Samota

Už od dětství mám pocit, že mě lidé stále jenom opuštějí. Když mi bylo 10, moje nejlepší kamarádka se odstěhovala na druhý konec světa, v 15ti můj nejlepší kamarád přešel na jinou školu a tak ho už taky moc nevídám a teď je to tu zas. Je mi 17 a další nejlepší kamarád mě opouští. Stěhuje se pryč. Někam do neznáma. „Proč? Proč mě všichni opouštíte?! Kam všichni jdete, když mi říkáte, že MUSÍTE JÍT? Kam jdete?“ ptám se sama sebe. Vždyť já taky nemám srdce z kamene, mě na těch lidech záleží, tak proč to nikdo nechápe? Už mě štve, jak si všichni okolo mě myslí, že jsem silná. Ne! Já nejsem silná. Jsem taky z masa a kostí a mám něco, čemu se říká duše nebo ještě lépe, svědomí. Vždycky to poznám, vždycky poznám, když mi někdo další přijde říct: „Sbohem“. Všichni to slovo říkají stejně, mají stejný výraz ve tváři a slibují, že budou psát, volat, že mě neopustí. Ale jak se správně říká:  Sliby, chyby. Nikdo netuší, že se bojím zavřít oči... Mám z toho strach, husí kůži, běhá mi mráz po zádech. Vždycky když je zavřu vidím ty oči, oči lidí, kteří mi tvrdí, že mě mají rádi, ale jdou. Opouštějí mě. Navždycky.

Já nad věcmi asi moc přemýšlím. Jsem jiná než moji vrstevníci. Jsem totiž mnohem víc zmatená, nejistá... snažím se najít smysl života v tom rychle měnícím se světe okolo sebe. Už od narození se pohybuji někde na hranici reality a snu. Žiji v jakési iluzi, že jednou bude všechno dobrý. Jenže čím víc tomu chci věřit, tím víc se uvnitř domnívám, že to tak nebude. Ztrácím naději. A vlastně ani nevím, jestli jsme v sobě kdy nějakou naději měla. Vždycky, když jsem měla nějaký cíl, něco za čím jsem si chtěla jít a bojovat si za to, tak to stejně nevyšlo. Stal se z toho jenom další sen, který se nesplnil.

Vlastně mi doposud v životě vyšla jen jedna věc o kterou jsem stála. Piercing v nosu. Prostě jsem jednoho dne vstala, vzala peníze a šla do salónu nechat si nos propíchnout. Váhala jsem, byl to můj největší sen a já se nakonec bála: „O co pak budu stát?!“ Ale to už bylo jedno. Sedla jsem si na křeslo a díky štěstí, že jsem dokázala vstát a jít proti všem, jsem ani necítila bolest od jehli, procházející mou kůží. Když jsem otevřela oči a uviděla tu malou pecičku v mém nose věděla jsem, že je to něco, do čeho jsem dala všechno. Do čeho jsem dala své sny, naději a že je to něco, co mi vrátilo šanci na dobrej život. Jenže když jsem přišla domů, rodiče šílely. Já brečela, ale přeze všechno na světě, jsem to odmítala vyndat. „Kdepak, tady nepomůžou pomluvy, vůhružky ani pláč. V tomhle se zlomit nenechám.“ Říkala jsem si. Uběhli 3 měsíce. Ano, skutečně jsem piercing měla a nosila každý den a rodiče už o tom ani moc nemluvili. Sice mi to stále neschvalovali, ale nějak se s tím smířili. Nebo se to tak spíše zdálo. Jednoho dne prostě přišli domů a tu náušnici byli rozhodnuti vyndat. I kdyby to mělo být násilím. A ano, povedlo se jim to. Měli pecičku, ale neměli dceru. Nikdy, nikdy jim to neodpustím. A je tu opět můj problém. Nikdo mě nechápe. Neuvědomovali si a dodnes si neuvědomují, že to bylo to jediné co jsem měla. Jediné v co věřila. A i to je teď pryč. Vzali mi to. Ten večer jsem vzala do ruky nůžky a ostrou stranu jsme je přiložila k zápěstí. Chtěla jsem umřít. To bylo to jediný co jsem chtěla. Ale nesebrala jsem odvahu říznout se. V tu chvílí jsem si uvědomila, že se nemusím zabíjet. Ne nemusím. Vždyť rodiče už to udělali za mě. Já už jsem mrtvá. Tohle, co se stalo, mě jen utvrzuje v tom, že nejsem silná, jak si, ale všichni myslí. Za hadrama drsný technařky se, ale skrývá někdo, kdo chce křičet a taky mít to svoje „místo pod sluncem“. Uběhl nějaký ten čas... 3 roky a já do teď přemýšlím nad tím, jaké by to asi bylo kdybych stále měla svůj „pokad“.

Přemýšlím, jak by byli věci jiné. Teď jsou prázdniny a všichni lidé si užívají svodoby, lásky, svýho štěstí. Ale co já?! Připadám si jako ta Rose z Titanicu: „Připadá mi, že stojím, křičím a nikdo se neobtěžuje svednout hlavu“. Nemám lásku – žádnej můj „vztah“ nikdy nevyšel. Ať jsem se totiž zamilovala do kohokoli, ON nemiloval mě. A tak i tahle „naděje na lásku“ časem zmizela. Zbyl mi jen můj nejlepší přítel a ten předemnou stál a říkal, že odchází. Stěhuje se na druhý konec našeho velkoměsta. Poslouchala jsem jeho slova... jak mi říká, že se stále budeme vídat a budeme spolu. Ale to jsou lži. „Jak často zamnou budeš jezdit? Jednou za rok? Za půl rok, měsíc, týden...? Furt to bude málo“ tvrdila jsem mu a nelhala. Jemu ne, jemu jsem nikdy nelhala. Ale ani tohohle si nevážil. Stejně mě opouští. A tak jsem si uvědomila, že asi taky potřebuju na chvíli někam vypadnout. Dýchat. Tak jsem se prostě zbalila a odjela i se ségrou k babičce na chalupu. Ségra se každý večer bavila někde po klubech a já stejně, ať jsem byla kde jsem byla, jsem musela myslet na nejlepšího přítele. A tak jsem vzala papír a napsala mu dopis o tom jak ho mám ráda. Jenže mi stále, vždycky přišlo, že se mu spíše vtírám a on se ani nerozhoduje sám, jestli jsme kamarádi. A tak mu tohle všechno píšu. Ať si sám uvědomí, co chce a jestli to jsem já, ať mi zavolá, že si o všem promluvíme... druhý den jsem dopis odeslala a ségra mě navečer přemluvila ať jdu s ní „pařit“. A já si řekla: „A proč vlastně ne?!“ a šla. Poznala tam spoustu lidí a tím i smysl mýho techna. Mýho života. A poznala i JEHO... Super technaře, kterej i když byl o 6 let starší a měl holku, pro mě znamenal strašně moc. Jednou v noci jsme se ještě s celou partou i ségrou, oknem vloupali do starého domu, vylezli až nahoru do posledního patra a tam si sedli a mluvili o nesmyslech. Bylo jedno co kdo říká, já celou dobu koukala z okna a uvědomovala si čím dál víc, že i já jsem teď svobodná. Měla jsem pocit, že tam žiju já, v tum chvíli, tam, teď a nikdo na mě nemůže. A byla to pravda. ON, aniž by si to uvědomoval mi vracel víru žít. Strávila jsem s ním a se spoustou dalších lidí z party, hodně večerů, ale telefonát od mého nejlepšího přítele nepřišel. A já po pár dnech věděla, že už ani nepřijde. Ale nebolelo to. Rozhodl se. Jak se ukázalo, on beze mě žít může a mě tenhle prvotřídní technař ukázal, že já bez něj taky. Možná jsem se do tohohle kluka, kterej žije jen pro techno stejně jako já, zamilovala. Možná, ale že to není žádná láska, jen naděje v něco normálního... nebo spíš ujetýho... a nebo je to jenom možná obyčejnej chtíč mít sama. Ale ať je to cokoli, je jedno jestli s tímhle klukem něco mít budu nebo ne. Vždycky ho budu jistým způsobem milovat, i když on to třeba ani nebude vědět, za to, že mi pomohl najít cestu k někomu, o komu jsem si myslela, že už neexistuje, že umřel.... pomohl mi najít cestu....k sobě samé...