D.Medřická o mamince

  ,, Říkalo se o mně, že jsem vzorná holčička - těžko soudit. Já sama musím přiznat, že to bylo trochu jinak. Že jsem velice často měla neodolatelné nutkání provést něco, nebo alespoň zúčastnit se něčeho zakázaného. Ale byla ve mně jedna zábrana, která vždycky a za všech okolností zvítězila: za nic na světě jsem nechtěla rozhněvat a zarmoutit maminku. Ano - maminka byla největší láska mého dětství. Začátek a konec všeho. Byla to síla, která mě uchránila od všeho zlého, do čeho si jinak tak často dítě namáčí ten svůj čumáček. Maminka byla moc krásná, vlídná a ušlechtilá - já ji hluboce obdivovala a nikdy bych jí nedokázala udělat bolest. A tak vlastně  mé vzpomínky na dětství jsou jediným velkým vyznáním lásky. Bohužel je už maminka neuslyší. Ale ona o mé lásce věděla - vždyť tak předobře do poslední myšlenky to své dítě znala, vždyť nebylo na světě nic, s čím bych za ní nedokázala přijít. Jako úplně malá s těmi všemi odřeninami a nepatrnými bolestmi, které vždycky provázela otázka :,,Mami, není to nic?" A stačilo jen její ujištění, že ráno zase bude všechno dobré, a nic - jakákoliv bolest - mě nemohla přesvědčit o opaku. Později, když těch starostí a bolestí - zas jiného rázu - přibývalo, zase ve všem byla útočištěm. Nikdy jsem od ní neodešla s nepořízenou. Vždycky dovedla hlavu zvednout a vždycky mi poradila. Byl to ten nejvzácnější, nejobětavější a nejvěrnější kamarád. Nemusela jsem nikdy vyhledávat pro své první zvědavosti a představy nepoznaného, lákavého a jen tušeného života ucho a "rady" spolužaček. Měla jsem maminku, která dovedla vysvětlit. Kolik ran mi tím ušetřila! A přitom měla tolik svých starostí. Táta od rána do hluboké noci pracoval, aby nás uživil a aby mohl bratr, který byl o osm let starší, studovat. Kouzlila všude. V kuchyni, s penězi, dobrou náladou i tím, že jsme oba byli vždycky jako ze škatulky. A ještě byla vždycky ochotná ke každé legraci. Pořád se smála. (Dneska  už vím, jak to asi často bylo těžké.) A hlavně nic nenařizovala, jenom poradila - a my jsme ji oba poslechli. Ano, dokázala vykouzlit z ničeho veliké věci, dokázala připravit nejrkásnější prostředí. Měla jsem tedy radostné, zářivé dětství - beru z té doby sílu do dneška a ve všech svých nejhorších chvílích se k němu vždycky znovu utíkám. A dodnes slyším: ,,Ale jdi, děvečko, to nic, to přejde..."