Výkřik ve tmě

Výkřik ve tmě

  Jako většina dětí, i já jsem jezdila na různé tábory. Když se stal tenhle příběh, bylo mi 11 a na táboře jsem byla počtvrté. Spali jsme ve stanech na podsadách, prostě klasické ubytování. Já jsem spala s holkou jménem Lucka. Vedle nás spaly dvě holky, jedna z nich byla Jana, strašný strašpytel. A ta nám několik večerů za sebou vyprávěla, že na táboře straší. Nad naším stanem se tyčila obrovská lípa, a ona tvrdila, že přesně o půlnoci se z té lípy ozývají příšerné skřeky, až prý tuhne krev v žilách. Všichni jí viseli na rtech, ale mě už to otravovalo, slyšet to několikrát. Proto jsem jí odsekla, že to určitě byla sova, třeba puštík, ten že má nepříjemný hlas, kterého jsem se jednou vyděsila na chalupě. Vedoucí nám říkal to samé. Ale Jana se tvářila tajemně a říkala: „Podle mě to byla nějaká pravěká příšera! Jen počkej, až to uslyšíš, budeš mluvit jinak.“
   Byla jsem stále celkem bezstarostná a v noci mě nic nebudilo. Čekala nás poslední noc před odjezdem. Lucka odjela už odpoledne, protože měli zaplacený zájezd, takže si pro ni rodiče přijeli, aby se stihla sbalit. Měla jsem spát ve stanu sama. Dokud svítilo sluníčko, byla jsem v pohodě, ale za soumraku mě Jana začala opět pronásledovat svými horory, co bych jako dělala, kdyby to na mě vlítlo do stanu a podobně. Vedoucí mi nabízely, abych šla spát do jejich chatky, ale já hrdě odmítla. Celkem klidně jsem zalezla do stanu a zachumlala se do spacáku.

   Probudila jsem se. Ale sama? Nebo mě něco vzbudilo? Možná. Nebylo to něco jako výkřik? Hlasitý výkřik? Protírám si oči, abych si mohla posvítit na hodinky. Natahuju ruku po baterce, když vtom noční ticho prořízne skřek! Strašný, hrozivý skřek, který nemůže patřit člověku! Panebože, rychle baterku! Ježišikriste, půlnoc!!! Mami, tati, kde jste, co mám dělat??? Nejlíp bude, když budu zalezlá ve stanu a ani se nehnu. Třeba se mi to všechno jen zdálo. Ne, nezdálo, ozvalo se to znovu! Umírám hrůzou! Čekám, co se bude dít a nervózně těkám očima ze strany na stranu. Výkřik se ozval znovu a na plachtě stanu vidím stín! A dokonce slyším zaškrábání! Nepříčetně křičím, vyskakuji ze spacáku, až roztrhnu zip, popadnu baterku, spacák a letím jako šílená k chatě vedoucích. Jen doběhnout včas, než TO na mě zaútočí! Proti své vůli se ohlédnu k lípě. Co kdyby to tam sedělo? – Sedí to tam! Panebože, to je hotová nestvůra, dvě hlavy, hrb na zádech a z pusy tomu trčí obrovský zub! Upír?! Pádím tmou, zakopávám, baterka mi padá z ruky a už buším na dveře. „Otevřete, proboha, otevřete, honí mě upír!“ Ležím na dveřích, ty povolují a já padám dovnitř. „Co to povídáš, jaký upír? Ty se bojíš sama ve stanu, viď? Tak pojď, vyspíš se tady.“

   Ráno všechno vypadalo jinak, na lípě nic nesedělo, nic se neozývalo. Odjeli jsme domů a já to vyprávěla rodičům. Nevěděli si s tím rady a já se smířila s tím, že se to nikdy nevysvětlí. Až jednou… Byli jsme u dědy a babičky v Jižních Čechách a já chodila s dědou po hrázích rybníků. Najednou jsem to uslyšela. Přesně jako tehdy, jenže teď ve dne. „Dědo, co to je?“ – „To je volavka popelavá.“ – „Cože, obyčejná volavka??? Ale proč tak křičí?“ – „Protože tu má někde hnízdo a dává nám najevo, že ona je tu pán.“
Vyprávěla jsem mu svůj táborový zážitek. Děda se zasmál a řekl: „No, ta tedy musela mít radost, mít uprostřed svého území třicet uřvaných děcek.“