Mojí lásce

Sedím tu, a oči mám plné slz.

Proč pláču?

Protože to bolí.

Ano vím, vím, že jsi mi nechtěl ublížit, ale přesto…

V srdci mi zbyl krvavý šrám.

Byl jsi moje velká láska.

A já Tvoje.

Byli jsme spolu tak šťastní.

Znali jsme se možná příliš krátce,

když jsi se stal tím prvním a jediným mužem mého života.

A učil jsi mě lásce.

Bylo to pro nás tak samozřejmé, magické a krásné…

… tolik jsme si to oba přáli.

I přes to, že já jsem byla mladá dívka a Ty už dospělý muž.

Naše srdce byla plná naděje, lásky, něhy a porozumění.

A já si naivně myslela, že je to navěky.

Počítal jsi se mnou.

A já s Tebou.

Pak jsme se dlouho neviděli.

Tys měl hodně práce.

A já učení do školy.

Naše občasná setkání nám začaly přinášet spíše rozčarování.

Já, mladá a teprve hledající a poznávající lásku, jsem se radovala z každého okamžiku stráveného s Tebou.

Taky jsem si přála trávit s Tebou více času, ale když to nešlo, snažila jsem se těžit maximum alespoň z těch chvilek.

Předtím, než jsme se poznali, žil jsi ve společném domově s jinou ženou.

Naše krátká setkání Tě nenaplňovala.

Celou dobu, co jsme byli spolu jsi myslel na to,

až odjedu.

Budu pryč a Ty zase budeš sám.

Neměla jsem tušení, že Tvoje city ke mně se mění.

Že Tvoje láska někam mizí.

Až jsi mi jednoho dne, zrovna na mé šestnácté narozeniny, napsal zprávu.

,,Nemiluji Tě.”

A můj svět se zbořil jako domeček z karet.

Byl jsi mi tak blízký a drahý jako zatím žádný jiný člověk.

Druhá polovina mého srdce, mojí duše, mého já.

A najednou jsi odešel.

V mém srdci zůstala prázdnota, bolest a láska.

Láska, kterou jsi odmítl.

Pošlapal.

Ale přesto nezničil.