CUCÁK

CUCÁK

To se u nás stává často, že se něco posere. U nás v mlékárně, jako. Dělám tady už druhý rok a je to pořád horší. Věčně nesvítí světlo nebo neteče voda a nebo zase teče, ale ze zdi, odkud by zase téct nemusela – to jsou mouchy. Co mě doopravdy nasralo, že to tak musím říct, je prasklé parní potrubí. Nevadilo by, že prasklo, to se stává často, ale že prasklo právě ve chvíli, kdy jsem procházela kolem, a nadávkovalo mi do ksichtu pěkně žhavý proud páry – no uznejte, že mám důvod být nasraná.

Přežila jsem to stejně jako utržený stotunový (zhruba tak nějak) lis, který se s nebeským randálem zřítil jen několik málo metrů ode mě. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Naštěstí.

A možná se někomu něco mělo stát, aby se konečně šéfík (nikdy nepochopím, jak se takový cucák mohl stát ředitelem mlékárny) přestal tak blbě usmívat a už s tím konečně začal něco dělat, protože takhle to vážně dál nejde, žít v ustavičném strachu, kdy tě co zabije. Docela ráda bych ke svým dvaadvaceti letům ještě pár let přidala.

To jsem ještě netušila, co mě čeká dnes. Dnes se pro změnu ucpal výtok tanku, ve kterém se vyrábí mléko (vidíte a já si vždycky myslela, že mléko vyrábějí krávy), a tak nás s Markétou jako dvě nejmladší, oblečené jen do spodního prádla, spustili dovnitř, abychom to, co po vytečení syrovátky  čvachtající všude po zemi, vybraly ručně.

„To jsme dopadly, co?“ povzdechla si Markéta po lokty zapatlaná od sýra.

„Přímo na hubu,“ patlala jsem se v kluzké hmotě. „To je hnus.“

„Kam nás spustí příště? Do septiku?“

„Do prdele!! Co děláte!?“ okřikla jsem spolupracovnice, které zůstaly nahoře vytahovat plné kbelíky. Rozhoupaly ho tak, že mi kus té kaše dopadl zpátky na záda.

Ozval se smích.

„Ale prosím tě, nebuď tak háklivá! Doma si to patláš na obličej, abys byla krásná, a tady děláš fóry!!“

„Běžte do řiti…“

„Je tu ale horko,“ řekla zase něco Markéta a předloktím si otřela upocené čelo. Zapomněla, že i to už má zapatlané a několik měkkých hrudek si přenesla na obličej.

Dívala jsem se na ni se zadostiučiním – byla až příliš krásná na holku z mlékárny, příliš štíhlá a zdravá. Měla bys dělat modelku nebo manekýnu! říkaly jí někdy ženské z legrace. Taky vyrobily reklamní plakát na výrobky naší mlékárny, na němž byla její fotka a nápis: Holky krev a mlíko v mlékárně u Holýho. Samozřejmě, že to přes šéfa neprošlo, kromě nástěnky v podniku to nikam nevyvěsily, stejně jsem ale byla naštvaná, protože mě na plakát nikdo nedá, i když jsem taky pěkná, možná ne jako Markéta, ale pěkná, ne, že bych chtěla být na plakátě, nesnáším vystavovat se, ale člověka to sere, když se někdo má líp než on. A nemyslím teď zrovna Markétiny „krásu“, myslím ty cucáky, co jich má od krku až po paty a vůbec se nesnaží se za to stydět, něco mi vysvětlovat, jako by se do té kopky se mnou nechala spustit jenom proto, aby se mi mohla ukazovat a srát mě. Sere mě teda pěkně.

Aby to ještě víc potvrdila, se zeptala: „S Radem jste se už udobřili?“

Jako by nevěděla, že jsme se minulý týden rozešli. Ona to ví!! Jenom mě prostě chce ještě víc nasrat, abych jí ještě víc záviděla ty její cucáky, ty čísla, orgasmy, kterých si noc co noc užívá s tím svým… S tím svým.

Ale já se vytočit nedám a tím nejklidnějším hlasem odpovídám: „Naprosto. Bylo to pouhé nedorozumění.“

„Tak vidíš. A ty ses bála.“

Na tváři jí naskočil povzbudivý úsměv, který jsem okamžitě musela zmrazit: „Rozešli jsme se,“ řekla jsem pevně.

Okamžitě zjihla: „To je mi líto,“ špitla a sehnula se pro další náklad mazlavé kaše.

Neodpustila jsem si, abych nedodala: „Byl to vůl.“

Ani ne za měsíc na to Markéta z podniku odešla, říkala, že za lepším. Jenom jsme se smály (někdo upřímně, někdo míň) a podávaly si její ruku, kterou se s námi loučila v očích slzy. Mysleli jsme si, že je v tom, že jde prostě na mateřskou, ještě jsme žertovaly.

Za několik dalších měsíců se na nástěnce, na té samé, kde před tím vysel plakát s její fotkou, objevilo smuteční oznámení sdělující velkými černými písmeny, že po těžké nemoci zemřela naše milovaná manželka,  dcera…

Celou tu dobu, ty cucáky…, měla leukémii. Bylo jí nedožitých dvacet čtyři let; já kráva.