O vlkovi

„Hnusnej svět,“ zařval vlk, jakmile se probudil. Tak se mu hned po ránu alespoň trochu ulevilo od jeho starostí a problémů. Už nebyl z nejmladších a docela to na něm bylo vidět. Byl línej a olezlej. Žil v tý nejhorší díře, kterou jste mohli v lese najít. Žil tam sám se svejma problémama. Hodně často přemejšlel, jaký by to bylo žít někde pod krásným bukem na zelenym paloučku, kde by hopkal jeden zajíc za druhym a on je jen tak pochytával a cpal si je do huby. Nikdy se s nikým nebavil, ale taky nikdy od nikoho nic nechtěl. Byl soběstačnej.

Nikomu neubližoval. Vždycky se chtěl narodit jako někdo jinej a ne jako vlk, kterej musí sám s šedivou náladou chodit po lese a žrát jen to, co si sám sežene. Záviděl, záviděl hodně a nejvíc asi záviděl lidem. Žijou v domech, maj všeho dostatek.

Rozhlídl se kolem sebe. Oči mu přejely jeho díru, kde byl všude jen bordel.

„Do prdele, uklidí to tu někdo někdy,“ řekl si jen tak pro sebe a hned vzápětí si uvědomil, že on rozhodně ne a nikdo jinej sem nikdy nepřijde, tak proč vlastně otvírá tlamu. Vylezl ven z díry. Venku bylo krásné letní dopoledne, sluníčko svítilo, vzduchem voněly kytky a svěží větřík si ladně pohrával s ještě vlhkou trávou.

„Zasraný počasí,“ upřímně zanadával a šel na místo, kde včera viděl chcíplýho kolouška. Když tam dokulhal, zjistil, že mu ho někdo odnes. Klel pěkně dlouho, ale nakonec mu nezbylo nic jinýho, než dát čumák na zem a slídit v pachovejch stopách. Dostal se až na louku, kudy vedla hlavní cesta přes les. Zvedl oči a koho nevidí – holku v červeným čepečku, jak si to mašíruje po cestě. Pomyslel si: „To určitě ty lidský hyeny, který maj všeho dost. Jo přesně ty mi musely přes noc ukrást koloucha. Tak si ne ně teď posvítím. Jo!“ Trošku tu holku nadběhl a pak na ni vyskočil a zařval na ni: „Kam jdeš?“

Holka, celá vystrašená a rozklepaná, poslušně odpověděla: „Nesu babičce, co bydlí uprostřed lesa, víno a bábovku, protože má dnes narozeniny, prosím.“

Vlkovi došlo, že tahle holka prsty ve ztracení jeho koloucha mít nebude. O kom že to ale mluvila? Vo nějaký bábě uprostřed lesa. No jasně, to bude ona. Vlk ji nechal jít svou cestou a sám uháněl, co mu tlapy stačily k tomu pěknýmu upravenýmu baráčku, co stojí přesně uprostřed lesa. Když tam doběhl, vrazil rovnou dovnitř a zařval: „Žes sežrala mýho koloucha, viď!“

Babička se tak příšerně lekla, že odpověděla po pravdě: „Jo.“

Vlkovi se tou dobou začaly v hlavě honit ty nejhorší myšlenky. Chtěl by jí toho tolik říct a vyčíst, ale hubu jako by měl svázanou. Předhodil by jí, proč, když má všeho dostatek, musí brát i ty mrtvý zvířata z lesa. Chtěl se jí svěřit se svejma problémama, s tím, jak se mu špatně žije. Vyčetl by jí, že vona za to může, že má takovej hlad. Jenže neunesl tíhu okamžiku a babku sežral. Byla tvrdá a šlachovitá. Najednou si ale uvědomil: „Vždyť sem teď přijde ta holka. Uvidí mě tady, bába nikde. Je mi jasný, co si pomyslí. Poběží domu, vyzvoní to a voni pak půjdou a zastřelej mě. To tak, musím něco vymyslet.“ Vtom slyší Karkulku z venku, jak křičí: „Ahoj, babí!“ Nenapadlo ho nic chytřejšího, než si vlízt do postele a předstírat babičku.

Karkulka vešla do světnice. Vlk se v tu chvíli hrozně bál. Myslil na to, že ho určitě odstřelej, jakmile k tomu budou mít příležitost. Vlastně se vždycky příšerně bál smrti a možná jenom proto se zatím ve svým mizerným životě nepokusil spáchat sebevraždu. Měl se docela rád. Ležel pod peřinou celej se klepal a myslil na svůj konec. A teď se ho ta blbá malá holka začala na něco vyptávat. Snažil se jí nějak odpovídat, ale ona určitě tušila, že nemluví s babičkou. Viděl, jak ho nesou pověšenýho na pušce se svázanejma nohama. Neudržel se. Otevřel tlamu a sežral i Karkulku. Byla dobrá, mladá a šťavnatá.

„Debilní den! Lituju, že jsem se vůbec narodil. Sežrat dva lidi najednou. Z toho bych si asi uřízl hlavu. Navíc si to nezasloužily. Vždyť mi bude blbě. Proč jsem to udělal?“ takhle mluvil vlk, zatímco nervózně a zoufale chodil po světnici. Hledal něco, čím by se uklidnil. Byl hrozně podrážděný na své šedivé vlčí duši, která si uvědomila, co provedla. Vzpomněl si, že ta holka přinesla babičce víno. Jo, aspoň něco. Našel košík, vytáhl z něho láhev vína a na ex ji vypil. Udělalo se mu hrozně špatně. Myslel teď spíš na to, jak se s ním točí svět, než na to, co udělal. Odpotácel se do postele, kde okamžitě usnul.

Probudil se asi za dlouhou dobu, to neví. Ale věděl, že ho bolí hlava. Vyšel ven, kde zase, nebo ještě pořád svítilo sluníčko. To vodporný sluníčko. Došel ke studni, aby si opláchl obličej a hlavu studenou vodou. Vytáhl vědro a jak se pro ně natahoval, vypadl mu z tlamy kámen. Kámen? Ucejtil, jak mu lidský ruce zvedaj zadní nohy a jak pomalu přepadává do studně. Už neměl čas na to, aby se bál, a tak udělal poslední věc ve svým životě. Zařval: „Zkurvenej svět!“

A tak to nakonec všechno dobře dopadlo.