Člověkem, který žil

Stačí to?

Takhle nějak jsem si představoval svého tátu. 

Jo tenkrát před lety, když ještě žil. Sedávali jsme spolu na verandě. Po svačině, po kafi a partičce prší. Už byl starý a dost často se koukal jinam. Pozoroval jsem ho a přemýšlel, kam jinam se vlastně kouká. Za dveřmi stál František - socha, kterou nechal táta udělat pro sebe, pro mě a pro chalupu v horách nekonečnou. K domovu pohleď… stojí si - věčně - v nohách sedí mu vlaštovka - ten pradávný symbol odejitého dědy - a v napřažené pravici má rozteklý vosk. Pracuj dokud máš světlo! Každý večer s tátou zapálíme svíčku ve Františkově ruce a pak sedíme před chalupou, nad námi jako už tolikrát točí se hvězdy, je tma a skutečné ticho a sedíme.

Stačí to? Ptám se sám sebe, při přepočítávání času, který je nám ještě vyměřen. Bojím se odpovědi, abych ji  snad neodehnal. A tak jsem dál mírně radostně nejistý.

Tmářství a pověrčivost! Smál by se táta a do stehen až by se plácal a vzápětí by si křížkem na čelo udělal znamení.

A možná mám odpověď ve snu.

Ve snu, tehdy, až táta zabere a usne.

Teprve po té co odmumlá si svojí večerní modlitbu za zítřejší den, do kterého by se rád probudil.

Tak teprve tehdy, kdy potichou chalupou, která se bude nadechovat a vydechovat spolu s naším každým jedním dechem, tak tehdy strop chalupy se protne s noční oblohou a všechny hvězdy, které točily se nám nad hlavou zvolna klesnou až do chalupy, budou zcela na dosah, tak aby to stačilo, že můžeme se jich dotknout a budou svítit a blikat, pohybovat se po stropě, jako by to bylo bývalo nebe a už tu napořád zůstanou. A tátovo chrápání rozléhající se do všech stran, burácející symfonie o hrdinném Apnoe zápasícím s dusícími hady, jako nádech a opožděný výdech, korunují tu chvíli zcela nočním upřeným bděním ku stropu. 

A od té doby jsme měli v chalupě v horách nekonečné neustále přítomné hvězdy na stropě.

Pamatuji si je, jako první vzpomínku z kolíbky. A taky, že mi táta četl. Kolíbal mě sem a tam a četl tlumeným hlasem Velké dějiny zemí Koruny české. Spousta dílů, které četl dlouho. A já neusínal, protože jsem soustředěně pozoroval hvězdy a poslouchal jeho tlumenému hlasu.

A není na to ještě příliš malý? A nezamotá mu to hlavičku? ozývaly se ze všech stran chalupy starostlivé hlasy sudiček babiček. Ale kdež! Vždyť tomu nemůže rozumět! Jen poslouchá konejšivému proudu hlasu! Vykřikoval hlasitě táta a četl dál neústupně díl sedmý pomalu již vynechávajícím hlasem. A když o něj přišel dočista - tou dobou byly již babičky dávno na pravdě boží - krákoravě-chraptivě zavřel knihu a pozoroval mě, jak v tom náhlém tichu, začal jsem pomalu přivírat očima celé to blikavé divadlo mžitků nad sebou.

 

Souhvězdí Gemini

Od těch dob měli jsme v chalupě v horách nekonečné krákoravě-chraptivou ozvěnu - příliš… malých… zamotaných… hlaviček… - která nás někdy rozpustile procitala z bdění.

Bylo to o zvyku a nenechat se tím vším zaplavit. S tátou žít!

Táta nosil černý klobouk, kabát a hůl. Špacíroval si po ulicích a když šel, tak holí cvakal. Vypadalo to jakoby nadskakoval - ale progresivní paralýza byla už dávno zažehnaná! Lidi se za ním otáčeli a i zcela cizí jej zdravili. Asi vzbuzoval úctu, možná strach a taky autoritu. Taky se jej často ptali zda je žid. A to pak tátovi blesklo potutelně v očích a okolo úst se mu vytvaroval nepatrný úsměšek. Byl těžko rozlišitelný, ale já jsem ho už znal. Táta se obezřetně podíval nejdříve do prava a pak do leva. Pohledem se vrátil k otázce: Jsem, ale neobřezanej! Nikomu to neříkejte! Já se děsně bojím nožů! A na znamení tajemství si ještě přiložil prst přes ústa. Tázající obvykle pochopil, že to nebyla zcela košer otázka a pohledem očí odsouhlasil to věčné tajemství mezi nim a mým tátou - to je jasné, na mě se můžete spolehnout - vyjadřoval ten pohled, stejně jako to, že už navečer se ústy od úst táhlo Městem pavlačemi pavlačení - už ste to slyšeli… no von je snad žiďák… a ně byl dycky takovej divnej… a ty pichlavý voči…

Od těch dob jsme krom hvězdného nebe nad sebou, měli hvězdu občas i na dveřích! Namalovanou chvatným pohybem žlutou křídou.

Táta měl rád věci. A tak jsme měli doma spoustu věcí; knih a obrazů, soch a svíček, lampiček a stolečků, kamenů a psacích strojů Singer, sušených kytek a kytar a etc.

 Postup byl vždy stejný! Tátu jednoho dne prostě napadlo, že si pořídí kytaru - akustickou. Chvíli drnkal - náhodně objevil několik slibně znějících akordů a složil skladbu. Stal se z něj umělec. A pak se nadchnul! Pořídil kytaru reverbovou a naší chalupou v horách nekonečnou se začalo rozléhat echo, které dokonce předčilo krákoravě chraptivou ozvěnu babiček-sudiček. Poté si táta pořídil kytaru deylayovou a okolo nás se vše začalo opakovat. Občas to bylo poněkud otravné, obzvláště tehdy, chtěl-li člověk něco dokončit. Pro vyrovnání si tedy táta pořídil kytaru reversou. A vše, i to co chtělo se opakovat znělo pozpátku a mi se naštěstí mohli vrátit na počátek všech věcí, kdy si táta pořídil kytaru první, akustickou. Chalupou v horách nekonečnou se tak rozléhalo vše naráz v uzavřených smyčkách a původní vcelku hezké skladby dokázal táta povýšit na souvisle hučící rozostření jako někde ve snu. Snad by se i mohlo pomyslet na to, že tedy alespoň v tom snění půjde zahlédnout hvězdy chvatně namalované žlutou křídou a skutečně tak bylo, leč vždy pouze a jen rozostřeně, na chvíli a nikdy ne zcela.

A tak to bylo se všemi věcmi, které si táta pořizoval. Pořád a pořád stejně dokola.

Nejlepší ovšem bylo, když k nám do chalupy v horách nekonečné přišla návštěva. To pak táta nadšeně poskakoval a vykřikoval, hlasitě se smál a vůbec byl ve svém živlu; ukazoval svojí knihovnu. Vytahoval jednu knihu za druhou - samozřejmě ty nejbáječnější což byly všechny - a vypravoval jejich příběh! Nedej bože, že by se snad někdo nevědomky zeptal - ale v té knihovně není žádný systém, že ne? To se pak směr hovoru určil na další minimálně hodinu, kdy táta lezl po knihovně, bral si ku pomoci mě a malé skládací schůdky a rozhazuje rukama ukazoval, že tady nahoře jsou přeci dějiny a ty volně navazují na náboženství a filozofii a psychologii etc., etc., etc. Anebo táta ukazoval své obrazy a na nich každý detail a podpis malíře a dataci a barvu těch obrazů a také jak k nim přišel a jaký je příběh rámů, které si na ně nechal udělat. Když někdo stál před obrazem příliš dlouho a upřeně jej pozoroval, tak ho táta sundal, dal mu ho do ruky a řekl - na vem si ho! Čímž samozřejmě spousty návštěv uvedl do rozpaků. A zatímco návštěva v rozpacích se snažila odmítat a nechtít ten obraz, táta už mezitím běžel na půdu, kde měl schované další a další obrazy a nesl nový, neokoukaný, aby jej pověsil na místo, kde visel, ten který už byl darován. Často tak od nás z chalupy v horách nekonečné odcházeli rudí lidé s balíkem v podpaží zabaleným do papíru a ovázaným provázkem.

A tak to bylo s tátou a se všemi těmi věcmi, které jsme měli doma. Táta se totiž nechlubil co všechno má. Táta nedával na odiv tu spoustu věcí, kterou postupně zavaloval naší chalupu v horách nekonečnou, až postupem času, postupem let, bylo lze možno procházet ji, již jen a pouze malými úzkými uličkami nad nimiž se čněly urovnané hory všech těch věcí. Nene - táta pouze a jen sdílel svojí radost z věcí, které měl rád a které mu dělali radost a kterými zdobil chalupu v horách nekonečnou, svůj domov a koneckonců i sebe. A bylo to krásně vidět, tehdy, když jsme mi přišli k někomu na návštěvu a táta se hnal kupředu, aby našel něco co má návštěva ráda a čím se obklopuje. A táta potom úplně stejně poskakoval u cizích knihoven a cizích sbírek deček, u cizích figurek pierotů a cizích akvárií, cizích perlových ozdobiček na stromeček a cizích desek na gramofón. A měl úplně tu samou stejnou radost, byl úplně stejně nadšený a rád, jako když ukazoval ty své nádherné věci.

Ba co víc! Tátovo nadšení dokázalo být zřejmě nakažlivé. A proto po něm zůstávalo množství kytaristů, kteří si pořizovali kytary stejně jako on a to dokonce i tehdy, kdy táta už dávno nehrál. Zůstávalo po něm stejné množství psavců na strojích Singer - tenhle má několik barev písma a tenhle zase několik druhů cinknutí po dopsání stránky a každý měsíc se aktualizuje, tamhleten je zcela kubistický - tedy pokaždé jiný, kdežto tento stroze funkcionalisticky, no prostě nádhera! A z domů a bytů, chalup a paneláků se pak do všech stran rozeznívalo zuřivé cvakání těchto nádherných strojů, kdežto táta tou dobou již schraňoval a pořizoval nová a nová plátna obrazů! A posléze se samozřejmě objevila celá dlouhá řada následovníků sběratele obrazů. A ti chudáci už ani neměli kam všechny ty obrazy dávat a tak je vyvěšovaly do všech koutů svých domovů, do obýváků a kuchyní, do koupelen a na záchody, na zdi i na stropy, do verand i na půdy, ba i někteří odvážní, nechávali je na fasádách domů, pokud si je přímo nenechali na ně namalovat.

 Jediné co… kam snad táta nikdy nikoho nevspouštěl, bylo psaní. To bylo jenom jeho. Však si to také pamatuji! Zcela zřetelně. Jo! když jsem usínal v chalupě v horách nekonečné, pozoroval jsem tátu skrčeného u malého psacího stolu Hemingway. Tam pod hodinami, jichž jsem byl nařizovač a také natahovač, mé dvě funkce, jimiž jsem se pyšnil a kterými mě táta poctil a insigniemi malinkatých hodinek a ručiček a řetízků a šištiček mě ověsil, tak tam táta seděl a psal své knihy. Knihy, které po dopsání ukládal si do šuplíku, povídky, které vršil na knihy a básně, tedy básničky jak sam říkal, jež dopsal, vytrhl ze stroje značky Singer a zahodil za sebe. Já sám jsem svůj nejlepší čtenář! Už nikdy nikdo to mé psaní nepochopí tak jako já! Vykřikoval a zdůvodňoval tím, proč se ty knihy ani nepokouší vydat. Bylo v tom cosi smutného, bojácného a ublíženého.

 Takhle si to celé pamatuji; ležel jsem v posteli a sledoval tátova záda, kadidlo vonělo chalupou, svíčky hořely a táta pod vitrážovou lampičkou do tvaru krásné paní a motýla se krčil, srkal čaj a psal na tom svém stroji Singer; cvakání kláves mě pomalu uspávalo a táta zcela ponořen do psaní, do svých světů se mi ztrácel před očima, mizel v mém postupném usínání a jediné co zbývalo, byla stále zřetelnější otázka: nahradí jej jednou někdo? V tom jeho krásném psaní. A kdo?

 

Na cestě!

A od těch dob hledal jsem, kde se dalo. S tátou jsme jezdívali na dlouhé výlety do Krásných hor auflauf zu Schönberg. Starou zelenou stodvácevojturetou jsme se kodrcali po prázdných okreskách. Zář zářijového slunce přibližovala všechny věci na dosah dlaně. Čím to, že se máme zblízka podívat? A když jsme dorazili na místo tak mi Táta ukazoval faru a kostel svatého Josefa i se zázračnou Mariánskou studánkou. Pili jsme tu mírně radioaktivní vodu, abychom byli zdraví - věř a víra tvá tě pozdraví - a odváželi jsme si jí i ve staré plastové flašce domů. V kostele po kolenou snažili jsme se vylézt vzhůru po svatých schodech a táta mi vyprávěl jak jej tu starý pan farář Ráab učil se modlit: anjelíčku můj strážníčku…

Na závěr jsme vždy šli na prohlídku fary. Stará prázdná fara, kde na zemi leželo emblematické měděné umyvadlo a na zdi visel jediný obraz. Barvotisk Jonáše polykaje velrybu. Táta před ním dlouze stál a mlčel. Tvářil se ponořeně a a asi i ponořený byl. Jako malý jsem se toho obrazu trochu bál a zároveň mě přitahoval. Obzvláště v noci. Kdysi jsme tu s babičkou a dědou u pana faráře Ráaba přespali a já se v noci probudil a měl žízeň. Fara sama o sobě byla strašidelná. Praskala a skřípala, z dálek temných koutů, do kterých se ani nešlo podívat ozývaly se strašidelné zvuky anebo ticho. Šel jsem se dolů napít. Potichu jsem našlapoval, schody vrzaly a já se zastavil před obrazem a uhrančivě jsem jej pozoroval. Svítil jsem si na něj baterkou. Jonáš a velryba. Velryba a Jonáš. A najednou Jonáš plaval proti mně. Jeho starozákonní oči na mě metali blesky - kdož si bez viny hoď kamenem - a dlouhý šedivý vous zdobící jeho tvář se začal obtáčet okolo mých nohou a rukou jako mořské řasy. Z dálky bylo slyšet cinkání bójek v rozbouřeném moři. Rozklepali se mi kolena a baterka mi upadla na zem. Světlo rachotivě doblikalo. Dopracoval jsem? Jonáš doširoka otevřel ústa a já, jak jsem padal dlouhým pádem až na dno Jonášova chřtánu jsem sebou prudce trhnul a ocitnul se v žaludku pruhovaných nadýchaných peřin. Byly mokré od zpěněné mořské vody! To je jasné! A já taky! Zespoda jsem slyšel cinkání bójek. Opatrně jsem našlapoval po šplouchavě vrzavých schodech dolů. Blížil jsem se k obrazu Jonáše a velryby a cinkání bójek a smích opilých námořníků vycházející z kuchyně byly čím dál tím zřetelnější. Opatrně jsem nahlédl dovnitř. Okolo stolu seděl pan farář Ráab a děda a babička a slečna Koťátková a připíjeli si štamprlaty, ve kterých se žlutavě houpal proslavený vaječný koňak slečny Koťátkové. A cinkalo to, jako, když v rozbouřeném moři cinkají bójky a hlasitě se smály smíchem námořníků, hledajících, putujících, po široširém moři. Mare Cognitum. A já věděl, že to co se mi stalo s Jonášem a velrybou se skutečně a doopravdy stalo. Pozoroval jsem tátu a poslouchal celé to jeho dlouhé vyprávění a přišlo mi to neskutečné. Vstoupili jsme do kuchyně. Zažloutlými okny dovnitř proudilo světlo, které se tříštilo o pár pohozených skleněných lahví. Jednu jsem zvedl a podíval se do ní. Táta ke mně přistoupil a začal se smát. Vidíš! Když budeš dostatečně dlouhou koukat dovnitř uvidíš ho tam! Jonáše a velrybu! Celé se to stalo! Celé se to stalo!

A od těch dob se nám pořád něco dělo! Naše další cesty vedly do Dobrouvíc. Dobrouvíce byly známé svým velkým cukrovarem a výrobou cukru. Však zde také bylo tátovo oblíbené muzeum cukru a biče, které jsme mnohokrát navštívili. Maličkaté, v zastrčené ulici, která celá páchla sladce-hnilobným pachem a v které se neustále člověku lepily podrážky na kočičí hlavy. Muzeum plné cukru, cukrových kostek, homolí, moučkového cukru, surového cukru, špódia a také mechanického betlému s motivy cukrovaru, Dobrouvíc a cukru a biče. Samozřejmě zde také bylo nepřeberné množství bičů - malých, velkých, středních, býkovců, drezůrních bičů, skokových bičů, lonžovacích bičů, ale také devítiocasých koček a bičů plantážových. S tátou jsme procházeli malé místnosti, které byly všeho všudy dvě a jedna větší s mechanickým betlémem. Vraceli jsme se, když si táta na něco vzpomněl co jsme opomenuli, anebo naopak jsme se hnali kupředu, protože se táta už těšil na další exponát. A zastavili jsme se až venku, kde jsme se opřeli o starou oprýskanou zeď a zhluboka oddechovali tím během. A tady, zde už následovala vždy stejná tátova promluva

Možná to hošku nevíš, ale tady odsud z Dobrouvíc byla tvoje prababička. Tady se narodila a tady zde byla pohřbena! A taky jsou zde pohřbeni všichni naši příbuzní, jeden vedle druhého. Až by se mohlo zdát, že celý, celičký hřbitov je složen jenom z jednoho jména. A já pokyvoval hlavou a tvářil se udiveně, překvapeně, byť jsem ten příběh slyšel už mnohokrát. A to už jsme byli na hřbitově a procházeli mezi jednotlivými hroby, které byly přes sebe postavené a poskládané, některé i spadlé, jiné sotva čitelné, jiné zase bohatě zdobené a majestátní, na některých vztažené dlaně vzhůru, na jiných symbol cechů, kterému člověk, ležící pod náhrobkem, zasvětil život; a celé to vypadalo, ten krásný rozlámaný hřbitov, jako nějaký křivý úsměv, nějakého křivého člověka. A skutečně měl táta pravdu, protože všechny náhrobky byly popsané jedním jedinným jménem, tím naším. A táta bez přerušení vyprávěl a povídal.

Tady jsou naše kořeny, tady jsme doma, tady v této zemi, kde jsou kosti našich předků, v této svaté zemi, leží naše krev, naše maso, naše vlasy, naši mrtví, stojíme na ruinách svých předchozích verzích, nemáme žádné pevné základy, pouze vrstvy mrtvých a pod nimi jsou další a další. Intuitivně se sem vracíme a ukládáme se tady ke spánku. Dál a dál se v nás ti vrství. Neexistuje prvotní něco ani poslední nic. Mrtví prd ví! Ne, že nic není! My právě ani to nevíme!

Vůně chleba šířila se od hřbitova ulicí Hřbitovní, když kráčeli jsme k pekárně - ta bývala taky naše hošku! Tvůj pradědeček v ní pekl rohlíky a chleba pro celé Dobrouvíce! Pro celé! jiná pekárna tu nebyla! pančku to byl pekař! Však taky v padesáti dvou letech umřel na tinitus! Podíval jsem se na tátu - a tati nevymýšlíš si náhodou trochu?! - a tátovi už zasesvitly oči a okolo úst mu hrál ten známý úsměšek. Povšiml jsem si, že má okolo nich spoustu jemných čar, z kterých jako by šlo číst, kým by vlastně mohl být.

A stejně jako vždycky zanechal mě pak táta v pekárně, která kdysi patřila našemu pradědečkovi. Objednal mi veliké bílé kafe do plecháčku a k tomu pořádný krajíc chleba a odešel pryč, přesně na tu dobu, po kterou jsem jedl chleba a pil kávu. Ani o vteřinu dýl. Jak to vlastně dělal? Dlouhou dobu jsem nevěděl, kam to vlastně chodí a proč a když jsem se ptal, říkal mi, že mi to jednou poví.

 

Na cestě do Dobrouvíc a zase zpátky

A skutečně! Jsem na cestě. Jak je zvláštní na to vzpomínat. Celé se mi to teď zdá takové rozestřené a poněkud nejisté, mdlé. Těch pár rozvrzaných schůdků do patra. Pamatuju si výstup nahoru, nejnamáhavější ze všech. Harrerův výstup! Nohy vrostlé v zemi - tak těžké a těžké. Když jsem pak stál před těmi dvěřmi, cítil jsem v sobě snad veškerou tíhu světa. A chtěl jsem utéct pryč a už se nikdy nevrátit. A chtěl jsem tady už nebýt. A… A… a nebýt. Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechoval a pro sebe si mumlal - raz, dva, tři, se čtvrtou jde povětří s pátou hrom a s šestou blesk, no tě prsk, no tě prsk! Chvatně a s obavou jsem zaklepal. Ozvalo se krákoravě-chraptivé vyzvání - vstupte! Vstoupil jsem do malé místnosti, která páchla kávou, cigaretami a levnou čokoládou. Tak vypadalo moje poprvé.

Zase ty? Řekla na uvítanou staře vypadající bába sedící v ušáku, zabalená v kostkované dece. Kývl jsem. Co mám s tebou dělat - povzdechla a zapálila si cigaretu. Dneska se ti už nijak neubráním.

Dobře jsem si to pamatoval, do krve odřenými kloubky prstů jsem tloukl na dveře - vymeť mě koštětem vedle chodníku! vykřikoval jsem a snažil se dostat dovnitř. Seděla i se svým ušákem zapřená o dveře a odmítala mě pustit. Na celé kolo křičela - di pryč, nikdo tě tu nechce, nic ti nepovím! A já zcela vysílen odcházel z této slonovinové věže. Z mé vlastní slonovinové věže. Ale vytrval jsem. Ostatně co mi zbývalo? Byl jsem na cestě. Na cestě za svým tátou. A tak jsem za tou zdánlivě staře vypadající ženou chodil dál a dal a tloukl na ní, prosil jí, ať mě pustí dovnitř a snažil jsem se s ní promluvit. A ona křičela a vyhrožovala, lála mi a nechtěla se mnou mluvit, ale tak jak jsem za ní chodil dál a dál, týdny a týdny, měsíce a měsíce, roky a roky, postupně přicházela o sílu, saň jedna litá. Křik a nadávky byly již povolnější, dveře a ušák měně utěsněnější, mé naléhání a bušení do dveří méně vytrvalejší. Asi jsme si zvykly. Až jednoho dne, když jsem opět vylezl těch pár rozvrzaných schůdku a už ani sám nevěděl, chci-li ještě, chci-li ještě dovnitř vstoupit… Náhle uviděl jsem, že dveře, jsou na polovic otevřené. Zaklepal jsem a ozvalo se krákoravě-chraptivé - vstupte! A já, po těch letech domáhání se a dobývání, absolutně nepřipraven vstoupil.

Co po mně chceš? - ozvalo se mi tehdy na uvítanou a já poprvé uviděl tu zdánlivě starou bábu sedící v ušáku, s velikými kruhy pod očima a se svěšenou starou kůží, s řídkými do všech stran trčícími vlasy, kouřící cigaretu a srkající kávu, kterou si ohřívala v plecháčku na malých kamnech, které tak tak, že dokázaly vytopit tenhle malý pokojík. Zavři! Vykřikla na mě. Táhne sem! Koukal jsme na ní celý zkamenělý. Ani pohnout jsem se nemohl. Tak mi uhranula. Neslyšíš! Zavři! Vykřikla znova a já celý ztuhlý dveře zavřel.

Tak co teda po mně vyzvědět chceš? - zeptala se mě znovu neurvale. Díval jsem se na ní. Dlouho a nevěřícné. Připadal mi jako nějaká maska, jako Gorgona. Chtěl… chtěl bych… něco vědět…o tátovi. Řekl jsem s největším přemáháním. Výsměšně se ušklíbla. Tak jo… Ale to mi nejdřív budeš muset přinést bandasku s polívkou. Mám pěkný hlad. Ale ne jen tak ledajakou…a popsala mi jaká přesně ta polívka by měla být.

I začala má pouť za polívkou. A nebyl to jednoduchý úkol. Nejdříve sehnat pár morkových kostí i s kusem poctivého hovězího a ve velikém kastrolu minimálně dvanáct hodin vařit s cibulí a pepřem, solí a novým kořením. Když pak vývar ten, zredukoval jsem na obsah jedné bandasky, bylo zapotřebí přidat mrkev, petržel, obrané maso a několik mastných vok. V posledku bylo již jen třeba, do vřícího vývaru vyklepnout jedno vejce. Tak, aby žloutek zůstal tekutým - a uprostřed studeným a pukl mi přímo v hubě do všech světových stran - pouze a jen obalený lehce uvařeným bílkem.   

A pukl! bábě přímo do huby. Dobrá, dobrá - pomlaskávala si - a žloutek je tak akorát a uprostřed studenej, tak jak to mám ráda. Ještě dlouho bylo slyšet jak hliníková lžíce skřípe po bandasce, i když v ní již žádná polévka nebyla. Tak bábě chutnala! Odhodila bandasku i s lžicí na zem, několikrát mlaskla, rozvalila se v křesle a zasněně promluvila.

Po dobrý polívce, bodla by cigeretka. Přiskočil jsem k bábě a podával ji její cigarety, které měla na stolku. Nene, ty ne. Těch mám plný zuby. Dala bych si lepší, chutnější, takový… takový… Lucky strike! Sežeň mi je a já budu vyprávět.

I vydal jsem se pro cigarety značky Lucky strike. A nebyl to jednoduchý úkol. Posílali mě od čerta k ďáblu. Za Rosenhaimem k dřevěné ohradě, tam u plakátů, který chtěl za Lucky strike emerickou žvejkačku. Emerickou žvejkačku získal jsem od Bejbyho brigádníka z grandhotelu International z Dejvic výměnou za sluneční brýle. Ty jsem získal od slepce Antoníčka z poustky na kraji Doubrouvíc, výměnou za ručně vyřezávanou hůlku s motivem Teiresia a nápisem - nikdy neměl být! Tu jsem si nechal vyřezat panem Miloslavem Křížem z Křižan, výměnou za pytlík křížal, které se mi podařilo vydyndat od pana Krbce, pouze za to, že jsem mu přinesl pár padavčat od nás ze zahrady chalupy v horách nekonečné. Ty sou pančku- na pohled hnusný a kožnatý, ale jak chutnaj! Pochvaloval si pan Krbec jablka, když mi předával papírový pytlík s křížalami.

Bába slastně vydechla kouř do místnosti. Pomlaskávala, prohlížela si cigaretu, prohlížela si krabičku cigaret s hezkým pánem a hezkou paní, vychutnávala si a v kouři, který jí pomalu a jistě zahaloval až začala se v něm ztrácet, pozoroval jsem skrze okno zlatou hodinu. Výborná cigeretka! Pochvalovala si bába. Ale k čemu mi to vlastně je… Mávla rukou a začala plačtivě láteřit. Ach já nebohá jak mám vůbec chodit s kůží na trh, když jí mám tak popraskanou a bolavou. Já nešťastná se ani na nohy nepostavím. Jediné co by mi pomohlo by byl pořádnej kus pemzy, abych si tu popraskanou kůži mohla pěkně sdřít. Ani baba nemusela pokračovat dál. Pochopil jsem. A vydal jsem se opět na cestu, tentokrát za pemzou.

Jaká náhoda, že jediná poslední činná sopka této krajiny byla kousek od Dobrouvíc. Tam za Švédskými šancemi, přes potok Zlatník a les Marousko byl od paměti do paměti kopec, ironií osudu snad, že, pojmenován Baba. Pro úplnost postačí, že naproti němu pak stál kopec druhý, taktéž sopka, ale už vychladlá, ztvrdlá a nehybná, snad proto pojmenovaná Dědek.

Plahočil jsem se do kopce, z jehož puklin byl cítit pekelný smrad sír, vodíků a sirovodíků. Dral jsem se krajinou bez stromů a bez trávy, holou a smutnou, podrážky bot se mi zespoda rozpouštěly, jako se rozpouští térová střecha za horkého letního dne a já za sebou nechával dlouhé térové stopy. Mnohá místa, která byla zhroucená, musel jsem dlouze obcházet. Až konečně se mi podařilo dostat se na samý vrchol, kde našel jsem malý dřevěný přístřešek podepřený z jedné strany kládou, s děravou střechou a v něm žil a byl svatý Januarius. Celé to místo působilo prazvláštním dojmem!

Bylo zde vyvřelé sklo a jeho táhle, věčně vychládající krápníky tvořily zde rozlámané varhany, které, když vál vítr hrály prazvláštní prasmutnou píseň.

Byl zde vyvřelý porcelán, blyštící se do všech stran, díky čemuž za zlatých hodin, celé to místo nořilo se do melankcholického zlatého opojení, v němž dokázal-li člověk zahlédnout v odraze rozlámaného porcelánu sebe sama, mohl kouzelnými silami poznat sama sebe, alespoň ve zlomcích - inu ničeho příliš.

A také zde byly celé zatvrdlé, zkamenělé vlny proudy pemzy, ke kterému scházeli se zeširoka zdaleka zvířátka a lidé a obrušovali si zde své ztvrdlé, zrohovatělé části kůže. Proto zde také bylo veliké množství prachu ze šupinek kůže, které, pohyboval-li se člověk příliš rychle, zvedaly se ve žhavých proudech vzhůru do nebe.

Celému tomu blyštivě-křehce-slastnému místu pak vévodila postava svatého Januaria. Mohutný, vysoký Januarius, s plnovousem a dobráckýma očkama, ostře řezaný, jakoby byl býval vznikal v rukou kubistického umělce. Ruce ovázané tmavou kůží a přes ramena až na záda táhlo se mu předlouhé tetování sebe sama jak kuje z prachu a popela překrásný diamant. U pasu měl zastrčené kladivo a vypadalo to, že do této melankcholické krajiny snad ani nepatří. Ale postačilo zmizet pryč, odejít. To pak svatý Januarius, ocitl-li se sám, usedl ke stolu, který mu byl příliš malý - ostatně jako vše na tom místě mu bylo příliš malé - a dlouze hleděl skrze sopečné sklo okna a se zadumáním pozoroval svět.

Co potřebuješ?! Otázal se mě svým hromovým hlasem až skleněné varhany zahrály molový tón. Stydlivě jsem naznačil, beze slova vyjádřil, že bych potřeboval kousek pemzy na ostruhy báby sedící v pokojíku. Svatý Januarius se zamračil a dlouze zamyslel.       

Vyhovím ti. Ale budeš muset splnit tři úkoly! Viditelně jsem zbledl, nastala zlatá hodina. Další úkoly?! Pomyslel jsem si zoufale a již, již chtěl jsem žalem vykřiknout.

 Ale ne! Kecám! Fórek! Plácl mě do ramen svatý Januairus. Pojď na kafe a pak ti majzlíkem kousek pemzy odštípnu. A odštípl! Kávu jsme dopili, všechna jeho trápení probrali a následně mi bez očekávání odštípl kousek pemzy. Ať poslouží! A dobrácky mě poplácal po ramenou a pomalu odcházel do svého svého přístřešku, aby mohl dále zadumaně pozorovat skrzeva sopečné sklo svět.

Bába otáčela v rukou kouskem pemzy. Ze strany na stranu si jej prohlížela, vypadalo to, jako by měla v ruce nějaký drahokam, anebo diamant, vím já? - a nevěřícně jej pozorovala. Stejně nevěřícně se poté podívala na mě a přikývla hlavou. Zaběhl jsem rychle pro lavor horké vody, do kterého si namočila nohy. Mlčela a koukala z okna.

Vlastně pro mě někdo něco neudělal už strašně dlouho. Promluvila do ticha. Ticho jsme byli my. Děti jsou už dávno z domu pryč - těžko si představit, že nás tu někdy žilo víc. A přeci! Ticho, které tichem, není jím rušeno. Ale teď už jsem tu dávno sama. Se svými duchy a přízraky. Objevují se po půlnoci, v momentě, kdy zavládne světu největší ticho. To pak vylézají ze svých děr, Milan i maminka, sestra a ten dávno zapomenutej rozmazanej přízrak z lázní, kde jsme si léčila ostruhy, srdce i tinitus. Ticho, které léčí! A do ticha začalo se ozývat potiché broušení ostruh a ztvrdlé kůže nohou pemzou. Pozoroval jsem to a bába začala pomalu vyprávět o otci, přesně tam, kde to celé skončilo. Tam ve školce, kde jsem na něho čekal a kam nikdy nedorazil. Bába mluvila, ale jakobych to už neslyšel. Pozoroval jsem jí, na zemi ležela bandaska s lžicí, vedle ní popelník plný nedopalků a jemné šupinky kůže poletovaly tou místností, jako mžitky před očima, jako popel u svatého Januaria. Mluvila, hlas ke mně doléhal, ale najednou to nějak nebylo důležité. Mluvila, oči měla pohaslé, vlasy trčící do všech stran prořídle a už jenom dávaly tušit čím možná byly dřív, ještě než se proměnily v hady. Silně namalovaná zdravíčka na tvářích, zašla rtěnky dcera především rudý obtisk na umělých zubech a já s ní soucítil. S macechou, která mi měla jenom povědět něco o otci. Jaké jsou cesty páně? A jaké jsou všechny formy lásky, kolik jich je? A lze jich dohlédnout? K čemu mi to vlastně celé bylo? Chtěl jsem se dozvědět o otci, ale nedozvěděl jsem se nic. Asi nemá cenu hledat pravdu u mrtvých. Nakonec jen, jsem se dozvěděl, vlastně a vlastně, pouze o ní. A také trochu, trošínku o sobě - už tím, že ne-ne! takhle to nebylo! Musel jsem si to celé vymyslet, aby vůbec bylo o otci co říct. 

 

Ranní červánky a tinitus

 A od těch dob je to opakující se sen. Jako opakující se sen víš hošku. Myslím na Město, vzpomínám na něj a je pro mě už mrtvé. S poslední hlínou na víko rakve, začalo se na člověka zapomínat. Chvíli jsem si myslel… Chvíli jsem si myslel, že mi Město patří. Že si můžu jeho kousky vzít, jen a jen pro sebe. Ale kdež! Probíhal jsem ulice, znal každé zákoutí, každý nápis na dveřích… A je to všechno pryč! Odešel jsem. Vracel jsem se už a jen za mámou a babičkou. A každý návrat zpět byl jako vstup do opakujícího se snu. Navždy cizí, i když jej důvěrně znáš. Co bude za dalším okastřihem? Ach to protivné pískání. Pak máma umřela a já se vracel za babičkou. Už to ani nebyly návraty. Jen křečovité držení posledního kořínku směřujícím tam kamsi, kde jsem dávno tvrdíval - doma. Myslel jsem na to, jak spolu někdy u babičky přespíme, i když ji bylo hodně přes devadesát a naše přítomnost by pro ní byla už únavná a jak pak půjdeme v noci do Města a budeme spolu probíhat ulice, zase znát každé zákoutí, každý nápis na dveřích… Ale nestalo se tak. Nikdy jsem to neuskutečnil, i když opakovaně o tom snil. Ale co zbylo? Jenom to protivné pískání a šum. Je to zvláštní pocit víš hošku. Uvědomit si, že se někdy něco stalo naposledy. Nu ano! Já šel touto ulicí za kamarádem Pepou naposledy, aniž bych to tušil. Kdy se tak stalo? Kdy to bylo? Nedokážu si to vybavit. Uniklo mi to mezi prsty. Velké dějiny se zase jednou nekonaly. A myslím na to, až teď, s odstupem tolika let a ani nedokážu říct, co jsem měl tehdy na sobě a na co jsem myslel. Člověk nezná svůj čas. A těch konců bylo… jejej a já je neřeknu a ani nevybavím. Myslel jsem si, že mi Město patří a ono to bylo přesně obráceně. Opakující a opakující. Kolikrát jsem si jenom vyčistil zuby? Kolikrát jsem myslel na to, kolikrát jsem si vyčistil zuby? Dennodenně. Doufejme, já nikdy nebyl úplný prase. Hošku, už dlouho jsem se nevrátil do Města a možná už ani nevrátím. Co tam? Už ani ten poslední kořínek není. Zbývá hrob na hřbitově, každý rok jej platím, leží tam všichni. Mrtví už nikdy nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem. A přesto se pořád vše tak podivně opakuje. Děda už dávno není, odešel bůh ví kam. Jenom věčně odlétající vlaštovka po něm zůstává. Kočka na okně se z toho vždycky mohla zbláznit! A i tak ho občas potkám. Na ulici stojí ve své bílé košili a s vykasanými rukávy, jeho chlupaté ruce, ke kterým jsem jako malý čichal, rozvážně gestikulují, má ten stejný postoj jako vždy, až mi zatrne! až mi zamrazí! a já stojím jako opařený a pak se otočí a vidím, že to není on, je to někdo zcela jiný. To jenom děda na chvíli sestoupil, aby mi dal vzpomenout, že je pořád a pořád a že se také stále opakuje. Pískání a šum. Z množství práce jsou akorát těžké sny. Už se mi ani nezdá. Pískot a šum a hučení ničí sny. A zdá se, že už ani příliš mnoho snů není. Spí se mi pokojně a chrápáním se už sám nebudím. Dlouhé pohledy na strop po hvězdách, kam vlastně zmizely hošku? Kam zmizely ty naše hvězdy z chalupy v horách nekonečné? Jen lehce nad obzorem, za oknem, kam oko pohlédne, vídávám ranní červánky. Tyhle ti promluvy, jako bych se měl…, jako bych se chystal... Ale to je to, co mohu říct jediné o světě. Dřív jsem se modlil a přál si novej den a ten pak nastal. Ale od jisté doby jsem už přestal. Nějak přestalo mi na tom záležet. Proč přát si, proč snít, když slunce vychází i znovu zapadá? Achjojo hošku, co já urazil lidí. Tím svým viděním světa. Tzv. Jiříkovo vidění. Absurdní vidění a žitá ironie. Ale když já to tak viděl! ne, že by byl! jak se dennodenně protíná s našimi životy. A to co vznosné pro druhé, tak já ušklíbal se. Co krásné! nad tím cukaly mi koutky. Kde ideál a patos, tam mi zasesvitly očima. Nechtěl jsem se nikomu smát, ale smál jsem se. Inu co… císařovy nové šaty a trvalý šelest ucha. Už trvalý. Tak nějak jsem si všechno předpověděl, tak nějak jsem to věděl. Na nohy už nemůžu a tak mě tu kodrcáš z kouta do kouta a je to těžké. Pro tebe, protože jsem šelma těžkej chlap. Pro mě, protože dopracovat se až sem… A nejtěžší bylo… a nejhůř je… až po nejhůř odcházejí ti, s kterými jsme si nerozuměli. Zmizí s nimi všechna provinění, nespravedlnost, kterou jenom těžko žijeme, zloba se kterou smířit nejde se, nic se nevysvětlí a nic se neodkryje. Tajemství, která odnášejí…  Pocity křivd, kdy vytrháváme věty z kontextu a skládáme je tak, aby odpovídaly naším vnitřním zraněním. Dobrý konec se zase jednou nekoná. Dobrý konec se zase jednou… opustilo mě vidění, opustila mě máma i poslední kořínek, opustilo mě opakované snění… Opustil jsem Město, i když jsem si myslel, že mi patří, ale ouha! Jaké mýlení! Vše co jsem mu ukradl. Si tak nepřesvědčivě přivlastnil, tak to vše… to vše si zase Město vzalo zpět, vše co mu patřilo. Pro Město jsem už dávno mrtvým.

Táta ztichl. Měl zavřené oči a spal. Okolo očí měl spousty vějířku vrásek. Krásné… Vlastně… Potichu oddychoval, skutečně už nechrápal. Na nohou jsem měl otevřenou knížku, ještě před tím než začal vyprávět, jsem mu četl. A čekal jsem, čekal jsem na to, až se probudí a zase mi dopoví.

A co zbylo? Co zbylo… jen stále dokola nepostřehnutelně opakující se život, pískot a šum.

A takhle nějak jsem si přestavoval svého tátu. Jako člověka, který žil a byl. Ale čím, čím jen to je, že se to nějak celé zapletlo, zamotalo.. Táta… táta, který pro mě nikdy nedorazil do školky se nekonal, se vypařil. Nevyzvedl mě a jeho cesta ubírala se jinam, aby se celá završila v jakési stodole, kde se oběsil. Takže takhle to nebylo. Ale jak to teda bylo? Kdo to teda byl? Kdo takhle dýchal, kdo takhle žil? A může to někdo posoudit? Vojta? Můj syn. Ale… pakliže on… může? Pak tedy, vše to co jsem si představoval. A představoval jsem si rád. A z představ zdá se… mohu být… Vše co jsem žil… Mohl jsem být… byl jsem to? Tedy… Já.

---