Zrcadlo

Pavel pevně zuby utáhl gumu okolo své paže a do vystouplé žíly bodl injekční stříkačku s nahnědlou tekutinou, předtím pečlivě nahřátou nad plamenem. Pomalu tiskl píst a cítil, jak se mu životodárná kapalina vlévá do krve. Uvolnil stisk čelistí a pohodlně se položil na záda. Vychutnával, jak přichází úžasně uvolňující, až orgastický pocit.

Kolem něj se na zemi válely kusy injekčních stříkaček, jehly, balíček s bílým práškem. V místnosti, ve které se nacházel, nebyl vůbec žádný nábytek. Ani postel, kterou prodal, aby měl na drogy.

Příjemný prožitek se stupňoval a stupňoval. Pavel začal vnímat realitu zcela odlišným způsobem. Lžička, na které se heroin zahříval, se protáhla, zívla a vydala se napříč pokojem, vydávajíc při tom zvuky jako kotě, co ho bratr kdysi utopil. Květiny na zbytcích zašlých tapet, visících potrhaně v podivných křečích ze zdi, se začaly plazit po stěnách a růst do prostoru. Do okenního parapetu kloval holub, ale Pavlovi to připadalo jako rytmické údery bubnu, tvořícího zrůdnou kulisu poslední cestě odsouzeného na popraviště. Rozbitý lustr, který byl kdysi patrně tvořen žárovkou, obklopenou smetanově bílou koulí z broušeného skla, pomalu zajížděl do stropu, aby se následně opět vynořil a svou cestu zase zopakoval. Lustru se držela Pavlova pětiletá sestra, kolem krku měla omotaný ostnatý drát a zpívala vánoční koledu.

Pavel přes sílu působící chemické látky vstal a šel se na sebe podívat do střepu, opřeného o zeď, kterému odvážně říkal zrcadlo. Po čtyřech víceméně dolezl ke stěně a zaostřil zrak do zrcadla. Nic se neobjevilo. V zrcadle se odrážela protější stěna a dveře do koupelny. Pavel znejistěl a posunul se o kousek doprava. Nic… Zkusil to na druhou stranu. Zase bez úspěchu. Propadl panice. Uchopil zrcadlo oběma rukama ze stran a zíral do hladké plochy. Neviděl se!!! Slyšel své vlastní srdce bít na poplach. Nemohl uvěřit, že zrcadlo jeho obraz nezachytilo. Potom se dveře od koupelny začaly pomalounku otvírat. V bytě ale mimo Pavla nikdo nebyl. Teď ale strach necítil. Byl zvědavý, co, nebo kdo se ve dveřích objeví. Ale nic, co by člověk mohl spatřit, se neukázalo. Dveře se přesto znovu zavřely a Pavel věděl, že už není v místnosti sám.

Rudýma, krví podlitýma očima zíral směrem ke koupelně, co se bude dít. Potom ji uviděl. Po špinavém koberci kráčela směrem k němu a vznešeně za sebou táhla šňůru. Sprcha. Pavel tak docela přesně nevěděl, jak se má chovat a tak vyčkával. Sprcha se doplazila až k němu a mlčky ukázala do zrcadla. Pavel se fascinovaně otočila pohlédl do něj. Z odrazu pokoje na něj zíral Pavel, ale o pět let mladší. Měl o osmnáct kilo víc a v očích měl jiskru, jaká mu teď chyběla a pro změnu neměl hluboké kruhy pod očima, jenž ho zdobily teď. Pavel si přejel rukou přes obličej. Pavel v zrcadle udělal totéž. Potom se jeho tvář začala měnit, rysy zjemněly a Pavel se zmenšoval. Teď mu bylo deset let. Pavel ucítil prudkou bolest v hlavě, která se mu s každým rokem, o který byl Pavel v zrcadle mladší, zvětšovala. Pohlédl dolů na své ruce a viděl, že je obsypán miliony švábů. Plný hnusu se začal škrábat, ale čím víc se škrábal, tím víc ho brouci svědili a navíc si je zaškrábal pod kůži a nemohl je odtamtud dostat. Tvář v zrcadle nyní patřila osmiletému Pavlovi. Ten skutečný se zatím svíjel na podlaze, neschopen odtrhnout oči od té hrozné podívané. “Prosím…” zašeptal zkrvavenými rty. Otočil se na sprchu, která teď měla hlavu jeho matky. Její vlasy byly šedé a oči plné slz. “Mami, pomoz mi!” prosil chlapec a tělem mu projela křeč. Hlava mlčky zavrtěla sama sebou a po tvářích jí proudem tekly slzy. “Je pozdě.” uslyšel hlas Kláry. Dívky, která si vzala život, když ji opustil a zvolil drogy.

Něco ho donutilo podívat se znovu do zrcadla. “NE!!!!” zaječel a vyrval si z hlavy chomáč vlasů. Zvedl se mu žaludek a gejzír zvratků ohodil zrcadlo, ve kterém se odrážel tříletý Pavel. “Bože, dám ti cokoliv, jenom mě nenechej umřít!” modlil se Pavel a zoufale se snažil smést ze sebe šváby. “Je pozdě!!!” skřehotala sprcha a pustila se do šíleného tance okolo Pavlova skoro nehybného těla. “Podívej se, jenom se podívej, co jsi způsobil!” zpívala a v zrcadle se za tvářičkou ročního Pavlíka objevila předčasně zastárlá matka, mrtvá Klára a konečně i současný Pavel – zničená troska v černém hábitu.

Pavel ležel na zemi se zavřenýma očima, kolem rtů měl hustou bílou pěnu a tělo se mu zmítalo ve smrtelné křeči. V zrcadle zatím Pavlíček mládl a mládl. Na několik vteřin se bytem rozlehl dětský pláč a následoval hluboký, hrdelní výkřik, při němž se mrtvé tělo prohnulo a opětovně sesunulo na zem.

Bylo ticho. Otrhané tapety s motivy květin smutně visely na stěnách. Lustr se nevesele komíhal kolem svého těžiště, v zrcadle se odráželo mrtvé tělo jednadvacetiletého Pavla. Pak se ozvala tříštivá rána a zrcadlo se rozletělo na miliony střípků po ztichlém pokoji.