Komunistka

První svobodné volby po listopadu 1989 proběhly v červnu 1990 a byly to první svobodné volby, které jsem zažil.
Režim, který padl, svojí nefunkčností prokázal, že pokud na skleněné hoře, mezi mraky, odkud nevidí dolů, sedí jen jedna parta, více méně stejných náčelníků, držících se strnulých rituálů, věc nijak nedopadne.
Vzpomenu-li si ale na zemi, která vyměnila nesmyslnou výrobu svářkového železa ve vesnických píckách za všeobecný technický rozvoj, nejsem si jistý, plátí-li to obecně.
Možná, že nynější tamější vládci vidí dobře i z velké výšky.

Ale o tom psát nechci.
Chci si vzpomenout na starší, šaramantní příjemnou dámu, celoživotní komunistku, předválečnou, válečnou i poválečnou členku komunistické strany.
V tehdejší předvolební atmosféře, na otázku: koho bude volit, stručně odpověděla:
„Komunisty. Volila jsem je celý život a neznám důvod je nevolit i dnes.“
Nevidím věci stejně, jako je viděla ona, ale nemohu jinak než si vážit takových lidí.

Zato vyčůraných dacanů a dacánků, kteří stranickou legitimaci štítivě odhodili většinou ještě v listopadu, si vážit nemohu a mám pro ně jen pohrdání. Protože s takovými lidmi, nikdy a nikde, nemůže:

Být fajn.