Nač?

Nač verše, které rytmus postrádají?
Nač lásku, když smrt se před ní tají?
Nač světlo, jehož paprsek zrodí se v mé dlani?
Pohlédni světe, prohlédl a květině se klaní.
Nač úsměv, který mé nitro spaluje?
Nač štěstí, když stále se mi vzdaluje.

A Ty dál chodíš si světem a směješ se mi.
Zanecháváš po sobě jen nesmazatelné stopy,
stopy lásky, která však vyjadřuje mé pocity,
které ve mně se ztrácejí ty rvavá lásko, zášti!
Utápím se v sobě, snad pomůže mi soucit,
tak vzdálení a nechtěný,
ale Ty si mě odsoudil bez slitování, Ty mýlku!

---