Zoufalství

      Stačí zaťukat na dveře naše smluvené znamení a zase po dlouhé době uvidím jeho tvář. Tak ztrápenou a unavenou nedostatkem spánku. Smutný to pohled, ale i tak pokaždé potěšil. Nedokázala jsem si představit, že bych měla někdy žít tak jako on. Upřímně řečeno mě to děsilo. Člověk je odsouzen jen sám na sebe a na svou víru v to, že se všechno jednoho dne zlepší….

      Klidně jsem vyťukala na dveře naše znamení. Třikrát za sebou udeřit kloubem do oprýskaných dubových dveří, v mysli si napočítat do pěti a zase dvakrát rychle za  sebou zaťukat. Chvíli se nic neozývalo, žádné známé šouravé kroky…Na pár vteřin se mě zmocnila panika. Šramocení klíče v zámku mě ale ihned uklidnilo. Najednou jsem se cítila až neuvěřitelně lehce. Spadl mi ze srdce opravdový balvan…

      Dveře se otevřeli dokořán. Michael se na mě usmál, škodolibě. Asi na mě bylo poznat mé zděšení. „Pitomče…“ zašeptala jsem si jen tak pro sebe a vešla do bytu. Dveře se za mnou potichu zavřeli… „Lekla si se, co?“ zeptal se mě s úsměvem na rtech. „Ani ne…“ odpověděla jsem aniž bych na něj pohlédla. „Nelži mi. Viděl sem tě. Jen se přiznej …“ dotíral pořád. „No dobře vyděsil si mě div ne k smrti. Máš z toho radost? Tak co, máš z toho radost?. Ztuhla mi krev v žilách a ještě teď si nejsem jistá tím, že se dala znova do pohybu….“ křičela jsem na něj rozohněná vztekem, ale hlavně strachem a lítostí. V očích se mi zaleskly slzy. Mám já tohle zapotřebí? „O.K. omlouvám se…jenom prosím tě neplakej. Slz už bylo dost… prosím. Pojď ke mně…“ Se sklopenýma očima jsem  k němu pomalu došla, objal mě a já mu máchala jeho košili svými slzami, které nešly ničím zastavit…

      Vyndala jsem z tašky všechno jídlo, pastu na zuby a něco k pití. Začal se tím vším prohrabovat a hladově rozdělal balíček sušenek. Sednul si na židli a upřeně se na mě díval. „Proč si tak dlouho nepřišla? Bál sem se, že se něco stalo.“ zeptal se. „Neměla jsem čas. To víš, škola, maminka, pes a tak různě…“ „Aha…“ zamumlal si jen tak pro sebe a zadíval se kamsi z okna. Bylo mi jasné na co myslí. Myslel na ty starosti všedního života. Na ty starosti, které se ho už delší dobu netýkají. Věděl to, ale nikdy se s tím nesmířil – nemohl. A já s tím nemohla nic dělat…

Seděli jsme spolu v spoře osvětleném pokoji. On ve svém oblíbeném houpacím křesla a já na zemi opřena o starou almaru. V rukou jsem držela hrníček s čajem zatímco Michael popíjel vodu a v ruce držel cigaretu. Povídali jsem si o všem možném a v jednu chvíli jsem měla pocit, že na všechno zapomněl. Udělalo mi to neuvěřitelnou radost. Musela jsem se začít nahlas smát. Ustal ve vypravování nějakého potrhlého příběhu a přidal se ke mně. Seděli jsme tam oba v křečích a zapomněli na tenhle zvláštní svět. Dva ztroskotanci uprostřed zuřícího moře…

      Podívala jsem se na hodinky. Bylo už skoro půl jedenáctý, venku byla slušná tma a já si uvědomila, že jsem tu strávila celé odpoledne a večer. Rychle jsem si sbalila svoje věci a musela se rozloučit. Michael byl skleslý, ale nechtěl to dát najevo. Takhle to bylo vždy, když jsem ho opouštěla. Bál se,že už nepřijdu. A já… myslela jsem na to, až budu moci zase přijít. Ještě objetí a už musím jít… „Měj se nádherně…“ prohodila jsem mezi dveřmi. Úzkostlivě se na mě podíval. Usmál se na mě. Otočila jsem se a pospíchala dlouhou chodbou směrem k schodišti. Za mými zády se ozvalo: „Natascho…!“ Otočila jsem se. Stál na chodbě a v tom šeru byla vidět jen jeho silueta. „Těším se až zase přijdeš…“ „Přijdu brzy. Neboj se…“ odpověděla jsem. Prudce jsem se otočila a po schodech div neletěla.

      Vyšla jsem ven. Ovanul mě krásně voňavý mrazivý vzduch. Vydala jsem se ulicí k zastávce autobusu. Cítila jsem, že se za mnou dívá z okna, ale nemohla jsem se otočit. Nechtěla jsem vidět ty jeho oči plné děsu a úzkosti. Nebyla jsem tak statečná, jak si myslel.

Venku padal sníh a já se těšila domů. Pomalu jsem došla k zastávce. Autobus už vyjížděl ze zatáčky…

      Koupila jsem si lístek a rozhlédla se po autobuse. Seděla tu ještě hrstka lidí. Posadila jsem se, opřela hlavu o okno a dívala se ven, jak se k zemi snáší nesčetné množství sněhových vloček. Dralo se mi na mysl ohromné množství otazníků…. proč? proč? proč? proč? ?  ?      ??????  ???? ????   ???? ,,,,???? Protože to tak někdo chce? Řekni mi kdo to je. Kdo rozhoduje, kdo určuje, co se stane…. Přísahám, že bych byla schopna něčeho, co by se mnohým nelíbilo… Přísahám!

      Ať ve svém životě uděláš cokoli, ať se ti stane cokoli, nesnaž se to vždy ne někoho hodit. Nejdříve uvažuj a teprve potom si řekni: „Vždyť si za všechno můžu jenom já sám.“ Potom se můžeš jít mstít… sám sobě!

      Rozrazila jsem dveře starého činžovního domu s opadanou omítkou. Bože tady to vypadá… Skoro jsem se štítila dotknout se kliky. Pomalu jsem stoupala špinavým schodištěm do třetího patra. Výtah určitě nejezdil a i kdyby… raději než se pozvracet půjdu pěšky. Občas jsem se pokoušela schody spočítat. Nikdy se mi to nepodařilo. Konečně třetí patro. Prošla jsem dlouhou chodbou a stanula přede dveřmi, kterými jsem neměla nikdy v úmyslu projít.

      Třikrát zaťukat, napočítat do pěti a ještě dvakrát. Šouravé kroky, dveře se otevřeli. Michael se na mě ani nepodíval, hned se otočil a odcházel kamsi do pokoje. Nečekala jsem až mě pozve dál. Vešla jsem, okamžitě jsem si všimla, že je tady více kouře než je zdrávo, zabouchla jsem dveře a začala vyndávat věci z tašky. Něco k jídlu, dnes i noviny a dvě krabičky cigaret. Hrnula jsem se k oknu, když v tom Michael promluvil. „Co tady chceš? Kdo se tě prosí, aby si sem chodila? Já tě už nepotřebuju, chci si tady chcípnout sám, nepotřebuju ničí pomoc … a už vůbec ne tvou. Táhni odtud a zapomeň na to, že si mě kdy viděla…“ vychrlil na mě jako by v záchvatu vzteku. Zůstala jsem stát jako opařená. Upřeně jsem se na něho dívala a nevěděla, co mám udělat, říct… „Tak do háje, co stojíš? Neslyšela si? Vypadni odsud! Nechci tě už víckrát vidět!“ křičel ještě rozzlobeněji. Pořád jsem to nechápala. Do očí se mi nahrnulo moře slz. Statečně jsem je zatlačila zpátky. Někde uvnitř mého těla se zvedla vlna odporu. Nikdo nemá právo se mnou takhle jednat… „Máš pravdu. Nevim, co tady hledám. Ale myslela jsem, že mám přítele…, kterýmu jsem se snažila pomoct, jako komukoli jinýmu. Ale zjišťuji, že to všechno bylo zbytečný, protože ten člověk se chystá umřít. Sám a bez pomoci. Tak co tu ještě hledám? Až přijdu příště, počítej s tim, že tě zabiju… ZABIJU TĚ – ať chceš nebo ne…!“ vyčerpaně jsem se zhroutila na kanape. Nečekala bych, že budu někdy schopna něco takového říct. Michael se na mě podíval nicneříkajícím pohledem. Kdežto v tom mém byl doopravdy vztek. Neskutečně veliký. „Natascho?“ „Co?“ „Vypadni odsud…prosím.“ řekl už mírným hlasem. „Odejít? Teď už nikdy. Nechci tě zabít, vážně… A proto už nesmím nikdy přijít…“ „To nevadí…. odejdi..“ „Já ale chci zůstat, protože vim, že bych jednou přijít musela. Vážně tu musím zůstat…. věř mi.“ „Táhni!“ vykřikl, div si nevyřval plíce…

      Zůstala jsem sedět. Zajímalo mě, co bude dělat. A vůbec. Chtěla jsem se dozvědět, proč to všechno. Vůbec jsem ho nepoznávala. Napadlo mě mnoho důvodů, proč se takhle chová, ale nebyla jsem si jistá tím, který je ten pravý. Seděla jsem tam ještě hodně dlouho. Michael stál pořád na tomtéž místě a upřeně hleděl před sebe. Asi po půl druhé hodině se doslova sesypal k zemi. Začal plakat. Chvíli jsem ho nechala jen tak ležet, ale pak jsem to ani já nevydržela. Vstala jsem, poklekla k němu, vzala jeho hlavu do klína a snažila jsem se ho nějak utěšit. Nedařilo se mi.

      „Proč tohle všechno? Proč tu musim bejt zavřenej, jako zvíře v kleci? Já sem přece nic neudělal…a oni to vědí!!!“ snažil se mi tohle všechno říci mezi vzlyky. „Své osudy si nevybíráme…“ „Ale ano…ty si ho vybrat můžeš. Nemusíš tu se mnou bejt. Copak necejtíš, že ti život proklouzává mezi prstama. Chyť ho a uteč…dokud můžeš…!“ „Nevíš o čem mluvíš. Neznám moc lidí, který si myslej, že je všechno v pořádku. Nic není v pořádku, nikdy nebylo a nikdy nebude. Záleží jenom na tom, jak se s tim kdo porve. Nejseš sám, kdo trpí… věř tomu…“ „Di do pr…!“ „Ano, máš pravdu…nemá to smyl.“ Jednou tam  půjdeme všichni…

      Probudila jsem se uprostřed noci. Michael mi ležel u nohou a klidně oddechoval. Pomalu jsem se zvedla, bolelo mě celé tělo. Poodešla jsem k oknu. Venku už zase sněžilo. Letos bude asi tuhá zima. Možná je to naposled, co vidím sníh… Kdo ví? Blbost. Sníh tu byl a vždycky bude…

      Dlouho jsem stála za zavřeným oknem a pozorovala noční dění na ulici. Se svítáním jsem si lehla na zem vedle Michaela a tvrdě usnula.

      Tři dny jsem byla s Michaelem v jedné místnosti. Nemluvili jsme, nejedli jsme, jen jsme seděli naproti sobě, dívali se jeden na druhého a přemýšleli o tom, na co ten druhý asi myslí. Bylo to divné, ale nemohla jsem se najednou jen tak zvednout z křesla, říct mu měj se a odporoučet se. Cítila jsem, že tu s ním musím zůstat až do konce. Že je to určitá hra na silnějšího. Nevím, kdo vyhrával… oba nás to vyčerpávalo. Skoro jsme nespali… byli jsme zajímavě vyhlížející lidské zříceniny…Jediné co mi znělo v hlavě byl úryvek písně. Známé, ale její další slova jsem si nemohla vybavit: „…V bílém spát, pod hlavou bílý sníh. Před ránem vstát, stihnout svítání…“ Neustále jsem si tato slova musela opakovat.

      Už jsem to nemohla vydržet. Měla jsem ohromný hlad. Zvedla jsem se a odešla ke stolu kde byl ještě pořád vyndaný nákup. Sedla jsem si na židli. S Michaelem to vůbec nehnulo. Stále seděl na křesle, díval se na místo na gauči, odkud jsem se před chvílí zvedla a v ruce nervózně držel cigaretu. Vzala jsem si krajíc suchého chleba a začala ho pomalu jíst. Snědla jsem ho na posezení. Vrátila jsem se zpátky na své původní místo. Tentokrát se Michael přeci jenom pohnul. Tak jako kdyby se probudil z nějakého snu. Věděla jsem, že bych mu měla konečně něco říct, ale neměla jsem tu odvahu, nebo spíš něco uvnitř mě mi to zakazovalo a já proti tomu byla úplně bezbranná. Prostě jsem se jenom posadila a zahleděla se do zdi. Najednou jsem zpozorovala, že ta zeď se snaží mluvit. Snažila se mi cosi říct. Ale jako bych jí nemohla rozumět. Opravdu jsem ji slyšela, ale vůbec jsem jí nerozuměla, ať jsem se snažila sebevíc. Z mého naslouchání mě vytrhl až Michaelův hlas. „Co si řikal?“ optala jsem se celkem nevrle. „Ale nic…“ povzdechl si. „Ne, vážně, co si řikal?“ „Ne, vážně nic…“ znovu mi odpověděl. Dál jsem po tom neměla sílu pátrat. Už jsem byla opravdu unavená. A myslím si, že on taky. Ve svém skromně zařízeném bytě neměl televizi ani rádio. Nic. Člověk byl odkázán jen na čtyři stěny. A Michael byl odkázán na to, jestli přijdu nebo ne. Pomaličku jsem ho začínala chápat. Když člověk žije tak, jako on, dohání ho to pomalu ale jistě k šílenství… viděla jsem to na Michaelovi a pozorovala sama na sobě…

      Zvedla jsem se. Stoupla si k oknu, podívala se ven, pohlédla naposled na Michaela a jen tak v triku vyběhla ven. Sněžilo. Byla zima, ale já pocítila neuvěřitelnou úlevu…                            

      Rozeběhla jsem  se směrem k parku. Už z dálky jsem slyšela hučet řeku. Sešla jsem až k ní. Voda byla krásně studená….