O chlapci snu a medvídku

O CHLAPCI, SNU A MEDVÍDKU Žil jednou jeden chlapec, který neměl ani jednoho rodiče. Byl to chudý chlapec bez jména, se stovkou jmen, která mu lidé dávali podle potřeby. Byl to malý chlapec, který rostl uvnitř, aby to nikdo neviděl a mohl to ukázat všem. Byl to dobrý chlapec a o to horší byl svět, ve kterém žil a který miloval. Ten chlapec měl sen. Ale ne sen, co se v noci zdá a ráno zapomene, nýbrž sen, který dává sílu a naplňuje život barevným světlem. Snil o domě, který jednou postaví na břehu moře a kam pozve všechny děti města, a protože město bylo jeho světem, také tedy i děti celého světa, děti jako on – bez mámy, bez táty a bosé. Byl to krásný dům, který zbudoval ve svých představách, s kouzelnou zahradou a plachetnicí na obzoru, která, a to je zvláštní, nikdy nepřiplula ke břehu, i když na ni děti častokrát mávaly a volaly k ní. Viděl se sedávat vprostřed zahrady, pod palmou, která podpírala nebe, kde učil děti číst a psát. To byl jeho druhý sen, chtěl se stát učitelem. Třetí sen bych mohl opomenout, je nepatrný vedle domu u moře a má knoflíkové oči. Svět by se nezbořil, kdybych se o něm nezmínil, jen já bych musel přestat psát a ty číst. Dobrá tedy. Byl to napohled docela obyčejný plyšový medvídek, vystavený ve výkladní skříni docela obyčejného hračkářství, který chlapci učaroval. Sám bych si ho nikdy nekoupil. Jak říkám, byl to docela obyčejný plyšový medvídek, ale dětské oči, tisíckrát vykoupané v nebi a ve hvězdách, se umí jaksi, a já nikdy nepochopím, jak to dělají, dotýkat obyčejných věcí, tak že pak už vůbec nejsou obyčejné. A možná nejsou obyčejné ani předtím, než se jich dotknou dětské oči, třeba neexistují žádné obyčejné věci, a jenom my lidé je tak naivně rozdělujeme. Moc si medvídka přál, a čím víc si ho přál, tím častěji postával před výkladní skříní toho obyčejného hračkářství, díval se na něj a věřil. Tisíckrát ho zaplatil svýma očima koupanýma v nebi a ve hvězdách, nikdy si ho ale nesměl odnést. Tak byl ten svět zlý. Až jednou na jaře. Sny jsou od toho, aby se uskutečňovaly, přečetl si ve hvězdách tu noc, co plachetnice z jeho snu připlula ke břehu, a hned věděl, co udělá. Ráno počkal, až otevřou a pak ještě na první zákazníky, neboť sám se do krámu vkročit ne bál, ale styděl. Byl to přeci jen malý, chudý a dobrý chlapec. Jako stín a jako myška proklouzl do krámu, rychle se rozhlédl, co dělá prodavač, a když viděl, že je zaměstnán hovorem se zákazníkem, popadl medvídka, ještě jednou a naposled se rozhlédl a pak – Chyťte hóóó!! – medvídka políbil - Zloděééj!! – na čumáček. A v medvídkovi se rozsvítilo světýlko, které do něj nikdo nedal, rozhlédl se po krámě a promluvil několik prvních slov, která nikdo neslyšel, aby je zapsal. Všichni utíkali a honili chlapce, který sotva, co medvídka políbil, vyrazil z krámu a – chytili ho. „Kde to máš! Kde to máš!“ křičel obchodník a šacoval chlapce. „Já nekradu!“ odvětil chlapec hrdě. „Uvidíme!“ štěkl obchodník a rozhlédl se po krámě. „Medvěda jsi ukradl!“ vyhrkl po chvíli a začal chlapce tlouct. „Tady je! Tady leží! Spadl! Jenom spadl! Podívejte!“ vykřikl chlapec, sehnul se a křičel a podával. Obchodník mu ho zlostně vytrhl. „Tak něco jiného!“ zuřil a rozhlížel se po krámě, ale nic neviděl a zase viděl všechno a tak mu nezbylo, aby chlapce pustil. Když se potom znovu rozhlédl po krámě, nikde neviděl plyšového medvídka s políbeným čumáčkem a křičel ZLODĚÉÉÉJ!!! a CHYŤTE HÓÓÓ!!! a medvídka už nikdy nespatřil. A nikdo už nikdy nespatřil ani chlapce. Vypráví se, že na břehu jakéhosi vzdáleného moře staví cihlu po cihle překrásný dům, kam, až ho dostaví, přiveze na své plachetnici děti celého světa. Děti jako on – bez mámy, bez táty a bosé.