Písmák Smutno je mi
smutno je
po starých známých
kteří se ke mně neznají
smutno je
Tos netušil můj příteli?
Proč nechal jsi mě příteli
Vté nejkrutější nouzi
Proč čekal jsi až vystřelí
Pak teprv křičel: "Vrazi. "
Lámu si vaz
lámu si vaz
pomalým trápením
pláč značí zoufalství
když nezbývá nic jiné
Ptáš se kdo jsem?
Jsem svého stínu odrazem
Jsem pískem zhodin času
Jsem vmysli slepce obrazem
Jsem křik bez známky hlasu
Hranice nevíry
řekla jsem: Nevěřímlidem v boha kouzla a svět řekla jsem: Nevěřím v sebe. mám k tomu své důvody, jež nejsou pro tvé uši i přes to když pecen vkládám do trouby, udělám na něm křížek a večer zas a zas oblékám noční košili zdvihajíc ruce k nebi na postel tiše usedám urovnám plyšáky, z nichž každý má své poslání můj pohled zamíří na noční stolek na fotku někoho, kdo byl mi nejdražší "Dobrou noc", zašeptám a v klidu zdánlivé samoty usínám - tak trochu drze pod víčky tuším, že snad i pro zítřek zůstává /živý či plyšový, božský či kouzelný/ NĚKDO na mé straně A s touhle vírou už dá se celkem žít. .
Pohled pod vandrácký klobouk
. představuju si tu barvu stromů, listí co voní a je fajn měkký pod nohama a jak dřevo špiní ruce, když ho dáváš do ohně; to vedro po ránu ve spacáku, když na tebe skrz stromy svítí slunce; klobouk a kanady a lidi co tě zdraví i když tě neznaj; a Ahoj vandráků co už se vrací kvlaku; čaj zlístků lesních jahod a trochy jehličí co cestou do ešusu spadlo; noční tulák, co přišel kohni za zvukem kytary a oranžovým teplem lidských očí; výhled do údolí, který není ztohohle světa a vdáli kopec sukazováčkem hradní věže připomíná, že vnoci bude zima, protože hvězdy svítí jasně; a broučci a zviřátka a potok, zkterýho se dá pít; a něčí ruka co tě drží když uklouzneš po kořenu; tráva co uschla a teď si šeptá jak to vlastně bylo; a smůla co ti zůstane na prstech jako památka ještě několik dní; a ježek co dupe okolo jeskyně když spíš a myš co ti ukradla zbytek paštiky zkonzervy vrohu jeskyně; a vlak sprůvodčím, kterýmu nevadí vůně ohně a nohy na sedačkách, odřený a krásně bolavý nohy zdlouhý tůry světem a tvou duší; a čirá voda co smyje všechno zlý a chleba vyprosenej vhospodě a smaženice zhub co rostly okolo; a vlese po někom kříž .
Kolik snese člověk?
Snese první zakopnutí a odřená kolena
Snese malé dětské zrady a sám jich pár udělá
Snese první dětskou pusu, výsměch lásek z puberty
Všechny hlášky, na něž mají rodiče snad patenty
Jen Člověk
Tak vidíš, Adame, už jsi dospělý .
Já. To mi nepřipadá. podle čeho soudíš.
Otázky a kopretiny
Kopretinu je třeba trhat sotázkou
aby smrt nevyšla na zmar
Myšlenky vepsat mezi léta stromů
askrze dřevo úlevou plakat zlaté slzy
Z němých pohledů mraků
zhorké vůně léta
ztichého šumění lesa
zprůzračných paprsků slunce
a chladného třpytu hvězd
Touha
Tvé oči
hloubka, které nedohlédnu
Tvá ústa
vášeň, kterou nedostihnu
Prý to tak asi mělo být
pro všechny útěky před REALITOU tvé smrti
snad ani nemám čas žít
vlastně jen nemám chuť
raděj se strhat než zůstat sama s pocitem že NEJSI
O samotě
Nemám, nemám, NEMÁM.
N e m á m t i u ž c o ř í c t .
Je to pořád dokola
stebou.
Vlastně není co psát
Poslední dobou nějak není co číst
a vlastně není co psát
a zřejmě není co říct
na tvoje oči plný smutku
Když oči neslyší
Křičela jsem, křičela
A oči šeptaly jak to vlastně myslím
Zarputile jsi kýval a má slova hledal po zemi
Ani zopakovat bys je neuměl
Je mi to líto
Jsou věci, který bolí víc, než umíš si představit
jsou rány, kterým netroufáš si druhou tvář nastavit
jsou chyby, který duší ani zlatem nevyplatíš
jsou přátelé, který máš rád a přesto je ztratíš.
Kouzla mi na to nestačí
Už to zase neovládám
Neumím to
City
Je to silnější než já
Šeptaná...
Tiše jak krok po sametu
odříkávám prostou větu,
že je třebastále snít
i když se zrovna nedá žít.
...
Stojím na obzoru vlastní duše a nevím jak dál
Skořápka spletená zprstů vlastních hříchů
Zvířený prach zpuchřelých snů
Mlhavá clona něžných pokušení
... nemůžu dál ...
Tam kde končí obzor a dotýká se mraků
tam je svět snů a nesmrtelných draků
jen dotknout se hvězd
Jen si tak trochu odpočinout
Památce Konstantyna Puzyny (Tadeus Różewicz)
Mám už čas
Čas spěchá
Co ssebou vzít na onen břeh
Nic
Jsou už takoví...
Jsou pro mě zvláštní - lidé,
kteří „jsou už takoví“
Jak voda průhlední
a stejně studení
Píseň o nejbližší vině (Jan Skácel)
Je studánka a plná krve
a každý zní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil
Duše na prodej
Coural jsem se ulicí už trochu kránu
a říkal jsem si teda chlape, máš zas ránu
Ve výloze od bazáru já něco tušil
měli tady za pár šupů lidskou duši
život je pes...
Já chtěla žít jen pro radost
(pro radost druhých lidí)
Však je to trochu paradox,
že jejich přání s mým záměrem se míjí.
jen tak úvaha...
Ono se řekne \"skončit se životem\"
(jak dobře to zní)
a co když život skončí s vámi.
jak lehce řeknete \"Nestůj za tím plotem\"
Podvod
Zase ráno
kouzelný a nekonečný
jako každý s tebou
šťastný a beze slov
Draci
Někdy se mi kvůli práci
zjevují po nocích draci
zaháním je alkoholem
draci na mně křičí sborem: