Sbírka malých bolestí

SBÍRKA MALÝCH BOLESTÍ

I .

Krvavé růže uvadají ve váze
jejich lístky se topí ve vodě
bez které by květina uvadla
nevědomí dělá ze slov jen torza
co je to láska chtěl bych nevědět
jakou cenu má pláč jež v očích se nalézá ?

Kolem mne jsou lidé
na které se snáší tuny zapomnění
pak přijdou se srdcem které nebije
skoro umírají a na cestu se mně ptají
kreslí si život jež je jen pouhá kopie

vyber si hvězdu která nezhasíná
a stav si k ní schody které se nezničí
naděje poslední neumírá
poslední umírá růže vonící

buď opatrná až budeš se loučit
s osudem který jsi podvedla
je tma a já musím končit
neohlížet se za cestou
jež tě sem přivedla

jsem poutník s křídly anděla
svoboda která tě svírá na prsou
odkud jsem přišel to bolest jen věděla
až odejdu se spálenou adresou
kdo pak najde cestu když křídla stopy nemají ?
musíš hledat bílá pírka chvějící se nadějí !

třeba mně něčí šípy sestřelí
a ty najdeš mě na konci světa
krev má ti zaschne na prstech
které mne předtím objali
v kterých smrt teď vzkvétá

do mramorových kalíšků
s posvěcenou vodou
pak budu střádat svoje slze
budu je dávat vaším andělům
a budu se v „cosi“ modlit skrze . . .

opustím tento svět
i s tím uvnitř sebe
připrav se až přijdu
čekej na mě moje nebe . . !

II.

V tupé bolesti padáme dolů
a není to jen pouhý klam
skákáme do lávy ze shnilého molu
plaveme v ní sem a tam

dotkni se myšlenky
zmraz ji svým žárem
pošli je do dálky
se zpáteční adresou

polibek bez rtěnky
je stejně tak darem
a jen kousíček pohádky
provede tě bílou tmou

zlobivé oči s jasným závojem
dráždí můj ukrytý chtíč
je pravdou že já jsem ten
kterému pošeptáš smíš ?

přání se nesplní
jen srdce se rozbolí
pod pramínkem vlasů
oči tvé mne svádí

duše se rozvoní a láska jen s nevolí
mi říci dovolí snad máme se rádi . . .

III.

Procházím se s pocitem
že něco se chce stát
v nitru potem politém
srdci bít chci pomáhat

nikdo přec nepochopil
kde slova tato pramení
kdo jednou ve mne chvíli byl
našel tam jenom vězení

trojúhelník procitá
má myšlenka v něm zaniká
patří všem a přeci jedné
sám sobě si to vyčítám . . .

IV.

Lásko pošetilá
vyrvu ti tvé srdce z hrudi
a pak budu čekat
až budeš prosit celá
až bohatým dáš to
co vezmeš chudým

usiluji o to
mít smuteční řeč na tvém pohřbu
a číst to co jsi mi odkázala
až já budu vedle tebe pochován
ty všechno si zpět vemeš až z mrtvých vstaneš
a já budu v rakvi pomstou přikován
kterou jsi mi dlužná byla

V.

Kopce jsou stromy jak země mechem pokrytá
říčka si proráží novou cestičku
kolem svět podivuhodně rozkvétá
a moje slza ulpívající na víčku . . .

hledala vysvobození
a bála se přátelství
které jak meč se jí jevilo

nechala se bodnout
pak vykrvácet z rány
jejíž nitro nebilo

nad přátelstvím stojím
však ono je jak bažina
do které se propadám
to že v ní zahynu se moc bojím
nevím zda ponořit se do ní mám . . .?!

dej mi jistotu nějaké znamení
abych mohl stát na pevné zemi
kde mé přátelství k Tobě pramení
proč stále sám si připadám
mezi vámi všemi . . . ?

proč obětí neprozradí
co rty říci nemohou
jak silná tvá pouta asi jsou
věřím že mne nezradí
kde oči mi pomohou
posílám ti vzpomínku
se zpáteční adresou

chci cítit zblízka
co ke mně cítíš
nemůžeš nic ztratit jenom získat
tak proč můj pláč nevidíš . . .?


VI.

Tvoje veliké srdce modré
bylo jako jeden strom
který jsem v tobě objevil
když přišel tenkrát ten smutný zlom

když byl malý a svěží
schovával se pod sluncem
snažil se ukrýt mezi všemi
proč když byl nejkrásnější
a sluncem osvícen
na celé té širé zemi ?

když čas plynul dále
něžná byla jeho krása
upoutala pana krále
jež byl králem toho lesa

všechny malé stromky
nakláněli se jen k němu
aby v jeho stínu spočívali
on se na podzim červenal
a styděl se byl příliš skromný
jeho lístky svou krásu zapírali

když byl už veliký všichni byly hrdí
když mohli se schovat pod jeho křídla
ale on přesto cítil se malinký
i když všichni ho jinak vidí
i mne svou ochranu nabídla

on chtěl být nejmenší mezi těmi
jež se pod ním schovávali
oni se cítili bezpečně pod jeho korunou
jeho kořeny a listy však těm stromkům život brali

tak snažil jsem se proplétat s ním své větve
které ale nikdo nedržel
já šplhal nahoru korunou ke světlu
ale na jeho konec jsem nedošel

uvadal jsem v jeho stínu
když paprsky slunce
ke mě nepronikaly
ale přesto jsem šťastný byl

dal jsem mu vše svou věrnou oddanost
s níž pak vyvrátil jsem se z kořenů
ach tolik jsme si na sebe zvykly
tak proč jsem se z jeho krásou rozloučil ?. . .

jeho větve ke mně nedosáhly
už nebylo mi pomoci
a teď moje listy, na zemi ležíc
podléhají té nemoci . . .


dal jsem mu vše
a on nemohl dělat víc než si to vzít
on nemohl mi dát život a
svou lásku, za to vše život jsem musel položit

tvé listy se zase červenají
je podzim a čas jde dál
nyní jsou ale rudé od pláče
které jsi mi dala
když v zemi pod tvými křídly
jsem uvadal . . .

VII.

Na stezkách vratkých
protkaných mosty a propastmi
s křižovatkou bez značek
co směr ukazují

kolem zdí ve kterých se obrazy skrývají
tam všude jsem spatřil tě
na radosti své klečet
s dlaněmi co do sebe se uzavírají

Utíkáš i před mým stínem
a přesto chceš spočinout
v jeho neznámé síle
prcháš do náručí nezvěstných
necháš se přáteli ovinout
s dlaní plnou jahod červených
co úplatek víle

srdce se dere z hrudi ven
chce i tvou krev v rytmu proudící
ze tvé země jsem vyhoštěn
hříšnou inkvizicí

VIII.

Polibek něžný stydí se za svou moc
to co měl ti dát prosí teď o pomoc
a dlaně nevědí koho se mají chytit
jsou promočené od slz jež nechci znovu ztratit

vrať se prosím ke mě až čas nás znovu spojí
já miluju tě věrně kdo z nás dvou se lásky bojí ?

IX.

Když jsem tě potkal
svíralas prchavý stisk rtů mých
a přitom hledala
v poušti napadaný sníh

kdesi v nebesích
si tančí bílá oblaka
našel jsem dívku
jež je obětí pro draka

neznal jsem pohádky
pohádky o princích
na krásných bělouších
schvácených tryskem

já počítal beránky
v dřevěných ohradách
jel v poušti na saních
oslepl před bleskem

vlasy unášejí
s větrem i tvou tvář
a nesmyslná zlost
zahalí lásce tajemství

a princezna co je
princi nevěrná
opouští trůn
a půl království . . .

X.

Nasycen krutostí
jež přemohla nevinnost
a něžnost co prosí
ať vrátí ji něhu

neumíš trpět
vyhýbáš se střelám
bolest už nebolí
a přesto ji jen a jen
pro sebe dělám

a nikdo k ní nesmí
i když mně to zabíjí
nechci ti ublížit
přísahám s kopií

počítám dny
a s nimi jen peníze
čekám na dopisy
napsané tvou dlaní

i když tě miluju
nemám z toho provize
vůně tvých vlasů se se vzduchem mísí
toužím jen po políbení

láska se mi zase mstí
je to od ní hnusná podlost
chodíme s vášní po střepech
po cestě jež snad k Bohu jde
snad přes tebe vede nějaký most




XI.

Míti tě u sebe
a nesmět tě obejmout
líbat tě a přitom
mít své rty zavřené
s velikou lodí
nemůžu svět obeplout
šipky jsou křižovatkám
stále nevěrné

milovat a přitom
nemít ani rád
umírat a srdce
nechat klidně bít
řeky slz v očích
to je tak akorát
ve chvíli kdy chceš
ode mě odejít

držet tě za ruce
a přitom necítit
tvé sevření
koukat ti do očí
s víčky jež sklopené jsou

s loučením jež dává
jen jeden z nás
kousky citů
časem se zanesou

dávat ti čtyřlístek
a ztrácet přitom štěstí
bojovat za šaška
jež vládne královi
proč touha a vášeň se
raději postí ?
s kýmpak teď jsi
kdopak mi odpoví ?

šeptat tvé jméno a přitom nic neříkat
hledat a přitom tě jen ztrácet
jít za tebou a před sebou utíkat
žíznit tam kde vodou nasycený je svět . . .

XII.

Poslední chvilička zbývá
copak mi chce jen odhalit
jaká síla se v ní skrývá ?
snad přinese mé duši klid

poslední políbení s nádechem deště
poslední kousek kratičkých veršů
našel jsem zalíbení já patřím jen tobě
jen jediný lístek s podzimem ti pošlu . . .

---