Smrt se smrtí se snoubí

„Je to laciný trik.“

„Myslíš?“

„Zvládnu lepší věci.“

„Tak se ukaž.“

„Chvar lem pre kosmon.“

Po těchto slovech, která pronesl středně vysoký muž se spálenou polovinou obličeje, se zvedl vítr a z pouštního písku, který se v dunách rozbíhal všude kolem, vytvořil hustý neprostupný vír, který se zformoval v patnáct stop vysokou postavu. „Co si žádáš pane?“ ozvalo se zasyčení přelévaného písku. Muž se spáleným obličejem se usmál. „Teď už nic, Káchmane. Můžeš zase jít do pekel.“ Písková postava se pohnula a za chvilku z ní zbyl jen kopec. „To bylo dobrý Ilemane, nevěděl jsem, že pracuješ i s podsvětními silami,“ obrátil se na muže se spáleným obličejem jeho druh – mladý barbar oděný v kožené kazajce. „Jo, Karmene, ještě je co se učit.“ „No, myslím, že je to dobrý vědít, ale k čemu nám to bude, když tady v tej zatracenej poušti pojdeme jaková obyčejní psi, protože vodu máme tak na dva dny a to kdoví jestli.“ „Máš bezesporu pravdu, Karmene, nedaleko jsem zahlédl několik supů, ti moc dobře vědí, že pojdeme.“ Chvilku šli vedle sebe mlčky. Odpolední slunce pražilo jako by chtělo oba druhy vysát, což se mu dařilo. Když slunce zapadalo, oba muži se znaveně svalili pod jednu z mnoha dun. „Bude chladno,“ prohodil Karmen. „Vím,“ odpověděl pochmurně Ileman, když si sedal na horký písek. „Trochu se prospíme a ráno se připravíme na smrt, co ty na to?“ „Jo, ale musíme si to užít do posledního okamžiku,“ na to Karmen. „Mám plán, který uškodí tomu parchantovi, který nás sem dostal.“ „To jsem rád, teho Syčmana jsme neměli podcenit, víš dobře, že na to doplatili Khimmar a ten černý kabujec Al-ša-tír.“ „Vyspi se, ráno nás čeká smrt.“ Karmen tato slova však neslyšel, usnul hlady a vyčerpáním. Ileman si olízl popraskané rty a mlčky sledoval kroužící supy. „Kwach minhir,“ zašeptal a vyčerpal zbytek své magické síly. Pak usnul s vědomím, že toto kouzlo Syčmanovi velmi uškodí. Neměl si nechávat ten kus toho obsidiánu, hnula se mu poslední myšlenka.

Ráno oba muže probudily paprsky slunce, které krutě pálily. „Syčman moc dobře vědíl, co nás tu čeká,“ protáhl se Karmen. Ileman se usmál. Pak se postavil. „Pojď, máme před sebou dlouhou cestu.“ Karmen si usrknul z měchu a také se zvedl. Šli celý den mlčky. Vodu už dávno spotřebovali a když se ukládali Karmen prohodil: „Má smysl pokračovat v cístě?“ „To víš že jo,“ odvětil mu Ileman.

Uplynuly dva dny. Dva dny, které se vlekly čekáním na smrt. Dva dny naprostého vyčerpání a vysílení. Dva dny boření se do písku. Dva dny sluneční výhně. Dva dny bez vody. Když večer oba muži uléhali ke spánku, Karmín se naklonil k Ilemanovi. „Tadyhle máš moji dýku a ráno mi ji vraž do srdce, moc tě o to prosím. Sám už to nezvládnu.“ Ileman si vzal dýku a povzdychl si. „Máš to mít Karmene. Jen tě poprosím o tvé poslední kouzlo.“ „Které?“ „Ten trik s létáním, který jsi mi ukazoval před třemi dny.“ Karmen přikývl. „Hmien te kalhan.“ Ukázal přitom na Ilemana. Ilemanovi v ten okamžik narostla překrásná bílá křídla. „Díky kamaráde.“ Karmen už však neslyšel. Jeho poslední kouzlo z něho vysálo i ty poslední síly, které ještě měl. Ileman se vznesl tak vysoko, jak mu jen síly stačily. „Tak Syčmane, naše smrt bude začátek tvého konce.“ Pak se snesl k nehybnému Karmenovi. Otcovsky ho pohladil po spáncích. Pak mu vrazil dýku do srdce. Vytáhl dýku z rány. Pro slzy, o nichž ani netušil, že se u něho objeví, neviděl. Ucítil jen malé bodnutí do kotníku. Protřel si oči, aby zjistil, co se stalo. Viděl malého žlutého hada obmotaného kolem jeho nohy. Pochutnal jsem si na krvi tvého přítele i tvé, ozval se mu v mysli hlas, který vycházel zpoza hypnotických očí toho malého hada. Ileman odhodil dýku. „Vezmeš nás domů?“ oslovil pak hada. Ano, za cenu vaší krve, zněla odpověď. Ilemanovi se zatmělo před očima. Jed, bleskla mu poslední myšlenka hlavou. Pak se zřítil k zemi. Bylo slyšet jen šustění písku, když se had plazil pryč.

Tuto scenérii viděl i Syčman. Člověk všemi mastmi mazaný a světem protřelý. Chtěl si jen ověřit v křišťálové kouli, jak dopadli ti dva, kteří mu přinesli svitek Acharonů. Tohle je ta správná odměna, pomyslel si a zamnul si ruce. Ucítil však něco mazlavého na svých rukách. Spatřil, jak se mu postupně otevírají rány na rukou a na krku. „Já krvácím!“ vykřikl zoufale. Zatmělo se mu před očima. Upadl na zem, křišťálová koule mu vypadla z rukou a roztříštila se o zem. To je naše pomsta,  ozval se mu v pulzující hlavě podivný hlas. Pak slyšel jen smích. Smích dvou lidí. Syčman zoufale sledoval hasnoucím zrakem ten kus obsidiánu, který měl zavěšený na krku. Valila se z něho temnota a odspoda pohlcovala jeho tělo. A začátek tvého konce. Syčman ucítil jemný stisk na ruce. Spatřil malého žlutého hada, který se mu pomalu obmotával kolem ruky. Pak ucítil bodnutí do hrudi. Pak už nic. Vůbec nic. Ponořil se do temnoty, která ho cele pohltila. Na zemi v místnosti zůstala jen louže krve a kusy křišťálu.