Ticho

TICHO…

Vždycky, když je takovéhle ticho, mám pocit, že se něco stalo, že se určitě něco muselo stát, nebo jak jinak by se mohlo přihodit, že je najednou takový klid v domě, který je jinak plný lidí, zvířat, zvuků?

Je to záhada. Sedím za stolem ve své pracovně, která je zároveň šatnou a skladištěm, původně byla jenom šatnou, ale potřeboval jsem místo, kde by se mi pořád nepletly děti pod nohama a já bych mohl alespoň relativně v klidu (naděje na úplný klid jsem se vzdal už dávno) pracovat. Musel bych je zabít. Pořád lítají, strkají, vrážejí, šoupou židlemi, práskají dveřmi, perou se nebo se zase smějí, nejlépe nějaké kravině, které ani dost nerozumějí, do toho pes, kterého jsem jim na jejich úpěnlivé prosby sám koupil v bláhové naději, že se s ním snad alespoň trochu zabaví, když se o něj budou muset starat, nakonec se o něj ale starám zase jenom já a v domě je o to více povyku: štěněte, které nemá nic lepšího na práci než štěkat nebo kňučet, ženy, která nedokáže pochopit louže na koberci. „To nemám nic lepšího na práci než čistit koberce!!“ štěká na holky a pak také na mě, ne nedokáže to  normálně v klidu utřít, fackuje holky a pak všechny spolu sedí na zemi a pláčí a utěšují se, jak se mají rády, štěňátko do nich vrtá čumákem a ocásek mu lítá ze strany na stranu. Pomalu je překračuju, abych si v kuchyni napustil alespoň sklenici vody, když si na mě nikdo za celý den ani nevzpomene, klidně mě nechají projít a teprve, až už jsem v kuchyni, na mě Ester začne pokřikovat jakési nesrozumitelné vzkazy o dětech a o rodině, které beztak neslyším, protože si napouštím tu vodu, protože stejně neposlouchám, přesto se na zpáteční cestě zastavím, abych alespoň malou (alespoň jednu) pohladil po vlasech, za což mě Ester div neseřve a tak sbohem, už jsem zase zpátky ve svém pokoji.

Chvíli se mi daří pracovat a pak mě zase začnou ostřelovat, marně se snažím vykroutit nůž z hlavy.

„Ticho…“ šeptám úpěnlivou prosbu, dlaně vmáčknuté do spánků, někde za nimi je mozek, který mi každou chvíli exploduje, ne, takové štěstí mě nepotká, pomalu mě to bude užírat, až na židli zůstanou sedět jenom ohlodané uši. „Do prdele, tady se nedá pracovat…!“

A zase křičím: „Ticho tam!!“

A zase žadoním: „Prosím vás…“

Esterka mě jde zavolat k večeři. Nemám hlad, ačkoliv jsem celý den nejedl, přesto se zvedám – v kuchyni se odvíjí scéna vraždy: Žanetka nechce jíst a Ester to do ní páčí násilím, talíř samozřejmě končí na zemi, kde se na něj vrhá pes, který je okamžitě odkopnut k cestě pod radiátor, do toho přicházím já, kanárek se může umlátit v kleci, po silnici vedoucí těsně pod okny projíždí dnes už miliontý tank plně naložený prázdnými plechovkami od coca - coly, najednou se zastaví a začne ostřelovat náš byt: hází po mně nádobím, dětmi a rozvodem. Ustupuju zpět.

A to je každý den a ani v noci to někdy nechce přestat, vždy přestane, ale do té doby… - Tak jak to, že je najednou takový klid?! Nesnesitelný, lepkavý, tak akorát se zbláznit. Ani pracovat se mi nechce, chce se mi jen vstát a prohledat byt, kde se ten hluk poděl, vždycky tu přece byl, tak jak to, že…

Jdu do kuchyně, lednička klidně vrní – v pořádku, z mého pokoje se zase tiše ozývá počítač.

Ale to je všechno! Celý hluk!! Co mi zbylo! Ani ty tanky už nejezdí pod oknem, schválně se jdu podívat, ulice není prázdná, je plná lidí, projíždějících aut, ale to jsou cizí lidé! cizí auta! cizí ptáci posedávající v korunách opelichaných stromů (je podzim), cizí psi venčící své pány, vlastně naopak, nechci být sám, jenže sám jsem a je to čím dál blíž, čím dál víc si uvědomuji, že to je skutečně pravda, že se to skutečně stalo, že jsem se rozvedl; všechno je to tam.