Nebezpečná hra

„Je to velice podivné.“

„Co myslíš?“

„Tu záležitost s malým Krestou.“

„Co se ti na tom nezdá?“

„Odsoudili ho k utětí ruky za krádež Laiciova talismanu v Chrámě Svatých. Ale nějak mi to nesedí, protože Kresta byl a je malý zlodějíček. Za tím stál někdo jiný.“

„Myslíš, že Krestu někdo vydíral?“

„Ano mám ten pocit, protože rozsudek mu byl lhostejný a to mi u něho nesedí, protože přeci dobře víš, že on umluvil zatím každého soudce, měl spoustu svědků a tak.“

„To máš pravdu, ale proč by ho někdo vydíral, vždyť v Hermarosu nemá nikoho, kvůli komu by to udělal z nouze.“

„Do velké akce by nešel, pokud by mu nešlo vyloženě o krk.“

„Mám to nechat přešetřit?“

„Byl bych ti vděčný, Hentere.“

„Dobrá, odložím rozsudek, ale Kresta musí zůstat ve vězení, než se to objasní.“

„Souhlasím. Pusť se do toho hned, ať to máme z krku – Kresta je sice zloděj, který nám stále uniká, ale jeho přestupky nejsou tak velké, takže ho můžeme nechat být a mimoto je to dobrý zdroj informací o Hermaroském podsvětí, víš přeci, že se pohybuje mezi těmi, kdo nám v oku leží víc než on sám.“

„Pošlu na to jednoho schopného muže.“

„Koho smím-li vědět?“

„Je to žoldnéř z Kertovy skupiny spiklenců.“

„Vlásek?“

„Přesně.“

Vousatý muž s vyholenou hlavou po stranách seděl v hostinci U dobrých zpráv a bavil se rusovlasou ženou. Co chvíli se k ní naklonil a něco jí zašeptal do ucha. Výbuch smíchu značil, že se oba velmi dobře baví. Pak k nim přistoupil muž v tmavém plášti. „Pan Vlásek?“ Muž s vyholenou hlavou se otočil. „Jen Vlásek. Co si přeješ?“ „Mám tu zprávu od radního Jenriho,“ řekl muž v plášti, vyňal ze záňadří svitek a podal mu ho. Vlásek očima přelétl zprávu. Zatraceně, pomyslel si, Kresta je odsouzený za krádež Laiciova talismanu a mrknul na rusovlásku. Belten, jde o zapeklitou věc, protože radní se domnívá, že Kresta pracoval pro někoho. Rusovláska na něho mrknula. Dáme se do toho Vlásku, Kertovi necháme vzkaz. Vlásek pokýval hlavou. „Dobrá,“ řekl pak. „Vyřiď radnímu, že se na to podívám.“ Muž v plášti kývnul hlavou a ztratil se v davu přicházejících hostí. „Zaplatím,“ oslovil Vlásek hostinského. Ten kývl. „Pojď za mnou.“ „Belten, počkej na mě u koní.“ Než stačila cokoliv říci, byl Vlásek pryč. „Ach jo, ti chlapi,“ zabručela. Pak sebrala svůj meč a plášť a vydala se do stáje.

„Hele Vlásku,“ oslovil ho hostinský, když od něho bral peníze. „Dám ti dobrou radu.“ „Poslouchám Gedene.“ „Nemíchej se do záležitostí radních, je to hnusná špína.“ Vlásek udiveně nadzdvihl obočí. „Mám uši, Vlásku.“ „Neboj Gedene, já to nějak vyřeším.“ Geden pokrčil rameny. „Díky za radu,“ řekl ještě Vlásek, když odcházel. „Znám tě příliš dlouho a nerad bych tě viděl na popravišti, protože tě mám rád,“ řekl hostinský. „Díky, vážím si toho.“

Belten netrpělivě přešlapovala u koní. Venku fičel ostrý podzimní vítr a každou chvíli to vypadalo, že bude pršet. Vlásek vyšel ven se zachmuřeným výrazem ve tváři. „Děje se něco?“ zeptala se Belten. „Geden mě varoval, ať se nepletu do záležitostí radních.“ „Myslíš, že je to tak vážné?“ „Zřejmě ano.“ „Kam se vydáme?“ „Zajedeme na statek a tam se poradíme s Estenem.“ Belten se vyšvihla na koně a pak společně s Vláskem, který nasedal vzápětí po ní, projeli městem k severní bráně. Viděli však, že brána se zavírá. „Poplách!!“ řvali vojáci na hradbách, někteří padali zasaženi šípy. „K čertu, co se děje?!“ přeřval zmatek Vlásek. „Jsme přepadeni,“ odpověděl mu jakýsi hlas. Vlásek seskočil z koně. Belten, jeď k druhé bráně a usměrni vojáky a lidi, kteří tam budou, vyslal myšlenku k rusovlásce. Belten přikývla, otočila koně a nasadila trysk. Za chvíli zmizela v ulici. Vlásek ji sledoval dokud mu nezmizela z očí. Pak se otočil k zmateným vojákům. Odchytl jednoho. „Seber pár chlapů a sežeň kotle, olej a dejte se do vaření.“ Voják na nic nečekal a rozeběhl se splnit úkol. „Hej ty tam!“ zařval na jiného. „Sežeň všechny důstojníky, ať začnou něco dělat. Než přijdou, velení přebírám já!“ „Jakým právem …“ „Kašli na to, od koho přijímáš rozkazy, teď jde o obranu města!“ Voják se nerozhodně rozhlížel a pak se rozeběhl ke kasárnám. „Ostatní se připravte k boji!“

Během půl hodiny bylo město na nohou a bránilo se nájezdníkům, kterými byli migrující polobři v doprovodu divokých horských barbarů. Dlouho se po městě mluvilo o migrujících polobrech, ale málokdo tomu věnoval pozornost.

Vlásek stál na hradbách a spolu s lučištníky a kušijníky ostřeloval řady poloobrů, kteří se snažili vyrazit bránu. Belten stála vedle něj a držela pochodeň, protože bylo šero a začínalo pršet. Děvče, tohle bude obléhání nadlouho, musíme se nějak vytratit z města, náš úkol nepočká, vyslal Vlásek myšlenku k Belten, když už asi posté sklonil luk po té, co vystřelil. Belten se na něho podívala tázavým pohledem. Vlásek se k ní naklonil: „Myslím, že už to zvládnou a hlavně my jsme žoldnéři v Kertových službách.“ „Máš pravdu, co tedy podnikneme?“ „Musíme najít jiný východ z města a co nejdříve se dostat na statek.“ „Dobře.“ Oba pak sklidili své luky a kryti střelbou vojáků a dobrovolníků sestoupili z hradeb ke svým koním. Tam stál jeden vyšší důstojník, který porůznu uděloval rozkazy. Když si jich všiml, mávnul na ně. „Vlásku, rád bych ti poděkoval.“ „Není za co, jen jsem to tu zorganizoval, abychom měli šanci se bránit.“ Důstojník chtěl něco říci, ale Vlásek ho přerušil: „Potřeboval bych vědět, zda je možné odsud odjet jinudy než hlavními branami. Znáte nějaký jiný východ?“ Důstojník kývl: „Pojďte za mnou.“

Během půl hodiny odjížděli Vlásek spolu s Belten od bitevní pláně. Propletli se mezi hordami barbarů, aniž by způsobili jakýkoliv poplach a pak nasadili koním ostruhy, aby je popohnali k co největšímu výkonu. Během dvou dnů únavné jízdy dorazili promoklí na statek. Vlásek seskočil před vchodovou bránou a zabušil na vrata. „Kdo tam?“ „To jsem já, Vlásek a je tu se mnou Belten, otevři vrata Brele.“ Ozvalo se zaskřípění a vrata se rozevřela. Belten unaveně pobídla svého hnědáka a vjela dovnitř. Vlásek za sebou vtáhl svého koně. Brel, vytáhlý barbarský sloužící, za nimi vrata zavřel a zapřel je závorou. „O koně se postarám, běžte dovnitř, Esten vás už čeká!“ křikl na ně. Vlásek pomohl seskočit Belten a pak podpírajíce jeden druhého vešli do hlavní budovy statku. Tam v krásně vytopené místnosti u krbu seděl Esten – půlelf, který neodmyslitelně patřil svým hraničářským uměním do Kertovy skupiny. „Zdravím vás,“ oslovil vcházejícího Vláska a Belten. „I ty buď pozdraven ve jménu Kánově,“ odpověděl mu Vlásek. Belten se unaveně složila na nejbližší židli. Esten se zvedl. „Vlásku pomož mi s ní, převlékneme ji do suchého a uložíme ke spánku.“ Vlásek přikývl a zvedl usínající Belten. Za Estenovy pomoci ji přenesli do patra, kde měla svůj pokoj. Tam ji převlékli a uložili do postele. „Díky,“ zašeptala nezřetelně. Vlásek se podíval na Estena. Ten mu pohled opětoval. Pak oba pokrčili rameny a sešli dolů do sálu, kde se Vlásek převlékl do suchého a chvíli se mlčky ohříval u krbu, zatímco Esten tiše pokuřoval z dýmky. „Určitě už víš Estene, co se děje,“ začal Vlásek. „Vím.“ „Zjistil jsi něco?“ „Ano. Ten talisman zajímal někoho, kdo kouzly zmanipuloval Krestu. Ale je v tom větší háček.“ „Jaký?“ „Mají v tom prsty někteří z radních Kmentu.“ Vlásek hvízdnul. „Takže najít toho, kdo zmanipuloval Krestu a pak se dostaneme na kobylku zkorumpovaným radním?“ „Přesně tak.“ „Co víš o obléhání?“ „Zatímco jsi s Belten ujel z města, informoval jsem královské město a větší města v okolí. Sbírají se síly a ty postupně táhnou ke Kmentu.“ Vlásek si oddychl. „Posaď se a odpočívej, přinesu něco k jídlu a pošlu Brela pro nějaké víno.“ Vlásek zívl a pokýval hlavou. Pak se posadil do křesla ke krbu a přemýšlel. Kdo má zájem o Laiciův talisman? Proč pro něj poslal právě Krestu? Kteří radní v tom mají prsty? Takové a mnohé další otázky se mu honily hlavou než ukolébán padajícím deštěm na střechu usnul. Vzbudil se až když mu Esten položil ruku na rameno. „Stále ve střehu Vlásku,“ řekl varovným hlasem Esten. „Já vím, já vím,“ zabručel Vlásek. „Stále se mám od tebe co učit.“ „Musíš počítat s útokem i v tu nejneočekávanější chvíli.“ „Ano, hodiny jsi mi to vtloukal do hlavy, pamatuji si to, musím se snažit ovlivnit a překonat svou únavu.“ „Dej si hlt tohoto báječného vína, je to ročník 735, to je ten, v kterém jsme přijali Belten do našich řad,“ řekl Esten s ostnem škádlivosti v hlase. Vlásek se pousmál a přijal nabízený pohár, byl rád, že jeho přítel odvedl řeč jinam. Vlásek si vychutnával víno a dobrou studenou pečeni. Po jídle se pak posadil ke stolu. Esten se procházel po místnosti. Po chvilce se usadil naproti Vláskovi. „Kde začneme?“ zeptal se Vlásek. „Myslím, že by bylo dobré dostat se ke Krestovi a zbavit ho omámení, protože, co jsem slyšel, tak soudní přelíčení s ním byla příliš jasná záležitost, na to Krestu známe příliš dobře“ „Dobrá. Také jsem na to myslel a mám i tip na jednu bylinářku, která by mi v tom mohla pomoci. Horší bude se dostat ke Krestovi, jsem příliš známý a nápadný.“ „Ale můžeš zase využít toho, že se tam bojuje – poloobři jsou jak známo dost vytrvalí.“ „Asi je to jediná možnost,“ uzavřel debatu mohutným zívnutím Vlásek. „Jdu spát Estene, mám dost najeto.“ „Dobrou noc.“ Vlásek znovu zívl, pokýval hlavou a odvrávoral do svého pokoje.

„Jenri, jsme v dost kritické situaci.“

„Jsem si toho vědom, ale Vlásek se přiděleného úkolu nevzdá, protože s Krestou udržovali kontakt kvůli některým zločincům. A jak dobře víš, byl to pak Vlásek, který nám přivedl ty, o kterých jsme ani nedoufali, že je někdy postavíme před soud, natožpak na popraviště.“

„Myslíš, že se Vlásek ukáže?“

„Jsem si tím jist.“

„Jak myslíš Jenri. Teď jsem tu ještě v záležitosti obrany města. Za hodinu bude svítat a našim lidem dochází trpělivost.“

„Musíme doufat, že někdo proniknul ven, aby informoval okolní města.“

„Nebylo by lepší někoho vyslat?“

„Teď je důležité udržet město, kde jsou radní Berhof, Klaskan, Dor a Menve?

„Berhofa s Dorem jsem zahlédl na hradbách, bojují – Klaskana a Menveho jsem neviděl ani venku a ve svých domech též nejsou.“

„Hm to je divné. Dobrá, pojďme dodat lidem víc odvahy.“

Těsně před svítáním už na statku sedlal Vlásek svého koně a modlil se za úspěch. Esten stál opodál a mlčky Vláska sledoval. „Belten s sebou nevezmeš?“ „Nebylo by to moudré, ještě není tak zběhlá v některých kličkách, které používáme.“ „No, nebudu ti to nijak vymlouvat, ale když už jsme ji mezi sebe přijali, měla by být plnohodnotným členem, víš přeci, co říkal Kert.“ „Já vím, ale ...“ „Jaképak ale Vlásku?“ ozval se ženský hlas z okna nad dvorem. Vlásek ztuhnul. K čertu, myslel jsem, že ještě spí, prolétlo mu hlavou. Esten se rozkašlal. „To nevím…“ říkal přitom trhaně. „Jak se z toho vylížeš.“ „Vlásku, buď tak laskav a vysvětli mi, proč mě nebereš s sebou na akci!?“ Vlásek zrudnul, což Estena uvedlo v záchvat smíchu. „Belten, rozuměj, tahle akce…“ „Co je s tou akcí?“ „No. Pověřený jsem byl já a proto…“ „Proto co?“ „No. Proto jsem …“ Vlásek se zarazil. Přiznej si, že je to blbost, pomyslel si. „Tak sakra, kde to vázne?! Myslel jsem, že budeš připravená!“ Esten se přestal smát a vykulil na Vláska nechápavě oči. Vlásek jen pokrčil rameny a odešel do stáje pro Beltenina hnědáka. Neuplynulo ani deset minut a oba ujížděli směrem k obléhanému Kmentu.

Proplést se mezi hordami barbarů nebyl problém, i Belten to zvládla hladce. Vjeli do města týmž vchodem, kterým odjížděli. Seskočili z koní a procházeli ztichlými ulicemi. Bojovalo se hlavně na hradbách, proto v ulicích byl klid. Vlásek zamířil do Řemeslnické čtvrti. „Kam jdeme?“ Za jednou bylinářkou, něco mi dluží:“ „A nemyslíš, že bude spíš ošetřovat raněné na hradbách?“ Vlásek zavrtěl hlavou. Pak ztuhnul a v ruce se mu objevila sekera. Stále jí dával přednost před novým mečem, který měl v pouzdře na zádech. Mlčky ukázal na boční uličku. Belten přikývla a opatrně vysunula svůj meč a připravila si dýku. Potichu se oba plížili podél zdi. Když byli blízko ústí, Vlásek skočil do uličky a ťal sekerou. Ozval se praskot lámaných kostí a tlumený výkřik. Belten nezaváhala a odrazila ránu mečem, která směřovala na Vláskova záda. Párkrát uskočila a bodla proti siluetě. Za chvíli bylo po boji. Vlásek stál nad mrtvolou jakéhosi pobudy a Belten prohledávala muže v černém oděvu. „Našla jsi něco?“ „Ano, má na krku amulet s křížem ve tvaru pavouka:“ „To samé má i ten druhý.“ „Zkusíme kouzlo ponoření?“ „Bude nám to k něčemu?“ „Minimálně trénink.“ „To máš pravdu.“ Oba uchopili oba amulety a chvilku se soustředili. Vlásek neznatelně zasténal a zahodil amulet. Belten v transu odložila amulet a zavrtěla hlavou. „Radní. Klaskan a Menve.“ „Viděl jsem ještě něco jiného. Kult pavoučího boha. Oba radní jsou členy tohoto nového kultu.“ Vlásek chvilku přemýšlel. „Víme od Estena, že do krádeže Laiciova talismanu byli zapleteni i někteří z radních.“ „Ty myslíš, že Klaskan a Menve …?“ „Jo. A tito pacholci byli jejich nohsledy.“ „Ale jaký mají zájem na ukradení toho talismanu?“ „To musíme zjistit.“ Pak se sehnul a odtáhnul mrtvoly do stoky.

Za malou chvilku procházeli Vlásek s Belten již bez koní, protože je zanechali v hostinci U dobrých zpráv, kolem kasáren a věznice. Oba promýšleli, jak se dostat ke Krestovi. Po půl hodině lelkování obrátili své kroky původním směrem a to do Řemeslnické čtvrti. Tam Vlásek šel na jistotu. Zaklepal na dveře jednoho malého nenápadného domku. „Kdo je?“ ozval se skřípavý ženský hlas. „Vlásek a má dobrá přítelkyně, Maniko.“ Dveře se pootevřely a vykoukla střapatá hlava v šátku. „Pojďte dovnitř.“

Za necelou hodinu, kdy Vlásek smlouval s bylinářkou, odcházeli oba žoldnéři z Kertovy skupiny směrem k vězení. „Tak a teď jak, Vlásku?“ „Máš své půvaby, … tak to by nešlo,“ zamyslel se nahlas Vlásek, když viděl její pohled. „Tak jinak.“ „Překvapit stráže?“ „Něco mě napadlo, máš ještě tu bylinu? Myslím Zurmax:“ „Mám. Myslíš na uspávací dým?“ Vlásek přikývl a vyndal si křesadlo. Před vchodem do věznice rozmístili hrst Zurmaxu, převázali si nos a ústa šátkem a zapálili roztroušené byliny. Dým se pak díky kouzelnému slůvku ustálil a vnikal pod prahem dovnitř. Chvilku pak oba vyčkávali. Pak Belten otevřela dveře. Oba hlídající vojáci spali. Mimo ně na zemi ležel i žalářník. Vlásek si sundal šátek a vzal si klíče od žalářníka. Spolu s Belten pak hledali celu, kde by měl být Kresta. Horší bylo to, že když už celu nalezli, tak se klíč v zámku zlomil. Vlásek vyňal z vaku několik šperháků a čtvrt hodiny zápasil se zámkem. Pak ho Belten jemně odstrčila a za pomoci vlásenky otevřela zámek během malé chvilky. „Hm. Dobrý,“ zabručel si pod vousy Vlásek a složil si náčiní. Pak popadl Krestu, který ležel na pelesti a spal. Zatřásl s ním. „Cccco se děje?“ „Tohle sněz,“ vrazil mu Vlásek do ruky hrst bylin. Kresta se na něho chvilku nepřítomně hleděl. Vlásek mu ty byliny nacpal do úst. „Kousej a polykej.“ Belten se na něj otočila. Co blázníš Vlásku, poslala mu myšlenku. Víš ta bylina, kterou jsme tady všechny uspali, vyprchá zhruba za deset minut, odpověděl jí Vlásek. Kresta mezitím schroupal všechny byliny. „Proč jste přišli, Vlásku?“ zeptal se, když spolkl poslední sousto. „Výborně, vzpomínáš si na mě, to je dobře. Asi nevíš náhodou, kdo ti nakukal, že ukrást Laiciův talisman je dobrý nápad?“ „Hm. To bude na dlouho.“ „Máme chvilku čas, tak vyprávěj.“ Přitom Vlásek naznačil Belten, aby si připravila zbraň. Když tak učinila, posadil se naproti Krestovi. „Je to takhle. Byl jsem zrovna v tom pajzlu na rohu Osmové a přišel za mnou nějakej chlápek, dost divnej, a nabídnul mi práci. Od tý doby si nic nepamatuju, všechno jako v mlhách.“ „Můžeš mi popsat toho chlapa?“ „Ne moc vysokej s uhrančivýma očima, řekl bych, že člověk. Nikdy předtím jsem ho neviděl.“ Vlásek mu ve stručnosti vysvětlil, co se stalo. Kresta si držel hlavu v dlaních a tiše nadával. Pak zvedl hlavu. „Co bude teď?“ „Máme za úkol to celé vyřešit, protože jsou v tom namočení někteří radní.“ Kresta tiše hvízdnul. Belten sykla. Někdo sem jde, vyslala myšlenku k Vláskovi. Vlásek zavřel mříž a naznačil Krestovi, aby se uložil na pelest. Sám se schoval do jednoho rohu u mříže. Belten stála naproti s mečem a dýkou v rukou. K mříži přistoupil nepříliš vysoký muž v černém plášti. Pronesl jakési slovo a mříže se otevřely. Muž vešel dovnitř. Zamířil ke Krestovi s dýkou, která se mu v ruce objevila. Vlásek po něm chtěl skočit, ale zjistil, že se nemůže ani pohnout. Belten neváhala a udeřila mečem plochou stranou na mužovu hlavu. Ten se bez hlesu sesul k zemi. „Jsi v pořádku Vlásku.“ Vlásek bojoval s paralytickou bolestí. „Jjo, bbudde to dobbbrrrý.“ „Hele to je on,“ řekl Kresta, který klečel u ležícího muže. „Ten chlap, o kterym jsem mluvil.“ Belten ho obrátila. Měl potetovaný obličej. Na krku se mu houpal tentýž amulet, který viděli u těch dvou, kteří je přepadli v uličce. Vlásek konečně přemohl bolest a sklonil se k mužovi, kterého Kresta spolu s Belten prohledávali. „K čertu,“ zaklel tlumeně. „Co je?“ zarazila se Belten. „Já toho chlapa znám. Pojď Belten, vezmeme ho s sebou, za chvilku se stráže probudí. Ty Kresto tady zůstaň a něco si vymysli kvůli té mříži. Každopádně počítej s tím, že se odsud dostaneš tak do dvou dní, když to dobře půjde, slibuji.“ Kresta přikývl. Vlásek si přehodil muže přes rameno a s Belten rychle odešli z věznice. Venku pak skryti stíny v uličkách došli do hostince U dobrých zpráv. Geden je přivítal a odvedl je do salonku, kde byli nerušeni. Vlásek položil muže na židli a důkladně ho spoutal. Chvilku čekal, než se probere. Belten mu uhlem načmárala nějaké runy na ruce. Když se muž probral, uvítal ho Vlásek silnou ranou pěstí do obličeje. Muži se zatmělo před očima. Pak se otřepal. „Tak, Rismene, co tě vedlo dát se pavoukům do služby?“ Oslovený se zarazil. „Vlásek?“ „Jo, už to tak bude.“ Odkud ho znáš Vlásku, pohlédla na něho Belten. Je to jeden všivej kouzelník, který mě zneuctil v jedné vesnici, odpověděl jí Vlásek a ona postřehla zlobný záblesk v jeho jinak klidných očích. „Nic ti neřeknu.“ „No, to bych si rozmyslel, být tebou,“ řekl Vlásek jemně ledovým hlasem, kterého se Belten velice polekala, takhle Vláska neznala. I Rismen se zarazil. Vláskovy oči se mu vpíjely hluboko do hlavy. Skoro začínal mít pocit, že se mu hlava rozskočí bolestí. „Dost!!!“ vykřikl po chvilce. „Všechno ti řeknu, jenom už mě nemuč tímhle způsobem.“ „Mluv. Poslouchám.“ Belten zhluboka oddychovala. Dotkla se totiž jemně Vláskových myšlenek, když neslyšně mučil svou magickou silou toho kouzelníka. Bylo to strašné, co tam spatřila. Všechny hrůzy, boly a nenávisti, které nashromáždil během svého života i z vyprávění druhých. Vlásek se po ní podíval. Přešel k ní a pohladil ji po tváři. V pořádku, děvče? Zeptal se jí v myšlenkách. Belten přikývla. Pak se obrátil na Rismena. „Nějak tě neslyším.“ „Najali si mě radní Klaskan a Menve, kteří se stejně jako já oddali novému pavoučímu kultu.“ „Dál.“ „Pro dovršení rituálu zasvěcení měli přinést jako oběť nějakou vzácnou relikvii. A jelikož si nechtěli špinit ruce, musel jsem na jejich doporučení zmámit Krestu, aby pro nás ukradl Laiciův talisman. To je celé.“ „Proč to nevyšlo?“ „Protože Krestu chytili kněží v Chrámě Svatých.“ Musíme varovat radního Jenriho před těmi zrádci, vyslal myšlenku Vlásek. To počká, nejdřív musíme odrazit útok poloobrů a barbarů, odpověděla mu Belten. Vlásek přikývl. Právě se shýbal pro pouzdro s mečem, které odložil, když vcházel do salonku, když do místnosti vešel Geden. „Vlásku, Belten, jsme zachráněni. Dorazily posily z okolních měst!“ „Výborně, nesmíme chybět u toho, jak ti nájezdníci utečou. Gedene pohlídej nám tady toho hajzlíka a připrav hodně pití a jídla – myslím, že bude, co slavit.“ Při těchto slovech už běžel ven s mečem v jedné a sekerou v druhé ruce. Belten omrkla kouzelníkova pouta a pak běžela s mečem a dýkou v rukou ven za Vláskem. Závěrečná bitva po dvoudenním obléhání byla opravdu lahůdka. Jezdci na koních s dlouhými kopími rozháněli poloobry a pěšáci dávali zabrat barbarům. Posíleni byli ještě střelbou z hradeb a skupina těch, kteří ještě měli síly v čele s Vláskem a Belten, vyběhla z brány a zaútočila na překvapené a zmatené nájezdníky. Vlásek kolem sebe sekal jako smyslů zbavený a nejinak se činila i Belten, mečem sekala po soupeřích a dýkou se odrážela od mrtvých těl. Ostatní povzbuzeni zuřivostí těchto dvou žoldnéřů se bili minimálně stejně udatně. Za hodinu bylo po bitvě.

Vlásek si utíral krev z obličeje a zavazoval si rány na rukou. Pak si nechal stáhnout hrudník, dostal silnou ránu kyjem od jednoho poloobra. Belten jako jedna z mála vyvázla jen s pár šrámy. „Zítra nás čeká perný den,“ řekl Vlásek, když spolu mezi posledními odcházeli z bojiště. „Musíme se najíst a vyspat,“ přitakala Belten. V družném hovoru pak došli do hostince. Ten byl přecpaný vojáky z okolních měst a místními, mezi nimiž nechyběli ani radní. Vlásek se přitočil k Jenrimu. „Mám pro vás dost důležité zprávy, můžeme se zastavit zítra ráno?“ Jenri přikývl. Vlásek se pak diskrétně otočil ke komusi a hlasitě ho pozdravil. Když se vrátil do salonku, kde čekala Belten se zajatcem, byl už trošku v náladě. Ta ho však přešla, když se podíval na kouzelníka. „Doufám, že jsi moc nepil,“ řekla Belten. „Jenom trochu, jen co jsem vešel sem, tak jsem z toho venku. Běž na pokoj, já přespím u našeho vězně.“ Nezapomeň mu obnovit ty runy, ať nemůže kouzlit, vyslala mu Belten myšlenku, když odcházela. Vlásek přikývl a zkontroloval pevnost provazů, které poutaly Rismena. „Ráno možná dostaneš něco k jídlu, teď musíš vyčkat rána.“ Rismen si povzdechl a zavřel oči. Ucítil jen lehký dotyk na rukou a pak úplně usnul.

Další den šlo všechno jak na drátkách. Vlásek rozvázal rozespalého Rismena a spolu s Belten šli na radnici. Na náměstí bylo už shromážděna spousta lidí, loučili se s vojáky, kteří přišli na pomoc Kmentu. Vlásek se prodíral davem a Rismena táhnul za sebou. Když došli k radnici, stráž je nechtěla pustit, ale prozíravý Vlásek se prokázal svitkem, který obdržel od radního Jenriho, kde ho radní žádal o pomoc. Pak už jim nikdo nebránil.

„Jenri, Vlásek čeká na přijetí.“

„Ano, vím.“

„Kde jsou ostatní?“

„Berhof a Dor tu budou za chvíli a Menve a Klaskan čekají vedle.“

„Doufám, že mi podají nějaké vysvětlení, co se týče včerejška.“

„Také doufám.“

Ozvalo se zaklepání.

„Vstupte.“

„Buďte zdráv pane. Vedu vám důkaz Krestovy neviny.“

„Kdo to je Vlásku?“

„Kouzelník Rismen. To on na příkaz radních Menveho a Klaskana zmanipuloval Krestu, aby se vloupal do Chrámu Svatých.“

„Co to říkáš!? Na příkaz radních?“

„Ano, hned vám to vysvětlím. Jde o zasvěcovací rituál nového pavoučího kultu, jehož je Rismen členem. Menve a Klaskan podstoupili všechny procedury, aby se mohli stát členy nového kultu a k tomu potřebovali nějakou relikvii. Podplatili zde přítomného Rismena, který je i tak dost bezpáteřní, no Rismene řekni, kolik ti zaplatili za tvé služby?“

„Každý dal čtyři sta zlatých.“

„Cože!?“

„Klid Jenri, zavolám Menveho a Klaskana, toto je dost vážné obvinění, kterému musí čelit osobně.“

„Jdi Hentere a ty Vlásku, Belten, počkejte spolu s vaším, abych tak řekl důkazem, vedle. A Hentere, Dor a Berhof ať jdou domů, promluvím s nimi zítra.“

Do místnosti v doprovodu Hentera, což byl pobočník a zástupce hlavního radního Jenriho, vstoupili dva muži. Jeden vysoký, ve středních letech, se světlými vlasy a hrdého držení těla, druhý pomenší, starší, trochu sehnutý, jen jiskra v jeho očích prozrazovala elán a inteligenci. „Co si přeješ Jenri?“ zeptal se ten vyšší z dvojice. „Začnu od začátku Menve. Posaďte se.“ Oba muži se posadili za stůl, který všem radním sloužil k práci. Jenri zůstal stát. Henter se postavil za oba radní. „Mám na vás jedno velmi vážné obvinění.“ Menve zbledl. Klaskan se vymrštil, až nezvykle mrštně na jeho věk. „Mluv Jenri. Jestli je to výmysl nechám svolat Hlavní článek, protože mě nebude nikdo osočovat, zvlášť ne ty!“ Jenri pokýval hlavou. „Uklidněte se Klaskane,“ položil mu Henter ruku na rameno. Klaskan sebou trhl a vrhnul po Henterovi nenávistný pohled. „Nedotýkej se mě!“ sykl ještě. Henter sklonil ruku. „Vlásku vstup a přednes obvinění.“ Na to se otevřely druhé dveře a vstoupil Vlásek s Rismenem a Belten. Menve při pohledu na Rismena zbledl ještě víc. Klaskan zesinal. Pak se vzpamatoval, vytáhl zpod šatů dýku a vrhl se na Rismena. Vlásek i Belten však něco takového předpokládali. Vlásek skočil před Rismena a Belten se vrhla vstříc Klaskanovi. Zachytila ruku s dýkou a v pádu mu ji zkroutila tak, až vyhekl bolestí a dýku upustil. Když dopadli na zem ozvalo se i křupnutí. Klaskan zasténal, když ho Belten sbírala ze země. Pravá ruka mu bezvládně visela podél těla. V ten samý okamžik se ale zvedl i radní Menve. Popadl židli a udeřil jí za sebe. Víc už nestihl, protože Vlásek zareagoval velmi hbitě. Vyskočil na stůl a strhnul utíkajícího Menveho k zemi, chvilku se po sobě převalovali než Vlásek získal převahu. Udeřil Menveho do spánku. Pak, když Menve znehybněl, vstal a podíval se na ležícího Hentera. Henter ležel na zemi v tratolišti krve. Měl rozbitou lebku. Vlásek k němu přiskočil a zkusil tep. „Ještě dýchá.“ Serval ze sebe obvazy a roztrhal je na kusy, kterými pak za pomoci jednoduchého hraničářského kouzla zastavil krvácení. „Bude žít?“ zeptal se Jenri, v kterém to vřelo. „Když seženete dobrou bylinkářku a zkušeného ranhojiče, tak tu určitá šance je,“ odpověděl Vlásek. Rismen si stíral magické symboly z rukou. Belten se na něho podívala. On jí pohled opětoval. Po chvilce zvedl ruce. „Nehodlám utéci, teď už ne.“ „Stráže!“ vykřikl Jenri. Dveře, kterými všichni vešli se otevřely a vstoupili dva vojáci. „Pány Klaskana a Menveho odveďte do vězení a střezte je jako oko v hlavě. „Rozkaz pane.“ Pak uchopil každý z nich jednoho z radních a odvedli je. Pak se Jenri otočil na Rismena. „Ty jsi volný, ale pamatuj, když se ukážeš ještě jednou v tomto městě, budeš předveden na popraviště.“ Rismen kývl a uklonil se. „Jdi.“ Rismen se nerozmýšlel a odběhl otevřenými dveřmi, kudy odešli vojáci. „Belten, buďte tak laskavá a odneste mého zástupce Hentera k nejbližšímu ranhojiči.“ „Ano, pane.“ Vlásek jí pomohl naložit nehybné tělo na záda a pak za ní zavřel dveře. Jenri a Vlásek osaměli. „Prokázal jsi mi velkou službu Vlásku.“ „Bral jsem to jako povinnost, víte přeci, že jsem Kertův žoldnéř cti.“ „Kdykoliv budeš potřebovat pomoc, víš na koho se v Kmentu máš obrátit.“ „A Kresta?“ „Teď ti dám propouštěcí protokol. Vyzvedni Krestu ve vězení, je volný. Ty dva zrádce, kteří se prohřešili proti radní cti a proti bohům, kteří nás opatrují – myslím Kánu a Ethel – budu soudit zítra. Budou souzeni za prohřešení se zásadám radních a za pokus o vraždu.“ „Oprátka?“ „To si ještě rozmyslím, myslím, že je spíš vyženu z města s cejchem, to pro ně a jejich rodiny bude mnohem větší trest. Rád bych se ale poradil s Henterem.“ „Zítra bude schopen mluvit s vámi, pane.“ „Pro tebe Jenri, Vlásku.“ Oba muži si podali ruce. „Proč jsi propustil Rismena?“ „Pavoučí kult musí být vystopován a zahuben v zárodku, předpokládám, že časem – protože on není hloupý – půjde do jejich svatyně.“ „A úkolem pro naši skupinu bude jej stopovat, nemýlím se?“ „Byl bych ti povděčen, kdybys to probral s Kertem, až se vrátí.“ „Dobrá, Jenri. Dohlédnu na uzdravení Hentera a pak se s Belten vydáme na statek.“ „Díky.“

Pavoučí kult. Ach ti lidé, povzdechl si Kána. Jsou nevěrní. Naštěstí ne všichni, Ethel. Ano, Vlásek nezklamal. Kertovi spiklenci jsou jednou z mých nadějí na lepší svět, ukončil debatu Kána.