Koruna2

“Jak dlouho mám ještě čekat?!” Švihla mě svým bičíkem má Velitelka přes zadek. “Hned, hned to bude, ještě prosím o chvilku strpení, ještě jeden hrneček a už to bude má nejmilostivější Paní.” Rychle jsem popadl tácek a snažil se jej utřít tak bleskurychle aby si jej Paní nestačila ani povšimnout. Smutně jsem při tom ještě vrhl pohled na kuchyňskou linku, kde krom zmíněného hrnečku bylo ještě plno loužiček. “Ano?!” Přejížděla výhružně po mých zadíčkách Velitelka svým bičíkovcem. “Ano, ano, všechno bude hotovo, než stačíte má Paní říci švec.” “Šššvec” Poskočil v mých tlapkách hrneček, div že se mi nerozbil. “Tomuhle říkáš hotovo?!” “Ne, ne, ještě to není, ještě chvilinku …” Vládkyně vzala za očko mého obojku a stočila mě vstříc svým očím. Přitiskl jsem hrneček k sobě tak, aby mi neměl šanci vypadnout a sklopil zrak. “Jakže? Řeklos, že to bude než stačím říci švec?” Pocítil jsem na sobě Královnin úsměv. “Ale zvířátko, podívej se mi do očí!” Uviděl jsem v nich odraz sám sebe. “Jsi dneska, nějaké pomalé, nezdá se ti?” Paní svůj pohled namířila k hodinám. Zadíval jsem se na ně také. Spatřil jsem je právě ve chvíli, kdy se vteřinovka posunula na celou. “Vidíš, jak ti ty hodiny vyměřují trest?” “Ano, má nejmilostivější Paní.” Přikývl jsem. “Teď si jistě pospíšíš, že?” Mezitím co míjela jedna vteřina druhou, držela mě Královna ve svém zajetí. “Ano, teď budu hotov, co by dup nejmilejší … “Je to ve tvém zájmu, ty mé milé vyplašené zvířátko, že?.” Hladila rukojetí svého bičíku mou tvář. “Tak dobře, můžeš pokračovat.” Políbila mě na čumáček a pustila a já se střemhlavě pustil do práce neodvažuje se ani mrknout na ciferník hodin. “Až to doděláš, půjdeme na zahradu. Víš zvířátko, potřebuješ perný výcvik. Nejdříve tě budu učit hezky a rovně chodit, to potřebuješ jako sůl. Budeš chodit na provázku kolem mě a budeš přitom zvedat kolena tak, aby tvá stehna byla rovnoběžná se zemí a lýtka k ní kolmá. Chápeš?”

“Ano má Paní, chápu. Prosím, už jsem hotov se svou Prací.” “Potom, si vyzkouším ty můj milý pejsku, jak rychle umíš aportovat.” Prosím,…” “A koníčku, pak bych se chtěla povozit.” “… má Paní, já už to mám.” “Také nesmíme zapomenout na pár dřepů, kliků, schybů, to aby si nevyšlo z formy, víš?” “Vim.” “Téda, hezky si to tu uklidilo, ale vidíš to co já?” Jasně že ano, mezitím uběhly bezmála tři minuty. “Tobě to trvalo celé tři minuty? Nezdá se ti to moc?” Moc dobře vím, že nemá cenu odporovat, proto přikyvuji. “Ano, zasloužím si za svou pomalost náležitý trest …” Svezl jsem se dolů k nohám Královny, přitiskl rty k špičkám jejích bot a vyslovil svou prosbu. “Královno ze všech co kdy nebe shlédlo nejspravedlivější prosím, co nejponíženěji o rozložení svého trestu alespoň na čtyři části.” “Máš pravdu, najednou by mě moc bolela ruka. O tom ale na kolik částí tvůj trest nakonec rozdělím, ještě popřemýšlím. Teď vstaň, jdeme cvičit!”

Je krásný, slunečný, svěží a voňavý den. Zahrada má spousty energie a tak ji doslova nutí každému kdo se v ní ocitne. Paní rázným krokem vede své zvířátko na vodítku a zvířátko celé hoří nedočkavostí na to jak se rozeběhne zahradou . Je v něm spousty emocí a spousty vášně, které již dlouho v sobě nedokáže tlumit a Královna to ví – moc dobře to ví a usmívá se tomu. Zavede jej na okraj kruhu, pohladí po jeho hřívě a zatímco se zvířátko na svou Velitelku oddaně kouká, její ruce na jeho krku sesunou dolů oboječek jak jen to jde. Skloní se k němu, políbí jej a pak kousne. “Jsi mé zvířátko. Viď, že jsi moje zvířátko?” To její zvířátko je rozvibrované, je přeplněné city, je procitlivělé a unášené kamsi a proto všechno takhle marně hledá nějaká krásná slovíčka. “Ano jsem jen a jenom Vaše zvířátko na hraní má Paní” a …

“Haló, když vás tak vidím, nepotřebujete náhodou klec? Mám jednu velice krásnou. Jsem totiž kouzelník v penzi, abyste rozuměli. Mám i spousty jiných rekvizit, co by se vám mohli hodit.” Paní se zvířátkem se nevěřícně obrátily ke zdi, za níž stál na štaflích stařík s pitomým úsměvem a pohledem do své rozkvetlé třešně. “Co po nás koukáte?” Vyštěklo za tím dědkem zhnusené zvířátko. “Promiňte, nemohl jsem odolat.” “Už byste se měl umět krotit, starý pane.” Procedila naštvaná Královna. “No tak mi to už promiňte. Chcete se kouknout nebo ne?” “Prominout?!” Nevěřícně zakroutila hlavou Paní “Překazil jste nám výcvik, copak se nestydíte? Ještě jednou nám takhle hnusně nahlédnete do soukromí a ohledy na Vaše stáří brát rozhodně nebudu. Zmizte!” “Dobře, dobře, mizím.” A zmizel za zdí.

“Šelméo, Šelmí, drahoušku, kde jsi?” Volal ten starý kouzelník k domku. “Kde asi.” Procedila mezi zuby jeho žena. Sténala v kuchyni nad spoustou nepořádku. “Kdyby sis po sobě alespoň umyl ten hrnek.” “Ale Šelmí, miláčku, já tě mám hrozně moc rád.” Teď zrovna toho měla plný zuby, už nemohla, chtěla klid, od všeho a všech svatý klid. “Prosím tě neříkej mi Šelmí. Říkej mi Kateřino. Prosím tě o to.” Sedla na židli a pak … Mrskla hadrem do dřezu. “Jó, máš mě rád?! Tak mi to tam všechno umej, když mě máš tak tolik rád!” To celé dědečka strašně zaráželo a mrzelo ho to, jak byla nešťastná. Popadl hadr a myl. “Co si mi chtěl vlastně říct?” Zeptala se kouzelníkova žena už o něco veselejší. “Chmm, už nic.” Bóže můj, je čím dál tím dětinštější. “Ty ses urazil?” To je hrozný, jak mi dokáže sebrat nadšení. Pomyslel si. Tohle je fakt stupidní práce. “Koupím myčku.” To jí vyrazilo dech “Vážně? A za copak? A jakpakto najednou? Říkal si, že je zbytečná.” Zasmál se do dřezu s nádobím a začal s tím, co před chvílí viděl. “Prodám tu klec, pouta a plášť a možná … prodám úplně všechny naše vzpomínky tamtěm.” Za blbou myčku, za trochu ticha a klidu. Trápil se. Bylo mu líto, jaký to vzalo obrat. Od té doby, co přestali s čarováním se to mezi nimi nějak všechno zvrtlo. S tím vyráběním jiskřiček ve všech těch očích, co se na ně dívaly byla spojena jakási síla, co je sbližovala. Říkal ji Šelméa, protože se tak pohybovala po jevišti. On byl kouzelník Teszáh, protože do magické tmy pouštěl magické světlo a předváděl v té kulise svá kouzla. Nakonec už byly staří a jejich kouzlům už ani malé děti nevěřily. “Hmm, to budeme mít majlant. Komu to chceš prodat?” Zeptala se nevěřícně. Ty věci neměli přeci žádnou hodnotu pro nikoho jiného než pro ně samé. V co to zas doufá? “Všimla sis našich nových sousedů?” Odpověděl jí otázkou. “Všimla. Ten její musí být hodně pod pantoflem. Něco takového by ti možná také prospělo.” Píchla ho veselýma očima do jeho zad.” Jeho záda strnula, podíval se na sebe a vzpomněl si na toho šaška na zahradě – ne tomu vůbec nepasovalo, to ne. Nakonec se tomu zasmál. “Kdyby on byl jenom pod pantoflem. Ona ho drezůruje a to doslova. Chodí kolem ní nahý jen v obojku a v cinkrlátkách a zvedá kolena do výšky svý zadnice.” Oči Šelmí se blýskly. “Vážně? Opravdu? To není možné.” Propukla v smích. “Jak to víš?” “Zahlédl jsem je. Můžeš se jít se mnou přesvědčit, jestli mi nevěříš ” “Nevěřím ti jen, žes je jenom zahlédl. Doufám, žes je moc nevyplašil. Moc ráda bych je pozvala. Co tomu říkáš?” “Jasně ukážeme jim tu klec, třeba si ji i u nás vyzkouší.” Měla ho ráda. Dítě ji sice nikdy dát nemohl, ale za to přišel vždycky s něčím zaručeně objevitelským. Je roztomilý. Políbila ho na ucho a pohladila. “Děkuji ti za to umyté nádobí kouzelníčku.” “Prosím tě neříkej mi kouzelníčku. Prosím tě o to.” Rozhorlil se Teszáh a oba najednou propukli v takový smích, že je div, že to skleněné tabule v oknech jejich domku vydržely.

To slovo se ocitlo také v doporučeném psaní, jenž právě převzala od nebohého pošťáka neustálým vyrušováním nazlobená Královna.

Nedivte se proto zvířátku, že mělo vztek. Mělo děsný vztek, když se schovávalo přivázané za stromem a všechno to pozorovalo. Mělo hrozný vztek na toho pošťáka, na toho dědka. Kvůli tomu, že má vztek, dostalo vztek i samo na sebe. Tu prokletou klec dnes udělám, musím ji udělat a udělám ji sám. Říkalo si. Nikoho k tomu nepotřebuji – žádného kouzelného stařečka – Nikoho! Nechám se do ní svou Paní zavřít. Chci aby věděla, že to já jsem to nejlepší zvířátko, ten nejcennější majeteček jaký může vůbec mít. Žádný pošťák – nikdo takový. Zvířátko dostalo strach. S tou klecí si vůbec, ale pranic nevěří. Připadalo mu nemožné ji ještě dnes udělat a přesto chtěl, aby byla jeho. Věděl, že v cizí by se cítil špatně. Posedla ho panika z toho jak teď smýšlí. Zvířátko milovalo, tak moc milovalo až ho ta láska začala ničit. Málem by Královna prohodila: Viděls? Vyměním tě za toho pošťáčka, když mě budeš zlobit, kdyby nespatřila v očích svého zvířátka nalomenou víru. “Zvířátko, ty žárlíš, ale vždyť ty nemáš vůbec proč. Podívej se na mě! Věříš mi?” Řekla tomu svému mazlíkovi místo toho. “Já Vás mám Paní opravdu hodně moc rád, asi mnohem víc než si dokážu věřit.” Odtušilo “Ale to já taky. Rozumíš? Tu víru sama v sebe dostávám přece od tebe, vždyť to víš.” Zvířátko tomu rozumělo a vědělo o tom, ale přesto všechno se bálo. Bálo se, že tu lásku neudrží a že zklame. “Rozumím a vím.” Snažilo se o úsměv. Chtělo být silné. Už nechtělo aby jej Královna chlácholila a tak zaštěkal. “Haf, haf, haf” “Aport pejsku Přines!” Hodila daleko míček a pejsek - Rozeběhl se za ním div, že se do svých noh nezamotal. A Velitelka se mu smála, dělalo jí moc dobře, čeho všeho se pro ní to její zvíže dopouští. “Ten míček očistíš, než mi ho podáš. To je ti doufám jasný.” Zdůraznila Velitelka “Ano má Paní” Oddaně tak pejsek učinil a podal ho své Paní. “Ukaž!” Zamířil zrak Královny, po té co přijala míček, k nadrženého rozkroku zvířátka. “No téda, snad si to nemyslí, že se s ním teď máme čas zdržovat?” “Ne.” “No proto! Takže si dnes dáš 60 dřepů 30 kliků 15 schibů a pak alou do práce. Jasný?” “Jasný.” “Jakže?” Zvířátko se postavilo do pozoru a rázně přijalo pokyn dočista jako vojáček. “Má Paní a Vychovatelko, Vaše zvířátko je připraveno vykonat Váš rozkaz.” “Tak se mi to líbí, potřebuješ vojenský dril jako sůl, ty zvíře jedno popletený.” Pověděla, uvelebila se v houpačce a roztrhla svým nehtem obálku. “Tak můžeš začít – Raz, dva ……”

V každé správné pohádce nakonec dobro a láska zvítězí nad zlem a nenávistí. I když si zatím vůbec nedokáži představit, jak by se dalo zvítězit nad strašnými zlovládci, tak ani v nejmenším neuvažuji o špatném konci. To mi věřte. Zlovládci mají díky své ničivosti ohromnou sílu a moc. Mají Korunu, jenž dokáže způsobit nepředstavitelně ničivou závratnost slastí. Koruna je dobrý sluha a zlý pán – velice zlý pán, když se jí ujme někdo, kdo vůbec nedokáže nepodlehnout její moci. Ano ovšem, Korunou jsou obdařeni, jak již jsem psal, i mí velcí hrdinové. Věřím jim. Moc věřím, že pro ně je Koruna dar, nikoliv zkáza. Natolik je mám rád, že bych nikdy nedopustil, aby se jim stalo něco zlého. Nechtěl bych to. Jenže Koruna je cosi zákeřného, co může nakazit i sebelepší i sebezdatnější duši, pokud podlehne osamění a smutku, nebo pokud ji ochromí vlastní nevíra – nevíra ve vlastní lásku - nevíra v sama sebe.
Pošťáček oběhl ještě několik domků, než zamířil k svému poštovnímu autu. Nasedl do něj a začal se prohrabovat poštovní knihou, aby ještě zkontroloval než odjede, zda něco neopomněl doručit. Jeho oči se zastavily na záznamu v němž figurovalo psaní Královně. Zvláštní. Uvědomil si. To se mu stalo prvně, že by viděl odesílatele i příjemce jednoho dopisu a nad to, že by oba na něj tak zapůsobili.
Zobrazila se mu ve městě. Vyšla z prosluněného dne. Přispěchala k němu po horké ulici. Nemohl uvěřit, že oslovila právě jeho. Byla svůdná a krásná. “Promiňte prosím, můžete mi poradit? Kde je tady pošta?” Jestli si myslí, milá zlatá, že mě takhle jednoduše oblbne, tak to se dost mýlí. Naštvala ho. Sám pořádně nevěděl čím. Nejspíš zrovna nechtěl věřit na zázraky. “Pošta je za náměstím v ulici naproti kostelu.” Odvětil stroze. “Musíte se na mě pro jednu otázku hned mračit?” Vyvedlo ji z míry, jak se na ni ten kluk ošklivě zatvářil. “Promiňte mi to, prosím. Doprovodím Vás tam, jestli chcete. Máme společnou cestu.” Usmála se. Je celkem pohledný, má něco do sebe. Potěšilo ji i zamrzelo najednou, že do toho všeho bude muset být zapleten. “Ráda přijímám.” Usmál se i on a vyšli. “Odkud jste? Smím-li se zeptat.” “Ale ano smíte” Pobavila jí jeho zdvořilost. “Jsem z Prahy. Sem jsem přijela na výpomoc s pořádáním historických akcí. Budou se konat tady blízko na Novém Hradě. Jste vítán, pane zvědavý.” “Můžete mi říkat Petr.” “Zdeňka, těší mě. Přijdeš? Tedy, promiň – můžu ti tykat?” “Můžete - Přijdu se podívat velice rád.” Zasmála se. “Také mi můžeš tykat, Petře.”
Ten dopis ze záznamu, na kterém teď stojí prstem, je od Zdeňky docela určitě. Souhlasí nejen její jméno a čas podání, ale i ten znak Nového Hradu, který byl na té obálce zobrazen a vůně – ta vůně také. Rozloučili se u pošty, jako by byli odvěcí přátelé. Petr pocítil samotu a smutek z prázdna, který v něm zůstal po Zdeňce a jenž byl ještě zvýrazněn tou Paní, které dopis předal. Teď věděl, že na ten hrad musí. Zazněla v něm láska, jako zvon rozléhající se v neděli po prázdných ulicích. Petr kontrolu poštovní knihy nedokončil, odložil ji vedle sebe na sedadlo, nastartoval a odjel.

“… šest, sedm, osm … Počítej si sám.” “devět, deset, jedenáct, dvanáct …” Počítalo si zvířátko své dřepy, zatímco Paní četla.

Drahá Sétaen,

jestlipak si při všech svých starostech se svým nezbedným zvířátkem vzpomeneš na svou dávnou přítelkyni Stratu?
Málem jsi už zapomněla, nemám pravdu?
Drahá Sétaen, zanedlouho budeme skoro sousedky. Vyhrála jsem totiž konkurz a stala jsem se kastelánkou na Novém Hradě, který je, jak jistě dobře víš, jen kousíček od domku v Adámkově, kde doposud pobýváš.
Vsadím se, že se tvůj miláček vůbec nepochlubil, jak nečistě získal vaše rozkošné útočiště.
Tvůj milý zlatý totiž zpronevěřil značnou část majetku Sdružení pro záchranu a využití historických objektů Castellum. Říkáš si, že to není možné? Ale ano je, za jeho kouzelnýma andělskýma očkama se skrývá podvodník. Tvé zvířátko je záludnost sama, však tomu brzy uvěříš.

“Poslyš, jak si vůbec přišel k penězům na tenhle dům?” Paní odtrhla oči od toho zákeřného psaní a zadívala se zvířátku hluboko do očí. Ono znejistělo. “Půjčil jsem si přece, vždyť jsem Vám to říkal.” Co je v tom dopise? Chtělo vědět. “Od koho?” Snad mě nepodvedla. Co je ksakru v tom dopise? Pocítilo něco zlého. “Přeci od Zdeňky, vždyť jsem ti o ní vyprávěl.” Tak od Zdeňky. Zdeňka je Strata. “Od Zdeňky Talichové?”
“Ano, právě od té. Co se stalo?” Byla tak ochotná. Pomyslelo si. “Přečti mi prosím ten dopis, já nemůžu.”

Zvířátko se shýblo pro list papíru, jenž upuštěn z Královniných rukou doplachtil mezi ně a začalo si v něm tiše pro sebe číst, zatímco na něj hleděly smutné oči jeho Paní.
…
Tento dopis dostane Tvůj miláček do měsíce od soudu, pokud do té doby svůj dluh neuhradí:

Také nemohl … ani netušil čeho je schopná. “To všechno je, má Paní, lež, strašná lež.”

Vážený pane Miroslave Pokorný,

byl jste obviněn z trestného činu zpronevěry a podvodu.
Podle obvinění jste v průběhu listopadu 2001 až března 2002, jako vedoucí pražského oddělení Sdružení pro záchranu a využití historických objektů Castellum, převzal v několika případech na základě vydaných faktur více než 2 700 000 korun, které jste použil pro svou potřebu. Kromě toho jste převzal od účetní této organizace zálohu na nákup automobilu, ten koupil a následně prodal a peníze použil opět pro svou potřebu. Dále jste doposud neuhradil půjčku z ledna 2002 ve výši 150 tisíc korun. Celková škoda, krom újmy na prestiži, dobré pověsti a kreditu sdružení Castellum, přesáhla 3 miliony korun. Hrozí Vám trest odnětí svobody od pěti do dvanácti let.

“To není pravda, to všechno ona – To ona mě přesvědčila, abych odešel sem za tebou. Pomohla mi najít práci a tohle krásné bydlení.”

Sdružení Castellum rozhodně stojí o navrácení svých peněz a to co nejlépe mimosoudní cestou. Odvažuji se domnívat, že i z Vaší strany to bude nejinak.
Váš miláček, velevážená Sétaen, by byl obzvlášť krásný objekt pro několik zaručeně úspěšných. Vypočítala jsem si návratnost oné Vaší dlužné částky na tři roky, přičemž by se hafánek musel spokojit s naprostým minimem. Ale já nejsem zlá, drahá Sétaen, pokud by jste se mu rozhodla pomoci, s radostí bych Vám to umožnila.

S pozdravem milí, zlatí!

“To je hrozné, co si to vůbec dovoluje, vždyť my ji můžeme udat!” “Bože, tys udělal ale kravinu. Kam si dal rozum? Ty ji neznáš! Ksakru! Proč mě to jenom nenapadlo? Tahle ženská dělá pomyšlení mnoha vlivným pánům. Chápeš! Všichni si budou chránit svou kůži. Proti tomu nic nezmůžem.”
Na nebi a všude kolem se udělalo mdlo.

Kolem svých dvou poddaných obchází Velitelka Strata a oni strnulí a vypjatí na špičkách stojí v pozoru. Za tlukotu srdcí čekají na úkoly pro tento den. Přišla sem se svítáním a teď svými přesně vyměřenými kroky, které se rozeznívají po ztichlém sále, dává zvuk paprskům, jenž sem vnikají. V rozechvělých dušičkách služebníčků se střídá pocit samoty a chladu z noci s divokým, rezonujícím, ale spoutaným vzrušením. Vzrušení budí každičký nerv jejich těla a dává pocítit výraznou bolest, za kterou je vykoupeno. Do jejich krve se dostává povinná dávka strachu z údělu, pro který se sami rozhodli. Rozhodli se podlehnout slasti – slasti podávané po větších a stále větších dávkách a teď se toho bojí. Bojí se, že nevydrží to, v co se zavázali. Bojí se své nedostatečnosti, svých chyb a hříšných myšlenek. Jsem ustrojen správně podle předpisů? Jsem hladce oholen? Nejsem rozcuchán? Jsem čistý? Nepáchnu? Ptají se sami sebe, zatímco si je měří pobavená a na sebe pyšná Vládkyně Strata. Služebníčci v obavách o osud své lásky drží až křečovitě svou jedinou zbraň, jenž jim byla vtisknuta a tou je víra – víra, že to on je právě ten jediný a pravý, hodný své Velitelky, že to on nakonec zvítězí a dosáhne své plné touhy. Zašmodrchané dušičky a odevzdané své jediné Paní si navzájem vadí. Tísní se v jediné kleci, bijí se o jedno sousto, překáží si v spolupráci a nad to vše uchází se o přízeň jediné Paní, která jim nařídila nosit roubík a zakázala jim mluvit, když jsou spolu sami. Jsou obětí uzlíku svých žárlivých citů. Nechávají se unášet vůní Velitelčina těla, nechávají se strhnout dráždivými doteky šatů, nechávají na sebe působit horkost vyvolávající žízeň, hladovou vášeň a nezkrotný chtíč, jakmile se jen jako stín mihne v jejich snech. A co teprve teď, když ji mají na dosah?! Strata je pod svou přísnou maskou spokojená, dokonce nadmíru spokojená. Vypadají báječně. Pohlaví mají uzamknutá v rource, která je musí velmi tlačit, když … Jednomu, rukojetí svého bičíku pozvedla bradu, aby se vzhlédla v jeho očích a po druhém vzápětí na to sekla bičíkem. Zaskučel. Hmm, ale v pozoru se udržel. Uznala to v duchu. “Na špičky svých střevíců čum!” Udělal jí radost, jak ještě sklopil již beztak sklopenou hlavu. Přiblížila se k němu a dala mu políbit svůj výchovný nástroj. “Rozkročit! … Pořádně! … Pro tebe to platí taky!” Práskla i toho, co ještě nedostal, aby mu to nebylo líto. Po té přejela oběma ve svých rukavičkách v jejich rozkrocích, zda-li jsou hladké tak, jak to vyžaduje. Také zkontrolovala jejich prdelky. Nesnesla by, kdyby byly chlupaté a špinavé. Usmála se při pomyšlení na to, jak se holí navzájem. Musí to dělat minimálně obden a vypadá to, že to dodržují. Některé jejich plnění povinností už kontroluje jenom namátkově. Zadečky si navzájem zaplnili vibrátory s ocáskem. Nemohla odolat je nespustit. “Ty žlutej, doneseš mi telefonek!…” Ukázala na služebníčka s žlutou mašlí ovázanou kolem pravé paže. “… a ty červenej, kmitej prostírat k snídani!” Rozkázala služebníčku s červenou mašlí ovázanou kolem levé ruky. Říkala jim buď podle barev, které nosili a nebo to pro ni byli jednoduše pindící – pindík jedna a pindík dva, číslovala je podle toho, který se jí zrovna víc líbil. Nikdy si nepamatovala, který z nich je Kamil a který Karel, jsou si tak podobní. A potom i když jsou tihle dva nejposlušnější a nejvěrnější a je na ně hrdá, nemá jenom je. Pro splnění svého snu jich nutně potřebuje víc.
Pro Stratu znamenala láska totéž, co slabost. Tuhle vrávoravou slabost odsuzovala, vysmívala se jí a nakonec, když si o to ti zamilovaní hlupci sami řekli, zneužila je pro své účely. Říkala, že chlapi cítí jen tím, co mají v rozkroku a že právě to jim zatemňuje a blbne mozek a že právě tohle je jejich celá láska. Karel a Kamil na ní zapůsobili, byli krásní a šikovní. Jeden druhého, ve své snaze zalíbit se, předháněli a byli v tom úžasní a vtipní a možná by kvůli nim i připustila, že na té lásce něco je, kdyby se v tom ubohém balastu chtíče sami neuvěznili, kdyby se sami nenabídli být pouhým nástrojem pro její potřeby, kdyby tak sami nepotvrdili slaboduchost lásky.
Kamil i Karel po lásce žadonili, protože jí cítili ve svých duších, představovali si ji a ve své představy dokonce uvěřili, ale ta opravdová vzájemná láska si je nikdy nenašla. Jejich tělo a duše se doposud nepřestalo hádat samo se sebou.

Ne, to ne, k tomu nemůže dojít. Své milované zvířátko nikomu nedám, rozhodně ne jí, myslela si Sétaen. Strata má zcela určitě na mysli něco naprosto zhýralého a šíleného. “Znám ji – ničeho se neštítí, před ničím se nezastaví, nic jí není svaté,” říkala si Sétaen s pocitem okrádaného. “Vyžívá se v hrozných extrémnostech”, pokračovala, “s ukrutnou radostí vyvolává paniku a strach. Slyšela jsem, co provádí takovým zvířátkům jako jsi ty.”
“Co jim provádí?”, zeptalo se zvířátko.
“Nechává je celé týdny nahé a svázané ve sklepení svého domu. Chápeš? Chodí za ní jako klienti s nezkrotnou touhou po svém naprostém vyhlazení. Chodí tam, aby se zbavili sebe sama, aby u ní vyvrhli svůj chtíč a spálili svou duši. Rozumíš? Chodí za ní nešťastní lidé, co si nevědí rady se svými choulostivými a dlouho utajovanými tužbami a psychickou bolestí a ona je léčí, jak říká. Léčí je tak, že jejich duše motá ještě do většího balastu snů, touhy a vášní. Nakonec je naprosto zlomí a hodí úplně mimo realitu a oni jsou za to pro ni ochotní udělat cokoli. Tamté tě nevydám i kdyby sis měl odsedět dvanáct let. To je jasné!”
Zvířátku bylo smutno. Svou Královnu hledalo příliš dlouho na to, aby ji teď dokázalo na tak dlouho dobu opustit. “Královno, já už nechci. Už nechci, aby mě láska bolela tady – v krku. Já jsem přeci nic nezpronevěřil, copak to nejde nějak dokázat?”
Paní věřila svému zvířátku a bylo jí to všechno moc líto. Přemýšlela o Stratě. Strata postupem času poskytla uspokojení různým choutkám a slabůstkám a zpovídala mnoho všelijak nabouraných niterností i mnoha zajímavých a vlivných osobností. “Kmotra jedna mizerná”, ulevila si Královna. Zvířátko vědělo i podle sebe, že zlo se chytá lidí mnohem snáze než dobro , protože zlo dobro vede a dobro zlo následuje. Myslelo si to tak, že lidé chtějí docela samozřejmě pro sebe dobro, krásné prožitky a lásku a všeho moc. A kvůli tomu se za tím vším ženou až to celé třebas i na míle předeženou a pak je z toho všeho něco zaručeně zlého. “Nemělo jsem tohle naše Království tolik chtít. Mělo jsem si ještě počkat, až na něj budu mít. Takhle není zasloužené a dělá jenom starosti a zármutek”, povědělo zvířátko.
“Ale kdepak, líbilo se mi jak sis tenhle domek prosadil. Jen si neměl naletět té podvodnici. To je všechno”, ohradila se Královna, která už nechtěla slyšet žádné nářky. Přemítala dál. Teď má Strata bohatství, jenž jí zajišťuje obrovský vliv. Dokáže zatlačit na pravém místě, aby dosáhla svého a při tom je chráněná jako nějaká celebrita. Umí v lidech dokonale rozvíjet slabosti. Stahuje je do pastí jejich chtíče a touhy. Dráždí smutky a zklamání tím, jak je umocňuje. Dokonale a s obrovským umem vplétá jeden konflikt do druhého. Rozhojňuje pocit bezpráví a záludnosti okolí a pak se dělá ostrovem naděje v moři potrhaných vztahů. Ach té potvoře vůbec nepřipadá nečestné si tímhle obludným stylem brát klíč k penězům a moci. Byla by ovšem neskutečná hloupost ji z čehokoli obvinit. Spustilo by to lavinu se spoustou jejích štváčů, pro které znamená ochrana té ďáblice i ochrana jich samých. Ukamenovali by je. Navíc nemám proti ní žádné důkazy. Mohla bych sice vyhledat dušičky, kterým ublížila, jenže přesvědčit je, aby ti lidé vypovídali, to by nedokázala. Je to všechno moc zamotané, je v tom hrozně moc rozcitlivělé duše. Nemůže po nikom chtít, aby se na veřejnosti vypovídal ze všeho, pro co má slabost. To je nesmysl. Jenže jak jinak získat nějaký kloudný důkaz? V otázkách duše je zákon prostě k ničemu. Duše je jen něco myšleného a každý ji chápe jinak a zákon se jí vyhýbá jak může, protože duší se argumentovat nedá. Tohoto všeho Strata využívá, jak jen může. Ledaže by se mi nějak šikovně povedlo ji do nějaké pasti nezvratného důkazu vlákat..
“Zvířátko, nesmíme si nechat líbit, co nám provedla. Musíme si o ní zjistit, co nejvíce informací. Jistě má své slabé místo”, dodala odvahy Královna. Zvířátko přikývlo: “Určitě, musíme s ní bojovat. Rozhodně se nenecháme zamotat do jejích plánů.”
Královnu napadlo: “Zvířátko, nevábila tě náhodou Zdena do nějakého svého studia?”
“Vábila, jenže mě to studio přišlo hrozně křiklavé. Řekl jsem jí, že do žádného bordelu nechci”, odpovědělo zvířátko.
“A ona?”, usmála se Královna.
“Urazila se. Pak jsem zjistil, že je to její a omluvil se”, usmálo se zas zvířátko na Královnu.
“Řeklo si to dobře, ale omlouvat ses zrovna nemusel.”
“Přál jsem si s ní o tom povídat a tak jsem se trošku rozvyprávěl. Mé touhy jí připadaly příliš něžné a dětské a málo opravdové. Vysvětlil jsem jí, že tak je to schválně, že obludy patří do pohádky, aby tam nad nimi rytíři spolehlivě zvítězili. Zasmála se a pak se mě zeptala: Vypadám snad jako obluda?”
“A dál?”, chtěla vědět Královna.
“No, řekl jsem, že tak jsem to nemyslel, že obluda rozhodně není, naopak, že je moc krásná. Těmi obludami, jsem myslel takové ty přemrštěné fantasmagorie, které zalézají do myšlení a dělají tam zmatek a nepořádek. Mám rád věci hezky urovnané, abyste mi rozuměla, má nejmilejší Královno”, pochlubilo se se svou ušlechtilostí zvířátko.
“Vážně, že jsem si toho nevšimla?”, podivila se tomu Královna. “V tom případě dáš jistě do pořádku, to co ti Zdeňka nadrobila, že?! Nejpozději do půlnoci, chci znát návrhy na řešení tvé nezáviděníhodné situace!”

A to je konec druhé části mého vyprávění o Koruně. Nezbývá nic než zvířátku přát polibek jeho strážného anděla, aby klec místo na něj spadla na zlou krutovládkyni.