Jak jsem nevstoupila do strany

  Není to povídka, jen takové zavzpomínání...  

     Bylo to v r. 1965, pomalu končil první rok na vysoké škole, když za mnou přišel jeden spolužák, že se na fakultě zakládá organizace KSĆ a prý jestli bych nechtěla vstoupit. No, nechtěla. "Hele, o nic nejde a příspěvky jsou jen 1,- Kčs měsíčně", povídal. "Hele, jestli o nic nejde, tak proč bych tam vstupovala? Kdybyste potřebovali těch 12 kaček, tak ty vám dám," odpověděla jsem. Přišel ještě jednou, ale pak už jsem od něj měla pokoj až do konce studia. 

Událo se toho mnoho za těch pět let, ale to nepatří do tohoto příběhu...

    Když jsem byla v mém prvním zaměstnání už asi tři roky, přišel za mnou úsekový důvěrník, pan Starší:" Tak už tě děvče chvíli známe, práci odvádíš dobrou, co kdybych ti přinesl přihlášku do KSČ?" "Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, nemám moc volného času, však víte," řekla jsem já. Do práce jsem dojížděla, od autobusu spěchala do jeslí pro synečka, opravdu jsem neměla moc volného času. Po několika dnech se u mého stolu pan Starší zastavil znovu, povídal něco o kvótách, jako že s jedním THP by potřeboval nabrat dva dělníky... "Tak se tím netrapte, opravdu nemusím být všude" řekla jsem a pomyslela si, že bude klid. "Ale to ne, mohli bychom nabrat..." a jmenoval mi dva zaměstnance z farmy. Znala jsem je oba, jeden pracoval ve stáji a byl to normální, slušný člověk, ale ten druhý! Byl to traktorista ze zásobovací čety, ošetřovatelky mu nemohly přijít na jméno, ruce mu šly dozadu a zootechnik říkal, že by se ho nejraději zbavil. Jenže jeho tatík byl předseda ROH, tak to asi nebylo tak jednoduché... A to mne teda nadzvedlo ze židle! "Podívejte se, pane Starší, já se o to neprosila, přišel jste vy za mnou, ale jít kamkoli, s tím flákačem... to bych si pokládala za osobní urážku. Zapomeňte na to, prostě níc nebylo, jo?"
     Pan Starší byl slušný člověk, obešlo se to bez dalších následků, jenom mi nezvýšili plat, a dál jsem zůstávala na středisku. Na slíbené místo plánovače na ředitelství statku přijali manželku vedoucího středika těžké mechanizace.
  

     Brzy po těchto událostech jsem dala výpověď pro nevyužívání kvalifikace a  ve výpovědní lhůtě jsem hledala nové místo. Povídání o tom, jak jsem hledala zaměstnání, to si nechám na jindy, zkrátka 15. ledna 1973 jsem nastupovala ke Státním statkům v Tachově OP a to jsem si přála, už když jsem se hlásila na vysokou!
    Začínala jsem opět na středisku, ale byla jsem tam jenom rok, po roce mi nabídli místo referenta PaM na ředitelství odštěpného závodu. Po několika dalších letech jsem postoupila do útvaru PaM na ředitelství oborového podniku a vlastně jsem si další postup už ani nepředstavovala. Vedoucí oddělení byl starší pán, starý "baťovák" tři další kolegové byli středoškoláci, jeden z nich dálkově studoval VŠ. Zapracovala jsem se rychle a protože pan vedoucí často postonával, bylo na mně, abych ho zastupovala. Pak onemocněl těžce, zastupovala jsem jej celý rok a po roce nemoci on odešel do důchodu a mne měli jmenovat vedoucí oddělení. To se psal rok 1988. Zavolal mne k sobě ředitel ekoomického odboru a jal se mi vysvětlovat, že vedoucí oddělení je nomenklaturní funkce, podléhá schválení OV KSČ. Že jsem sice pracovala dobře, ale vedoucím oddělení bude jmenován kolega, který zatím dokončil vysokou a je členem KSČ. Řekla jsem mu, že v tom případě chci někam na odštěpný závod, protože nesnesu, aby se pod mou práci podepisoval člověk, kterého si nevážím. A připomněla jsem mu, že i Husák na sjezdu spisovatelů řekl, že je mu milejší angažovaný nestraník, než straník, který má legitimaci jen jako propustku k funkcím...
     Krátce na to za mnou přišel předseda podnikové organizace KSČ a ptal se, co mám proti straně. "Celkem nic proti proklamovaným zásadám a cílům, ale strašně moc proti způsobu jejich realizace" a opět jsem citovala Husáka na sjezdu spisovatelů. "Taky si nejsem jista, že bych byla stejně demokratický člen, jako náš soudruh generální ředitel." Jenom se zašklebil a položil mi na stůl přihlášku. Nebylo zbytí, mladší syn chtěl na gymnázium, podepsala jsem a stala jsem se kandidátkou.
    Poslali mne do VÚMLu. Zkusila jsem se vzpouzet, že jsem na VŠ dělala zkoušky z politické ekonomie socialismu i základů marx-leninismu, ale nebylo mi to moc platné. Nakonec to bylo docela fajn - v pracovní době, končilo se ve dvě, konečně jsem měla čas zajít si ke kadeřnici... Rok jsem tam chodila, další ročník začal v září, pak přišel listopad 1989, VÚML skončil, podnik se rozpadl a život šel dál, začínala malá privatizace.
 

     Nabídli  mi místo ekonoma na nově ustaveném okresním školském úřadě, rozpočtové organizece jsem se musela rychle doučit, ale šlo to. Šla jsem jednou s kolegyní na oběd do bufetu a že jsme měly ještě chvilku, šly jsme se podívat do nového obchodu s oděvy. Žádný nával tam nebyl, pan majitel se zákaznicím osobně věnoval. Byl mi povědomý, a když se na mne obrátil se slovy: "Rukulíbám, milostivá si bude přát?", poznala jsem ten hlas - ten pán, totiž ten soudruh nám ve VÚMLu přednášel dějiny mezinárodního dělnického hnutí a dějiny KSČ.