Astmatička

ASTMATIČKA

Jmenuju se Jana a jsem docela normální holka. Až na to moje slavné astma, teda. Nic moc zábava, hlavně ty záchvaty, kdy řvu jak kráva a hýkám jak vůl, sranda, když mě to popadne někde, kde nikdo neví What ´s a go. K  tomu je nutné přidat dýchací přístroj a milion prášků, a nesmím zapomenout na maminčinu věčnou péči. Škoda, že jsem už dospělá a nemůže mě vozit v kočárku; holka, já bych za tebe aj dýchala, to je její. Sotva si trochu kýchnu, už běží s dýchacím přístrojem v jedné a s příruční lékárnou (protože lékárnička se tomu kufru říct nedá) v druhé ruce. „Ale nic mi není,“ snažím se přibrzdit její nadšení, ona ale jak je jednou rozběhnutá, tak ji jen tak něco nezastaví, říká: „S takovou nebudeš moct nikam jet.“ „Jsem v pohodě,“ říkám a jediné, co mi v tu chvíli je, že mám vztek, protože teď bude následovat půl hodinová (a minimálně tak pětistránková - ale nebojte se, toho vás ušetřím) hádka o tom, jestli není nebezpečné se v tomto stavu sama potulovat někde po horách.

„Mami!“ musím ji okřiknout. „Budu tam s Petrem a potulovat se budeme akorát kolem chaty. Telefon jsem ti dala a Petr má ještě mobil, kdyby ti to nestačilo. Je to doktor! jestli to nevíš. -  No jo, nedostudovaný, ale tohle se bere v prvním ročníku, tyhle prkotiny. - Já vím, že to není prkotina, ale - No tak, mami, prosím tě. Jsem už dospělá.“

„Musela jsem slíbit, že každý den zavolám. A-“ , chtěla si ještě na něco postěžovat, nakonec to ale nechala vyznít do povzdechu.

„Ty vole (Petře), já už si vážně myslela, že mě nikam nepustí,“ dořekla a tváří se začala třít o jeho hruď oblečenou do modro-modré (z tmavě a světle modrých kostiček poskládané) flanelové košile. Napadlo ho říct: „No, hlavně, že tě pustili.“ Pak jí ale jenom položil ruku do vlasů.

První den se jim nikam moc chodit nechtělo. Předně byli po dlouhé době zase chvíli sami a to se přece muselo řádně oslavit. Zrovna byli v nejlepším, když zazvonil telefon. Nevšímali si ho. Telefon zvonil a zvonil. Nevšímali si ho dál, při jedné trochu prudší změně polohy se jim ho ale podařilo shodit na zem…

„No, tak jsou asi někde na výletě,“ snaží se pan Vrána (Janin otec) přesvědčit paní Vránovou (Janina maminka), aby už konečně nechala toho vyvolávání a šla mu tím pádem konečně ohřát ten oběd. Paní Vránovou může ale přesvědčit jedině dceřin hlas na druhém konci drátu. „Něco se jí stalo,“ svírá tvrdošíjně sluchátko. „Něco se jí určitě muselo stát.“

„Prosím tě,“ povolily už Vránovi nervy, půl jedné a on pořád o hladu. „To je jasné, že to nezvedá. Aby to taky zvedala, když jsou s tím klukem kdoví kde na výletě,“ chytil se své myšlenky. „Přece se nebudou válet na chalupě, když je venku tak krásně,“ máchl paží k oknu. „To by byli blázni.“

Paní Vránová ale jenom zavrtěla hlavou.

„Něco se jí určitě stalo. Vím to.“ Vtom zkameněla.

„Co je?“ pokusil se zeptat Vrána, když si všiml jejího výrazu, popravdě řečeno ho dost vyděsil. Polekal se, že víc než na zdraví dcery myslel na svůj žvanec, a proto že se jí něco stalo. Jeho žaludek nicméně mlel naprázdno dál: „Tak co je? Dovolala ses nebo-“

Ještě několik dlouhých vteřin trvalo paní Vránové, než popadla dech a mohla konečně začít křičet: „Taťkoauto! Auto! Taťko! Záchvat! Jana! Jana! Jani! Slyšíš, Jani!! Jani, prosím tě! Co ti je! Jani! Tady máma, Jani…!“

„Ty, hele, ono to mluví,“ usmál se Petr, když se ze zad, na kterých odpočíval po svém akrobatickém výkonu, obrátil na břicho a uviděl shozený telefon. Janě už to tak vtipné nepřišlo: „Průser, máma,“ špitla ve strachu, že by snad mohla poslouchat, co prováděli. S bušícím srdcem si podala sluchátko k uchu: „Mami?“

„Jani!“ vzdychla paní Vránová, šťastná, že slyší dceřin hlas, a nové slzy se jí při tom slově nahrnuly do očí. „Není ti nic, Jani, slyšela jsem-“

„To byla televize,“ skočila jí Jana do řeči v náhlém osvícení. Teď aby mi to ještě sežrala. Paní Vránová řekla: „Televize, aha. A vážně ti nic není? (Takže sežrala!) Bála jsem se, žes-“

„Ne, mami,“ přerušila ji znovu Jana. „Vážně jsem v pořádku. Naprosto.“

„No, tak na sebe dávej pozor a-“

„Budu, jasně,“ mohla si Jana dovolit trochu hrubší tón. Teď, když se všechno vysvětlilo k  jejímu obrazu, navíc ji Petr už zase začínal šimrat na zádech. Další mámina věta ji ale přeci jen trochu zaskočila. Máma řekla: „A nepřehánějte to moc.“

„Nech toho prosím tě na chvilku,“ pleskla Petra po dotěrné ruce. „No tak…!“ Pak se sluchátkem přitisknutým obouruč k uchu pokračovala v rozhovoru s matkou.

„Co jako?“ zeptala se v narážce na máminu otázku. Ta ženská ale byla podle všeho úplně mimo, takže začala akorát plácat: „Ne, abys chodila pěšky nějaké dlouhé túry. Víš, že-“

„Vím, vím,“ potřebovala už Jana končit. „Já už musím končit. Fakt jsem v  pořádku. Fajn, jo. Pozdravuj tátu. Tak - Říkám, že jo. Tak - Ahoj, ahoj…“

„Tak mám startovat to auto nebo ne?“ přišel se ještě zeptat Vrána, auto už připravené, nastartované před domem.

„Ne, můžeme jít jíst,“ odpověděla paní Vránová pláčem. „Byla to televize,“ škytla a konečně, když předtím ještě několikrát stačila zopakovat slovo televize, konečně zavěsila.