Závist

V kanclu milujeme středy - to totiž v naší oblíbené italské mají na menu rybu a decku vína. Většinou moravského muškátu. A tak se každou středu vracíme z oběda v o trochu lepší náladě, než v jiné dny. A já jsem se dnes vracela skoro rozjívená, protože kolegyně abstinuje a rozhodla se svoji decku zlata věnovat mně. No co, půllitrovka koly, kterou jsem si cestou zpátky koupila ve vietnamské večerce dnešní pracovní kázeň jistí.

Oběd trval déle než obvykle, kradu sekundy tím, že se s kabátem na půl žerdi jednou rukou svlékám a druhou přihlašuju do systému. “snad nemám nějaký meeting!” Těžce jsem dosedla na kancelářskou židli, povolila červené víčko petky. A to odletělo. Nevěřícně, jako ve zpomaleném záběru jsem hleděla na červený kotouček, jak se kutálí po mých prsou a jako na skokanském můstku nabírá rychlost a odskakuje někam pod stoly. Všechny hlavy v dosahu se na mě otočily.

„Jak to, že není přidělané?”

„Odkud je ta kola?”

„Tyjo, někde ještě nezavedli ten fašismus s přidělanými víčky, závidím!”

Zvedla jsem půllitrovku černé tekutiny tak, aby se nevylila a na etiketě si přečetla nápis cyrilicí a v kroužku malé UA.