Ceviche

qíčalám levandulových polí

***

Chtěl bych se s tebou sejít v Limě, obírat kosti bílých ryb, limetou dochucovat zdání.

 

„Jen taktak umím číst.“ Říkám chlapci,

který nám v trakaři cosi veze.

Nerozumí mi a jak lístky koriandru, zdvihá k tobě dlaně, pyramido granátových jablek.

 

„Koupím ti mumii lamy.“ 

Ta bude umět pohltit stín. Zavěsím ji nad tvoje dveře.

 

„Jednou jsem chytil rybu, co měla v břiše hvězdu.“ 

 „Zářila tak silně, že mi oslepila ruce.“

Chlapec se zasměje, poprvé za celou dobu.

A jeho smích je skřípot kamenného kola. Molcajete - ztlouká poslední sekundy.

 

Každé tvé slovo je polovinou skryté pravdy,

beru je do dlaní, zdvihám nad hlavu a konečně vidím.

 „Tohle je náš stín,“ říkáš kapkou mangové šťávy.

A já ti věřím.

 

***

usínání

Když ostrý šepot dnů zaskřípal dříkem

a řezný výkřik rozpředl uzliny –

viny a neviny

do vzdechu peřiny;

kolovrat zběsile štká

 

bdění

Na vyšívacím kroužku se povoluje látka,

střapatých uzlíčků a nití plný rub

jak plachý paprsek 

vlákno bdění praská - a v mřížce kanavy

příběhy nových dnů

 

spánek

Bernard se vzmátořil, postavil na kolena,

o deset kilo lehčí vyběhl z náruče

a z jeho kudrlin se v bubnu pere vlna

a skrze obruče, česavé kartáče,

do barev namočená

zašmodrchaná 

změť 

 

***

 

Než by křídla prorýsovala

půdorys tvých vět,

mlčela

až na údery vzduchu,

jež štěpí mrak

neviditelných sítí.

 

Zem je dekapitace;

jsou slabá srpovitá křídla,

dlouhá a tichá.

A éter tělu vzpomínkou?

 

Tobě,

když jsem řekl – Leť,

rozřízni světlo nehybné jak kámen.

Znám jedno nebe

nízko,

kde hnízdo je hodinou

a vítr spánek – 

 

nes mě.

 

***

Platívám rosné za noci holé

průsvitnou mlhou; vyhaslý oheň.

To spáleniště mlčí vchod.

 

My - dvě řeky.

Sebe přejdu.

Druhá se v očích sklopí v lodě.

Na vodě v kruzích mapy ticha -

hraji němý. 

Opět ztichám.

 

Mosty se lámou prázdým zpěvem,

zatímco sbíráš třešně z nebe.

 

---