Má mysl zmatená

Má mysl zmatená, cítí se jak růže zlomená, má duše bolavá, cítí se jak tělo ochablé, má touha, city vyprahlé jsou dávno již, už dlouho necítím se jako semišová myš.

Má láska, zda-li někdy vůbec byla, pronikla mi mezi kluzkými prsty zkřehlými, co je to vůbec láska? je to když srdce mé, něha, touha, chtění a chvění stanou se zblblými?

Je to ten pocit pohody, klidu a smíru, je to ta síla, která mi dodává k životu potřebnou víru?

Chaos a zmatek teď v sobě mám, za vinu ji nikomu však nedávám, ba ani sobě samotné, jak zní to slovo divně – jednotné!

Na druhou stranu jsem šťastná, sama sebou, spokojená a vyrovnaná v pohodě, jak je tedy možné, že má mysl se cítí tak zmateně?