Noční vlak

Snad proto zůstalo kupé prázdné, až na muže, spícího v rohu, s kabátem přes obličej.

Nebylo na co se dívat.

Za okny ubíhala tma a na čtení nebylo dost světla.

Byl to dobrý nápad přetáhnout si kabát přes hlavu.

Pěkný kabát.

Mohl by patřit státnímu úředníkovi.

Chvíli před důchodem, úzkostlivý, pečlivý a pomalý. Nevlídný a lhostejný. Místo lidí už dvacet let vidí čísla jednací.

Až na ty ruce.

Jedna je zaťatá v pěst a svírá cíp pláště. Spí ten člověk vůbec?

Nehty jsou polámané a na malíčku prosvítá vedle nehtu živé maso.

Štvanec. Utíká sám před sebou do spánku a před světem pod kabát. Když zavře oči, strašidla zmizí. Ve tmě je bezpečí. Ve tmě může být cokoli.

Druhá ruka leží v klíně s otevřenou dlaní.

Čára života je hluboká a dlouhá, sahá až na hranu dlaně.

Pevná dlaň, poctivá. Natáhne se k tobě a nabídne stisk. A je to dobrý stisk. Člověk, na kterého se můžeš spolehnout.

Oknem šlehlo dovnitř jedovaté světlo semaforu. Vyrylo stíny do stěn a couvlo.

Oslněné oči na okamžik přestaly rozeznávat podrobnosti.

Naproti nikdo neseděl, by to jen temný kout kupé.

Jak si oči přivykaly na příšeří, vystoupily ze tmy znovu obrysy postavy; tak se objevuje vyvolávaný obraz na fotografickém papíře.

Až člověka zamrazí.

Na příští stanici se kupé opět vyprázdnilo.

Noční vlak zmizel ve tmě i se spícím pasažérem, který mohl být kýmkoli.

Byl jsem to já.