Takový bordel...

TAKOVÝ BORDEL…

To není pravda. Není, nemůže být, to by neudělal, tohle, takovou věc, přece, já ho…! Panebože.

Jako opařená zmoklá slepice přibitá k zemi vahou nákupních tašek, které jí samovolně vyklouzly z prstů, když se, nic zlého netušíc, dovlekla, přichvátala, panebože, z práce domů, konečně padla, ještě nákup stihnout, oblek do čistírny, chleba, máslo, já snad omdlím, a už jsem doma, panebože, předsíň, bezva, chce hnát kuchyň, když vtom dveře do obýváku.

Panebože, panebože…

Stojí a kouká.

Kouká je mírné slovo.

Čumí, to je ono. Stojí a čumí. Pořád jí to nemůže dojít, že… Ne, to není možné, tohle by přeci…, určitě ne, vrtí hlavou.

No, ale stejně – původní bezmoc začíná ustupovat. Přichází vztek.

Ano, naštval mě, ne doslova, jsem už na jeho výstřelky zvyklá, ale zamrzelo mě to, zamrzelo mě, když jsem přišla utahaná z práce a místo zaslouženého odpočinku (s kamarádkou u kávy) jsem se musela pustit do uklízení nepořádku, který udělal, když se balil na služební cestu. Vytahané šuplíky, zotvírané skříně, směs oblečení a písemností válející se po zemi… Je nepořádný, vždycky byl, ale tohle! Takový bordel!! A to jsem si myslela, že se už napravil, že jsem jej převychovala, a zatím…

Zase zaspal, určitě, jinak to přece není možné. Jak kdybych mu neříkala, ať se nachystá večer, v klidu, všechno si zkontroluje, ale to ne, pořád dost času, dost času, místo balení rači do dvou v noci hledí na bednu. Pak to tak nemá vypadat.

PRÁSK!!

Shora uvedené citoslovce jsem použil, abych vyjádřil ženinu reakci, když tato, smířená s věčným údělem uklizečky, se odlepila od zárubně dveří vedoucích do obývacího pokoje a vydala se složit do kuchyně tašky s nákupem, kdy mimoděk nahlédla do ložnice připomínající nyní ale spíše prádelnu po výbuchu středně velké atomové bomby: všechny skříně dokořán, peřiny, matrace, oblečení, dokonce její nový bíle kvetoucí ibišek – všechno svorně na jedné hromadě na podlaze.

To už se nedalo. Sedla si na zem a rozplakala.

To trvalo asi půl hodiny.

Pak začal zvonit zvonek.

Pak zvonek zvonit přestal.

Začal kokrhat. Blbost. Místo toho se za jejími zády ozval ženský hlas: „Jano, co se stalo? Oni vás vykradli?“

Jana pokračuje v pláči.

„Ale no tak…,“ snaží se ji kamarádka utěšit. Dřepla si vedle ní na zem, hladí ji po vlasech: „To bude dobrý, uvidíš.“ Najednou si vzpomněla: „Ztratilo se něco?“ A: „Volalas už policii?“

To Janu dožralo: „Nech mě!!“ odstrčila její ruku, neschopný manžel, debilní kamarádka. „Nech mě na pokoji! Kurvo taky jedna! Chrápat s ním, to by tě bavilo-“

„Ale Jani,“ zalapala Věra překvapeně po dechu, jakou dávnou a pro ni už dávno skončenou a zapomenutou věc jí to tu připomíná, „to mi přece nemůžeš vyčítat, to jste se ještě ani neznali…“ Chtěla dodat: „To já mám být vzteklá, žes mi ho přebrala.“, ale nechala to sklouznout do krku. Rači. Jana vyskočila ze země: „Všichni jste stejní, VŠICHNI!“ Ještě „a“ stačila vyhrknout a pak se znovu zřítila na podlahu. Zásuvka, o kterou zakopla, poskočila mohutným skokem pod postel.

Byla už skoro noc, když se jim společnými silami podařilo byt uklidit. Janě stále ještě nebylo dvakrát do řeči, přesto řekla: „Děkuju, Věro.“ A po chvíli ještě: „Nezlob se, že…“
“To je dobrý,“ ujistila ji Věra rychle, napjatá, jestli znovu nezačne vytahovat její dávnou známost s jejím manželem, který ale tehdy ještě jejím manželem ani zdaleka nebyl. Nebyl jejím ničím. Nebyl a ani nemohl být, když se ještě neznali; ona má čisté svědomí.

„Dáš si kafe?“

„Já ho udělám.“

Nezačala. S rukou na čele položila svou otázku ohledně kávy, na kterou vlastně ani neměla chuť, neměla chuť na nic, nic jíst nic pít, nic dělat a tak uvítala, když se Věra nabídla, že kávu udělá sama.

„Já ho udělám,“ řekla a hned začala s přípravou.

„Prosím tě.“

Jana se sesunula na židli. Ten nepořádek už překousla, proč ale…

„Tak už na to nemysli…“ Jana zvedla hlavu. Sledovala, jak její kamarádka nezúčastněně nalévá vodu do konvice a přitom mluví něco o tom, jak něco, cosi, ať na to nemyslí.

Ona na to ale musela myslet. Proč si proboha s sebou vzal 50.000 Kč (téměř celé jejich úspory) a nač mu na semináři o regionálním rozvoji budou její zlaté šperky?

Zaplavila ji strašlivá úzkost. Tím větší, že si nedokázala vybavit, kde se to školení koná, říkal jí to, ano, ona ale – má zavolat do práce? Co když skutečně nikam nejel, co když skutečně má – ne, to ne, takovou ostudu si neudělám, někomu volat, vždyť on se ozve sám a pak se zeptám. To je ono. A pak se zeptám.

V konvici začala vřít voda. Věra ji odstavila a zalila kávu.

Co když se ale neozve?

Věra vzala hrníčky a postavila je na stůl, jeden před Janu, druhý před sebe, sedla si. Chvíli bylo ticho.

Jana začala míchat kávu. Věru tu inspirovalo, aby otevřela cukřenku a osladila si. Ještě nikdy nesladila tak pečlivě.

Chvíli obě míchaly, stále tiše, beze slov, jen lžičky kroužící po dnech šálků vydávaly slabý zvuk. Bylo 21.40. Alespoň tolik ukazovaly staré nástěnné hodiny zavěšené nade dveřmi do kuchyně. Dost pozdě; Věra opět sklonila oči ke kávě.

Byla to také káva, které začala povídat: „Tak si to tak neber, Jani, jsou daleko horší věci na světě než jeden neuklizený byt. A určitě to neudělal schválně, určitě musel zaspat, určitě, kytičku ti ale stačil nachystat, podívej, jak krásně voní…“

A vzala drobnou vázu stojící ve středu stolu a podala si ji k nosu. „Sedmikrásky,“ dodala, když vázu opět odložila. „Podívej. Přece se nesložíš kvůli pár rozházeným spodkům. Jani. Tak jsme to všechno uklidili a je to. “

A další řádky vět, jenom pořád něco říkat, hlavně ať není ticho, ticho ne, ticho nesnáším. Ať už se proboha probere a já můžu domů, to je hodin a ráno vstávat, vtom telefon…

CRRRRR!!!

„Mám to zvednout?“ ptá se Věra a už odsunuje židli dozadu, aby vstala.

Jana ukazuje leklou rybu – kašli na to, hrábne prsty otráveně do vzduchu, ještě několikrát nechá telefon zazvonit a vstane. Ve stejné chvíli telefon dozvoní. Už si chce sednout, když telefon začne znovu. Jde ho zvednout.

CRRRRRR!!!

Richardův (Janin manžel – a Věřin bývalý přítel) hlas na druhém konci drátu je nemístně živý a bezprostřední, oslovení krajně nemístné, až drzé: „Ahoj miláčku!! Tak jak sama hospodaříš!? Našlas vzkaz v kuchyni?“

„Pěkný vzkaz,“ upustí Jana ironicky, hned na to se ale rozhodne ho zbytečně nedráždit, téma úklid vynechat, říkat: „Dobře. – Ale jo. – Všechno v pohodě. – Nic, trošku hlava. – Tak pak přijeď. – Posílám pusu,“ vždyť on přijede a pak mu to vytmavím, ne, já si na hlavu srát nenechám, vážně nenechám, tak až přijede, „Ahoj…“

A už je zase sama, žádný ženský smích v pozadí Richardova hovoru slyšet nebyl a tak je snad doopravdy na služební cestě, snad ano, určitě ano, i kdyby nebyl - samotnou mě tu nechat nemusel.

Chvíli přemýšlí, co bude, tak strašlivě opuštěná, dělat, když vtom do ní div nevrazí Věra. „Ahoj!“ pozdraví ji zaplavena náhlou radostí, úplně zapomněla, že tady s ní je.

„Tak já už půjdu,“ oznámí jí Věra stručně. A odejde.

„AHOJ!!“ rozzářil se Richard, když mu po několikerém neúspěšném zvonění Jana konečně otevřela.

„Ahoj…“ špitla Jana sotva slyšitelně, aniž by o něj zavadila pohledem, a odšourala se zpět do útrob bytu.

Richard svěsil ruce připravené k obětí své ženy a nejistě vstoupil dovnitř. Janu našel v kuchyni, jak s hlavou svěšenou skoro až na prsou něco vařečkou přehrabuje v hrnci stojícím na plotně.

Chtěl jít k ní, dát jí polibek na přivítanou, ale něco ho zastavilo dva kroky od ní. Stál a díval se na ni.

„Moje zlaté šperky jsi jí dávat nemusel,“ upustila do hrnce.

„Co?“ probral se Richard ze zamyšlení.

„V ložnici máš nachystané kufry,“ míchala dál Jana.

Richard překvapeně povytáhl obočí. Víc stihnout nestačil, následovala další Janina věta: „Zbytek si povíme u rozvodu.“

Další šok.

„A vyměnila jsem zámek…“

V Richardově hlavě se překotně honily myšlenky. Něco se stalo, to věděl, něco závažného, slovo rozvod člověk neříká pro nic za nic. Nebyl si vědom ničeho, čím by se na své ženě provinil. Nejspíš jí někdo něco namluvil, něco si přečetla, jak se ale dozvědět co? Jakou otázku položit, co říct, abych ji ještě víc nepodráždil a dozvěděl se, co potřebuji? Už vím: „Něco se stalo?“

Ticho.

Ne, to nebyla ta věta, bude to muset zkusit jinak. Co třeba: „Komu vaříš ten oběd?“

Opět ticho, ale jiný druh, ticho se slovem ve vzduchu – je vidět, jak Janě balancuje na rtech, aby nakonec namáhavě vyklouzlo a po několika zatřepetáních způsobených propukajícím pláčem, přiletělo až k jeho sluchu: „Tobě…“

„Tak vidíš,“ odvážil se teď Richard blíž, „vaříš mi oběd a mám jít pryč?“

Jana vrtí hlavou.

„Tak proč mě vyháníš?“

„Já tě nevyháním,“ utírá si Jana uslzené oči, „jenom mě zamrzelo, že sis vzal všechny peníze a -“

„Jaké peníze?“ zpozorněl Richard. „Ztratily se peníze?“

„- a nic jsi mi neřekl, mohl jsi aspoň něco říct, když -“ pokračuje tvrdošíjně Jana. Richard ji neposlouchá, řítí se do obývacího pokoje. (Brumlání: Jaké peníze, co je s penězma, ztratilo se ještě něco? Kdys to zjistila? Byla tu policie? Bože!) V zásuvce pod televizí tu měli ve vrstvě prádla ukryty svoje úspory, po kterých teď není ani stopy. Vyhazuje všechno na zem, ale je to marné, ani v dalších zásuvkách, ani pod kobercem, kam úspory dávali z počátku, nic není.

„Kdy se to stalo?“ vyhrkne v kuchyni na Janu chvátaje k telefonu. Jana je ale stále ještě mimo a říká jenom: „Jestli máš nějakou jinou, tak -“

„Jakou jinou?! Co to plácáš?!“ neudrží se už Richard. „Vždyť nás vykradli!! Jsme vykradení! Rozumíš! Vykradení!! Všechno je fuč! Peníze, šperky a ty ještě -“ chtěl jí vmést, že věc neohlásila na policii, že si snad myslela, že to snad on někde zašantročil, ale pak se zadíval na její pláčem nadskakující ramena a řekl konejšivě: „Vždyť to jsou jenom peníze.“

Pohladil ji po vlasech a dodal: „Zase je vyděláme, když budeme zdraví.“

A ještě něco duchaplného chtěl říct, čím by ji (sebe ale taky) uklidnil, nic dalšího už ho ale nenapadlo a navíc se spisovateli povídka zdála být ukončená, a tak ji jenom objal – ze zadu, jak stála přitisknutá k troubě – chvíli ji podržel a pak šel volat 158.