí a během ní, zněl její uklidňující hlas, který odplavoval vášně.

“Jako se zrodí po zimě. Zima musí zemřít, aby jaro mohlo žít. I ono ale časem pomine. Tito lidé mě prosí o ochranu a žijí v mém světě.

Nejsem nemilosrdná, jen vždy někdo musí zemřít, aby další mohli žít. Jedno proti stovkám?”

Bytost přešla k matce dítěte a vzala jej do rukou. “Projevujete svoji lásku ke mě a já k vám. Vím že pro tebe ženo je tahle oběť nejtěžší a proto ti vracím to, co jsi mě dobrovolně chtěla dát.”

Stál jsem v úžasu. Dítě se rozplakalo, ale takovým tím zdravím pláčem. Paní Jara, protože ona to musela být, ukázala  dítě Rámovy.

“Je nezraněné” vydechl.

V tuhle chvíli už všichni vesničané klečeli. Včetně Ras´ca. Ráma vypadal že se pokloní, ale mě to ani nenapadlo. Klečím jen před Světlem.

Tajemná bytost nás všechny přejela pohledem a její pohled byl náhle… smutný.

“Vím kam vaše cesta směřuje a proto vám žehnám.” Přistoupila k Eskerovy a něco mu zašeptala do ucha a předala.

Dárek? Od tak mocné bytosti?

Odešli jsme v tichosti.

 

Seděli jsme v lese na kamenech které vystupovali ze země. Vítr šuměl v korunách stromů které byli k nám zcela netečné. Opět jsem usrknul z čutory a nabídnul ji dál. Potřebovali jsme si odpočinout, tedy hlavně asi já. Půjčil jsem si Rámův pukléř a dělal si poznámky z dnešní cesty. 

“Co jsi dostal?” přerušil ticho šaman.

“Naději” byla odpověď tichého čaroděje.

Chvíli bylo ticho a potom promluvil Esker Talion. “Povím vám příběh” řekl tiše.

Kdysi, před staletími byl čaroděj, který měl bratra, dvojče. Oba tihle čarodějové měli vše co chtěli a čeho se dalo dosáhnout. Přepych, ženy, peníze a hlavně moc. Takovou moc, kterou se dali stavět paláce ze vzduchu či pálit celá města. Asi si ani nedovedete představit, co ti dva měli. Byli předurčeni k velkým věcem. Prvně ale museli podstoupit rituál Spojení. A nebylo to ledajaké spojení, ale naprosté prolnutí dvou duší kdy jeden pohltí druhého.

Čaroděj o které mluvím, bojoval se svým bratrem a byl to boj který trval dny. Zničili krajinu kolem sebe k nepoznání, tak strašlivý byl jejich souboj. A čaroděj  prohrál. Jenže jeho bratr zaváhal a čaroděj unikl. Bez moci, bez magie… bez ničeho. Nechal svého bratra kterého zranil a utekl. Pryč, kamkoliv, jen být co nejdál.

Tento čaroděj celá léta hledal jak svoji moc získat zpět, protože bratr mu je v patách a chce rituál dokončit.” Esker na nás pohlédl. “Ten čaroděj jsem já a moc jsem nakonec získal. Jinou než předtím, ale dosti silnou.”

“Dost silnou aby jsi porazil bratra?” zeptala se Annie a Esker se rozesmál. Byl to ponurý, smutný smích, jestli něco takového existuje, tak čaroděj to dokázal.

“Ne, samozřejmě že ne. Tehdy bych dokázal Aidana přivést sám ať by byl kdekoli. Ne. Je to jiná moc a pomohl mě ji získat jiný čaroděj. Jazed. Jeden z těch co byli v katedrále a zabili Diabla.”

“A co za to chce?” zazněl Rámův hlas.

“Musím mu splnit jedno, zatím nespecifikované, přání.”

“obchody s démony” prsknul válečník. “Už jsme o tom mluvili.”

“Čaroděj není démon” řekl Ras´ca.

“Ale jeho přání mohou být stejně temná.” nenechal se přesvědčit válečník.

“Uvidíme” řekl Esker a vstal. “Je čas jít.”

Sledoval jsem jej jak procházel kolem mě. Ten čaroděj byl zvláštní, velice zvláštní a jestli je pravda co říkal, je starý stovky let. Co všechno pro svoji magii je schopen obětovat? Něco mě říkalo, že to v příštích dnech zjistíme.

 

“Kurva!” vyrazil ze sebe Ráma a vrhnul se k tělu které leželo u ústí jeskyně. “Perturábo! Seržante!”

Na zemi ležel vysoký, štíhlí muž s krátkým vousem a vlasy. Byl zraněný a ztěžka dýchal.

“Mořici!” poklekl jsem k zraněnému. Mé oči viděli černé čáry na místě kde by měly být žíly. Ten muž byl proklet a posednut.

Nedalo se nic dělat, ale musel jsem to zkusit, když jsem viděl Rámův pohled zoufalce.

“Světlo, smiluj se nad tímto mužem. Sejmi z něj kletbu a vyleč mu tělo i duši” s těmito slovy se mi v ruce nahromadila léčivá moc a já se muže dotknul.

Jeho šílený řev vyplašil jak nás tak všechno co žilo v okruhu sta metrů.

“Nech ho!” vykřikl rytíř. Odstoupil jsem od Perturába a v očích mě opět zapálili slzy. Zase další komu nemohu pomoc. Kurva, to je Světlo tak slabé? Lidé mi umírají pod rukama a já s tím nemůžu nic dělat! Všechny mé modlitby, má víra… jsou zbytečné. Démony neodvrátím, kletby nezruším. Jediné co tady můžu dělat je bojovat s nožem a zabíjet nevinné! Kurva!

Téměř jsem nevnímal hovor. Mluvil jak rytíř, tak šaman. I lovkyně něco pronesla. Perturábo říkal něco o prokletém v jeskyni. Musíte tam jít říkal. Napodobit zvuky.

On že to zvládne, zvládne jít do Tristramu.

Nezvládne to, věděl jsem to. Bylo by milosrdné jej zabít než jej posedne temnota. Vycvičený rytíř ve službě zla?

Ne, to je zvrácené. Stejně jako by mohl být opravdu můj učitel Lazzarus tím kdo zničil Leorika… Temný kněz, temný rytíř, temný král…

Ne. Vzpamatuj se Mořici, mysli na Světlo, to při tobě vždycky stálo a v posledních dnech s tebou i mluví. Vnáší to do duše klid. Souhlasí s tvými činy které děláš.

“Mořici, jdeme” ozval se za mnou šaman.

“Kam” trhnul jsem sebou.

“Do jeskyně. Ráma uchopil páku a zaznělo pět tónů. Zopakoval to a zavřel oči. Vzápětí on i Ras´co napodobili hlasem tóniny. “Ano” řekl Ráma, pamatuju si je.

Ras´ca vzal hrnek, nabral vodu ze studánky a vyrazil i s rytířem dovnitř.

“Je tady naprostá tma” slyšel jsem šamana.

Po chvíli se ozval hlas který volal Eskera. Po další chvíli vešla i Lovkyně.

“Mořici, pojď sem” řekla Annie. Jdi pomalu a hledej světlo.”

Vešel jsem do temnoty černé jako duše démona. Z dálky sem zahlédl slabounký svit.

Najednou se mě něco dotknulo, vzápětí zněl divný šepot.

“Světlo mě ochraňuj” zašeptal jsem a pokusil se přimět hůl aby se rozzářila a prozářila temnotu tak, jak to uměla s nocí.

Nic.

Opatrně jsem došel k Annie. Ta byla schoulená nad zvláštní nádobou a druhou rukou mě podávala hrnek.

“potřebujeme další vodu” řekla.

Tak jsem šel zpět na denní světlo… a pak zase do temnoty. Nebudu popisovat tu hrůzu na každém kroku. Ten děs u chránění nádoby před něčím, co ji svrhávalo a vylévalo vzácnou tekutinu. Nemá cenu popisovat démonický jek, šepotavé hlasy i tu strašlivou temnotu která tísnila naše duše.

Nakonec, podle Rámy jsme všichni vyloudili tóny pomocí vody a nádoby… a temnota opadla.

Stály jsme v hrubě tesané jeskyni a jediné dveře nás lákaly dovnitř místnosti. Vešli jsme… a strnuly… teda spíš jen já. Místnost zaplála světlem z mé hole a to bylo vše co jsem v nejbližší chvíli mohl udělat. Jakýsi démon s runovou sekerou a nehmotný stín kterého mé světlo nezničilo. První zareagoval Ráma a šel po démonovy. Čepele se srazili a ta démonická odrazila Rámův meč stranou. To už útočil šaman. Esker vyrazil na Stín a Annie vystřelila, ale Stín nebyl zranitelný normální zbraní. Bolestný výkřik, Ráma se potácel s proseknutou kroužkovou košilí na hrudi. 

“Světlo!” vykřiknul jsem zoufale a Světlo i tady odpovědělo. K mému úžasu z mé ruky vyrazil zářivý paprsek který se dotkl rytíře a zahojil jeho ránu. Dokázal jsem to! Zesílil jsem! Vzápětí jsem podobně pomohl Eskerovy. Démonka prošla přes Ras´ca a ťala po mě. Nepříliš povedeným kotoulem jsem se dostal pryč… tedy téměř. Démonická čepel mě proťala nohu.

Další modlitba.

Mohl jsem vstát.

Z ruky démona vyšlehly plameny, reflexivně jsem přivolal auro proti ohni, jednu z mála které jsem dokázal vědomě ovládat. Oheň se přese mě přehnal a jen mi ožehl tvář. Stejně se vedlo i ostatním. Vrhli jsme se do boje ještě urputněji… a po chvíli zvítězili.

Požehnal jsem tomuto místu a zkusil jej očistit světlem.

Když jsme vyšli ven, Perturábo tu už nebyl.

 

Opět jsme stáli nad mapou. Lovkyně ukazovala poslední cestu po které mohl Aidan jít a ta vedla přes další vísku. I když já si byl jistý, že jeho cestu jsme už minuli. Tu cestu po které šel Temný poutník. Ale nahlas jsem neříkal nic, Ráma byl ve velmi špatném rozpoložení.

Vydali jsme se dál na cestu. Sluneční paprsky už pomaličku tmavli. Brzy bude šero a potom tma. A pak už nic nenajdeme určitě.

Přecházeli jsme mýtinu a v dáli byla vidět vesnička. A z té vyběhl muž v lesklé zbroji a zběsile mával.

Současně se ozvalo jakési mručení připomínající kozy nebo krávy. Za rytířem se vyřítili čtyři obludy. Víc jak dva metry na výšku, kozí hlavy, obří těla porostlé silnou srstí. A v rukou drželi sudlice a obří sekery.

Nemělo cenu utíkat. Tohle musíme vybojovat, blesklo mi hlavou. A Ráma už útočil. Zastavil pukléřeml ránu sudlicí, bleskový krok kupřed, meč opsal oblouk… a odrazil se od osrstěné paže. Dalšímu netvorovy z hrudi trčely dva šípy ale nezdálo se, že by jej nějak zdržovali. PO boku jednoho se objevil Ras´ca a bleskovým bodem jednoho zranil. Já se na okamžik zapomněl a už ke mě mířila sekera. Kryl jsem se holí… a ta praskla. Bleskový krok kupředu, dva rychlé body na břicho… téměř bez účinku. Sotva jsem se skokem zachránil…a viděl šamana jak padá v záplavě krve. Odpoutal jsem se od kozla a seslal své kouzlo. Zlatavý paprsek se dotknul šamana a krvácení se zastavilo.

Opět jsme se rozptýlil. Za jedním kozlem se objevila Annie, chytila jej za rohy, hlava se mu zvrátila a její těžký nůž mu prořízl krk. Lovkyně odskočila, převalila se a utíkala pryč. Po cestě zvedla luk a přehodila si přes rameno toulec se šípy.

Ráma a neznámí rytíř udolali dalšího. Esker přeťal podkolení šlachy dalšímu. 

Byl to strašlivý zmatek. Vyléčil jsem Eskera, Rámu i paladian. Další zamečení… a bylo ticho.

“Kde je Ras´ca!” vykřikl Ráma. Šaman ležel bezvládně na zemi. Zkusil jsem jej vyléčit pomocí Světla, ale nepovedlo se.

A nyní Esker splatil záchranu svého života před pár hodinami. Vytáhnul Runy a položil je na hruď umírajícího. Několik rychlých vět a Ras´ca popadl dech a posadil se.

“Jsem Toran, paladin Zářícího oka” říkal mě tento muž, zatím co jsem vzal obě části své hole.

“Těchto… kozlů je celá armáda. Je třeba je zastavit.”

“A jak? Skoro nás všechny zabili” řekla Annie.

“Vlákáme je do dolu, proběhneme jím a odpálíme vchod. Uvězníme je.”

Mečení ze všech stran.

“Do dolu!”

Vyběhli jsme do temnoty. POvolal jsem světlo z jedné části hole… a fungovalo to. Hůlku v jedné ruce, dýku v druhé. Utíkali jsme co co šlo a mečení se blížilo. Zvuk boje, otočil jsem se, Ráma a Esker zadržovali první kozly. Byl to strašliví ústup za boje. Ráma už nemohl skoro jít natož couvat a bránit se. Esker jej v podstatě vedl. Já je léčil.

Nekonečná doba. Občas proletěl šíp a něco v té tmě trefil. Podle bolestného mečení šípy a Rámův meč zraňovali nepřítele… ale neporáželi.

Paladin nás vedl, ale nevěděli jsme jestli k východu nebo ke zkáze. A najednou jsme byli venku. Paladin zapaloval jakési šňůry. “Zdržte je!” řval ale my už nemohli. Lovkyně vystřelila poslední šíp a tasila dýky. Ráma se sotva držel na nohou, stejně jako Esker. Šaman byl rád že jde, jeho setkání se smrtí jej na chvíli ještě poznamenalo.

A tak zaútočil paladin a vběhl do jeskyně. Vzápětí zazněl výbuch který zbortil strop u vchodu a zasypal kozly i statečného paladina.

A to byl konec dnešního pátrání po Aidanovy. Byli jsme téměř na dně když jsme se vraceli do Tristramu. Potřeboval jsem pivo a panáka, raději tři až pět.

Všichni jsme byli zasmušilí, mrzutí a zranění. Pokoušel jsem se vyléčit sebe, zasáhl mě kámen, ale měl jsem pocit že Světlo odpovídá dost neochotně. Musel jsem se obzvláště soustředit. Zdálo se, že dnešní dávku kouzel jsem vypotřeboval.

Temnota v Rámově duši nešla přehlédnout a já dumal, jestli nám někdy řekne příběh, proč ji tam má.

Uvědomil jsem si, že i přes své vyčerpání některé věci cítím lépe než kdy před tím. Jiná temnota dřímala i v Ras´covy. Další částečka byla i v lovkyni. Eskera obklopovala jakási prázdnota.

Jen temnotu v sobě jsem neviděl…

Cesta pokání

Po návratu do města jsem si dal prvně pivo a ohřál se u ohně. V nevelké místnosti kde jsem přespával byl můj těžký plášť a ten mě nyní přišel vhod. Poté jsem navštívil kováře a do velké místnosti s ohněm jsem se vrátil se štítem a kladivem. A také s koženou zbrojí na pár místech zpevněnou kroužky. 

“Už mě nebaví být otloukánek” řekl jsem svým udiveným druhům.

Ráma se usmál. “Tak to je dobré, když máš štít, vezmu si dlouhý meč.”

“A umíš s tím zacházet?” zeptal se ironicky Ras´co.

“Umím, neboj. Teda, ne nejlépe na světě, ale neztratím se.”

Potom jsme šli s Annie na kořalku, ale v této světlulibé činnosti nás vyrušil reverend Rufus. Odvedl mě bokem.

“Bratře” začal a já tušil že půjde o nějakou jeho nudnou litanii. “Je třeba aby jsi se kál. Světlo mi vyjevilo místo kde jsou démoni. CHci aby jsi tam šel a vyhladil je.”

“Sám?”

“Sám jsi zabil dítě, sám to musíš odčinit.”

Debatovat s ním nemělo smysl, to už jsem dávno věděl. “Tak mě asi Světlo ponouklo abych se připravil” řekl jsem zdánlivě klidně.

A tak jsem vyrazil. Abych řekl pravdu, cesta pokání mě nevadila. Vlastně, v době kdy jsem se rozhodl se lépe vyzbrojit, vytáhl jsme ve svém pokojíku z vaku starou, nevelkou knihu, kterou jsem vzal ještě v Kurastu. Byla to jedna z knih o Světlu a moci kterou poskytuje. Zatím nikdy jsem nebyl schopen popsanou sílu využít, ale nyní ano. Cítil jsem jak do mě vstupuje síla Světla a já před odchodem z města, požádal Světlo o požehnání. Cítil jsem jak se vzduch kolem mě zaplnil neviditelnými bodci, které by měli zranit každého kdo se mě dotkne nebo udeří.

Na chvíli jsem zapomněl na své starosti i strach z budoucnosti. Vyrazil jsem do kopce a všiml si, že se hvězdy ztrácí pod náporem mraků. Viděl jsem, i cítil, vlhkou mlhu která sestupovala z kopců až k městu… a samozřejmě ke mě. A tak jsem šel mokrým lesem po cestě která za svou existenci byla prošlapána tisíci a statisíci kroky. Možná tahle cesta byla kdysi jen zvířecí stezka, kterou lidské kroky v průběhu desítek let rozšířili a ruce upravili.

Za pasem jsem měl zbytek své hole a její hlavice zářila zeleným světle, které mi osvětloval cestu. Přemýšlel jsem nad lidmi kteří tudy prošli i nad těmi, kdo na této cestě krváceli a padli. Koho zabili démoni, koho jiní lidé bažící po poutníkově majetkui či jen životě?

Z pravé strany se ozval děsuplný chechot. Zastavil jsem se.

Z leva praskání dřeva a rychlé kroky. Otočil jsem se, štít před sebou, kladivo na rameni.

“Ukažte se zrůdy temnoty!”

Další chvatné kroky a jakýsi nelidský jekot.

“Kde jste! Ukažte se na světle zbabělci!”

Nic, jen jsem cítil přítomnost nelidských bytostí.

“Dobrá, otočím se k vám zády zbabělci” řekl jsem nahlas a otočil se ke zvukům zády. Měl jsem zavřené oči a vnímal prostor kolem sebe… jinak než očima. Mé smysly, fyzické i mystické byli napnuty do krajnosti…

Nic.

Jen v dáli se rozsvítilo světélko.

Buď nějaký pocestný nebo mě lákají démoni do pasti. Jsou opravdu tak chytří? Z knih jsem věděl že ano. Mezi démony byli tací co nebyli jen hloupá stvoření. I oni měli svoje vládce a vyvolené.

Šel jsem tedy ke světlu.

Varovali mě až moje smysly kněze, mystika, mohli byste říct. Byli tady!

Jedinou myšlenkou jsem probudil zbytek své hole a noc vybuchla světlem. Démoni zaječeli, ale někteří zaútočili i tak.

Pokřivené nestvůry s obličeji lidí ale i zvířat. Někteří šli po dvou nohách, jiní po čtyřech.

Zamířilo proti mě chapadlo, nastavil jsem štít, i přes náraz jem udělal krok kupřed a udeřil kladivem podivnou bytost. Kladivo projelo jakýmsi rosolem který se rozstříknul do okolí. Všechno zmizelo v jakémsi kaleidoskopu událostí. Kryji rány, otáčím se, mávám kladivem. Rozdrtil jsem ruku jednoho, koleno dalšího. Do zad mě zasáhne rána, ale pohltí ji část mé zbroje. Otáčím se proti tvorovy s kyjem, v jeho tváři je šok ze zranění, moje požehnání funguje!

Další a další rány dávám, ale i přijímám. Několik démonů padne, ale další se cpou na jejich místo.

“Světlo pomoz mi!” síla zaplnila moji duši i srdce. Únava byla spláchnutá a zranění vyléčena. Zabíjím dalšího, ale nyní se objevuje někdo silnější. Ránu kryji štítem ale potácím se. Čepel mě přejede ze zadu po noze, démon sice ječí bolestí, ale já také. Rána se hojí, obrovy proti mě lámu žebra, ale je tady další. Holou rukou mě chytá za hranu štítu, ruku lámu, ale další už mě na ruce visí a kouše do ní zuby. Vylámal si je na mé železné rukavici.

Ránu do zad už neustojím, jdu na kolena. Nestvůrná síla mě vyrve kladivo i štít. Do vypouleného oka vrazím dýku ale na hlavu mě dopadá rána. Další políbení čepele mě rozřízlo moji starou kazajku a do vzduchu opět vystříkne moje rudá krev.

Konec.

 

“Prober se bratře” zašeptal mě do ucha hlas. Otevřel jsem oči. Z celého boje jsem měl v hlavě zmatek, všechno mě bolelo ale nezdálo se, že bych krvácel.

“Josife?” zašeptal jsem udiveně, když jsem viděl blonďáčka s ulízanými vlasy, Rufusova věrného akolytu.

Kolem nás popocházeli démoni, ve svitu pochodní jsem jich viděl tak deset.

“Pěkně jsi jim pustil žilou bratře” zašeptal Josif. “Ale nemohl jsi vyhrát. Je tu jeden z jejich vůdců a tohle byla past.”

“Mlčte!” zařval jeden z démonů, široký humanoidní démon s rohy a rudě se lesknoucíma očima. “Zemřete. Dva kněží!” zachechtal se.

Ruce jsem měl pod sebou svázané, ale z nějakého důvodu mě svázali vpodstatě jen rukavice. Z těch se dostanu během okamžiku. V botě jsem měl ještě jeden nůž a vzadu za opaskem další.

“Modleme se bratře” řekl Josif. “Modleme se ke Světlu!” poslední slova doslova vykřiknout a hned se z jeho ústa začala linout litanie kterou jsem znal.

“Světlo které nás provázíš na naší cestě, jsi svědkem našeho boje i porážky, která se mění ve vítězství. Nenech nás padnout rukou zplozenců Pekla, proti kterému jsme se zavázali bojovat…” Démoní pán mě kopl do žeber. Slyšel  jsem jak Josifův hlas zesiluje a cítil, jak mím tělem prochází Světlo.

“Řekl jsem mlčet…!”

“Světlo!” zařval jsem a vytáhnul ruce z rukavic. Pravačkou jsem mu vrazil dýku do stehna, levačkou jsem vytáhl druhou a díky Světlu které vedlo mé ruce, ji vrazil démonovy pod bradu… až do toho čemu by asi říkal mozek.

Mě i Josifa zalila zlatavá zář. Ohlédnul jsem se, Josif vypadal jako ztělesnění pomsty!

“Teď bojuj bratře!” zazněl jeho hlas. Démoni strnuli a já zaútočil… a cítil že mě vede Světlo. Má zářící pěst srazila prvního. Do ruky mě snad samo skočilo kladivo. Josifův hlas zaklínal nějakou formuli. Hlavice kladiva dopadla na hlavu dalšího. Tři démoni vzpláli mocí Světla… a bylo ticho rušené jen mým sípáním, to Světlo opustilo moje tělo a já padl na kolena. Josif vypadal dost podobně, ale z jeho zubožené tváře sálaly oči fanatickým světlem.

“Bratře, musím ti něco říct.”

“Zpomal” řekl jsem unaveně. “Potřebuji rukavice a štít…” 

“Není čas bratře. Chrlil ze sebe akolyta. “Rufus nás oba zradil. Byl jsem s ním v katedrále a našli jsme tělo Lazzaruse. Měl hlavu rozbitou nějakou těžkou zbraní…”

“Aidan říkal že ho sťal… a Aidan používá meč” přerušil jsem ho.”

“To je jedno” mluvil dál rychle Josif. “ Přenesli jsme tělo jinam, do hrobky pod skálou, tam u horního jezera. V průrvě. Poté mě poslal Rufus na misi která měla skončit mojí smrtí. Nevím proč mě nezabili hned, asi čekali i na tebe.”

Vzedmula se ve mě zlost. Ten zkurvenec! Nestačilo mu  že mě většinu života šikanuje, to mě musí chtít i zabít? “Zabiju ho” zachrčel jsem vzteky a mé sebeovládání mizelo.

“Klid bratře, ano , zaslouží smrt. Ale ne teď.”

“Teď ne, až se vrátím do města.” Zavřel jsem oči abych se uklidnil. Žádné zabíjení Mořici, říkal jsem si v duchu. Všechno se vysvětlí.

“Tak jdeme bratře” řekl jsem mu a nasadil si rukavice.

“Ne, já s tebou nejdu. Musím jinam, k nadřízeným našeho řádu a přijdu do města s posilou.” S těmi slovy zmizel v temnotě. Chvíli jsem stál jako opařený. Co to kurva…

Josifa jsem znal léta. Vždy to byl ochotný Rufusův poskok a rozhodně jsem v něm nečekal tolik moci co měl. Ta kouzla co ukázal moje umění dalece předčila. Další mocnější než já, už jsem si začínal zvykat že moje moc nikdy nebude tak mocná jak jsem v mládí doufal.

Náhle jsem ucítil pach kouře. Jen slabí, ale kouř to byl. Nějací poutníci? Karavana? Běžel jsem na vrchol kopce a vylezl na nevelkou skálu a zůstal stát jako opařený.

Tam kde mělo být město šlehaly plameny obrovského ohně.

Tristram hoří.

Moji přátelé…

Ne. Nejsou mrtví, Něco mě říkalo, že naše společná cesta za osudem ještě nebyla završena. Počkám do svítání, hnát se tam teď za tmy není nejlepší nápad. Usadil jsem se na nepohodlné skále a s napjatými smysly jsem čekal, až mě první paprsky úsvitu řeknou, že je čas vyrazit za pomstou.

Prokletá země

Ráno jsem kráčel lesem. Minul jsem cestu do Tristramu a šel jsem… tak nějak náhodně. Padla hustá mlha kvůli které jsem viděl jen na pár metrů před sebe. Z listů stromů kapala voda, země byla rozmáčená a chladná. Bylo bezvětří a všudypřítomná mlha mě zalézala pod plášť. Spadané listí mě klouzalo pod nohama. Nebyl jsem člověk stvořený na toulání se lesy a přírodou. Měl jsem rád pohodlí vytopené místnosti. Rád jsem byl obklopen knihami. Co bych teď dal za džbánek svařeného vína? Jak rád bych seděl na židli u stolu a psal své poznámky? Ale ne, já musím jít prokletým lesem kde je jistě plno démonů a dalších potvor které vyvrhlo Peklo na náš svět. Jsem hladový, žízniví a zraněný. Rány na těle jsem si vyléčil modlitbou, ale rány na duši jsem vyléčit nedokázal. Zrada Rufuse mě pálila jako rozžhavené železo a já nevěděl co dál. Zabít jej? Ne, to jsem opravdu nemohl. I když, něco ve mě mě říkalo, že zabít Rufuse je dobrý nápad a určitě by mě Světlo požehnalo. Tyhle myšlenky jsem si ale nepřipouštěl.

Muselo mě ale vést samotné světlo. Sestoupil jsem do údolí, kde jsem zahlédl v lehce řídnoucí mlze domy a lidi. Jednoho z nich jsem znal. Rusovlasá Annie radostně vykřikla když mě uviděla a hned mě vláčela do jedné stodoly, kde byli desítky lidí… i moji druhové. 

Lidé ve stodole měli uštvané pohledy plné bolesti, křivdy a smutku. Hlasy zde byli tiché, bojácné. I tady někdo udělal ohniště uprostřed místnosti a kouř z ohně se držel u krovů. Bylo tady zakouřeno, ale relativní teplo.

“Kde jsi byl Mořici?” zeptal se Ráma. Tentokrát neměl jednoruční meč a pukléř, ale těžkou obouruční zbraň v závěsu na zádech. Vedle něj stál Ras´co a opíral se o dlouhé kopí které mělo ratiště pomalované barvami. Jeho pohled byl tvrdší a temnější než včera. Jediný kdo nezměnil sebe, ani výstroj, byl Esker. Čaroděj se tvářil netečně jako vždy, ale na okamžik se usmál.

“Pokání” řekl jsem jen krátce. Zatím jsem neměl chuť se svým druhům svěřovat s tím co jsem v noci zažil. A taky mě přišlo, že ani oni neměli lehkou noc.

“Co se stalo v Tristramu?” zeptal jsem se tentokrát já.

Rozpačité pohledy. 

“Nikdo z nás tam nebyl” řekla Annie. “Já řešila… no, byla jsem s lovkyněmi venku.”

“Každý z nás” řekl Ras´co. “A neptej se raději proč.”

¨Pokrčil jsem rameny. Byl jsem rád že je vidím, ale nebylo třeba víc slov. Přežili jsme a byli jsme připraveni zase bojovat proti komukoli kdo by nás ohrožoval.

Do stodoly vtrhnula Morein.

“Je třeba najít lidi kteří utekli. Shromáždit všechny vesničany a další lidi tady, než je démoni zlikvidují” pronesla svým ostrým hlasem, který mě neskutečně štval. Ano, byla to výborná bojovnice a pěkná žena, ale něco v ní se mě prostě nelíbilo. Rád jsem ji pozoroval, hlavně v jejích uplých kalhotech, ale velice nerad jsem ji poslouchal. Byla tu i vůdkyně lovkyň, Kaysha a ta souhlasně přikývnula. “Už jsem poslala sestry které mohli” řekla k Morein. Tyhle dvě se neměly rády, to jsem viděl na první pohled. Ano, zdvořile se na sebe usmívali, ale něco mě říkalo, že by se raději zabili než byli přítelkyněmi.

A to jsem se v ženách nevyznal.

“My jdeme určitě” pronesl vážným hlasem Ráma. “Stejně jsme chtěli jít ven.”

Viděl jsem, že Annie jen rezignovaně zavrtěla hlavou. Všimnul jsem si jejích kruhů pod očima a nejistém postoji. Tento její stav sem znal, nalila do sebe v noci až moc tvrdého alkoholu. Doplnili jsme čutory a láhve. Ve vaku mě zbylo ještě trochu jídla a Eskerovy také. Doufal jsem, že seženeme nějaké jídlo po návratu sem. Měl jsem pocit že začínám hubnout.

A tak jsme vyrazili do mlžného, mokrého a nepříjemného dne. Ani dnes nevypadalo že si budeme povídat příběhy ze života, i když Ráma se mě už ptal, jestli mám nějaký příběh. Odbil jsem jej s tím, že můj příběh je nezajímavý a nudný, což byla v podstatě pravda. 

Zavytí démonů. Před námi na pole z lesa vyběhla skupinka lidí. Záblesky fialové, pro Světlo, kněžka Akara!

Za nimi vyběhla smečka pokřivených démonů. Se zbraněmi i bez nich. Zuřivé, kruté stvůry které neměli v sobě žádnou lidskost. To už Ráma a Ras´co běželi. Koutkem oka jsem zahlédl že Annie napíná luk, ale ruka se jí malinko třásla. Se štítem a kladivem v pohotovosti jsem se dostal do bitky. Ráma doslova přepůlil dva démony svým mečem, šaman probodnul jednoho, stáhl kopí a bodnul proti dalšímu. Esker rozhodil za běhu rukama a z nich vyletěli bílé, žhnoucí blesky. Zuřivé vytí démonů se proměnilo v bolestné. Ucítil jsem pálené maso.

A už jsem byl u démonů. Kryl jsem úder sekery a sám udeřil kladivem a proměnil hlavu démona v huspeninu. Na dalšího jsem se navalil štítem, šel k zemi a na té jsem jej taky zabil.

Náhle bylo ticho. Démoni byli mrtví. Některým vytekli oči z hlavy, asi důsledkem Eskerovy magie a rostoucí moci. Několik mělo v sobě šípy.

Obrátil jsem se k běžencům.

Akara byla zhroucená v náručí jednoho bojovníka. Okamžitě jsem na ni zaměřil své léčivé kouzlo. S Akarou zde bylo pět bojovníků a jeden štíhlí, černovlasý muž ve volném, také fialovém, hávu. Neuniknulo mi, jak se na sebe podívali s Eskerem.

“Musíme pryč” řekla.

Další zavytí její tvrzení podpořilo.

“Paní” řekl Ráma. Nedaleko odtud je tábor kde jsme zřídili útočiště pro ty co přežili. Doprovodíme vás tam.

“Nemusíte… pozor!”

A byli tady zase. Další smečka vedena asi mágem. S ním se okamžitě utkal Esker, ale boji zabránil šíp lovkyně kterým démoního čaroděje zabila. A tak se čaroděj vrhnul do boje svým obvyklím způsobem. Proplétal se mezi znetvořenými posli Pekla a kosil je svojí bleskovou čepelí. Ráma mu byl po boku. Ras´co který ze zásady nedodržoval formaci kryl Lovkyni a z části i mě. Zabil jsem dva démony a seslal léčivé kouzlo na Rámu… a s údivem jsem si všiml, že zlatavá záře obalila ne jen rytíře, ale také lehce zraněnou Annie a Eskera.

Má moc rostla!

Zkusil jsem rozšířit požehnání Trnů i na Rámu… a s radostí jsem sledoval, že démon který jej udeřil z boku strnul bolestí… a vzápětí jej velký meč téměř rozpůlil.

Docházel mě dech. Mávání kladivem bylo na mě náročné, hlavně po této noci kdy jsem vydal hodně ze svých sil. Pole zčernalo démoní krví. Zabíjeli jsme je, ale přibývá jich.

Muž ve fialovém plášti začal zaklínat.

“Kryjte ho!” zvolala Akara a sama stála proti jednomu znetvořenci jen s dýkou.Vrhnul jsem se k ní a stihnul to. Štítem jsem odvrátil ránu mířenou na ni a zplozence zabil.

Další démoni. Náhle hlas mága zesílil a kolem nás se prohnala plamenná smršť, která zkosila řadu démonů. Přidal se i Esker a jeho vlastní oheň udeřil.

Opět jsem se pomodlil za uzdravení přátel a světlo z mé ruky se rozšířilo na celou skupinu. Mělké rány se hojily před očima.

Všimnul jsem si podivného pohledu Akary, ale měl jsem jiné starosti.

Z lesa se nic neozývalo. Zbylí démoni utekli, ukázka moci Akařina mága byla děsivá.

“Proč jste tady a ne v útočišti?” zeptala se Akara, velekněžka Nevidoucího oka. Odpověděl Ráma. “Hledáme Aidana, ale také ty co utekli z Tristramu. Chceme dostat do útočiště co nejvíc lidí.

“Světlo ať vás provází” řekla Akara. “MY už dojdeme sami” dodala.

Naše cesty se tedy rozdělili a my pokračovali dál. Prohodili jsme spolu po cestě pár nijak důležitých vět

Ale to se změní. Dnešní den změní hodně.

Ale to ještě nikdo z nás nevěděl.

Skupina otrhaných lidí kolem vozíku. Spílavý hlas “Nechte mi to zboží, je to všechno co mám!”

Ráma se opět rozběhl a my s ním. Já tedy spíš jen tak sporadicky poklusával. Ale na otrhance to stačilo. Utekli.

“Jsem Wariv, obchodník” představil se muž v modrém oblečení. Věci z jeho vozíku byli pohozeny okolo.

“Ti lupiči mě přepadli” stěžoval si dál. “Psi jedni. Téměř mě podřezali. Prosím, pánové, běžte za nimi a vraťte mi zboží, odměním se vám.”

“A čím” ušklíbnul se šaman. “Nic nemáš.”

“Něco se vždycky najde” řekl s úlisným úsměvem Wariv. 

“No… “ protáhnul šaman. “Tak co kdyby jsme ti odlehčili i od zbytku…?”

“Ne Ras´co” řekl rázně Ráma. I Annie se otočila kolem vozíku a bylo vidět, že by proti menšímu přilepšení nic neměla. Nechal jsem je tam a vyrazil tam, kudy utekli bandité.

Přidal se ke mě Esker. Šli jsme lesem jen pár stovek metrů. ZA námi se v mlze ztratil zbytek družinky. A před námi byli siluety několika mužů. Ozbrojených mužů.

“Jménem Světla” řekl jsem. “Nechceme vám ublížit. Jsem kněz a jen bych si rád promluvil.”

“Odlož zbraně” požádal mě jeden z nich. Odložil jsem kladivo a štít. Esker zůstal za mnou, ruce natažené tak aby bylo vidět že nemá zbraně. Co otrhanci mohli vědět o tom, že by jich půlku dokázal zahubit během pár tepů srdce? Ze stromů kapala voda a pod nohama mě šustilo listí, když jsem se k nim přiblížil.

“Proč jste obchodníka napadli?”

“Máme hlad pane” řekl jejich mluvčí. “A strach. Naše vesnice lehla popelem, nějak musíme uživit ženy a děti…”

“Zaplatím vám, když vrátíte zboží obchodníkovy” řekl jsem. “A ukážu vám cestu do útočiště kde se shromažďují lidé.” Cítil jsem, že muži jsou zoufalí, a takový lidé jsou nejnebezpečnější. Slyšel jsem kroky i řinčení železa. To přicházel Ráma.

“KOlik dáš?”

“Mám u sebe čtyři zlaté” řekl jsem poté, co jsem prohlédl měšec. Muži se po sobě podívali.

“To by šlo” řekl jejich mluvčí a asi i šéf. Dal jsem mu zlaťáky.

“Pojďte chlapi, vrátíme ty věci a půjdeme pro ženy a do toho Útočiště” rozhodnul šéf. Ráma mě pozoroval když jsem se vracel a vzal po cestě zbraň a štít. Esker se ještě chvíli s vůdcem bavil. Doprovodili jsme trhany k Warivovy. Vrátili mu zboží a zmizeli v mlze. Wariv poděkoval a vyrazil směr Útočiště. Dal nám ještě pár zlatých a dvě Runy.

“Sli jsme dál. “Mořici, proč jsi jim dával peníze?” zajímalo Rámu.

“Protože ze mě mohlo být to, co jsou nyní oni. Lidi bez domova, zoufalci uchylující se ke krádežím a možná i vraždám.”

“Ty?” udiveně se zeptal rytíř. 

“Ano já. Vyrůstal jsem v ulicích Kurastu. Kdyby mě nenašel Lazzarus, byl bych buď zloděj nebo mrtvola.”

Vzápětí jsem ale pokračoval. “Zdálo se mě, nebo nemáš rád kupce?” narážel jsem na to, jak se Ráma v jednu chvíli tvářil když se s Warivem bavil.

“Nesnáším kupce” řekl nakonec. “Můj otec je kupec a chtěl abych převzal řemeslo.”

“Proč jsi to neudělal?”

“Nebaví mě to.” Ráma zrychlil a tak jsem pochopil, že debata je u konce. V pořádku, nevadilo mě to.

 Šli jsme podél kopce, když jsme slyšeli šustot listí, praskání větviček. Z kopce se k nám hnala Morein s kopím v ruce.

“Pospěšte si! Mají dvě moje sestry! Debru a Flavii!” Annie vyjekla. “Kde jsou?”

“Mění je na svoje přisluhovače” chrlila ze sebe Morein a nedbala na to, že byla poraněná. Rychle jsem se jí dotkl a vyléčil. Ani si toho nevšimli. “Debii mají déle, rituál už končí, ale Flavie má ještě naději” mluvila dál. Rozběhli jsme se. Morein za námi, ale už jsem ji nevnímal. Po stu metrech jsme uviděli, já spíš ucítil, temný rituál. Nemusel jsme se vůbec domlouvat. Já a Esker jsme běželi k bližším démonům, zbytek běžel nahoru. Esker opět rozhodil svoje blesky a já vpadl mezi démony. Zabil jsem prvního, a hned vzápětí další dva. Esker se svojí zbraní už byl u mě. Prorazil jsem řadu. Mystický kruh ze kterého sálala síla Pekla. 

“Světlo!” z mého přívěšku vyrazilo světlo které se srazilo s temnotou obklopující kruh. Temnota se střetla ze světlem! Ucítil jsem ozon a vtrhnul do kruhu. Rozkopnul jsem bezbožné Runy a znaky a v rozběhu vrazil do bytosti podobné znetvořeném člověku. Esker opět kouzlil, černokněžník ztuhnul v pohybu a já mu vzápětí rozbil hlavu kladivem. Pustil jsem svou zbraň. Na jakémsi primitivním oltáři ležela Debra. Okamžitě jsem ji z toho krví zčernalého kamene sundal a přeříznul pouta. Už tu byla i Morein.

“Zůstaň s ní!” rozběhli jsme se do kopce k našim druhům. Ale šli jsme pozdě. Ráma se šamanem a Annie dokázaly zničit přisluhovače i rituál ještě rychleji než já s Eskerem. Drobná lovkyně Flavie je doprovázela.

Zoufalý křik Morein. Mladá lovkyně umírala. Vrhnula se k ní i Annie, slzy v očích. “Ne sestřičko nesmíš umřít. Měli jsme spolu neshody, ale nééé.”

“Knězi” štěkla ta milá Morein kterou měli všichni rádi pro její laskavé chování a klidnou a příjemnou povahu.  “Něco udělej a rychle!”

Poklekl jsem vedle žen a soustředil se. Nic. Nešlo to, Světlo mě nepomohlo. Do Pekel, proč je mě kouzlo na návrat do života pořád odepřen? Vztekle jsem praštil rukou do země. “Je mi líto.”

“Jsi k ničemu” štěkla Morein a… měla pravdu. Kdybych byl opravdu tak silný ve své víře jak si myslím, a tvrdím, tak mě Světlo pomůže víc.

Vedle žen nyní poklekl Esker. Ano, čaroděj vlastně umí vrátit život, vždyť takhle zachránil Ras´cu včera.

A dokázal to i nyní. O nějaký čas později sestry vyrazili do Útočiště. Morein nám na rozloučenou řekla, že klášter padl. 

Annie to zdrtilo ještě víc.

 

Asi byl čas na příběhy. No možná nebyl, ale stejně jsem svým druhům popsal události včerejška. Bez příkras. Vynechal jsem jen jediné a to, že vím kde je Lazzarusovo tělo. Na tu pouť se vydám dnes v noci a vydám se na ni sám.

Promluvil i Ráma.

“Víte, že jsme šli za Leorikem do katedráli” začal tiše. “Ale nevíte, co jsme tam našli a co způsobili. Hleděl před sebe a jeho hlas by bezvýrazný, když popisoval, jak našli Leorika ve chvíli kdy se měnil v něco jiného než byl dosud. Vyprávěl, jak jej se svými bratry ve zbrani zabili. “Zabili jsme muže kterému jsme přísahali věrnost a za to jsme byli všichni prokleti” pokračoval rytíř. “Tak zoufale jsme chtěl bránit Aidana. Přísahali jsme mu věrnost… a zase jej ztratili. Musíme ho najít! Musím! Jinak můj život nemá smysl.”

Ras´co se dotkl jeho ramene. “Tvůj život má smysl příteli” řekl tiše. “Bez tebe by jsme byli už mrtví. Jen tvoje síla nás nutí jít dál, i když každý zvlášť bychom to už vzdali.”

“Najdeme jej” řekl jsem. 

“Včera jsem se setkal s několika svými bratry. Nejsme jediní kdo jej hledá. Nesmíme selhat.” Víc k tomuto tématu neřekl.

Annie kývnula. “Jdu s tebou” řekla jen. Podíval jsem se na ni. Napadlo mě, že bych rád slyšel její příběh včetně toho, jak unikla včera z Tristramu. Ale lovkyně se zatím projevovala jako nejtajemnější z nás.

“MY všichni” doplnil Esker.

Poprvé za dobu po kterou jsem je znal, jsem cítil, že uspějeme.

 

Stvoření která nás obklopila byla humanoidní, malá, špinavá a… asi neškodná. Necítil jsem z nich temnotu. Obklopovali nás, tahali za šaty.

“Klid přátelé. Jen odložte zbraně a oni vám neublíží” ozvalo se zpod jednoho stromu. Seděl tam vysoký, hubený chlapík v obyčejném oblečení a vypadal dost unaveně a bezradně.

Na krku mu visely nějaké koráli, ale také náhrdelník z kostí. Na hlavě měl jakousi neuměla vytvořenou korunu.

“Kdo jsi ty a kdo oni?” zahájil rozhovor jako obvykle Ráma.

“Jsem obchodník Cheed. A tohle jsou… ani nevím. Jen to že jsou neškodní.” Dva z malých zmetéčků k němu doběhli a podávali mu ptačí pero a nějaké kosti.

“Jojo, děkuji” zabručel obchodník. “Pomozte mi prosím.”

“A jak?”

“Chci pryč a oni mě nepustí.”

Těch tvorů už tady byli desítky. Jeden se mě pokusil vzít štít. Dupnul jsem a mrňous utekl. Další zkoušel šacovat Annie.

“Neubližujte jim. Už jsem viděl co udělali s třemi pocestnými.”

“A co?” zajímalo Ras´cu.

“Zabili je a sežrali.” řekl suše Cheed.

“Výborné” ucedila Annie která se snažila zbavit se tří stvoření co se po ní sápali. 

Esker obcházel tábořiště, ale co hledal nevím. Šaman vypadal zamyšleně… připadalo mě, že přemýšlí. A asi na něco přišel.

“Do prdele” zamumlal. Rámo, Mořici. Tohle není uctívání krále. To je příprava oběti” vydechl.

Dva z mrňousů cpali “králi” do rukou nějaké jídlo, další se mu snažil pověsit na krk další ozdoby.

“Jsi si jist?”

“Ano. Už jsem něco podobného viděl. Povětšinou uctívají jednoho ze svého středu a potom jej zabijí.” Tuto poslední větu slyšel i Esker. Pokývnul hlavou. “Se mnou to bylo podobné” utrousil.

“Co teď?” zeptala se Annie a trošku jí už tekli nervy. Bylo vidět, že je otázka kdy prvního z těch otravů probodne.

“No, mám nápad” řekl Cheed. Ale bude to nebezpečné. Tady kolem břehu přes bažinu. Dál jsou nějaké skáli a strže. A když přejdeme most, který můžeme zničit, budeme v bezpečí.

“Tak do to” pobídnul nás Ras´co.

Cheed se zvedl. Okamžitě jej malé ručky nutili si zase sednout, ale obchodník se narovnal do plné výše. “Musím jen na záchod, vydržte” řekl jim vlídně. Procházeli jsme za ním. Po pár desítkách metrů začaly být znetvořenci agresivnější.

“Teď!” vykřikl Cheed a rozběhl se k bažině. Začal přeskakovat po kmenech a kamenech. A my za ním. Tentokrát jsem šel poslední. O štít mě zabubnovali kameny. Jeden zasáhl Rámu. Musel být asi nějak očarován, protože se rytíř začal motat v kruhu. Světlo při mě ale nyní stálo. Dokázal jsem použít kouzlo na sejmutí kletby. Bohužel jsem musel rámu udeřit kladivem, ale jeho zbroj nepříliš silnou ránu zadržela.

“Promiň, jinak to neumím” řekl jsem na jeho zachmuřený pohled. Další kameny padali kolem nás a malí zmetéčci se brodili bažinou za námi. Získali jsme menší náskok, než jsme se dostali na pevnou zem. 

“Bludné kořeny! Pozor kam šlapete!” zahulákal Ras´co ale to už se Eeker motal v kruhu. Praštil jsem ho a vzápětí znovu Rámu. Sejmul jsem z nich kletbu.

“Tohle se nesmí nikdo dozvědět” procedil rytíř mezi zuby. “Utíkáme před takovou sběří a ještě se motáme jak oslové v ohradě.”

“Souhlasím” řekl Cheed který se začal točit kolem své osy.

Nakonec jsme prošli, ale ta banda otrapů byla zase za námi. Rychlá cesta skalní rozsedlinou. Před námi byla jen úzká stezička pro horské kozy. “Tudy musíme projít” řekl obchodník a byl první kdo na ni vešel. Annie hned za ním, luk si hodila na záda a procupitala bez problémů. Esker a Ras´co taky v pohodě, rytíř to měl horší… ale já se štítem a kladivem? Světlo stůj při mě! 

Zvládnul jsem to, byl jsem zpocený jak ještě nikdy, i přes chlad tohoto nehezkého, mlžného dne.

Na stezce se objevily první pronásledovatelé. Annie natáhla luk, ale nezaložila šíp. Udiveně jsem sledoval, jak pustila tětivu a z luku vylétl modrý, mraziví šíp, který zasáhl prvního skřeta.

“Ono to funguje” vyjekla Annie a vzápětí následoval další šíp, tentokrát ohnivý. Šaman ji poplácal po zádech. “Pěkně holka.”

Ale další skřeti se sunuli po stezce.

“Dál!” pobízel Cheed a tak jsme šli. Vylezli jsme na schůdnou cestu která vedla horem. A po ní se hnala další parta.

Zpomalili je blesky které po nich hodil Esker. 

“Most je pryč” vydechl Cheed. Přes propast bylo jen natažené lano. Cheed nezaváhal a ručkoval na druhou stranu.

“To nedám” vydech jsem. 

Ras´co skočil, kopí nad provaz, on pod ním. Držel se oběma rukama své zbraně a kousek popojel. Esker se usmál a z jeho rukou zavál poryv větru. Šaman seskočil.

“Teď ty Mořici” řekl Ráma.

“A jak to mám asi udělat? Pověsil jsem si štít na záda, kladivo za pás a modlil se.

Náhle mě popadla silná ruka. “Přehodím tě.”

“Ani náhodou!” 

A už sem letěl Ráma zabral ze všech sil a náhle jsem ucítil proud vzduchu, to Esker zase čaroval. Vítr do mě udeřil plnou silou a já přeletěl těch šest metrů a dopadl na šamana.

“Do prdele” zaklel Ras´co. “Zabitý knězem…”

A už letěla i Annie. Esker uřízl lano které chytil do ruky rytíř. Druhou rukou sevřel čaroděje a zhouply se do hlubiny. Kolem nás začali létat kameny.

Annie střílela a kryla nás, když jsem já a Ras´co tahali Eskera a Rámu.  Nebyl čas se vydýchávat. Museli jsme zmizet pár set metrů a tam jsme se zastavili.

“Děkuji přátelé” řekl Cheed. Ráma jen zavrtěl hlavou.

“Jestli o tomto někdy jen promluvíš, prokleji “ řekl Esker výhružným tónem.

“Nebojte, o tomto nikdy nepromluvím. Jen mi řekněte, kde je to Útočiště?”

 

Mířili jsme do údolí kterým protéká řeka. Ve skalách jsou prý jeskyně, říkala Annie, a tam se mohli uchýlit nějací uprchlíci. Mlha a mžení dosedalo těžce na našeho bojovného ducha. Byli jsme unavení útěkem, ale také jakousi bezmocí. Ráma se trápil protože nemůžeme najít Aidana a spíš bloudíme než hledáme. Ras´ca trápilo něco jiného. Cítil jsem z něj temnotu kterou ale vší svojí silou potlačoval. Tušil jsem, že je mnohem nebezpečnější než nám zatím ukázal, ale zdálo se, že ho naše přítomnost, a snad i přátelství, drží na uzdě. Annie kráčela sama, vnořená sama do sebe. Něco ji trápilo, něco co jí obracelo život na ruby, alespoň tolik jsem cítil. Ale věděl jsem že nemá cenu na ni tlačit. Muselo toho na ni být mnoho. Pád kláštera, smrt mnohých sester…. Také Esker byl uzavřený. Měl dva nepřátele, mocnější než cokoliv jsme zatím dokázali porazit. Jeho bratr a Jazad. Dva nesmírně mocní mágové. Dokážeme Eskerovy pomoci? Dokážeme pomoci komukoli z nás… nebo alespoň sobě samotným?

Před námi v mlze se cosi zalesklo. 

“Néééé’!” zařval Ráma a vrhnul se k meči který byl zabořený v zemi. “Aidanův meč!” byla to opravdu velká zbraň, obouruční meč který byl téměř tak dlouhý, jako Annie vysoká. Strašlivá zbraň v rukou silného muže.

“Nesahej na něj!” vykřikl jsem včas. “Může být prokletý.”

“Nemůže, je to zbraň našeho krále…”

“Který může být prokletý” řekl tiše Esker. 

Zuřivý pohled válečníka.

Přistoupil jsem ke zbrani a opatrně nad ním mávl rukou.

“Je poskvrněný” řekl jsem.

“Můžeš ho očistit?”

“Asi ano” řekl jsem. “Ustupte.” Pozvedl jsem kladivo a lehce udeřil do meče s požehnáním Světla….

 

Stáli jsme v nějaké chodbě. Po bocích chodby, chodeb, byli louče které slabě osvětlovali opracovaný kámen. Cesty byli dvě, jedna kupředu a jedna doleva.

Ráma vykročil do leva následovaný Eskerem. Já šel rovně…

Strašlivé zamečení mě zamrazilo na místě, ale štít jsem pozvednou stačil. Obrovská halapartna náhle objevivšího lido kozla udeřila a já tu ránu ustál. Po mé levé ruce se miho šamanovo kopí a zabořilo se netvorovy do těla. A podruhé. Kozel se napřáhl, nyní jsem jeho ránu svedl nad sebe. Další dva body, rudá krev stékala po těle netvora, ale nechtěl stále padnout. Náhle Ras´co vztekle zařval, skočil kupředu a probodl netrovoky krk srz na srz.

Za námi se ozvaly zvuky boje, které rychle utichli. Šli jsme dál a narazili na další tři členy družiny. Po pravé straně byli dveře.

Bez zaváhání jsme vešli, já se štítem v pohotovosti  a za mnou Ráma.

Vize.

Rytíř Horus klečí před Aidanem a slibuje mu věrnost. Princ vypadá.. nervózně. Jako by to nebyl úplně on.

Vize končí. Stojíme v chodbě která se větví. Chodby osvětlené pochodněmi jsou dvě, jedna kupředu a druhá doleva. Vyrážíme, já a šaman kupředu, ostatní vlevo. Zamečení mě téměř paralyzuje, kryji halapartnu štítem… a kolem mě proběhne další postava co mě sekne pod štítem. Ras´co ji udeří ratištěm, nevelký zabiják s dýkami v rukou se zapotácí a Ras´co jej zabije. Ustojím další ránu velikou zbraní. Zpoza mě šaman probodne krk lidokozlovy. Z chodby zní zvuk boje, ale rychle utichá. Setkáváme se s zbytkem družinky a po pravé ruce mám dveře. Vstupuji první, se štítem v pohotovosti a za mnou Ráma.

Vize.

Aidan není sám sebou. Chodí vztekle po místnosti a mluví sám ze sebou. Sleduji, že mu z čela vyrůstá roh. Vidím to jen já někdo i někdo jiný? Bytostně cítím Temnotu se kterou Aidan bojuje, ale prohrává. Je to vidět. Něco temného z ním, něco co cítím asi jen já, mu říká co má dělat a říkat. I nyní před ním je Horus, ale tentokrát příkazy které dostává nedávají smysl… tedy dávají. Týkají se ničení, zabíjení a pálení. A Horus má tařka kamennou tvář když rozkazy přijímá.

Vize končí. Stojíme v chodbě osvětlené loučemi. Chodby jsou vlastně dvě, jedna vede kupředu a druhá doleva. Rovně jdu já a šaman, zbytek jde vlevo.

Tohle už jsem zažil. Kryji úder halapartnou a současně máchunu spodem, nešikovně… ale zasahuje nevysokého zabijáka s noži. Ras´co bodl proti vysokému lidokozlovy. Ten couvne v bolesti. Jdeme kupřed, ale náhle se objevuje přízrak ve zbroji. Hrot kopí se svezl po jeho zbroji. Kryji jeho obouruční meč. Ras´co probodnul kozla a nyní se společně vrháme na rytíře v černočerné zbroji. Prohnu mu pancíř na rameni kladivem, šaman se jej snaží zasáhnout do nechráněné tváře. Z chodby zní zvuk dalšího boje. Nedokážeme rytíře udolat, já i Ras´co jsme už docela sehraní, ale rytíř je lepší. Náhle se za ním objeví Esker a dvěma ranami do zad donutí rytíře aby se obrátil. Šaman využívá chvíle a udeří ze zadu pod koleno, kde není zbroj. Rytíř se potácí a to už svoji sílu přidává Ráma.

Je ticho. Po pravé ruce máme dveře a vstupuji první, s připraveným štítem. Za mnou jde Ráma.

Vize.

Aidan je změněný. Má v sobě zbytky své vůle a síly, ale je konec a on to ví. Prosí Huruse aby jej zabil ale ten odchází… a je také změněn. Není již více rytířem. Aidan je zoufalí, chce se zahubit, ale nedokáže to. Mění se v Temného poutníka. Já už i slyším slova která jej mění, ale nedokáži je pochopit ani popsat. Je to nějaký temný jazyk… nebo jen má představivost? 

Vize končí?

Jsme v místnosti. A s námi lido kozel, rytíř a dva démoni. A jeden zahalený černokněžník.

A jsou hmotní, jak jsem zistil, když jsem zastavil ránu mečem. Temný stín v rohu se zasmál. “Hlupáci, nyní zemřete s tím, že jste selhali ve všem co jste činili!” Esker se na něj vrhnul. Proletěli ohnivé šípy, jeden zasáhl kozla do obličeje a oslepil jej. Ráma doslova zamrznul na místě, nebylo to kouzlo, jen on sám se nedokázal pohnout!

“Rámo!” 

Šaman se potácí s proseknutým hrudníkem. Eskera bodnul malí goblin do zad. Vypouštím své léčivé kouzlo a současně se bráním rytíři. Kozel jde k zemi a já téměř také. Cítím jak mě děsiví meč   vykloubil rameno. Další modlitba pro léčení. Můj přívěsek plane světlem, důsledek mé zoufalé prosby. Esker couvá před černokněžníkem, šamana tísní vrah a mě rytíř.

“Rámo! Pro Světlo, bojuj! Když zemřeme, nikomu nepomůžeme!”

A Ráma se pohnul. Dvěma strašnými ranami sundal rytíře. Zatočil mečem v oblouku a jedinou přesnou ranou setnul vraha. Meč rytíři vyletěl z ruky a na deset metrů probodnul černokněžníka.

Ticho.

Objevuje se Aidan v bílém odění. Stojí nad klečícím rytířem a něco mu říká. Slova slyším, ale nedokáži si je pamatovat. Jsou to slova o věrnosti a boji proti temnotě.

Poslední Aidanův projev svému rytíři, možná už poslednímu který žije.

Vše se rozplývá. Aidan je pryč, chodba, místnost, mrtvoly. Otevírám oči a stojím v promočeném lese. Ráma klesá na kolena a před ním je roztříštěný meč jeho krále. Rámova ruka svírá jílec který pouští do listí. V očích má slzy.

“Zklamal jsem. Zklamal jsem i druhého krále” šeptá. V této chvíli nemá nikdo slova útěchy. Žádná útěcha vlastně ani neexistuje. Vše pro co obětoval většinu svého života, to pro co žil, se v posledních týdnech obrátilo v prach. Téměř všechno co měl bylo pryč.

Opět k němu přistoupil šaman.

“Rytíři, nesmutni. Tvoje služba nekončí.”

“Skončila. Oba jsou mrtví. Oba kterým jsem přísahal.”

“Přísahal jsi jim, že budeš bránit zemi a lidi před zlem. A to ještě není hotovo.”

Válečník ještě chvíli klečel a pak se postavil. “Máš pravdu. Zlo musí být zničeno.”

“Každý si neseme svoje běsi a démony” řekl Esker. “Jen se s tím musíme naučit žít a to zlo v sobě potlačit. Není to jednoduché.”

“Není, ale dokážeš to Rámo” řekl šaman. “Stejně jako my ostatní.”

Esker posbíral zbytky meče do své torny. 

 

A vyrazili jsme zase dál. Opět nás vedla lovkyně, tentokrát jsme šli k nějaké menší vesnici u které prý byla nějaká vysoká věž. Co to je za věž nevěděla, nikdy do ní nešla a pokud věděla, ani žádná z jejích sester. Možná v ní našli nějací uprchlíci útočiště. Bylo potřeba to prozkoumat. Opět do kopce, jak jinak. A opět jsme šli mlčky. Zdálo se, že okamžiky kdy máme náladu si povídat jsou stále řidší. A hlavně, čekali jsme vesnici spálenou a lidi povražděné.

Ale ne, takhle vesnička obklopená lesem a několika políčky byla v pořádku. Esker nás upozornil, že procházíme jakýmsi ochranným polem, které má odpuzovat démonickou sílu. 

Lidé se na nás dívali dost nevěřícně, když jsme k nim došli. I přes naši snahu o opravu odění, bylo naše oblečení potrhané a orvané. Čepele mečů, seker a nožů udělali své. 

Dozvěděli jsme se, že zde žijí pod ochranou kouzelníka.

 

 Chtěli jsme s ním mluvit a vesničané nás zavedli k jakési jeskyně, že prý je to jedinný přístup k věži který není chráněný. Co by se dalo napsat o tomto průchodu který nás zavedl v podstatě do pasti? Pavučiny sfouknul Esker ohněm. Po provazovém mostě se dalo přejít, ale říkal jsem si… jak se tohle může stát člověku dvakrát v jeden den?

Další propast a lano přes ni. Takže po třetí za den? Nebo už po čtvrté? Na druhé straně jsme ale ve svitu lucerny co nám vesničané dali, viděli sloup na kterém bylo tlačítko. 

“Annie, zvládneš to?” zeptal se Ras´co.

“Špatné světlo” zamumlala lovkyně, ale hned prvním šípem zasáhnula střed tlačítka a objevil se magický most. Po něm jsme vešli do jakéhosi jeskynního dómu. Náhle kolem nás zapláli mystická světla. Vzadu byla vidět namodralá magická bariéra. Po místnosti byli hořící svíce.

Zhruba uprostřed místnosti byla kniha.

Chrastění kostí, plíživé zvuky nohou tahaných po kamenech. Zombie a kostlivci! První se ocitnul u mě a já jej srazil štítem. Kosti se rozletěli.

Nahnilá hlava zombíka se proměnila v beztvarou kaši když jsem ji zasáhl kladivem.

Ze zadní části se ozývalo jakési zaklínadlo. U modré bariéry stál vyschlí čaroděj? Lich? Těžko říct. Začal zmatek a boj proti nemrtvím vyrážejícím v temných koutů kam nezasahovalo světlo. Šaman poklekl u knihy a začal rychle přejíždět očima řádky.

Já s Rámou a Eskerem jsme se dali do boje. Byl to rytíř kdo se tentokrát dostal první k lichovy ověšenému amulety. Lich seslal nechutný zelený oheň, ale Esker jej protikouzlem zrušil… a potom lichovy Ráma setnul hlavu.

Ale proud nemrtvých neustával. Zabíjeli jsme je poměrně rychle, ale bylo jich mnoho. Šaman pochopil co je potřeba udělat první, dokázal si spojit věty z knihy a runy u svécí. Podle jeho pokynů Annie pozhášela svíce…

Bariéra padla a kouzlo které oživovalo nemrtvé bylo zrušeno.

Další bezúčelná bitka. Začínalo mě to všechno zmáhat. Už jen proto, že povětšinou se plácáme jako ryby na souši. Zabíjíme démony a nemrtvé, ale stejně jich neubývá. Spíše se nám nepřátelé množí, nebo jak to říct. Původně jsme vyrazili najít Aidana a zkontrolovat katedrálu. Ani jedno jsme vlastně nedokázali. Jen zabili desítky nepřátel… a v podstatě nic z toho. 

Proč vlastně jdeme za tím kouzelníkem? Může nám nějak pomoci? Proč je jeho obydlí nepřístupné? Bude to jen další démon který tady má vesničany pro nějaké své nečisté úmysly? Jsou to potencionální oběti? Potrava? Past na takové jako my?

Tolik otázek.

Vyšli jsme na denní světlo, jestli se ta mlžná kaše dá takhle popsat. Ucítil jsem temnotu.

“Cítím nemrtvé. A démony” řekl jsem tiše. Zasyčela tasená čepel, to byl Ráma opět ve střehu.

“Jak bude zvolený nějaký nový král, ty Rámo budeš určitě jeho poradce, tak prosím uzákoň že se mrtví budou spalovat” řekl jsem tiše.

“To nemyslíš vážně! Pálí se čarodějnice, heretici a démoni!” zasyčel rytíř.

“To ano. Ale mě nedělá moc dobře, když se mě nějaký pohřbený snaží urazit hlavu” opáčil jsem.

“Má to něco do sebe. U nás mrtvé pálíme” zastal se mě šaman.

Šli jsme dále. Před námi se objevily zbytky zdí. železná vrata visela nakřivo. Pomníky, náhrobní kameny. To vše bylo poničeno zubem nemilosrdného času.

Na jednom z pomníků seděl nevysoký muž v rudém šatu. Jeho tvář byla do červena a v ruce držel hůl. Zamával na nás.

“Příteli Ras´co!” zvolal naoko bodře. “Rád tě zase vidím.”

Cítil jsem z něj démonickou energii, ne, omyl. On sám byl démon. Ne někdo posedlí, ale sám démon osobně.

Kurva.

A jeho temnota… byla stejná jako ta co klíčila v Ras´cově duši.

Musel jsem zavřít oči a uklidnit se. Modlil jsem se ke Světlu… ale to mlčelo. Co? Nedokázal jsem dosáhnout na jeho sílu?

Proč?

Rozhovor šamana s démonem jsem moc nevnímal. Varoval Ras´ca před tím čarodějem. Je třeba jej prvně oslabit rozbitím artefaktu a poté jej až budeme moc zabít.

“Rád jsem tě viděl příteli” loučil se s ním šaman, když démon odcházel.

Co teď? Mám jej napadnout? Co Ras´co? Jak se zachová? Už jsem několikrát uvažoval o temnotě skryté v našich srdcích i duši, ale tohle jsem opravdu nečekal.

Všichni pozorovali Ras´ca podezřívavě.

“Kdo to byl?” zeptal se Ráma.

“Přítel z mých krajů. Mudrc, čaroděj a zabiják démonů” odpověděl šaman. “Hodně mě pomohl když jsem byl v koncích.”

Ach tak. Takže démon mu pomohl a bude chtít platbu. Tak to začíná. Začal jsem se bát že naše přátelství které se zdárně rozvíjelo, bude brzy ukončené bojem mezi námi.

 Aopět otázka, proč toho mága vlastně chceme zničit? Protože nám to řekl démon? Co když ten mág nakonec není zlý?

Mág nás očekával.

“Snad mě nejdete zničit?” zeptal se arogantně štíhlí, černovlasí muž. Jeho temnota mě zasáhla jako úder palicí. 

“Ano” odpověděl poněkud netakticky Ráma. Od těch vizí byl psychicky ještě víc na dně. Nedivil jsem se mu.

“Ale tak to jdete zbytečně. Mé moci se nevyrovnáte. Když teď odejdete tak vás nechám žít. Možná” usmál se.

Ráma jej seknul, úder byl vedený ze spodu, na bok pod žebry. Krásná rána… kdyby dopadla. Ten chlap byl iluze!

A bylo to opět tady. Můj přívěšek se rozzářil, neklamné znamení že úřaduje temná magie.

První nemrtví. Za nimi několik pokroucených zvířat, snad kdysi psů.

Meče zasvištěly. Blesková čepel Eskera začala rozsévat zkázu. Na můj štít dopadaly rány a já se je snažil vracet… ale byl jsem už příliš unavený. Drnčení tětivy, to lovkyně střílela své magické šípy a nemrtví padali.. ale objevily se další. Netuším jak dlouho boj trval. Sesílal jsem léčivá kouzla na své druhy a sebe. Dosáhl jsem silného spojení se Světlem, jediné mé kouzlo léčilo všechny mé druhy!

Dokázal jsem dokonce rozšířit auru z Trnů i na Ras´ca. Ten zahodil kopí, zabil jím dalšího nemrtvého a bojoval krátkým mečem a dýkou. Dostal zásah do zad… ale ten mu nic neudělal… ale nemrtví se vlivem Trnů rozpadl. Ras´co bojoval zatvrzele a divoce. Další léčení, dostal jsem zásah do zad. Kurva! Nestačím bojovat a léčit. Esker zmizel v útrobách věže.

Ráma skolik každou ranou jednoho, i dva nemrtvé ale nestačilo to. Další kouzlo. Nemrtví se kolem něj rozpadali, jak jeho mečem tak Trny.

Další rána, kopí mě zasáhlo do nohy a ta se pode mnou podlomila.

Vysoký výkřik, lovkyně ležela na zemi a další zombie se na ni sápala. Seslal jsem kouzlo… ale Světlo neodpovědělo!

Peklo!

Lovkyně umírá. Ráma šel pod hromadou těl k zemi také. Do zad se mi zabořilo kopí. Nemohl jsem pozvednout už ani štít… ani zbraň. Temnota se prudce přiblížila…

Jen okrajově jsem slyšel šaamnův zběsilí ryk.

A náhle i Eskerův hlas kterým vyzval mága na souboj myslí.

Nedokázal jsem otevřít oči. Vnímal jsem jen pohyb magických sil které mezi oběma mágy proudily.

Přestával jsem vnímat. V dálce, uprostřed temnoty jsem uviděl Světlo které mě kynulo, aby jej následoval.

Ale temnota mě držela… a vtahovala do rudého víru, který se tu objevil.

Chtěl jsem ke světlu.

Moc. Ale vír byl silný.

Má duše se vzepjala v posledním náporu a tma ode mě odskočila. Vyrazil jsem tam, kde byla ta krásná záře. Místo kde byl klid.

“Ještě ne!” zaslechl jsem jakýsi hlas a něco mě opět drželo.

“Chci za světlem” zamumlal jsem.

“Ne! Vrať se zpátky do světa.”

“Nechci. Ta bolest…” něco palčivého mi proudilo žilami. Ta bolest… bolest…

“Život je bolest a slzy. Vrať se knězi. Potřebujeme tebe a tvou moc.”

“Má moc je kničemu” odporoval jsem slabě. Světlo s emi začalo vzdalovat.

“Nech mě jít!”

“Ne!” 

A byl jsem zpátky v mokrém lese. Cítil jsem tlející listí a déšť na obličeji. Nade mnou klečel Esker.

“Proč jsi to udělal?” zachraptěl jsem.

“Náš úkol ještě neskočil” řekl čaroděj a vstal.

“Co ostatní?”

“Zijí” zněla lakonická odpověď od šamana který seděl vyčerpaný opřen o strom.

Postavil jsem se zrovna, když začala výměna názorů mezi Rámou a Ras ´cem.

“Ta tvoje moc, odkud pochází?”

Šaman váhal s odpovědí. Podíval se na mě a já rezignovaně kývnul a pevněji sevřel kladivo. Tak k tomu dojde tady a teď.

“Od démona” řekl Ras´co a Ráma odstoupil o krok a pozvedl meč.

“Od jakého?”

“Od toho co jsme potkali před chvílí” řekl jsem já. Jsou svázáni jeden s druhým.”

“Ty jsi to věděl?” obrátil na mě svůj pohled, který nebyl zuřivý ale zklamaný.

“Vím to jen chvíli” řekl jsem.

“Zabiju tě” zavrčel válečník.

“Ano, mám jeho moc. Pomohl mi tehdy, když jsem odešel z vesnice. Ale on není tak špatný. Zabíjí jiné démony, ty mocné, barony a výše. A já mu pomáhám!”

“Jsi krvezrádce! Paktovat se s démony…!”

!Neměl jsem jinou možnost!”

“Musíš zemřít!”

“Tak sekni! Sekni a ukonči to!”

Nápřah mečem, ale zaváhání.

“Tak na co čekáš! Chceš to ukončit tak si posluž!”

Další tep srdce zaváhání. Šaman seděl dál, odhodlaný zemřít rukou toho, koho by mohl nazvat přítelem. Ráma byl odhodlaný jej zabít. Zabít svého druha se kterým bojoval tolikrát po boku.

 Neměl jsem k tomuto co říct. Ras´ca si zaslouží zemřít. Ale to já taky. A vlastně i Ráma za svou zradu krále.

Každý znás je poznamenám smrtí a zlem.

Meč se sklonil.

“Odvrhni ho” řekl jsem nyní já.

“To nejde tak lehce” řekl šaman.”Dlužím mu hodně.”

“Nechme to zatím Světlu” řekl jsem. “Naše úkoly ještě neskončili.”

Už to nepotrvá dlouho. 

Má předtucha našeho konce sílila.

Ale nyní ještě budeme pokračovat.

 

Po našem… vítězství? jsme se vraceli do Útočiště. Annie sotva šla, byla bledá a dost mimo. Potřebovala odpočinek, spánek. Setkání se smrtí jí otřáslo víc než mnou nebo Rámou. 

Sestoupili jsme z kopců a zamířili do Útočiště. Opravdu jsem doufal že v té díře seženeme něco k jídlu a pití. Potřeboval jsem pivo a panáka a to opravdu nutně. Snažil jsem se uzavřít své myšlenky abych nemusel myslet na Světlo, Temnotu… Nebesa a Peklo. Prostě jsem šel a hlídal Annie. Přicházeli jsme k Útočišti, když jsme potkali Josifa.

“Zdravím tě bratře” řekl tento akolyta.

“Co tady děláš? To je ten jak jsem říkal, chlapík co mě pomohl” obrátil jsem se k druhům.

“Mé poslání nedopadlo dobře, tak jsem tady a čekám na tebe.”

“Něco se děje?”

“Ano. Zasedá klášterní rada… a je tam i Rufus. Je členem.”

“Rufus” můj vztek se vrátil.

“Ten zrádce?” zeptal se šaman.

“Ano” odpověděl jsem. “Budete mě ještě jednou dnes krýt záda?”

Všichni kývnuly, i Annie která jak se zdála byla na konci sil. “Jsme s tebou příteli” řekl Ráma.

“Tak jdeme na to” vydechl jsem. “Drž se bokem Josife.”

A šli jsme. Dveře stodoli jsem vykopnul. Vrhnula se ke mě jedna ze sester. “Rušíte zasedání” řekla. Jemně jsem ji odtlačil štítem a zamířil k sedmi lidem sedících u stolů seřazených do podkovy. Znal jsem jen Akaru a Rufuse.

Dvě kopí se zkřížili přede mnou. Odhrnul jsem je štítem. Další pohyb, ránu jsem odvrátil. Hluk za mnou a hlas Rámy který se snažil uklidnit situaci. Mířil jsem k Rufusovy. Usmíval se, ale každým mým krokem mu úsměv uvadal.

“Dost! Zastavte jej!” vykřikla Akara.

Mávl jsem kladivem a jeho hlavice udeřila do stolu, až naskočili číše s vínem či vodou, i jablka která na něm byla.

“Ty zkurvenej sráčskej zrádce!” zařval jsem Rufusovy do obličeje. 

“Co se děje bratře?” zeptal se opět s úsměvem, když si uvědomil že jsem jej nezabil ihned.

“Co se děje ty hajzle? Pošleš mě zdechnout a ptáš co se děje?”

“Byla to cesta pokání za to mrtvé dítě” řekl hlasitě a zřetelně.

“Jaké pokání, jaké mrtvé dítě?” zaznělo od Akary.

“Zabil jsem posedlé dítě” řekl jsem také zřetelně. Umíralo měnilo se. Bylo to milosrdné pro jeho duši, kterou jsem zachránil. Lituji vraždy, ale nebyla jiná možnost. Světlo mě bude soudit, ne vy!

Proč jsi to udělal Rufusi?”

“Nevím o čem mluvíš.”

“Ne? Mluvím o tom že jsi byl v katedrále u těla Lazaruse! Ten byl zabit kladivem. Aidan ale říkal že jej setnul a všichni víme, že král používá meč!”

“Nikdy jsem v katedrále nebyl. Přísahám ke Světlu, že jsem nikdy nespáchal nic zlého nebo něco co by ublížilo věci Světla!” zahřímal reverend.

“Ano. Chápu. Takže proč jsi tělo Lazaruse přenesl a následně jsi poslal zemřít svého akolytu Josifa který ti pomáhal?” Josif narážku pochopil a vystoupil do popředí. 

“Potvrzuji slova bratra Mořice. Byli jsme s Rufusem v katedrále, hluboko v podzemí a přenesli tělo zrádce Lazaruse.”

Radní pohlédli na Rufuse. Ten stál, ale působil jaksi… sklesle. 

“Dobrá, přiznávám se” vzdal to nečekaně. Uvolnil jsem se.

“Musel jsem se přesvědčit co je pravda o Lazarusovy a pověstech. Ano, přenesl jsem jej jinam a ano, chtěl jsem nechat svého akolytu zemřít. Byla to náhoda že jej Mořic asi zachránil. Ale Rado, chtěl jsem jen chránit světlo. Víte co by se stalo kdyby vyšlo na veřejnost že arcibiskup Světla zradil? Zradil a ovlivnil krále? Věc Světla musela být chráněna za každou cenu!”

Chvíle ticha. “Nemůžeš být nyní členem rady Rufusi. Sestry, odveďte jej do vězení, alespoň prozatím. Nyní musíme vyřešit další důležité věci. Chceš ještě něco říct Mořici?”

“Zatím ne” řekl jsem chladně a otočil se do stodoly. Až nyní jsem si všimnul desítek diváků. Moji druhové měli zbraně v rukou… a nyní je sklonili, stejně jako já. Odstoupil jsem od Rady. Na jednom místě u okna jsem si odepnul štít a odložil plášť.

“Na chvíli si jdu lehnout” zašeptala Annie a odešla do míst kde vznikly improvizované pokoje. 

“Měl jsi ho zabít” zašeptal šaman. 

“Čekal jsem že ho praštíš” přidal se Ráma.

“Nechtěl jsem. Dluží nám ještě odpovědi.”

Vystoupila MOrein a ještě jednou zdůraznila že klášter padnul. A požadovala aby se uspořádala výprava na jeho osvobození. Rada se dohadovala…

“Rado, můžu promluvit?” ozval jsem se po chvíli hádky. 

“Navrhni do Rady Josifa, možná nám to pomůže” zašeptal šaman.

“Přistup, ale beze zbraně tentokrát. Ten stůl moc nevydrží” téměř zavtipkovala Akara.

Chtěl jsem opřít kladivo o stěnu, ale do ruky jej vzal Ráma a slabě se usmál. Pochopil jsem. Kdyby byl problém, hodí mě kladivo. Cítil jsem podporu celé naší partičky a věděl jsem,. co chci Radě říct. Kývnul jsem také a šel ke stolům.

“Rado. Chápu že nechcete riskovat muže a sestry které jsme zachránili a kteří našli cestu sem. Ale my to zítra riskneme a pronikneme do kláštera abychom jej dostali zpět do našich rukou.”

V očích některých členů se objevil šokovaný výraz. “Vy to chcete zkusit?”

“Ano” řekl jsem rázně. A také bych doporučil Josifa jako člena Rady místo Rufuse.” s tímto jsem se lehce uklonil a odešel ke svým druhům.

“Budeme hlasovat” řekla Akara.

Hlasování dopadlo jak jsme čekali. Útok byl zamítnut. Morein vztekle vyrazila ze dveří. Ráma a já za ní. Řekli jsme jí, že to zkusíme i mimo souhlas Rady. Annie nás provede tajnými chodbami a my otevřeme bránu do kláštera.

Souhlasila, ale s tím že se uvidí až zítra.

Nesnáším tu ženskou.

“Mořici, proč je ten klášter tak důležitý?”

“Myslíš mimo to že je domovem asi nejsilnější bojové frakce? Střeží jediný průsmyk do této oblasti. DOkud bude v rukou démonů, jsme tady v pasti.”

 

Po chvíli došla jedna ze sester a řekla, že se mnou chce mluvit Rufus. Proč ne.

“Mořici, vozil jsem se po tobě, byl jsem na tebe tvrdší než na ostatní” začal. “Bylo to proto, že ty jsi Lazarusův syn.”

Šel jsem na pivo. Wariv nějaké naštěstí měl. S druhy jsme se napili, Esker pomocí Run vylepšíl nějaké naše zbraně. Ráma později odešel, Annie se probudila a odlákala  jej pod nějakou záminkou pryč… a Ras´co mě seznámil s plánem který mě nadchnul. Pomocí Run a nějakého železa, znovu ukujeme Aidanův meč pro Rámu.

Dali jsme se do toho. Obsadili jsme místní kovárnu. Já základy kovařiny znal a pomocí ohně a Světla zkuju meč… a zakalím ho v krvi šamana, kterou prve musím očistit.

Dali jsme se do toho. Eskerův mystický oheň měl větší teplotu než obyčejný. Bílé plameny šlehali s výhně. Mě chránila aura Světla před děsivou teplotou a svým kladivem jsem dával meči jeho původní podobu. V malé chvíli pauzy se šaman říznul a jeho krev kanula do dlouhého koryta. Sesílal jsem léčivá kouzla. Na kovadlině kterou jsem požehnal, vysel můj svatý symbol.

Vyčistil jsem krev kouzlem a celá kovárna se zaplnila dusivým dýmem Zla a Temnoty kterou jsem vyháněl. Esker vsadil runy.

Další strašlivý žár. Kouř, tlučení kladiva do železa a bílé záblesky z výhně přilákali diváky, ale Ráma mezi nimi nebyl. Dobře.

Zakalil jsem meč v krvi.

Cítil jsem jeho obnovenou moc Nebes. Přebrousit, uhladit. Meč se lesknul novotou.

Všichni tři jsme byli unaveni. Esker vzal meč a vešli jsme do stodoly kde seděl rytíř s lovkyní. 

Esker přistoupil a podal mu Aidanův, ne, nyní Rámův meč. Rytířova brada se pokusila seznámit se s chodidli, jak mu spadla, kdy se meč objevil před ním.

“Tohle je od nás pro tebe. Památka na tvého krále a zbraň proti temnotě” řekl Esker. Rytíř byl bledý jak stěna a těžko hledal slova. Převzal zbraň.

V životě jsem složil dvě přísahy” začal. “A teď chci pronést…”

Esker se dotkl jeho čela. “Žádnou přísahu nepronášej” řekl tiše. “Je to dárek od nás, důkaz že jsme s tebou v boji proti Temnotě. A pokud budeme žít, budeme ti stát po boku.”

Dojatý rytíř odešel… a já šel na pivo. Po chvíli se připojila i lovkyně.

A vlastně vzápětí i šaman s čarodějem.

Otec a syn.

Od této mé velmi oblíbené činnosti mě nakonec odtrhnulo to, že musím ještě něco zařídit. Místní kovář mě poslední věc, která mě chyběla… tedy předposlední. Na té poslední začal ještě pracovat. Navlékl jsem tedy na sebe kroužkovou košili, na ni připevnil i kožené chrániče. Přes kroužkovku jsem si přehodil svůj rudý kabát. Stodola (nebo nyní spíše hospoda) nebyla ani náhodou plná,ale pár lidí tady posedávalo. Porozhlédnul jsem se po svých druzích. Ráma seděl s dvěma dalšími rytíři a jinak jsem neviděl nikoho. Měl jsem takový divný pocit, že noci jsou rejdištěm pro naše špatné nápady a rozhodnutí. S povzdechem jsem vzal štít a svoji hůlku, která přišla tradičně za opasek. 

A tak hurá na cestu. Venku byla opět mlha a spustil se jemný déšť. Kapky deště pleskaly na mou holou lebku, Bláto čvachtalo pod nohama. Hvězdy dnešní noc ze mě legraci neměli, byli překryty mraky a oslepeny mlhou. Jediné světlo tedy bylo to moje, hůlka která planula silou Světla. V duši jsem měl strach. Nevěděl jsem, proč vlastně do té hrobky jdu, ale cítil jsem, že mě něco ponoukalo. No… něco. Světlo samozřejmě. To Světlo které mě už dva dny drželo na nohou a jehož občasný hlas při modlitbě mi říkal, že jsem šampion Světla. Musel jsem se střežit arogance a pravda byla, že jsem se rozhodně za šampiona nepovažoval. To Ráma věřil víc než já. Esker byl mocnější a Ras´co odhodlanější. Annie bezohlednější a proto v co věřila, v Sesterstvo, byla ochotna udělat cokoliv. Oproti tomu já? Slabí s nepevnou vírou. Bojící se toho, co budu muset ve jménu Světla udělat. Mé odhodlání sláblo.

Nebesa, Světlo… ne. Nesmím pořád jen brečet. Musím se chopit svého osudu ať je jakýkoli.

A tak jsem sebral svoji odvahu, víru a šel tam, kam mě Světlo vedlo… a kam jsem měl podle Josifa jít.

Ona rozsedlina byla dobře skrytá a našel jsem ji náhodou. Skála byla porostlá břečťanem. Prošel jsem rozsedlinou a předemnou se objevila nevysoká stavba vyrobená lidskou rukou. Kamenná budova vypadala vznešeně a vstup do ní byl zdoben dvěma sochami lidí se svícemi. Cítil jsem hrobku, hnusný, zemitý pach… ale také jakési reziduum Světla.

Pojď dál, šeptal mě hlas v mysli a já šel.

Po několika krocích jsem zahlédl za rohem zář. Když jsem za ten roh vešel, vstoupil jsem do místnosti. Uprostřed kruhu ze svící které ale nevydávali žádné teplo, leželo tělo tělnatého muže s dlouhými vlasy a upravenými vousy.

Lazarus!

Jeho hlava ale byla nepoškozená a ani tělo nehyzdila žádná rána po meči.

Světlo jeho tělo vyspravilo?

Všechno mě lákalo přijít do kruhu a já to bezmyšlenkovitě udělal. Moje ruka pustila kladivo a druhá štít. Oba kusy mého vybavení udeřili o kamennou podlahu.

“Modli se” ozval se hlas který jsem tak dobře již znal. Světlo které mě provázelo na této výpravě.

“Ano” zašeptal jsem a poklekl vedle Lazaruse.

Světlo mi předříkávalo a já opakoval. Nemohu si na ta slova vzpomenout, ale v jedné chvíli se mi v mozku vynořilo jakési varování.

Na té modlitbě je něco špatně!

Ale co?

Přišlo mi, jako by tuto modlitbu opakoval ještě někdo jiný.

“Budu světlo chránit a udělám cokoli aby se tak stalo” pokračovala modlitba.

“Budu Světlo chránit podle svého svědomí” řekl jsem ale já. Světlo se na okamžik zarazilo. 

“Stanu se šampionem Světla a dokončím to, co bylo započato. Vstup do mě Lazzarusi.”

Zarazil jsem se.

Ne, tohle ne!

“Pokračuj v modlitbě” pobídnulo mě Světlo. 

“Stanu se šampio…NE!” vykřikl jsem. 

“OPAKUJ!” zaburácelo mě v hlavě. Vymrštil jsem se na nohy.

“NE!”

“Dokonči modlitbu!”

“NE! Nedokončím.”

“DOKONČI!”

Ten hlas mě téměř znovu srazil na kolena. 

“Přijmi mě synu” zašeptání.

“NE! VYPADNI Z MÍ HLAVY!”

“DOKONČI MODLITBU!”

“NE!” Slábnul jsem. Doslova jsem cítil, jak mnou prochází Temnota a vliv Pekla. Všechno ve mě se bránilo. Napnul jsem svoji mysl do krajnosti a temnotu začal zatlačovat.

“Dokonči modlitbu” opět zašeptání mého otce. 

DOKONČI MODLITBU!” řvalo Světlo… ne Světlo! Temnota.

“NIKDY!”

Náhle se mého ramena dotknula ruka a já ucítil jak temnota ve mě se začala neochotně stahovat.

“Vydrž bratře ve Světle” ozval se Rufusův hlas. Cítil jsem jak jeho moc se napnula proti Temnotě ve mě. “VYdrž!” jeho naléhavý hlas mě dodal další sílu. V mysli se mi mihnuli tváře mých přátel. Oni by nepodlehli!

“ODSTUP TY ZKURVENČE!” zařval jsem dost neadresně. Můj vztek mi dodal sílu kterou jsem potřeboval. Moje a Rufusovo Světlo spálilo Temnotu která se ve mě utvářela.

Hlasy zmizely.

Svíce zhasnuli a přede mnou leželo znetvořené tělo Lazaruse.

Klečel jsem na studené zemi a vedle mě seděl Rufus. Opět zaplála moje hůlka a já viděl reverendovu strhanou tvář. 

“Dokázal jsi to” vydechl.

“Ale těsně” opáčil jsem. “Kde jsi se tady vzal?”

“Musel jsem přijít. Podezříval jsem Lazaruse už dávno že tě chce využít jako nádobu pro sebe, kdyby zemřel nebo příliš zestárnul.”

“Chceš říct že mě zplodil pro tuhle chvíli?”

“Nevím” pokrčil rameny. “Myslím že jsi byl spíše nehoda, důsledek nerozvážnosti… kterou možná začal jeho pád. Žádostivost těla je velmi silný stimul pro Temnotu. Myslím, že jej to napadlo v době kdy tě našel, ale možná mu křivdím a opravdu pro tebe chtěl jen to dobré. Alespoň v to doufám.”

“Kdy jsi jej začal podezřívat?”

“Už v Kurastu” přiznal. “Byl jsem proti tomu, když tě učil silnější magii našeho řádu, byl jsem proti tomu, aby jsi se stal knězem. Nechtěl jsem aby jsi šel do těchto krajů. Bál jsem se tohoto.”

“Takže ten hlas co jsem slyšel…”

“Byl hlas Lazaruse a Temnoty.”

“Takže…” bylo mě téměř do pláče. Hovno šampion. Hovno bojovník proti Temnotě a Peklu. Obyčejný pěšák, obyčejný krigl na pivo. Nebyl jsem nic. Proto mě Světlo odepíralo silnější kouzla. Proto jsem nemohl nikoho vrátit do života… a nyní jsem téměř podlehl.

“Bude mě Světlo vůbec ještě naslouchat? Budu schopen použít kouzla?”

“Nevím bratře. Ale doufám že ano. Jsi silný, velmi silný. To máš po otci. A odolal jsi vábení Pekla, takže si myslím, že ti Světlo svoji pomoc nikdy neodepře. Vrať se do Útočiště, ještě to všechno neskončilo.”

“Já vím” vzal jsem štít a kladivo.

Ale neodešel jsem hned. Prvně jsem tělo Lazaruse, nikdy už mého otce, spálil.

Vracel jsem se rozhodným krokem.

Temnota co je tady musí být vymýcena. Všichni démoni musí být pobiti do posledního kreténa.

Nebesa, pomáhejte mi.

Ne, pomáhejte nám.

 

Seděli jsme u jednoho hrubě stlučeného stolu. Před necelou hodinou zemřel jeden z klášterní Rady, evidentně otráven. Chlap který tady prodával pivo a chlast byl pryč. Vyléčit ani oživit jej nešlo. Byl otráven jakousi esencí která rozkládala jeho krev rychleji, než moje modlitby a Eskerova kouzla ji stačily léčit.

Popíjeli jsme v pohárů pivo, Annie nějaký šňaps. Prve jsem vždycky pití očistil od případných jedů (mimo alkoholu) a poté jsme mohli popíjet. Eskerovy krvácela pravá ruka, kam si vyryl nově získané Runy. Byl bledý, bledší než obvykle.

“Potkal jsem svého bratra” řekl jak si k nám přisedl. “A nebylo to dobré setkání.”

“Co se stalo?” zeptal se Ráma který z nás vypadal asi nejlépe. 

“Špatně. Odešel” tentokrát nebyl Esker sdílný ale ani jsem se mu nedivil.

Ras´co měl šílený pohled. Jeho démonická aura která během dne zesílila byla ale slabá. Zdálo se, že ji v sobě potlačuje. Ale ty jeho oči…

“Zabil jsem je” řekl tak tiše, že jsem jej skoro neslyšel.

“Koho?” zeptala se Annie. Ta byla nějak vyplašená a její pohled kmital po celé místnosti.

“Všechny. Celí svůj kmen.”

“Cože?” vydechl Ráma.

“Obelstil mě Beliah, ten můj… přítel” vyprsknul to jméno s nenávistí. “Všechno mi dneska v noci ukázal. Já žil v tom že jsem chránil svůj kmen a zatím…”

Annie mu položila ruku na rameno v utěšujícím gestu. Ale šaman to asi ani nevnímal.

“Je to přesně jak jste říkali” podíval se na mě a Eskera. “Každý obchod s démony je špatný. Zničím ho i kdyby to měla být poslední věc kterou kdy udělám.”

“Nebudeš v tom boji sám příteli” řekl Ráma. Byl jsem trochu udiven. Ráma se také za ty tři dny změnil.

“Do mě se zase pokusil dostat Lazarus a převzít moje tělo” přidal jsem námět do ponuré debaty. 

“Jak to? Proč? Vždyť je mrtví.” řekl Ráma. 

“Byl to můj… otec” hodil jsem na stůl další z depresivních triumfů.

Nyní rytíři v očích zaplál starý oheň. Napůl se postavil. “Já vás tady asi všechny zabiju” štěkl. “Jeden je napůl démon, druhý napůl temný kněz!” zesiloval jeho hlas. “Další dluží za svoji moc černokněžníkovy…” podíval se na Annie. “A o jedné netuším co si mám myslet.”

“Sedni si příteli” řekl tiše šaman. “Jak na začátku našeho malého dobrodružství řekl tady kněz. Nesešli jsme se tady náhodou. Společně zničíme to, co nás ohrožuje. Tedy, ne jen nás” opravil se. “Ale tenhle kraj. Vrátíme jej zase lidem.”

Ráma se posadil. “Ano. Snad ano” zapochyboval. “Také se musím zbavit běsa v sobě. Mořici, je v tobě? tvůj otec?”

“Nikdy to slovo v souvislosti s Lazarusem neříkej” řekl jsem tvrdě. Spálil jsem jsem jej a Světlo je pořád se mnou. Necítím že bych byl nakažen Temnotou.”

“Máš silnou vůli” uznal rytíř a šaman i Esker kývli na souhla. Věřili mě víc než já sám sobě. Ano, opravdu jsem si byl jist že ve mě Temnota není… ale kdo ví?

“S bratry jsme založili dnes v noci nový řád” řekl Ráma. “Řád který bude bojovat s temnotou tam, kde ji najde.”

“Musím na vstup být rytíř?” zeptal jsem se jen tak… na odlehčení atmosféry.

“Samozřejmě že ne” řekl Ráma.

“Dobře příteli, tak mě přidej do jeho řad” řekl první Ras´co. 

“I mě” řekl Esker.

Ráma natáhl přes stůl ruku. Ras´co ji sevřel. Přidal se Esker. I já. Našich hrubých rukou se dotknula i malá dlaň s prsty zjizvenými od tětivy luku. Annie neřekla ani slovo.

Nebylo třeba.

Zítra půjdeme do kláštera, se souhlasem Rady i bez něj.

Nás pět.

Ať nás čeká cokoli, postavíme se tomu čelem.

 

Útok na klášter

Ráno mě překvapila naše lovkyně. Seděla u ohniště a zašívala oblečení! A ne jen svoje. Zrovna se snažila sešít okraje Ras´covy haleny. 

“Přidej sem ten svůj kabát” řekla jenom. Měla pravdu, my všichni jsme byli už jak banda trhanů. Její stehy nebyli tak úhledné jak jsem viděl u švadleny, ale určitě mnohem lepší než by vytvořil kdokoli jiný z nás. Sundal jsem červený kabát a odhalil tím svoji halenu která už měla taky několik děr. 

Annie si jen povzdechla.

“Neměli by jsme vyrazit?” zajímal se Ráma.

“Ne, bude zasedání klášterní rady” řekl jsem mu informaci kterou jsem měl od Josifa… asi pět minut. “Bude se opět hlasovat.”

“Ztráta času” zabručel šaman.

“No, alespoň nebudeme vypadat jako pobudové” řekl klidně Esker a nalil si do plecháče čaj, nebo co to bylo. Já bych si dal nejraději pivo. Ale chuť jsem potlačil. 

“Jako by na tom někomu záleželo” utrousil rytíř. 

Zašel jsem ke kováři pro svoji novou zbraň. Byl jí obrovský řemdih, kovová hlavice na řetězu který byl upevněn k pevné rukojeti, která sama mohla být díky pokování slušná zbraň. Runy které na ni ji dělali lehčí než by měla být, ale při dopadu se hlava této zbraně stala opět těžkou aspoň deset liber.

Zkusmo jsem s touto nestvůrnou věcí zatočil.

Nádhera. Pojmenoval jsem řemdih Boží hněv. Poté jsem se pomodlil. Hlas který mě poslední týdny občas provázel byl pryč. Za to jsem v horoucí modlitbě pocítil příliv nových sil a moci. Světlo mě odpovědělo!

Ale v další chvíli jsem si uvědomil, že i přes včerejší snahu se očistit, kousek stínu Lazaruse na mě ulpěl. Když jsem se soustředil, slyšel jsem jeho slabounký hlas.

“Zbavím tě tvé moci a ještě rád mě přijmeš” sliboval.

Zapudil jsem jej co nejhlouběji to šlo.

Nikdy mě neovládne.

To raději zemřu.

Když jsem vešel do stodoly, Rada už zasedla. Bylo jich dneska osm. a od pohledu jsem znal jen ty dva příchozí. Měli strhané tváře a byli dost vyčerpání. Evidentně bojovali celou noc… jeden z nich zrovna říkal “klášter je s konečnou platností v rukou nepřítele. Musel být dobit zevnitř.”

“Hloupost!” štěkla Morein.

“Nech jej mluvit sestro” řekla přísně Akara.

“Hradby jsou obsazené démony” pokračovalů bojovník. “Dostali jsme od tama včas pár desítek sester a ty tvrdí, že v některých sálech se stále bojuje, ale to nemůže nikdo potvrdit. Citelná je i ztráta Charsi a jejího vybavení” dodal ještě radní.

“Shromáždil jsem asi tři stovky dalších bojovníků” vložil se do řeči i poslední radní. Byl to vysoký muž se šedivými vlasy. Na jeho jméno jsem si nemohl vzpomenout, ale v klášteře občas pomáhal instruktorce boje. Byl prý vyjímečným taktikem a v době mládí nejlepší šermíř kláštera. 

“Pročesali jsme celí kraj a střetli se s desítkami běsů” pokračoval. “Díky tady Rámovy a jeho družině máme vlastně o dost víc lidí než jsme čekali. Prozkoumali jsme i ty vesnice kterých nám říkali a evakuovali většinu sem. Jen nemáme žádné hradby, ale pošlu lidi na dřevo a uděláme alespoň palisády.”

Akara přikývla. 

“Teď další záležitosti” řekla. Revered Rufus v noci utekl z vězení… a ráno se opět vrátil. Podal informace démonům? Předveďte ho, vyslechneme jej” řekla dvěma sestrám.

Udělal jsem několik kroků kupředu a odložil Boží hněv.

“Vím kde byl” řekl jsem. Všechny pohledy se na mě upřely.

“Kde Mořici?” zeptala se celkem vlídně Akara.

“Byl se mnou.”

Zarachotila převržená lavice, to jistě vyskočil Josif. “Cože?” zazněl jeho hlas.

“Ano. Byl jsem v hrobce kam Rufus uložil tělo Lazaruse… a on se mě pokusil ovládnout.” Doslova jsem viděl nesouhlas Rámy a družinky, že tohle říkám veřejně.

“Porazil jsem jej… za pomoci Rufuse. Objevil se a pomohl mi.”

“Jsi nakažen!” vykřikl Josif. Stále jsem se neotáčel, ale zaslechl jsem jak tasil meč, ale vzápětí se ozval Ráma “Odlož zbraň nebo zemřeš” jeho hlas byl chladný jako náhrobní kámen. Nyní jsem se otočil. Ráma stál mezi mnou a Josifem. Z boku na Josifa podél šípu upírala oči Annie. Ras´co měl kopí namířené na jeho záda. Jen Esker se nepohnul, ale on nemusel, stačilo jeho pouhé gesto…

“KLid!” štěkla Akara. Vzápětí vstoupil Rufus doprovázený dvěma sestrami. Jeho obličej byl klidný a vyrovnaný. Josif vypadal, že se na něj vrhne.

Akara si mě měřila pohledem. “Ne., není v něm temnota” řekla.

“Kde jsi byl Rufusi?” otočila se k reverendovy.

“Musel jsem opustit vězení abych pomohl mladému bratrovy” řekl klidně.

“Je to lež!” vykřikl Josif.

“Není” řekl klidně zavalitý kněz. “To bylo spíše od tebe nerozumné, že jsi Mořicovy řekl kde je tělo. Mohlo by to vypadat, že ty jsi jej vlákal do pasti.”

“Cože?” 

“Bylo moje rozhodnutí tam jít” řekl jsem. Světlo mě také vyjevilo kam mám jít, není to chyba bratra Josifa, ale moje. A mé zvědavosti. Rado, mějte k reverendovy ohledy. Nebýt jeho, mohl se tady procházet opět Lazarus.”

Rada se po sobě podívala a až Akara opět promluvila.

“Reverende Rufusi. Jsi vyhnán z tohoto kraje a nesmíš používat svoji hodnost reverenda. Tvé pokání bude boj s temnotou a démony. Přijmáš?”

Reverend se mírně uklonil. “Ano paní. Děkuji.” vypochodoval ze stodoly. Dopad meče na zem. Josif ze sebe strhal řádové roucho.

“Končím!” řval. “Pouštíte vraha a zrádce! nechci mít s vámi nic společného!” zuřil tento jindy klidný člověk.

Vyběhl pryč.

Akara opět promluvila. “Máme tu i další problém. “Bratře Kleusi?” obrátila se na šedovousého.

“Včera jsme narazili na někoho kdo si říká svatý Tadeáš,  je to prý paladin nějakého kultu… název říkal ale nepamatuji si ho.”

“Ještě se nám tady objevují nějací blázni” prohodil jeden z radních. “Jako bysme neměli dost potíží.”

“Ale jestli bojují proti démonům…” ozvala se radní která včera v podstatě zrušila útok na klášter svým hlasováním.

“Kdo ví proti komu bojují. S kulty jsou vždycky problémy…”

Ráma udělal několik kroků kupředu, aniž se obtěžoval žádat Radu o slovo.

“Ten … kult, jak říkáte, jsem založil já a moji bratři včera v noci. A není to kult ale řád Věrných. Řád těch, kteří přísahali že budou chránit lidi před démony a temnotou.”

“Ano?” zeptal se ironicky radní který už včera zpochybňoval všechno co jsme řekli. Takový ten tlouštík který nikdy nebyl konfrontován s reálným životem. “A kteří blázni by se hlásili do něčeho takového?”

“Moji bratři rytíři…”

“A já” štěkl Ras´co. “A taky ostatní kteří se nebojí riskovat život i duši tam venku” ukázal na mě, Eskera a Annie. “Taky jsme členy řádu!”

“Tadeáš je mladý, jeden z posledních co podstoupili nějaký, byť neúplný výcvik” řekl Ráma. “Vidí v boji jen slávu, ne smrt a bolest jako my ostatní. Ale naučí se. Přísahám, že Věrní nejsou žádný kult.”

Opět pátraví pohled Akary. Nyní jsem cítil její moc, která pátrala v nás všech. Zesílil jsem své vnímání Světla a zdálo se, že jsem Akaru maličko oslepil, jen tak maličko, aby neviděla vše co v nás bylo.

“Dobrá” řekla konečně. A nyní předposlední věc. Včera byl otráven bratr Gus, jeden z naší Rady. Morein, přišla jsi na něco?”

“Ne Akaro” řekla tato divoká bojovnice. “Stopy nás zavedli do pokoje kde spával muž který se tady staral o pití a jídlo. V jeho pokoji jsme našli jed který byl použit. Ale ten muž se ztratil.”

“Hledejte dál. A poslední vě… útok na klášter. Dohodli jsme se že můžete jít” kývnula kněžka k nám. “Morein a Kaysha s vámi proberou plán. Končím zasedání.”

“Počkejte ještě” řekl Esker. Došel téměř doprostřed stodoli, až nyní jsem si všiml, že na hliněné podlaze stojí bos. Zavřel oči a já ucítil sílu kterou shromažďoval. Řekl několik neznámých slov a jeho ruce se rozkmitali s sérii rychlých pohybů. Vzápětí poklekl a veškerou sebranou moc uvolnil do země.

Z venku se ozval rachot a praskání země a kamenů. Z jednoho okna jsem viděl jak se sama země zvedá a vytváří jakýsi val. Trvalo to ještě několik minut kdy jsme stáli téměř bez hnutí. Zvenku se ozýval křik lidí a rachot.

Když se Esker postavil, kolem Útočiště byli hrubé hradby pět metrů vysoké. Ze vnitř se dalo nahoru dostat prudším svahem, ven však byla kolmá stěna. Nechyběli ani dvě mezery jako vstupy..

“A máme hradby” řekl suše čaroděj. “Nyní na obranu tohoto místa stačí míň lidí.”

Odešli jsme ven a Kashya s Morein s námi.

Útok na klášter začínal.

 

Akara nás ještě před odchodem odchytila a řekla, že Morein se začíná propadat do temnoty. Ale prý je někde poblíž náhodou nějaký šaman či alchymista, který by nám možná mohl pomoci a vytvořit nějaký lektvar pro Morein. No, bylo to při cestě na Tamojskou vysočinu, tak proč ne. Vyrazili jsme a kdybych řekl, že plni elánu, tak bych lhal. Uplynulé dny se na nás podepsali a všichni jsme začínali být unavení. Snad až na lovkyni. Dneska se zdála být nervózní, ale plná sil. 

“Druzi moji, počkejte” řekla náhle jen jsme se vzdálili mimo dohled hradeb.

Že by nám konečně i lovkyně chtěla něco říct a přidat depresivní triumf na pomyslný hrací stůl?

“Musím vám něco říct.”

“Tak do toho” jemně jsem ji pobídnul.

“Sesterstvo je moje jediná rodina” začala tiše. “A já bych udělala cokoliv abych ho ochránila. Plním rozkazy starších lovkyň, Morein, Kayshi a kněžky Akary. Nikdy jsem o jejich rozkazech a úmyslech nepochybovala… až do včerejška. Toho radního jsem zabila já na rozkaz Morein.”

Ticho rušené jen naším dechem. Lovkyně mluvila dál, hlas se jí lehce třásl. “Muselo to tak prý být, byl proti útoku na klášter a byl to zbabělec který se snažil očerňovat Sesterstvo. A minulou noc, měla jsem osvobodit toho paladina který nám pomohl zavalit kozly v dole, přežil to totiž a byl zajat. Dostala jsem jej ven ale Morein tvrdila že je zrádce který musí zemřít…A zabila jsem i jiné kteří byli proti našemu řádu.”

“Ale Morein není vaší velitelkou” řekl Ráma.

“Není. To je Kashya. Ona má dávat rozkazy Morein a ta je posílat dál… ale Kashya o ničem z toho co jsme uplynulé noci dělali neví. Morein ji prostě obchází, ale to vím až ode dnešního rána. Nevím co mám dělat. Vychovali mě abych bojovala za Světlo a za lidi. A naši velitelé vědí víc než my… KOlik dalších věcí jsem neudělala pro Sesterstvo ale pro někoho jiného?”

Ras´co jí položil ruku na rameno. “Nic si z toho nedělej. plnila jsi rozkazy… tak jako někdy každý z nás. My jsme s tebou.”

“Tohle pak vyřídíme s Akarou a Morein.” zakončil to všechno Ráma. “Ty jsi jediná kdo nás může dostat do kláštera a jsi jedna z nás. Jdeme.”

Nevím jak moc to Annie uklidnilo, ale ujala se vedení a my pokračovali v cestě.

 

Šli jsme  tedy za svým cílem a alespoň mě ducha trochu pozvedali paprsky slunce, které se drali přes potrhané mraky. Louky snad uschnou ještě dnes, ale zatím to tak nebylo. Boty se opět leskly vodou v podstatě jen jsme sestoupili z cesty. Ten šaman a alchymista v jedné osobě seděl u jakési hrubé boudy. Nad ohněm vysel kotlík a v něm něco bublalo. Mohlo to být cokoli, ale podle vůně to vypadalo spíš na kuřecí vývar, než něco zlého a temného.

“Bratře” téměř vykřikl Ras´co a vrhnul se k drobnému, černovlasému muži. Ten zvedl hlavu a radostně Ras´ca přivítal. Patřil k jeho kmeni… ale jak mě blesklo hlavou… neříkal včera šaman že kmen povraždil?

No, s alchymistou moc řečí nebylo. Většinou vykládal dost nesmysly a jeho rozšířené zorničky prozrazovaly že je pod vlivem nějaké podezřelé látky.

Měli jsme posbírat nějaké žáby ze kterých potřeboval mozek. To by nebylo nijak těžké, kdyby se na louku nevyvalilo něco, čemu říkal “škorpionek.”

Tento drobeček vážil to co tři dospělí muži. Šaman trval na tom, že jej nesmíme zabít a tak začal závod škorpionka a námi. 

Dostali jsme jakýsi destilát co by měl Morein pomoci, ale šaman nám nějak zapomněl říct, že ty žáby vylučují z kůže nějakou látku, která způsobuje vidiny či vize,

Ta naše byla báječně kolektivní. Ukazovala moji vraždu nevinného hladového dítěte, Rámovu zradu a vraždu svého krále. Esker zavrhnul bratra kvůli větší moci. Annie zabíjela nevinné pro Sesterstvo… a Ras´covy ukázala vize vybití kmene.

Jak to viděl šaman, utekl s kletbami a pláčem. Taková nenávist proti démonům jaká vytryskla v tu chvíli s Ras´ca mě téměř paralyzovala.

Všichni jsme chvíli stáli u té boudy… než nás Annie pobídnula k cestě. Tak nějak se zdálo, že ji tyhle vize poznamenali nejméně. Její pohyby a chůze byli jisté, bez zaváhání. Věděl jsem, že dneska se jí ruka s lukem rozhodně chvět nebude. Měnila se, stejně jako my ostatní.

Cítil jsem, že dnes bude náš osud naplněn.

 

Lovkyně odhrnula větve velkého keře a ukázala na nevelký otvor ve zdi, který byl ale chráněn železnými tyčemi. S těmi si poradil Ráma a lovkyně vešla první. Tuhle část svých záznamů, přežiju li, pojmenuji Sólo pro lovkyni.

První se tedy plazila on, po ní šaman, potom Ráma. A teď přišla řada na mě. Velký štít, kladivo a řemdih. Nebesa! Nebyl jsem schopný procpat štít do vchodu stok, ale Ekeker zašeptal kouzlo a otvor se zvětšil. Plazili jsme se několik desítek metrů, když jsem vrazil do Rámy.

“Lovkyně šla napřed” zašeptal a i já náhle uslyšel jakési drmolivé hlasy.

Zápach stok, těsný prostor a temnota mě opravdu tísnili. Po chvíli se šaman pohnul kupředu. Proplazili jsme se za roh a před námi bylo slabé světlo. Plazili jsme se dál. štít hlasitě škrábal o kámen, Rámova a moje zbroj cinkali. 

Opravdu průzkumníci.

Ve světle pochodně se objevila silueta Annie která mávla že můžeme pokračovat. Vplazili jsme se do větší chodby kde se dalo stát. Hlasy byli zřetelnější. Rozhlédl jsem se ve svitu primitivních pochodní… u nohou nám ležela dvě těla goblinů či co to bylo.

“Půjdu první” špitla Annie. “Je jich tady celá tlupa, ale když se mě povede odstranit těch pár před námi, asi zvládneme projít.”

S těmito slovy zmizela. Veškerá nejistota minulých dní jako by z ní spadla. Za chvíli se ozvali z jedné chodby kroky a do světla vstoupil vysoký goblin. Esker jen pohnul rukou a netvor znehybněl… a vzápětí se ze stínu za ním vynořila Annie a podřízla mu krk. Gejzír krve mě jen těsně minul.

“Můžeme jít” špitnula.

Zkazil sem to já. Když jsme procházeli kolem jakéhosi vstupu asi gobliního doupěte, otočil jsem se příliš prudce a hlavice řemdihu udeřila do zdi.

“Poplááách!” zaznělo. Otočil jsem se čelem ke vchodu a před sebe nastavil štít. Dvojí zadunění… ti parchanti měli luk nebo kuši!

KOlem mě se prořítil Ráma a vrazil do chatrných dveří. Další cvaknutí kuše, ale rytíř byl příliš rychlý. Vzápětí za ním vletěl šaman a rozhodil rukama… a zaskřehotal jakousi kletbu. Pár goblinů zakvílelo strachem… a to už se do nich rytíř a šaman pustili. Vystříkla rudá krev netvorů a ti kteří přežili první útok, utekli.

Mělo by mě být těchto tvorů líto, ale nebylo. Četl jsem že jsou to zabijáci a kanibalové. Kdyby jsme jim dali šanci, zabili by nás. Nyní jsme měli goblinní pochodně. Z jedné chodby se vynořila Annie. “Pojďme tudy” řekla. “Kdysi jsem si tady jako dítě hrála… a později si tady schovala pár věcí které se mohou hodit.”

Šli jsme za ní a z dálky cítili větší a větší smrad.

“Tady jsi si hrála?” pozvedl obočí šaman.

“No… ano, ale tehdy tady nebyl takový smrad.”

“Cítím magii” řekl náhle Esker.

“Já taky” přitakal šaman a i já ucítil slabý závan magické moci.

Ale to co nás čekalo za rohem jsme opravdu nečekali. Byla tam plná jímka tělesného odpadu, pokrytá ledem…a vní seděla jakési… bytost.

“Ledový hovňák” pojmenoval ho okamžitě šaman… a vzápětí z jednoho… chapadla? vytrysknul ledový proud. Esker jej zastavil vlastním kouzlem. Další proud na mě.

“Světlo!” kryl jsem led štítem… a síla nárazu mě odmrštila. 

“Tam je má truhla!” ukázala do jednoho výklenku Annie a vystřelila bleskovou rychlostí tři ohnivé šípy, které narazili do těla Hovňouse a uhaslianiž by mu něco udělali. Blesky z dlaní Eskera se změnili v led a Hovňák zaječel tenkým hlasem. Ohnivé šípy se změnili na ledové.

Reagovali jsme téměř jako jedno tělo. Šaman se dostal k démonovy na dosah kopí, já kryl Rámu který se několika skoky dostal k truhle a vzal ji. Další kouzlo Eskera, šamanovo kopí se proměnilo v jakousi… magickou zbraň která probodla led na démonově těle. 

A rychle pryč. Jen jsme zapadli za roh, celou protější stěnu pokryl mráz.

Byli jsme všichni od hoven a jiného odpadu… 

Esker se zašklebil. On jako jediný nebyl ničím zasažen a jeho šat byl čistý. Tichým hlasem poprosil vodu o pomoc. Vlhkost ze zdí  vytvořila jakousi vodní bublinu… která nad námi praskla… a proud vody z nás spláchl většinu špíny.

“Ty vole” počastoval ho šaman. “Ještě mokří…”

Annie se probírala nevelkou truhlou. Několik Run co tam měla dala Eskerovy, peníze jí zmizeli ve váčku. Vytáhla také bandalír s několika noži, váček ve kterém byli náhradní hroty na šípy a lano s nevelkou kotvičkou.

Když jsme toto místo opustili, smutná truhlička která splnila svůj účel tam zůstala stát sama v temnotě… všemi zapomenuta. Námi ne, ale to byla jen otázka času kdy o ní nikdo nebude vědět.

 

O dvacet minut a pět podřezaných démonů později jsme se krčili v chodbě která vedla na nádvoří. Tady jsem to už znal, napravo od nás je jedna ze zbrojnic… a najednou jsem sebou trhnul. Annie se vracela ze svého dalšího průzkumu a vedla sebou Debru, jednu ze sester.

“Kde jsi se tady vzala?” zeptal se tiše Ráma.

“TAky znám tajné cesty” špitnula a naznačila nám, ať ji následujeme. Dostali jsme se temnými chodbami dál od nádvoří.

“Já s Annie odstraníme stráže na tomto náměstí. Položíme výbušniny a ty pak odpálíme. Nahrnou se sem démoni aby zistili co se děje a vy zatím dobijete strážní budou a spustíte most” komandovala nás tato nevysoká zrzka.

“Udělal bych to jinak. Použij jen část výbušnin a zbytek odpálíme, jak se sem nahrnou démoni” řekl Ráma. “Musíme jich zničit co nejvíc.”

Debra uznale kývnula hlavou a vzápětí se i s Annie doslova rozplynula ve stínech chodby.

Nastalo nesnesitelné čekání. Slyšeli jsme hlasy démonů i lidských přisluhovačů. Jejich kroky, řinčení zbraní.

Po čele mi tekl pot a nebyl jsem sám. Jediný kdo mě přišel že je nad věcí byl čaroděj. Změnil se také, od včerejška. Obvykle mu na rtech pohrával ironický úsměv, ale dnes mě přišel jako nějaká mechanická hračka. Bez emocí, bez zájmu.

Z nějakého důvodu mě to děsilo.

Výkřik z nelidských úst. Pokřik démonů…

“A konec, jdeme na ně” rozhodl Ráma. Byl rychlý, rychlejší než jindy i přes těžkou zbroj. První z démonů byl vysoký téměř tři metry, alespoň dvě stě kilo svalů, kostí a hrubé kůže. Aidanova čepel ve vzduchu doslova zazpívala, když udeřila démona od ramene až do půlky hrudníku. V záplavě zelené krve rytíř zbraň vytrhnul a sťal dalšího. Byl jako nelidský vír, když se probíjel kupředu. Na jeho tělo dopadlo několik ran, Ráma se nekryl, jen sekal. Uťaté končetiny zavířili vzduchem. Zasyčení zápalné šňůry, to Esker zapálil bombu a hodil ji do prvního shluku démonů. Tlumená exploze a do vzduchu se vnesla záplava krve která ohodila zdi.

Šaman použil jedno ze svých kouzel a několik démonů upadlo bez zjevných příčin na zem. To už jsem byl v pohybu, požehnal jsem Rámovy a Ras´covy opět Trním, vyléčil rytíře a sám se vrhnul kupředu. Kladivo se mi náhle zálo lehčí než jindy, když jsem drtil žebra a hlavy. Další démoni, z boku začali létat magické šípy, to Annie se zapojila do boje.

Po mém boku se náhle objevila Debra s dvěma krátkými meči. Snažil jsem se ji krýt, ale nebylo třeba, byla na démony příliš rychlá.

Země nádvoří byla pokryta krví, končetinami a vnitřnostmi. Výbuch magie, to byl Esker, podíval jsem se po něm…

“NEEEEEE!” Esker se potácel, v zádech zabodnuté krátké kopí klesl na kolena.

Ráma a Ras´co to viděli také. Se šíleným řevem se vrhnul Ráma proti démonům. Šaman opět použil svoji magii… s úžasem jsem si uvědomil, že z jeho kouzel necítím, tu děsivou moc démona.

Ras´co bojoval jen sám za sebe, bez pomoci!

To už jsem sesílal další kouzla Světla. Obklopila mě zlatavá záře která nutila démony odvracet ode mě pohled a tím se stávali snadnější kořistí.

A byli jsme u Eskera. Z úst mu tekla krev…

A boj se zastavil. Nebylo koho zabíjet. Nádvoří bylo pokryté mrtvými zplozenci Pekel. Dosáhli jsme jakési … nové úrovně sil? Viděl jsem zřetelně síly které protkávali tento klášter. Síly Temnoty spojené s démony a slabé Světlo které zářilo v nás.

A také jsem cítil Eskerovu duši která odcházela… Ne, byla pryč?

U Světla!

TEĎ NEBO NIKDY zaječel můj vnitřní hlas. “Světlo, pomož svému služebníkovy aby dokázal zachránit muže, který koná i ve tvém jménu” pomodlil jsem se a ucítil dvě protichůdné síly. Moc Světla se vzepjala v pokusu mi pomoci… a skvrna temnoty ve mě, vyrazila aby ji zablokovala.

Ale nyní jsem byl silnější než včera. Lazarův odpor jsem překonal a z ruky mě začalo proudit světlo které obalilo Eskera.

Čaroděj udiveně otevřel oči. Vyčerpaně jsem vydechl.

“Dokázal jsi to” řekl Ráma.

“Bylo na čase” ušklíbnul jsem se.

Dusot kopyt, nohou a kdoví čeho. Z budovy se hnali další démoni.

Debra jim hodila vstříc další bombu.

“Teď je to na vás, zastavím je a vy se probijte na nádvoří u brány a dostaňte sem sestry!”

“Nemůžeš tady zůstat sama sestřičko” řekla Annie. “Zůstanu taky.”

“Ne. Je li můj osud zemřít pro Sestry, zemřu. Jděte!” vykřikla a hodila poslední bombu.

V chodbě která vedla na další nádvoří jsem se otočil a viděl ji jak útočí proti démonům. Seslal jsem na ni Požehnání…  a následoval svoje druhy v závodě o čas.

 

Byl to závod s časem a démony. Podle pokynů Debri jsme museli dobít nádvoří, gongem dát znamení sestrám. Poté obsadit strážní boudu a pomocí rumpálu spustit most. Nic těžkého.

Tedy teoreticky.

Vběhli jsme na nádvoří. V tuto chvíli nebyla důležitá nenápadnost. Nebyl ani čas na řeči. Okamžik překvapení byl náš, Ráma s Ras´cem rozprášili několik démonů na nádvoří a já kladivem udeřil do gongu. Jednou, dvakrát. Přicházeli Pekelné zrůdy, někteří šli po dvou nohách, jiní se plazili. Několik jich vzlétlo, podobni mystickým drakům. Jedni byli rudí, z dalších kapal sliz který dělal díry do kamenů, když na ně dopadnul. Zápach smrti, síry a Pekla.

Esker seslal bleskovou kouli, Ráma s šamanem útočili.

“A dost!” zařval jsem. Začínalo mě doopravdy srát že jsem pořád v boji nejslabší. Štít na záda, kladivo do závěsu.

“Udělejte mě prostor!” vykřikl jsem a roztočil Boží hněv. Přímo proti mě se hnal nevysoký démon s šesti nohama. Načasoval jsem úder skvěle, hlavice Hněvu jej zasáhla ve skoku a s jakési mlze z krve jej odhodila přes nádvoří. POkračoval jsem v pohybu. Démon se pokusil úder ze shora krýt štítem, ale ten jsem rozdrtil i s půlkou jeho těla. “Světlo!” řval jsem a postupoval kupředu. Ovládl mě vztek.

Řada před námi. Udeřil jsem a několik démonů smetl pryč. Další úder strašlivou zbraní. Do mezery se vrhnul Ráma. Sekal, zabíjel a mrzačil. Kopí šamana bylo změněno snad v jakousi šmouhu, když bodal neskutečnou rychlostí.

A byli jsme uvnitř. Ras´co a Esker začali spouštět most. Udeřil jsem znovu. Ale bylo tady málo místa. Pustil jsem děsivou zbraň na zem a opět přezbrojil na štít a kladivo.

Krev, smrt a bolest. Bojovali jsme všichni spíše mechanicky a drželi nepřátele před boudou.

Most s prásknutím dopadl na zem a začala se zvedat železná mříž. Do zad démonům vpadla děsivá Morein s Flavií, Kashyou a dalšími sestrami. 

 

Konec. Nádvoří bylo obsazeno. Vytržení které nám vedlo ruce v tomto strašlivém masakru zmizelo. Žili jsme všichni, což považuji za zázrak. Má kouzla vyléčili všechny, moje přátele i Sestry. Ráma mě představil mladého Tadeáše. Včera to byl asi ještě nevinný mladík s velkými sny, ale dneska, už to byl válečník. Jizva na tváři kterou jsem vyléčit nedokázal mu zbyde do konce života jako památka na masakr v klášteře.

Samotná Morein byla vyčerpaná… a musím říct, že dnes jsem ji viděl bojovat poprvé a asi jsem nikdy neviděl lepšího válečníka než ona.

Byla neskutečná.

Mé vnímání se měnilo. Ještě včera jsem ji viděl jako krásnou ženu, ale nyní jsem viděl jen její bojovnost a sílu vůle kterou zářila do okolí. Tato žena byla požehnaná, nezdolná. A to jsem viděl já. Ale také jsem viděl skvrnu Temnoty, kterou ale držela uzamčenou, podobně jako já.

Nech je zemřít synu, uslyšel jsem vlezlí hlas. V záchvatu bojového nadšení jsem jej nevnímal, ale cítil jsem, že my ubývají síly.

“Táhni do Pekla starej sráči” ujelo mě.

 

“Musíte dál. Sejdeme se v kasárnách” řekla Morein. 

Pro Světlo! Na nádvoří se objevila Debra. Šla pomalou chůzí a za ní byli stopy od krve. Na hlavě jí chyběly vlasy, byli odseknuty i s kusem kůže. Místo levé ruky měla pahýl… ale dokázala dojít až sem.

Až tady se zhroutila.

Morein a několik dalších sester se k ní vrhlo… Přistoupil jsem také.

Morein na mě pohlédla se vztekem v očích. Sálal z ní běs a šílenství.

“Táhni knězi! Nepomohl jsi jí minule, nepomůžeš ani teď.”

Nezlobil jsem se. Měl jsem pocit, že dnešní vztek co jsem cítil byl poslední. Světlo mě vedlo a dávalo mi klid.

“Nyní jsem jiný” řekl jsem klidně. Zavřel jsem oči.

“Světlo, jestli cesta této statečné ženy neskončila, vyleč ji skrze mou sílu a mé tělo.”

Obalila mě podobná záře jako nedávno a sestoupila na zrzavou ženu. Světlo ji obalilo, cítil jsem, že se mnou Lazarus bojuje, cítil jsem, jak má moc léčí.

Kůže na hlavě dorostla. Dokonce i vlasy… rány se zatáhli a Debra otevřela oči.

Ale ani nyní neumím zázraky. Debra přežila, ale ruku jí vrátit nedokážu.

 

Jazada jsme potkali v jednom sále. Nijak vysoký, holohlavý snědý muž z východních krajů. Jeden z hrdinů kteří se probili až do Pekla a zabili Diabla! Jak by jsme se mu mohli rovnat? Byl tak silný, že celou místnost změnil v něco… jiného.

“Ach! Konečně jdeš Eskere Talione” řekl bodře a s úsměvem nás, ale hlavně čaroděje, vítal.

“Kdo to je?” zeptal se Ráma.

“Jazad” řekl Esker. Zasyčel tasený meč, zavrzal natahovaný luk. Šamanovo kopí bylo připraveno k úderu.

“Ale ale, nechte toho” řekl klidně Jazad. “Jdu si pro to co jsi mi slíbil, pro jednu… službičku.”

“Dobře. Co to má být?” zeptal se Esker.

“Nic moc, jen tvoje duše.”

“Co?” vyhrkl Ráma.

Pokrčení ramen. “Stejně mu jen překáží” řekl Jazad.

“Chtěl jsi službu, ne že mu sebereš duši” řekl jsem.

“Och ano… prosím Eskere, prokaž my tu službu a dej mi svoji duši” usmál se bezstarostně mág.

Zasvištěl Rámův meč.

Ráma se zhroutil v bolestech. Mé kladivo minul.

“Rámo, Rámo. Protože jsem v jádru dobrák, uděláme to takhle. Esker mě dá svoji duši a já zařídím, aby jsi mohl zabít démona který je v tobě.”

“Raději démona v sobě” zasupěl rytíř “než aby se můj přítel obětoval…”

Zbytečná řeč. Esker pozvedl ruku. Dotkl se své hrudi a natáhl druhou ruku k Jazadovy. Ten vytáhnul jakousi nádobu… a cosi, pro ostatní oči neviditelného, do ní uzavřel.

Eskerovy zeskelnatěli oči… a byl pryč.

Ne fyzicky. Jeho tělesná schránka tu zůstávala, ale to co jej dělalo člověkem zmizelo.

“Zmrde” zasyčela Annie. Šaman nepromluvil jen probodával Jazada očima… a v nich byla smrt. Bylo mě jasné, ať to bude trvat kolik chce let, šaman jej jednou uštve a zabije.

 

Souboj s démonem se odehrával v aréně kterou Jazad vytvořil. Arénu obklopovalo nějaké pole které zabraňovali sesílat kouzla dovnitř.

Démon, kterého měl Ráma v sobě byl mohutnější než on sám. A podle prvních úderů bylo znát, že on sám je Ráma. Tady nezáleželo na bojovém umění, ale na tom kdo má silnější vůli… a na pomoci nás.

V okolí byli zvláštní Runy které se dají aktivovat.

Ale co dělají?

Odložil jsem kladivo a štít a uchopil opět Boží hněv. Démonické postavy se na nás vrhnuli a my se museli bránit. Aktivoval jsem Runu, lovkyně stejnou jako já a do démona v aréně vrazil oheň… ale jen jej jen léčil

Bylo to strašlivé, běhali jsme místností, zkoušeli Runy aby jsme pomohli Rámovy… a současně bránili vlastní životy. Boj v aréně byl krutý a nemilosrdný. Oba válečníci byli dobří, strašně dobří ale přesto, Ráma získával převahu.

Následně se Ras´covy povedlo odhalit tajemství Run. Jednu aktivoval on, jednu Annie… a na tu třetí se postavil Esker… tedy to co z něj zbylo.

A strašlivým kouzlem démona v aréně zasáhnul. Démon zařval vysokým hlasem a v tu chvíli udeřil náš rytíř.

Rána prošla štítem, přilbicí, žebry, břichem a udeřila do země.

Démon zmizel, i bariéra kolem arény. Démoni kteří nás tísnili zmizeli rovněž.

Jazad odcházel.

Promluvil Ráma. “Jazade, ať to bude trvat jak dlouho chce… jsi mrtvola.”

“Ale tak přátelé” zasmál se Jazad. “Vždyť jsem vám pomohl, proč hned hrozit smrtí?”

 

“Kasárna jsou tady” vydechla Annie. Byla vyčerpaná, stejně jako my ostatní.

Zamečení.

“Kurva to ne” vydechl jsem. Kozlo lidi vyšli z temných chodeb kasáren. 

“Pojďtéééé po jednéééém” pokýval tlapou jeden z nich.

“To určitě” utrousil Ráma a ani nezpomalil v chůzi. Roztočil jsem Hněv a kozlíci ustoupili a začali mečet. Zašklebil jsem se a šel jim vstříc…

z chodby vystoupil další kozel…

A kurva!

A měl v tlapách podobnou zbraň jako já.

“Tak jdeme na to” řekla Annie která šla za mnou.

“Ty zemřeš!” řekla zřetelně a ukázala na jednoho kozla. Ten jen vyvalil oči… tedy oko, protože v druhém měl najednou šíp který prošel až do mozku a na místě jej zabil.

A pak už začal těžký boj. Kozlové byli strašně odolní. Tady ani Ráma nezabíjel první ranou, spíš tak pátou. Šamanova kouzla po nich většinou jen stekla, jako voda po skle. Ale některá jeho prokletí fungovaly. Prošli jsme přes ně do kasáren. Ta strašlivá zbraň co měl jeden z kozlů byla účinná, ale Ras´co byl příliš rychlý na to, aby se nedal zasáhnout. Rudá krev kozlích bytostí tekla do spár dlaždic. Zbraně svištěli a dopadaly. Z hlubin kasáren zazněl ženský křik. Další kozlíci, další mrtví. Léčil jsem sebe a své druhy a cítil, jak se Lazarus snaží odříznout mě od zdroje mých kouzel. Bolelo mě to, překonávat ho. Bolelo, zraňovalo… a zabíjelo.

Tohle vědomí jsem zatlačil do pozadí a oháněl se Hněvem. Léčil jsem a zabíjel. Moje modlitby nezůstávaly nevyslyšeny.

Porazili jsme je.

V zadních pokojích byli zabarikádované některé sestry, z nichž jedna, silná a podsaditá byla kovářka Charsi. Nejlepší kovář v kraji.

Chtěli jsme jít dál, ale Charsi nás zastavila. “Je tady démon, toho nepřemůžete” řekla.

“Tak co máme dělat?”

“Zůstaneme tady než dojdou posili.” odvětila.

“Dobrá” kývnul Ráma a šel ke dveřím hlídat.

Po chvíli se ozvala zase Charsi. “To tady budete jen tak sedět?”

“Tak pryč nemůžeme, alespoň podle toho co jsi říkala.” řekl jsem.

“Nemůžeme. Ale musíme zabít toho démona” řekla.

“Tak se kurva rozhodni” řekl Ras´co.

“Nemůžeme tady jen tak čekat.”

“Tak co máme kurva dělat!” zařval naštvaně Ras´co.

“Uděláme past na démona” řekla kovářka.

 

Past byla dost primitivní. Zatímco já chystal s Charsi past, Ráma s Eskerem, šamanem a Annie zdržovali další partu kozlů. Ale ustupovali…

ale náhle se objevila jakási smršť v podobě strašlivé Morein. Zabila tři kozly, dostala se až  k nám s držela linii po boku Rámy.

A potom přišel démon.

Obr v kovářské zástěře a dvěma kladivy. Meč, kopí ani šípy jej nedokázali zranit. I mému Hněvu se jen zasmál

Nakonec jsme jej v podstatě umlátili očarovanou kovadlinou…

 

“Tady si odpočineme” řekla Morein. Dorazili i dvě desítky sester a s nimi jsme se opevnili v kasárnách. “Počkáme na další posily a vyčistíme celí klášter” komandovala tato děsivá válečnice.

Souhlasili jsme všichni.

“Jdu psát” řekl jsem.

“Ještě ne příteli” řekl Ráma a ohlédl se po Eskerovy, který netečně seděl opřený o zeď.

“Co máš v plánu?” 

“Vypadneme zase ven jestli to půjde a požádáme Paní Jara aby Eskerovy pomohla.”

“Du do toho” souhlasil jsem bez váhání.

 

Venku je už tma. Ráma pro mě už byl, s tím že je čas posledního boje.Nyní jak dopíšu poslední slovo, všechny své poznámky posledních dnů dám do svého vaku…a budu doufat, že se někdy dostanou do rukou lidí.

Zemřu, vím to. Lazarus vítězí, odřezává mě od Světla ale já se nevzdám.

Rád bych ve svých poznámkách pokračoval, ale nemohu.

 

Mořic z Kurastu, kněz Světla a člen řádu Věrných.

Před léty jsem byl Esker Talion, čaroděj. Nyní jsem, díky mým přátelům a Paní jara, něco jiného. Něco víc než Esker, víc než člověk. Mám v sobě místo své duše moc Jara. Jsem jeho ochráncem a pěstí když je třeba. Jsem ten, kdo se postaví nepříteli když je to potřeba. Mám pořád svou vlastní vůli a tak mohu činit i to, co považuji za dobré.

Nyní se jmenuji Jarogněv a chci dopsat řádky o tom, jak skončilo dobrodružství družiny řádu Věrných.

Trvalo mě několik let než jsem se dostal zpět do kláštera a dostal se do podzemí, kde jsem našel Mořicův vak se svitky které během našich cest napsal. Byl v jednom z koutů kam ho odhodil aby měl volnější pohyb.

Mé vzpomínky jsou velmi zamlžené od setkání s čarodějem Jazadem a rozjasňují se, až po setkání s Paní jara na hradbách kláštera. Byla úžasná ve svých bílých šatech. Její slova zněla jako zurčení potůčku a její krása se podobala rozkvetlé louce na jaře.

Vrátila mi naději na život, dala mi mnoho… ne mnoho, vlastně… všechno.

Nevěděl jsem, že to byli moji přátelé kteří ji požádali aby mi pomohla. To jsem se dozvěděl až později.

Tak tedy k tomu, jak vše pokračovalo. Vešli jsme z hradeb opět do chodeb kláštera. A tady se objevil Beliah. Démon a zrádný přítel Ras´ca. Pokud jsem věděl, Ras´co nepoužil celý den moc démona a nyní byl připraven jej zabít.

“Příteli, máš jednu z posledních šancí se zachránit” zaševelil mírně tento démon.

Ras´co vyprsknul nadávku a k démonovy zamířil Mořic. Jeho přívěsek planul Světlem, stejně jako hlavice kladiva. Postavil se tak, aby byl mezi démonem a Ras´cou. “Zmiz démone” řekl. “Nikdo tě tady nechce.”

Vypadalo že Beliah sebou lehce trhnul, když pocítil Moc kterou nyní kněz vládl.

“Ano, vypadni” přidal se Ras´co. “Nebudu používat tvoji sílu. Zříkám se tě!”

“Budeš o ni zase prosit” řekl Beliah. “Až budou démoni drtit tvoje kosti a žrát tvé vnitřnosti ještě za živa.”

¨Nebudu” štěknul Ras´co. “Raději zemřu než opět přijmout tvoji pomoc.”

“Ještě se uvidíme příteli” řekl démon a tiše zmizel v ponurých chodbách.  

Po další chůzi jsme se připojili k sestrám. V jejich čele byly Morien, Charsi a Kashya. Bylo tu i několik bratrů, pár vesničanů… prostě jakási směs odvážných lidí, kteří se chtěli probít do sklepení kláštera a zničit to, co sem přivolávalo další démony.

To co se odehrálo v chodbách a síních bylo strašlivější než masakr na nádvoří ráno. Probíjeli jsme se davy démonů. V čele byl Ráma s Ras´cem a Morien… a byli nezastavitelní. Z boční chodby se vyřítili další nepřátelé, ale tam stála Annie. Vystřelila ze svého luku šíp, který se rozdělil do desítky dalších a smrtelná salva zkosila první řady démonů. Pomohl jsem jí a použil sílu čaroděje k vržení ohnivé koule. Vzduch se zaplnil pachem spáleného masa a vroucí krve.

Klopýtali jsme přes mrtvé služebníky Pekla. Mořicova magie osvětlovala chodby, bylo to matné světlo které dokázalo i léčit rány.

Padli jsme do pasti na posledním nádvoří než byla cesta do temných sklepů. Ječící démoni na nás zaútočili ze všech stran. Náhle se ozval bojový pokřik z lidských hrdel, reverend Rufus v čele skupiny mužů se probíjel k nám.

“Bratře!” zvolal Mořic. “Kde se tady bereš?”

“Činím pokání” řekl velký muž. Náhle se objevil Josif a z něj sálala temná moc Pekla.

Padlý kněz.

“Je můj!” Mořic se mu vrhnul vstříc, ale Rufus byl rychlejší. “Nezabíjej jej bratře” řekl.”Josife, soustřeď se vrať se k nám…”

“Pohrdli jste mocí která se nabízela! Já ji přijal! Zemřete!” bodnul proti Rufusovy. Mořic to stihnul, nacpal štít do cesty meče, ten sklouznul a místo aby reverenda probodnul, jen mu udělal hluboký šrám na boku.

“Ty hajzle!” Mořic pokračoval úderem štítu a Josifa srazil na zem. “Jsi takový slaboch žes podlehl nějakýmu plesnivímu dědkovy? Vidíš co musím kvůli tobě udělat? Světlo, opatruj jeho duši!” Mořic švihl kladivem, a rozdrtil bývalému knězi hlavu.

Další boj. Seběhli jsme po schodech a střetli se s dalšími netvory. Náhle z kouře a rudé záře vystoupí dvě obří postavy. 

Horus a Perturábo. 

Černé zbroje, démonická síla která z nich sálala. Oči z pod přilbic jim rudě pláli. Padlí rytíři, obrácení zády k hodnotám které ctili. Ale mezi Josifem a jimi byl rozdíl. Akolyta nebyl šampionem Pekla jako tito dva.

Viděl jsem jak Rámovy poklesly ruce s jeho děsivou zbraní.

“Zabij je!” zařval odkudsi Ras´co, ale rytíř se nemohl pohnout.

“Bratři” řekl tiše.

Já se k nim nemohl dostat, slova která padala jsem slyšel jen slabě, přes řinčení zbraní a jek umírajících. Rufus a Mořic se snažili co mohli, ale nepřátel bylo mnoho. Naše jediná šance byla rychlost a o tu jsme přišli. Východ blokovali Padlí rytíři.

Morein zaječela a vrhnula se na Perturába. Ten jí štítem roztříštil kopí. Žena prskla jako divoká kočka, sebrala ze země dva meče a zaútočila znovu.

“Bratře, vrať se ke Světlu” slyšel jsem Rámu… a pak jsem se musel starat o sebe. Použil jsem nové síly Jara a démoní těla se nafouknula, a popraskala, když jim z těl začali růst keře a stromy.

Pohled na Rámu, Horus si sundal přilbu a klečel před Rámou. “Zabij mě bratře!” vykřikl. Ráma zaváhal.

“Dělej!” řval i Ras´co obklopený démony. Z jeho rukou náhle vyletěli trnům podobné bodce které skosili snad desítku démonů. Ale i jemu už docházejí síly.

Aidanův meč zasvištěl a sťal Horusovy hlavu z těla.

Morein šla k zemi v záplavě vlastní krve. Mořic to asi viděl a začal ránu léčit. O kus dál padla k zemi Annie.

Nemohl jsem se k ní dostat… ale dokázal to Mořic. Řekl bych, že použil stejné kouzlo jak na Eskera… na mě? Vytáhl jí kopí z těla a všude kolem něj se rozprostřelo Světlo, které spálilo nejbližší démony. Vstoupilo do Annie. Ta se zvedla, ve tváři děsiví výraz když tasila nože a bojovala dál. Náhle na mě upřela pohled… a máchla nožem který se otáčel vzduchem… proč?

Dýka mě minula… a zabořila se do oka démonovy s kopím který stál za mnou.

Další pohled na rytíře. Ten nyní bojoval s Perturábem. oba obrovské meče se míhaly ve vzduchu, od čepelí létaly jiskry.

Opět bojuji.

Další pohled, Perturábo leží na zemi.

Jdeme dál. Ras´co nadává rytíři že kvůli jeho zaváhání zemřelo hodně lidí.

Není čas na hádky. Vstupujeme do posledního patra sklepení.

 

Prošli jsme vraty a vstoupili do… asi to tady ani nemělo být. Jakási místnost která páchla Peklem. Před námi se tísnili řady démonů.

Do boku nám vpadli další.

Umírali démoni, umírali lidé. Naše řady se tenčili až jsme byli téměř sevřený hlouček. Padla Morein a to byl začátek konce.

Vidím jak vedle ní pokleká Annie. 

Cítím moc která je tíživá, děsivá. Z volného prostoru se tvoří mlha prozářená krvavou rudou.

Vystupuje vysoká postava které ze zad vyrůstají další končetiny zakončené čepelemi.

Boj utichá.

Postavu poznávám, četl jsem o ni. Andariel, Paní bolesti.

Její smích se nese sklepením. Já strach necítím, nemohu. Ale mí druhové ano. Jediný kdo stojí vzpřímeně jsou mí přátelé. Ráma s taseným mečem pokrytým krví. Ras´co, už bez kopí ale s dýkami v obou rukou. Mořic se štítem a kladivem které září Světlem. Annie povstala od Morein, pokryta její krví a ve tváři vztek a v ruce luk. Postoupil jsem k nim. Jestli máme padnout, padneme společně.

Cítil jsem, jak moc démona se prodírá silnou vůlí mých přátel. Ti za námi bojovat nebudou, věděl jsem to.

Kouzlo Andarieliny přítomnosti nás přikovalo k zemi.

Náhle vykročil Mořic.

“Stůj” šlehl hlas Andariel a já cítil moc která do kněze udeřila. Ale nezastavil se.

“Zemři!” další úder, Světlo kolem kněze zesílilo a on šel dál.

“Táhni zpátky do Pekla! Táhni tam kam patříš čubko! Já jsem posel Nebes a šampión Světla!”

“Jsi jen slabí smrtelník” řekla. “Padni!” další úder… ale i nyní to Mořic ustál. Zřetelně jsem viděl že každé kouzlo Andariel jej zabíjí a temnota v jeho duši nabírá na síle. Řady démonů ucouvnuli.

Náhle zasvištělo jedno její chapadlo, probodlo štít, zbroj i Mořicovo tělo. Okamžik kněz ještě stál na nohou a potom padl.

Ticho které přerušil vítězný křik démonů.

“Příteli Ras´co, máš poslední šanci” řekl Beliah a až nyní vystoupil z bezpečí za zády Paní Bolesti.

“Naposledy ti říkám, že ne!”

“Tak zemřeš jako tvůj kmen.”

“Zemřu se svým novým kmenem” odvětil Ras´co. “Zříkám se tě Beliahu vrahu!”

Andariel se opět rozesmála. “Vidím tu temné duše. Ach, Morien… ne, Blood raven, povstaň!”

Tělo Morien se pohnulo. Už nebyla člověk. Válečnické schopnosti ovládala temná duše která spočívala staletí v Pekle.

“Eskere” zašeptal Ráma. “Zlom to kouzlo co nás poutá. Zkusíme dostat co nejvíc lidí pryč. Tento boj nemůžeme vyhrát.”

Kývnul jsem a soustředil své síli, ale Andariel byla příliš mocná.  Potřeboval bych…

“A je tu ještě jedna” vydechla démonka. “Lazarusi, připoj se ke mě.”

Mořic se pohnul… Mořic nebo Lazarus?

Kněz pustil štít a opřel se o kladivo když vstával.

“Má paní” vydechl.

“Mořici néé!” zařval Ráma.

Věděl jsem co se stane. “Připrav se” špitnul jsem.

“Lazarus se k tobě chce připojit” řekl zvolna Mořic. “Ale já říkám že NE!” Kladivo zazářilo jasným světlem které oslepilo okolní démony. Nejbližší, včetně Beliaha byli popáleni strašlivou silou Světla…  Mořic udělal dva poslední kroky a udeřil Andariel.

“Teď!” vykřikl jsem a zlomil kouzlo Paní Bolesti.

 

Když nyní vzpomínám na to co se dělo v nejbližších chvílích, nikdy si pořádně nevzpomenu. Mořic umírá rukou Andariel poté, co se kladivo roztříštilo o její tělo. Úlomky kladiva zasáhli Beliaha a další démony a způsobili jim těžké rány.

Lidé běží pryč. Morien, ne, Blood Raven, útočí ale do cesty jí vstupuje Annie. Čepele se blyští v krutém boji.

“Běžte!” vykřikne lovkyně.

Další záblesk, v chodbě stojí Ráma a proti němu se řítí tlupy démonů. Ráma je zpomalil a pak i zastavil… a dokonce zatlačil zpět. Víc nevidím, ničím démony před námi a uvolňuji cestu.

Zbabělec Beliah, těžce zraněný ale odhodlaný zničit svého bývalého… sluhu? Ras´ca. Ten je ale silnější. Používá svoji démonickou moc a zabíjí jej. Jeho rudé oči planou tichou prosbou, když na mě pohlédne. Ví že se mění se v démona a sluhu Pekel.

 Zabíjím svého posledního přítele.

Vidím denní světlo, opravdu jsme bojovali celou noc?

Na světle získávám opět trochu sil. Ničím další a další démony. Ostatní prchají přes padací most, zbytky těch co přežili. Já stojím na mostě a zabíjím. Kouzla nemám, síla ubývá. Jsem tu ale už jen já aby démony zdržel. Moje šavle seká a zabíjí…

 

Tehdy jsem se probral v lese. Vedle mě klečela Paní jara a políbila mě na čelo.

“Tvá cesta ještě nekončí můj válečníku” řekla… a zmizela.

Potkával jsem ji během let velmi zřídka, vždy když bylo potřeba někoho či něco zabít.

 

Po letech jsem procházel chodbami obnoveného kláštera a zastavil se na místech, kde zemřeli mí přátelé. Do kamene jsem svojí mocí vyryl jejich jména.

Dokonce jsem zašel i pro tu smutnou, osamocenou truhlici kterou jsme nechali tehdy v temnotě chodby, uložil do ní spisy a donesl ji Kashyi.

I když všichni zapomenou, já ne.

 

Jarogněv, Avatar jara a člen řádu Věrných.

. 

 

---