PETER KÜRTEN - Vlkodlak z Düsseldorfu

Düsseldorf. Pozdní noc mezi 3. a 4. únorem roku 1929. Vzduch ve čtvrti Flingen je vlhký a studený. Okolí se halí do šera. Pouliční elektrické lampy jsou ještě stále luxusem, který zdobí převážně centra velkých měst. Padesátiletá Apollonia Kühn spěchá domů ulicí Bertastraße. Jen vzácně míjí několik kolemjdoucích chodců, přehrává si v hlavě plány budoucího dne a snaží se, aby v té pošmourné tmě nezakopla. Ulice zeje prázdnotou, ale Apollonia přesto vycítí něčí přítomnost. „Halt!“ ozve se znenadání za jejími zády. Ten mužský hlas zní vlastně docela vesele, ale než se vylekaná žena stačí otočit, neznámý ji chytí za klopu kabátu a začne do ní surově bodat nůžkami. Apollonia volá o pomoc, ale útok neustává. Už leží na chodníku, když jí tajemný muž zasazuje poslední čtyřiadvacátou ránu do těla. Stejně jako se náhle vynořil, tak nyní i zmizel. Polomrtvou ženu záhy objeví náhodný chodec s kapesní svítilnou. Díky precizní práci lékařů Apollonia přežila. Jeden z lékařů ze zad ženy vytáhl asi dvoucentimetrové zalomené ostří nůžek. Natolik byl útok divoký a bezcitný.

Bůh smrti

Ateisticky založení existencialisté opírají klíčový prvek své filozofie o tvrzení, že existence předchází esenci. Srozumitelněji řečeno to, co v životě děláme, jak se formujeme, chováme a smýšlíme, se neodvíjí od nějakého původního genetického kódu či božské předurčenosti, která nám byla dána do základu, když jsme z temnoty nebytí přešli do bytí. Existencialisté věří, že veškeré jsoucno, včetně života, je dílem náhody. Nepřišli jsme na svět s předem daným úkolem či posláním a už vůbec nepodléháme rozmarům osudu. Naopak. My jsme ti, kteří vkládají onu neuchopitelnou esenci do našeho konání. Ti, co vytváří věci s předem daným účelem. Pokud jsem truhlář a vyrábím například postel, pak vím přesně, jaké bude mít míry a z jakých materiálů bude vyrobena. Vím to dávno před tím, než popadnu pilu a dláto. Nosím tu představu v hlavě. Jsem ten, kdo vkládá esenci do činů, jejichž základ se rodí v myšlenkách. Pokud je tomu opravdu tak, měli bychom nést pokaždé břímě za naše skutky. Nemůžeme se vymlouvat na původ, rasu ani hrozné dětství. Naše volba, naše chyby, naše odpovědnost. V tomto světle byl Němec Peter Kürten nepochybně jedním z největších architektů bolesti a smrti. Ten, co vkládal esenci do zvrhlých představ, které následně přetvářel v realitu. Popravdě tak hrůznou realitu, že nás jeho životní dráha nepřestává strašit a současně fascinovat.

Mimořádně podlý, sadistický a cynický sériový vrah s pichlavým pohledem Peter Kürten, se stal nechvalně proslulým symbolem velké hospodářské krize i pozvolného úpadku Výmarské republiky. Na pozadí bouřlivých politických třenic, občanské války a kradmého nástupu nacistů k moci, páchal Kürten svá odporná zvěrstva, aniž by na sebe přitáhl pozornost okolí. Tento narcistní psychopat, patologický lhář, pedofil a žhář se sklony k zoofilii prokazatelně zničil devět lidských životů, ale je více než pravděpodobné, že má na kontě mnohonásobně větší počet obětí. Nebyl vybíravý. Zabíjel ženy, muže, děti i zvířata. Jeho vražedný modus operandi neměl pevně ustálený vzorec, čemuž odpovídala i pestrá škála vražedných nástrojů. Nože, dýky, nůžky, lano, kladivo, sekaček na maso, oheň. Díky jeho organizovanosti na místech činu, schopnosti rychle zmizet a variabilitě, s jakou k vraždám přistupoval, se mu dlouho dařilo unikat spravedlnosti. Obzvláště v době, kdy behaviorální vědy spočívaly v plenkách a profilování sériových vrahů bylo vzdálenou hudbou budoucnosti, se nenápadnému Kürtenovi s uhlazeným vystupováním a skromnou tělesnou konstitucí dařilo bez problémů splývat s davem. Byl jako krvežíznivý vlk v přestrojení, který dokázal žít uvnitř stáda nic netušících ovcí.

Peter Kürten se nemůže „pyšnit“ potemnělou popularitou, jakou si u příznivců true crime drží třeba sovětský řezník Andrej Čikatilo, lovec krásných dívek Ted Bundy, kanibal Jeffrey Dahmer či homosexuální zabiják mladých chlapců John Wayne Gacy, ale přesto se domnívám, že jeho divoká životní pouť patří mezi ty nejzajímavější, což rozhodně není jen můj subjektivní dojem. O nelidských činech Petera Kürtena byl sepsán štos odborné i populárně naučné literatury. V songu „Serial Killer“ jeho jméno zmiňuje německá power metalová úderka RAGE a japonská doom metalová skupina CHURCH OF MISERY mu dokonce věnovala skladbu „Düsseldorf Monster“. Bylo o něm natočeno několik dokumentů, studiových i televizních filmů. Český režisér Julius Ševčík jeho postavu dokonce vsadil do centra mírně přibarveného a rovněž trestuhodně nedoceněného thrilleru Normal (2009) s Milanem Kňažkem v hlavní roli.

Kdo ale ve skutečnosti byl Peter Kürten? Jak je možné, že se tento nevysoký muž ve fraku s příjemným vystupováním a vytříbeným jazykem po nocích měnil v běsnící monstrum, které v ulicích německého Düsseldorfu zanechalo tolik zbytečné bolesti a utrpení? Byl snad Kürten produktem své doby? Mohl se už jako vrah narodit, nebo z něj monstrum ukovalo příšerné dětství? Navzdory tomu, co nám tvrdí existencialisté, měl Kürten ve své krvi možná opravdu esenci čirého zla. Budeme-li se však držet starověkých dogmat stanovených Platónem a věřit, že esence předchází existenci, pak na povrch zákonitě vypluje jedna palčivá otázka. Proč by všemohoucí Bůh z věčné temnoty nebytí vytrhával tak zbytečný kus masa a ještě ho na cestu vybavil semínkem zla?

Toto je úvodní část trojdílného speciálního článku, kde se vám na podobné otázky pokusím předložit i adekvátní odpovědi. Od smrti Petera Kürtena uplynulo bezmála čtyřiadevadesát let. Zapomenuty by neměly být jeho zločiny, ale především jména nevinných obětí, které měli tu smůlu, že zkřížili cestu nočnímu přízraku. Opravdovému vlkodlaku z Düsseldorfu. Pojďme si společně zmapovat jeden z nejděsivějších a nejtemnějších příběhů 20. století.

Obklopen zlem

Peter Kürten se narodil 26. května 1883 v Kolíně-Mülheimu, průmyslovém městě poblíž Kolína nad Rýnem. Do Düsseldorfu, konkrétně do čtvrti Grefenberg, se rodiče přestěhovali až o dvanáct let později. Ve stejné čtvrti se nacházela i škola, do které Kürten docházel, aby dokončil základní vzdělání. Platil za solidního žáka s dobrým postřehem, co sbíral jedničky a dvojky. Za zdmi malého domku s doškovou střechou to však bylo o poznání horší. Kürtenův otec se živil jako slévač. Šlo o spolehlivého a především pracovitého dělníka, který však se stejným fortelem uměl vzít i za láhev. V té těžké době byl alkoholismus běžnou součástí mnoha německých rodin z nižších sociálních tříd a Kürtenův otec patřil mezi obzvláště výkonné pijany. Pila i Peterova matka, ale ji alespoň alkohol neměnil v násilnickou bestii. Početná rodina pitím otce trpěla. Kürten měl deset mladších sourozenců (dva zemřeli v útlém věku a jeden starší bratr později padl v první světové válce). Celá rodina se tísnila v jedné společné místnosti se špinavou podlahou, malými kamny a rozvrzanými postelemi. Peněz bylo málo a i to málo dokázal otec propít. Jakmile měl na žíle, tak řádil.

Kürten ve své výpovědi barvitě popisoval demolování nábytku, rozbíjení oken a časté výprasky bez zjevného důvodu. Jelikož byl nejstarší, chladil si otec žáhu především na něm. Pokud blížící se výbuch hněvu odhalil včas, dokázal otci utéct, případně se někam schovat. Kürten tak trávil dlouhé hodiny a někdy i celé dny v lesích a odlehlých částech města, kde okrádal mladší děti o kapesné, aby si mohl koupit něco k snědku. Bylo to lepší, než žít ve strachu a inkasovat surové rány a kopance. Pokud chtěl otec sex, jednoduše se své ženy hrubým způsobem zmocnil. Soulož probíhala za všech okolností, tedy i před dětmi, ačkoliv hovořit o souloži asi není úplně přesné. Mnohem výstižnějším termínem je znásilnění. Své ženě při sexu kroutil ruce, tahal ji za vlasy a bil po celém těle, včetně intimních partií. Kürten tyto děsivé výjevy sledoval z úkrytu pod postelí. Roku 1897 otec vyfasoval osmnáct měsíců za sexuální styky se svou nejstarší dcerou. Kürten se dal mezi tím rovněž na dráhu slévače a coby učeň nastoupil do stejné továrny jako otec.

Po návratu z vězení se starý Kürten vrátil k práci slévače a nejstaršího syna využíval pro takzvané fušky. Ve sklepě pod domem si vybudoval malou slévárnu, kde z aluminia vyráběl drobné předměty, které prodával sousedům. I tyto boční výdělky propil. Volno neexistovalo. Žádné dny odpočinku nebo nepracovní neděle. V šestnácti letech toho měl mladý Peter Kürten akorát tak dost. Ukradl z továrny větší obnos peněz a utekl z domova.

O historii rodiny Kürtenových máme k dispozici jen kusé informace. Papírově nejsou dochována ani jména rodičů. Nicméně staré soudní spisy, vyšetřovací policejní protokoly a psychiatrické posudky dokazují, že po zatčení Kürtena došlo k důkladnému ověřování jeho výpovědí. Veškerá fakta, která Kürten ohledně rodičů uváděl, se zakládala na pravdě. Víme, že se jeho otec narodil v roce 1859. Mistr potvrdil zkazky o nadstandardní pracovitosti, což dosvědčila i řada kolegů z továrny. Sousedé a příbuzní se ho báli kvůli jeho opileckým excesům. I ve střízlivém stavu býval Kürtenův otec vznětlivý, ale v opilosti propadal záchvatům vzteku. Nenáviděl neposlušnost či odmlouvání, a pokud se mu někdo odvážil protiřečit, automaticky sahal po fyzické síle. Šlo o mimořádně amorálního a násilnického člověka se sadistickými sklony, který od ostatních neustále vyžadoval respekt. V trestním rejstříku měl celkem osm prohřešků, z nichž téměř všechny souvisely s násilnickým chováním. Rovněž bylo potvrzeno, že si skutečně odseděl osmnáct měsíců za opakovaný incestní styk se svou dcerou. Peter Kürten tedy vyrůstal v prostředí bez lásky, kde rutinu dlouhých dní udávalo bití, nadávky a brutální sexuální praktiky.

Malý vrah

Již ve věku devíti let spáchal Peter Kürten své první vraždy. Alespoň to po zatčení sebevědomě tvrdil. V té době žil ještě v Mülheimu a po škole si s kamarády hrával na březích Rýna. Poblíž mola byly ukotvené k sobě svázané kmeny stromů, které fungovaly jako improvizované vory. Děti si tyto plující ostrůvky radosti často půjčovaly, aby mohly plout po proudu řeky. Kürten měl jednomu chlapci, který ztratil rovnováhu a spadl do řeky, podržet hlavu pod hladinou tak dlouho, až jej utopil. Při další příležitosti už to byl přímo Kürten, kdo do kamaráda prudce strčil. Neznámý chlapec se při pádu z voru udeřil o kámen pod hladinou a proud řeky jeho bezvládné tělo odnesl. Dnes už je absolutně nemožné ověřit, zdali byl Kürten za tyto činy odpovědný. Tehdejší vyšetřovatelé však zjistili, že v Mülheimu skutečně došlo k utonutí nebo zmizení několika dětí a minimálně jeden případ časově korespondoval s výpovědí Kürtena. Ani tak ale nešlo stoprocentně prokázat, že v tom měl prsty přímo on. Mohlo tedy jít o záměrné vychloubání a touhu učinit ze sebe před policií toho největšího vraha ze všech, což je pro tyto narcistní psychopaty naprosto běžné. 

Co však prokázat jde, je opakované užívání násilí vůči zvířatům. Po přestěhování do Düsseldorfu byl dvanáctiletý Kürten sousedy nesčetněkrát viděn, jak ubližuje toulavým kočkám a psům. Po psech házel kameny, kočky s rozběhem nakopával, případně je znehybnil a bodal do nich kuchyňským nožem. V době, kdy se učil slévačem, ubil tyčí několik psů, kteří se toulali poblíž fabriky. Ve stájích, kousek od vyhlášené restaurace Hirschburg, ubodal prase v ohrádce. Kürten tvrdil, že kdykoliv zabil zvíře, pocítil ve slabinách příjemné mravenčení. Jakmile však došlo k prolití krve, dostavila se automaticky i silná erekce. Díky opakovanému násilí na zvířatech si uvědomil spojitost mezi krutostí a sexuální touhou. Tyto dvě vlastnosti se záhy začaly slučovat. Roku 1897, krátce po uvěznění otce, měl Kürten uškrtit devatenáctiletou dívku v Grafenbergském lese, kterou náhodně potkal a pod záminkou přátelské procházky ji vlákal do hlubšího podrostu. Zmizení neznámé dívky nebylo nikdy oznámeno, čili můžeme opět polemizovat o tom, zdali k vraždě skutečně došlo. První oficiální střety se zákonem už však pomalu klepaly na dveře.

Živoření mezi čtyřmi stěnami

Každý, kdo se ponoří do života Petera Kürtena, dojde dříve či později k zajímavému poznatku. Dožil se osmačtyřiceti let, avšak téměř polovinu času strávil za mřížemi. Do vězení se poprvé podíval v roce 1900 (zdroje uvádějí i rok 1899). Někdy inkasoval pár dní, jindy i osm let v kuse. Záleželo na povaze zločinu. V celkovém součtu si odseděl skoro čtyřiadvacet let. Nejdelší pobyt je datován do rozmezí let 1913 - 1921. Zároveň šlo o poslední trest až do jeho fatálního zatčení v roce 1930. Téměř ve všech případech si vyměřené tresty odseděl v Düsseldorfu. Povaha zločinů souvisela převážně s majetkovou trestní činností. Krádeže, zpronevěry, podvody, loupežná přepadení, ale také potulka, vyhrožování a vandalismus. V relativně krátkých intervalech, které trávil na svobodě, navázal vztah s několika ženami. Většinou šlo o povolné bytosti nízkých mravů s velkou tolerancí vůči zvláštním sexuálním praktikám, jaké Kürten vyžadoval. Soulož často zahrnovala hrubší zacházení, bití a škrcení. Na dlouhé pobyty za zdmi věznic později Kürten vzpomínal s neskrývanou nechutí a bolestí v hlase.

Mizerná strava, přísnost vězeňského personálu, minimální volnost a nasazování řetězů za sebemenší přestupky proti vnitřnímu řádu. Kürten měl tendence svou trestnou činnost obhajovat ve smyslu, že kradl, aby měl co jíst a mohl tudíž přežít. Trest jako takový přijal pokaždé bez problémů. Dokonce tvrdil, že byly zasloužené, avšak chování ze strany žalářníků považoval za barbarské a ve své mysli toužil po tvrdé odplatě. Nebylo výjimkou, že byl Kürten spoután řetězy i tři týdny v kuse. S dozorci míval časté konflikty, odmítal pracovat a omezení svobody u něj vyvolávalo bouřlivé záchvaty hněvu. Spoustu hodin trávil bezcílným chozením po vězeňské cele, připomínaje hladového tygra v kleci, zatímco v něm tiše doutnal nahromaděný vztek. Nicméně o jednu důležitou vlastnost ho nedokázala připravit žádná káznice v celém Německu. Představivost. Nesmírně obrazotvorná představivost.

Jakmile udeřila noc, Kürten ulehl na zavšivený kavalec a oddával se snění. Mnoho představ se opíralo o zvrácené sexuální praktiky. Čím více násilí a především krve do svého snění Kürten zapojoval, tím intenzivnější jeho erekce byla. Někdy ejakuloval, aniž by si musel fyzicky pomáhat. Stačilo myslet na rozpáraná břicha, podřezané krky či bití. Představy se v proudu let stávaly detailnější, propracovanější a nabíraly absurdně obřích měřítek. Od zabíjení jednotlivců (zpravidla žen) až po hrůzné obrazy apokalyptických rozměrů. Ve své hlavě Kürten podkopával základy mořských hrází, aby došlo k protržení a smetení celých měst z povrchu zemského. Snil o tom, že bakteriemi otráví nádrže pitné vody, vyhodí do vzduchu železniční koleje, případně, že přimíchá oxid arsenitý do čokolády, kterou následně dodá dětem do škol. Spoluvězně se snažil často šokovat smyšlenými historkami o ženách, kterým údajně snědl pohlavní orgány, uřezal prsy či je posmrtně zohavil. Těšilo ho být středem pozornosti. Všechny tyto plastické představy mu způsobovaly nesmírné potěšení na těle i na duši. V úplných počátcích se Kürten snažil černé myšlenky krotit s plným uvědoměním, že jde o krajně závadné chování, ale nakonec si přiznal obludnost své povahy. Z jeho pohledu nemělo smysl utíkat před svou přirozeností. Takový zkrátka byl.

V dubnu roku 1921 opustil věznici v Briegu, dnes polském městě, které před druhou světovou válkou patřilo k německému území. Kürten dostal sedmiměsíční odklad trestu za dobré chování. Během vězeňské vzpoury z plamenů vynesl raněného dozorce. Paradoxní je, že při jiné příležitosti se na vzpouře sám aktivně podílel. Ne, ve skutečnosti nešlo o šlechetný čin, ale o sobeckost, neboť Kürten správně odhadl, že mu takové gesto zajistí lepší podmínky. V duševní mělkosti tohoto muže nebylo pro empatii nikdy dost místa.

Fascinace ohněm

Zločin žhářství, tedy úmyslné (v ojedinělých případech i neúmyslné) založení požáru má mnoho podob. Záměrem může být msta, nedbalost, ale i patologická touha páchat škody majetkové nebo slyšet nářek lidských bytostí uvězněných v plamenech. Narušená psýcha Petera Kürtena tvořila koktejl těch nejhorších možných kombinací. Požáry začal zakládat již po propuštění z věznice roku 1904. Nejprve byl donucen narukovat do císařské německé armády. Sloužil u 98. pěšího pluku poblíž města Metz v Lotrinsku. Navzdory své krvežíznivosti nepředstavoval Kürten srdnatého vojáka, který by odhodlaně nasazoval život v týlu nepřítele. Na to se měl až moc rád. Po několika týdnech dezertoval, živořil v ulicích a příležitostně kradl. Právě tehdy, konkrétně na podzim téhož roku, se jeho posedlost ohněm začala nebezpečně rozvíjet. Do konce Vánoc stihl zapálit velký stoh sena, obilný sklad a menší selskou usedlost s vedle přistavěným seníkem. Stále častěji si vybíral odlehlejší oblasti a dával si záležet, aby se ve zvoleném objektu vyskytovalo větší množství lidí. V místě zvaném Wolfsaap na samém okraji Düsseldorfu zapálil stodolu, od níž se plameny rozšířily k rodinnému domku. Kürten stál na okraji lesa, poslouchal praskot hořících trámů, křik zoufalých lidí, pozoroval hasiče a ejakuloval.

Oheň měl v životě Petera Kürtena obrovský význam. Slučovalo se v něm sexuální bažení, touha ničit a nepopsatelné vzrušení z pozorování následné paniky. Vždy byl někde poblíž schován v bezpečném úkrytu a sledoval dílo zkázy, které sám zosnoval. Stejně jako v případech pozdějších vražd, se ke spáleništím opakovaně vracel. Předstíral, že je pouze anonymním člověkem z davu a nadšeně poslouchal bědování svědků. Rád si pořizoval denní tisk, kde se zaujetím četl o svých ohavných skutcích. Měl svým způsobem štěstí, jelikož za žhářství nebyl nikdy trestán. Několikrát si vážně pohrával s myšlenkou, že v noci vyslídí nějakého spícího bezdomovce či tuláka, polije ho petrolejem a škrtne sirkou. Několikrát se dokonce svůj záměr snažil naplnit, ale ve volné přírodě se mu osamoceného spícího člověka nedařilo nalézt a zapálit bezdomovce uprostřed města mu zase přišlo až příliš riskantní. Buď jak buď. Touha ubližovat se mu pomalu ale jistě začala vymykat z opratí.

Krev

Mezi lety 1904 - 1913 podnikl Peter Kürten kromě žhářství celou řadu náhodných útoků, které podrobně popsal u pozdějšího výslechu. Některé se policii podařilo zpětně ověřit a spojit je s osobou Kürtena u jiných zůstal viset temný otazník. Zde je stručný výčet: náhodný útok sekáčkem na neznámého muže. Náhodný útok sekáčkem na neznámou ženu. Několikaminutové pronásledování mladé ženy ve čtvrti Gerresheim se sekyrou v ruce. Údajné uškrcení paní Gertrudy Franken, které však nelze stoprocentně spojit s osobu Kürtena. Zapálení stohu sena. Zapálení naloženého tažného vozu atd. Tak by se dalo pokračovat ještě dlouho. V případech napadení sekáčkem se Kürten choval pokaždé stejně. Zarazil ostrý nástroj do zad oběti, vytáhl jej a okamžitě se ztratil v nočních uličkách města. Vražda byla až na sekundárním místě pachatele. Hlavním záměrem se stala krev. Tedy snaha způsobit oběti krvácivé zranění. 

Životodárná tekutina byla pro Kürtena ekvivalentem sklenky naplněné kvalitním destilátem, kterou někdo provokativně popíjí před zrakem notorického alkoholika. Jakmile ji viděl, ztrácel zábrany. Jeho těla se začal zmocňovat nekontrolovatelný třes a mozek se stával otrokem těžko popsatelného vzrušení. Pro ilustraci si uveďme událost, jaká Kürtena postihla před jeho posledním zatčením na samém sklonku dvacátých let. Zde je přeložený úryvek z autentické výpovědi: „Co pro mě bylo vždycky velmi důležité, to byla krev. Dovolte, abych vám v této souvislosti vyprávěl, co se mi nedávno stalo. Když jsem se náhodou stal svědkem nějakého vážného neštěstí, okamžitě jsem se ocitl ve stavu velkého sexuálního vzrušení. Krátce před mým zatčením jsem v Erkrather-Straße viděl brzdáře, jak vypadl z tramvaje. Spadl pod kola vozu. Krev vystříkla jako gejzír a já předstíral, že mu běžím na pomoc. Okamžitě jsem dosáhl orgasmu. K takovým incidentům docházelo často. Platilo to i o zvířatech. Jednou jsem na rohu Mintrop-Straße pozoroval koně, který vykrvácel. Naštěstí jsem byl nablízku a okamžitě jsem ejakuloval.“ Konec citace.

Jak vidno, krev se v případě Kürtena stávala významným sexuálním stimulantem. Mnoho psychiatrů se později zajímalo, zdali vůbec mohl provádět klasickou soulož oproštěnou o sadismus a prolévání krve. Mohl, ale se značnými obtížemi. V době, kdy vedl manželský život a budil zdání tichého, leč slušně vychovaného muže, se svou ženou celkem pravidelně souložil. Nepřinášelo mu to sice žádné potěšení, ale snažil se dostát manželským povinnostem. Pokaždé měl problémy s erekcí a aby vůbec dosáhl vyvrcholení, musel si představovat fantaskní obrazy plné krve a sexuálního násilí. To však poněkud předbíháme. Vraťme se ještě na skok zpět. Říká se, že příležitost dělá zloděje. V případě Kürtena můžeme konstatovat, že zlodějina mu umožnila zabíjet. Již v roce 1913 spáchal svou první ohavnou vraždu, kterou bez jakýchkoliv pochybností můžeme spojit jen a pouze s ním.

Probuzení vlkodlaka

25. květen roku 1913 byl neobvykle teplým měsícem. Krásné slunečné počasí panovalo i v Mülheimu, samostatném městě, z něhož se o rok později stala oficiální městská část Kolína nad Rýnem. Nenechavé prsty drzého zloděje nebyly spjaty jen s Düsseldorfem. Za potenciálním lupem rád cestoval a užíval si přírodních krás. Ten den skončil právě v Mülheimu, tedy ve svém rodišti. Vybíral si hlavně hospody a různé obchody, neboť ze zkušeností dobře věděl, že majitel s rodinou obývá v nočních hodinách horní patro. Jeden takový hostinec stojící v ulici Keupstraße mu padl do oka. Půlnoc dopadla na spící město. Šperhák přemohl zámek zadního vchodu. Kradl vše, co se mu vešlo do kapes. S precizností kočky ukryté ve stínech prošel celý spodek hospody. Nebyl spokojený. Jen pár cenností a několik drobných feniků. Touha krást ho nasměrovala ke schodišti. Našlapoval měkce a velmi opatrně. Truhlář odvedl dobrý kus práce. Žádné vrzání. Došel nahoru a začal se rozhlížet. Jeho pozornost upoutaly první dveře naproti schodišti. Tiše stál a váhal, ale nakonec chytil kliku a opatrně ji stlačil dolů. Ocitl se v dětském pokoji.

Skrze okno dopadal měsíční svit na malou postel. Pod peřinkou spala devítiletá Christine Klein se svou hadrovou panenkou. Na zádech cítil studený pot a tělem mu projela vlna rostoucího vzrušení. Odhodlání mu dodala i pouliční lampa, která přidávala ještě více světla do malého pokoje. Přistoupil blíž, stáhl peřinku a rukama sevřel hrdlo. Vyděšená dívka divoce kopala a škrábala cizího vetřelce. O dvě minuty později nerovný souboj ustal. Dal jí ruce za hlavu, stáhl peřinku až ke kotníkům a ze zvědavosti vložil mrtvolce dva prsty do vagíny. Z kapsy vytáhl malý ostrý nůž a čtyřmi táhlými řezy otevřel hrdlo. Bublající krev vystříkla na jeho ruku. Po kapkách dopadala na koberec i na vrchní stranu naleštěných bot vraha. Vidět a doslova slyšet krev u něj okamžitě vyvolalo spontánní ejakulaci. Z druhé kapsy vytáhl kapesník a začal si zuřivě čistit boty. V tom vzrušení kapesník zanechal na místě činu a tiše opustil dům.

S dalším dnem slunce opět opanovalo prostor na blankytně modré obloze. Vrah si užíval krásné poledne a usadil se na venkovní terase hospody, která stála přímo naproti té, kde před několika hodinami řádil. Kolem objektu byla tou dobou hromada zvědavců. Vzduchem se nesl pláč, hlasité kletby i povely policistů, kteří se snažili rozehnat dav. Vrah popíjel vychlazené pivo a s nadšením si vychutnával tvář chaosu, za nějž byl zodpovědný. Usmíval se a sílící vzrušení mu sestoupilo do slabin. Možná by se šel i podívat blíž, ale s tak výraznou erekcí bylo lepší zůstat sedět. Policie na místě činu nalezla krvavý kapesník s iniciály P. K., čímž se opar pochybností rychle vypařil. Otec Christine Klein se jmenoval Peter Klein.

Pokračování zítra