Smím prosit? aneb Zpráva o putování maturanta od plesu k východu slunce

Není to tak dávno, co nás potkal jeden ze dvou vrcholů maturitní sezóny. Pravda, pro některé bude těch vrcholů i víc, ale na věci samotné to nic nemění - na tuhle akci se bude dlouho vzpomínat. Na všeobecné přání dvou lidí jsem sestavil tuto reportáž, nepříliš vážné ohlédnutí za maturitním plesem našeho gymnázia.

V životě lidském jsou okamžiky, které by si člověk zřejmě přál zažít jen po předešlé vážné konzultaci s psychiatrem, anebo raději vůbec. Častokrát jsem přemýšlel, co je asi tou nejhorší možnou událostí. Našel jsem mnoho příkladů a nemusel jsem ani chodit moc daleko (mnohdy stačí jen letmý pohled do zrcadla). Pravdou je, že každý z nás má jiný hodnotový systém. Někdo se bojí moru, jiný rychle jedoucího auta (popřípadě nízko letícího letadla), přesily Romů, nebo nadměrné plynatosti během rozhovoru s dámou svého srdce. Někteří lidé mají panickou hrůzu ze stěhování a provolávají hesla typu „lepší vyhořet, než se stěhovat“. Ovšem jsou i tací, kteří totéž tvrdí o záležitosti na první pohled zcela banální. O maturitním plese.
Možná mi dáte za pravdu, když řeknu, že nejpodstatnější složkou takového podniku je následující ráno, tedy přesněji řečeno okamžik, kdy se probudíte (což nemusí být nutně totéž). V tomto momentě se rozhoduje o dalším osudu. Být či nebýt (v některých případech je možné dosadit do oněch světoznámých slov hlásku „L“ – minimálně foneticky to funguje). Rozhodně je špatné znamení, pokud první, co ze sebe vydáte, je otázka „kde to jsem?“, zvuky přetopeného parního kotle, případně pokud vaše ucho po probuzení zaslechne něco jako „tak už ho vytáhněte z toho záchodu!“, popřípadě „zvedněte ho někdo z podlahy!“. V každém případě je to ovšem lepší než „svažte mu ruce!“ nebo „Dežo, podej mi mačetu!“.
V určitém časovém intervalu po probuzení přichází fáze pozvolného vzestupu interní paměti a vy si vybavujete historické události předešlých hodin. Paradoxně od posledních k dřívějším, což vás vede k závěru, že čas nutně postupuje pozpátku. Je to zajímavá filozofická myšlenka, zvláště pokud máte pocit, že vás celou noc někdo mlátil do hlavy. Pokusím se teď udělat stručnou rekonstrukci událostí z osmadvacátého, respektive devětadvacátého ledna. Postupovat budu chronologicky (za využití externí paměti a hektolitrů černé kávy), poněvadž jinak by se čtenář mohl složitě rozhodovat, jestli jsem se zbláznil já, nebo on.
Přítomnost maturantů byla požadována téměř tři hodiny před oficiálním zahájením, patrně proto, aby si člověk mohl v klidu vybrat sloup, u něhož zapustí kořeny. Pomineme-li, že v přízemí u tanečního parketu se neustále tísnil asi trojnásobek snesitelného počtu osob, teplota dosahovala na leden nevídaným hodnot a citlivější osoby měly tendenci kolabovat vlivem směsi parfémů a potu (a složky připomínající koktejl strojního oleje a chladnoucího asfaltu, která se linula z baru), můžeme říci, že v sále bylo nádherně. Po počátečním opojení, způsobeném rozměry sálu a spolužaček, jsme nastoupili na pódium. Prozatím cvičně. Zde byla beze sporu velkým zážitkem osobnost konferenciéra. Tento jedinec s mikrofonem je zcela jistě věrným uctívačem literárních klaunů Šimka a Grossmanna, pročež jsme nástup do arény nacvičovali za klasických slov á-dva-tři šou-dva-tři (originál zní takto: á-dva-tři šou-dva-tři, Jak jsem se učil kouřit – šou-dva-tři, á-dva-tři šou-dva-tři, ať si kdo chce co chce říká – šou-dva-tři, á-dva-tři šou-dva-tři…). Dále bylo nutno vyslechnout několik pregnantně reprodukovaných replik z vystoupení zmíněných komiků, což někteří lidé označovali jako profesní deformaci. Jak vidíte, pomíjím fakt, že zúčastnění byli nuceni pochodovat levá-pravá na tři doby. Ještě štěstí, že zmiňovaný šoumen téměř neustále mluvil do mikrofonu, pročež mu prakticky nebylo rozumět. Tím se dostávám k ozvučení sálu, což byla kapitola sama o sobě. Inu, při zvucích, vydávaných reproduktory za lidský hlas, se ježily vlasy na hlavách všem přítomným zvukařům. Orchestr se to snažil zachránit podmanivými melodiemi, jež zvaly k tanci. Pravdou je, že taneční parket byl téměř neustále zaplněn, přesněji řečeno přeplněn, takže vířící páry připomínaly spíše biliárové koule, kterým někdo zapomněl říct, kde jsou díry. Vrážely do sebe, kličkovaly jako Jágr v nejlepší formě a při tom všem se snažily držet rytmus. Nutno ovšem dodat, že hlasitost projevu orchestru atakovala práh bolesti, pročež se s neodbytností daňového úřadu do mozku člověka vkrádala otázka, jestli se na ohluchnutí během plesu vztahuje zdravotní pojistka.
Pokud člověka zrovna někdo nezmermomocňoval na parketu a žádný antialkoholik docent Skála nebyl v dosahu, dotyčný většinou porovnával obsah své peněženky s ceníkem u baru. Jak bylo možno si všimnout, někteří z nás porovnávali velmi často a velmi dlouho. Při samotném nástupu to ovšem nijak nevadilo, už kvůli faktu, že celý akt musel nutně připomínat první Všesokolský slet, kdy se ještě cvičilo na doby. Á-dva-tři šou-dva-tři… Touto změtí cvičenců v oblecích se bystře pohyboval celý roj fotografů, profesionálních i amatérských, kteří si kladli za cíl vyfotit zúčastněné v co možná nejméně přirozené poloze. A do toho v organizovaném chaosu my studenti předávali dary svým třídním profesorům. Krásná chvíle! Kupříkladu náš pedagog, nástupce Komenského, kterého znáte pod jménem Ján Smatana, měl nelíčenou radost a byl dojat. Až do chvíle, kdy zjistil, že má tancovat s něžnější částí naší třídy (pro ty, co nepochopili: použil jsem literární výraz, označující dívky). Když jsem mu pak přátelsky připomenul, že bude mít všechny ty dámy jen a jen pro sebe, rozpačitě se usmál a oddal se rytmům s výrazem člověka, který doufá, že to neuvidí manželka.
Dalším zážitkem byl finanční déšť padající z peněženek přítomných rodičů, příbuzných a přátel maturantů. Rozhodně minimálně pro ty, kteří hned zpočátku dostali desetikorunou z balkónu na plocho do čela a museli si zamačkávat boule půllitrem. Mohu vás ujistit, že po opakovaném zamačkávání, prokládaném ostřejším mazáním zažívacích trubek vidíte ledacos. Třeba mladé ženy, které vás oslovují, hezké mladé ženy, které vás oslovují (většinou říkají něco jako „Co tak čumíš?!“) nebo dokonce mladé ženy, kterým přeskočilo a snaží se vás přimět k tanci, tedy i věci, které se vám jindy z neznámých důvodů vyhýbají. A tak zatímco osamělý rytíř od kulatého stolu (no dobrá, tak tedy od hranatého) zoufale přemýšlí, čím zaujmout svou Gueneveru (záleží na tom, jestli je v pozici Artuše nebo Lancelota), hodiny vesele plynou.
Tok času na chvíli přerušila motlitba maturantů, která měla snad jen tu vadu, že většina nevlastnila text, nemohla ho při svíčkách přečíst, nebo nerozuměla předříkávači. Ale upřímně říkám, že to nijak nevadilo. Hulákali jsme vesele všichni. O půlnoci pak skončilo pro mnoho lidí všechno. Ples, ideály, ladná chůze i hotovost. Ti, kteří se ještě nějakým podivným zázrakem drželi na nohou, tím myslím na svých, odebrali se posléze do Lucerna Music baru. Zde by se jistě odehrálo množství zajímavých rozhovorů, pokud by ovšem bylo přes hlasitou hudbu něco slyšet. Komunikace se tak omezovala na gesta, znakovou řeč a písemné vzkazy. Zároveň někteří lidé cosi provozovali na přeplněném plácku kousek od stolů. Zasvěcení tomu říkali tanec, i když se přiznám, že mi to spíše připomínalo záchvat padoucnice v kombinaci se střevní chřipkou. Celkový dojem by mohl někdo označit jako malebný (skalní Pratchettovci vědí, co tím myslím, ostatní ať se obrátí na ně), nehledě k tomu, že v průběhu rána někteří i malebně vypadali.
Teď už, myslím, nikdo není na pochybách o tom, že se náš ples vydařil. I proto, že nakonec všichni trefili do domovů (ti šťastnější i do svých). A všechny, na které se podobná akce teprve chystá, mohu ujistit: nemáte se čeho bát. Všichni před námi přežili. Přežili jsme i my (ačkoliv poté, co tuto zprávu dočtete, to může být jinak). Ples je kulturní zážitek na celý život, nebo alespoň na jeho nemalou část.
A proto volám: PLESU ZDAR!!!
Á-dva-tři šou-dva-tři, á-dva-tři šou-dva-tři…

---