Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Proti sobě stojí dvě armády. Vlastně nestojí ani proti sobě, každá hlídá svoje území, a žijí v míru. Každá armáda je vyzbrojena jiným druhem zbraní. Jedna je zkušenější ta druhá má větší pružnost. Není podstatné jakými zbraněmi disponují, ale ani jedna armáda by zbraní nepoužila pro ničení. Plyne čas a jednou se stane že si armády zkříží cestu. V míru se dohodnou a na cestě chvilku pobudou aby si odpočinuli. Zde dostávají obě dvě odlišné armády stejnou myšlenku. „Získám na svou stranu tu druhou mocnější armádu a budeme společně udržovat mnohem větší kus země v míru, než bychom byli schopni každý zvlášť.“ Obě dvě armády se stejným nápadem začínají pomalu ale jistě ovlivňovat po malých krůčcích jedna druhou. Paradoxní na tom je to, že ani jedna strana neví, že dělá to stejné, že přesvědčuje tu druhou stranu k sobě, rozdíl je v tom, že sobecky ta jedna přesvědčuje tu druhou stranu na svojí ale nikdy by se nenechala přemluvit na stranu té druhé. Obě dvě nezávisle na sobě do toho začínaní vkládat všechny svoje dovednosti. Každá ze stran je natolik ovlivněna tou druhou stranou, že se jim oběma zdá že přesvědčí tu druhou stranu ke své dobré věci. Pomalu utvářející se pouto jedné armády na druhé se stupňuje s dovedností obou. Armády se začínají proplétat, nebezpečně proplétat, jen aby každá ze stran dostala tu druhou na svoji stranu. Nevinné a příjemné proplétání však obě dvě strany vidí jako dočasné nezbytné jednání. A ejhle, čas pokročil. Jedna z armád přišla s prvním argumentem na přesvědčení na svou stranu. Která z armád to byla? Nevím možná to napadlo obě a učinili tak současně, každopádně obě strany byli připraveni pozvednout zbraně. Propletenec začal nabírat na obrátkách. Jedna armáda po zuby ozbrojená používající těch nejjemnějších zbraní pro přesvědčování a na druhé straně druhá armáda po zuby ozbrojená používající těch nejjemnějších zbraní pro přesvědčování. A tady obě armády nyní stojí proti sobě s odhodláním použít zbraní a s přesvědčením neublížit. Jak najít cestu zpět? Ani jedna ze stran nechce od té druhé odejít, ani jedna ze stran nechce dál zůstat a společně tábořit a přesvědčovat. Obě dvě strany jsou přesvědčeni, ale každá po svém a přitom obě dohromady. V tom tábořišti obě vystupují jako jedna, ale mimo tábořiště jsou každá za sebe. Dvě absolutně rozdílné armády teď spolu sdílí jedno tábořiště a snaží se rokovat o společných, či nespolečných cestách osudu. Pevné zákony utvářející jednu armádu jsou v protikladu se zákony, které utvářejí tu druhou. Něco nespojitelného se tady snaží spojit, ale každé po svém. Teď obě dvě armády nyní vidí tu past kterou kladli, obě navzájem se dokonale lapili, ani jedna však není svobodná, obě jsou v pasti, každá v té pasti té druhé armády. Jak z pasti uniknout? Past je pevná, tolik si na ní obě dvě stany nechali záležet, každá po svém, a dali do toho kus sebe, svého života. Obě dvě armády jsou ztraceny, nemohou najít cestu společnou, nemohou najít cestu rozloučení, o to se postarali ty pasti. Samy armády se postarali o to aby jedna neodešla od té druhé, jenže tolik se jim to teď vymstilo. Co teď s tím? Kdo udělá nějaký krok? A jaký krok, když žádný krok neexistuje? Ani jedna z armád se nikdy nevzdá té druhé a přesto nepřejde nikdy na tu druhou stranu. Ta hloubavá, ta méně zkušená armáda začne intenzivně přemýšlet, co udělat? Jak z toho utéci a příliš neporanit svými zbraněmi při vyprošťování z pasti tu druhou armádu? Obě dvě stany se pomalu dostávají ke středu problému, jak odejít neporaněni a jak odejít a neporanit? Jenže ještě jeden větší problém je zde, ono totiž nelze odejít, obě dvě armády jsou pevně svázáni tím nejlepším co je v nich. Neřešitelné dilema ve slovech a činech, ale dá se řešit, když se převede do smyšleného průběhu dějin, tam lze vyčíst řešení.
Jedna z armád nechť je hřebíkem, a jedna z armád nechť je dřevem. Argumenty a zbraně nechť jsou kladivem, které tluče hřebík do dřeva. Hřebík si myslí: Až budu ve dřevě, tak bude dřevo mé a odejdu s ním kamkoliv budu chtít a všemi prostředky zesilňuje a zrychluje tlukot kladiva. Dřevo si myslí: Až bude hřebík ve mně tak bude hřebík můj, a odejdu s ním kamkoliv budu chtít a všemi prostředky se nechává ovlivňovat hřebíkem a stupňuje tlukot a sílu kladiva. A ejhle, hřebík nikdy nechce odejít se dřevem kam chce dřevo a dřevo nikdy nechce odejít s hřebíkem, kam chce hřebík. No a kdo první ustoupí? Samozřejmě že hřebík, ale jak? Jak zničí nezničitelné kladivo, které na něj tluče? A jak se vyprostí ze dřeva? První je však jak se nenechá zarazit do dřeva až potom bude myslet, jak se ze dřeva dostane. Přemýšlí, přemýšlí, dlouho přemýšlí, dokonce se i radí ze dřevem, ale kladivo stále tluče, a nyní to oběma způsobuje bolesti, bolesti z bolestí té druhé strany. A hřebík dostane nápad. Nikdy nedopustí aby ublížil dřevu, jakkoli, ať už tím, že se nechá nadále zabíjet hlouběji a hlouběji do těla dřeva. Nemůže ublížit dřevu a tak ublíží sobě. Nejbolestnější to řešení pro hřebík. Hřebík musí přesvědčit sám sebe, že je z jiného materiálu, než z železa a že to kladivo na něj nepůsobí. A podaří se. První rány, které dopadají na hřebík jsou lehčí a mírnější, zastavují se až nakonec kladivo projde hřebíkem a hřebík tak dokonale mine. Jak bolestné to je, hřebík řve bolestí, vždyť sám změnil svou podstatu své existence není železo a přesto je hřebíkem. A teď druhá fáze, jak se dostat ze dřeva? Už se ani nedívá na to co říká dřevo, nemůže hřebík vnímat dřevo, rychle musí pryč, protože se bolest hromadí, a on už za chvilku může porušit natolik svou podstatu, že se rozletí na tisíc kousků a s ním i dřevo. Nyní přesvědčuje sám sebe, že kladivo, které dělá pořád stejné rytmické a silné údery působí směrem od dřeva a tluče tak opačným směrem. Hřebík už z posledních sil přesvědčuje sám sebe a nevidí před sebe ani za sebe, bolest mu to nedovolí. Poslední zbytky veškeré energie dává do posledních okamžiků své celé existence hřebíku. Kladivo však tluče příliš pomalu, a účinnost obráceného směru je příliš malá, spíš zanedbatelné. Hřebík už nemůže dál, je na konci svých sil a v té chvíli se zlomí, zlomí se přesně v té části, která ještě není zaražená ve dřevě. Padá k zemi a vítr a déšť si sním hraje, vysílením padá, ale padá svobodně. Konečně už neubližuje dřevu. Jeho železná podstata se už nikdy nevrátila do původního stavu, a navíc hřebíku chyběla část špičky. Špičky, která znamenala jeho odvahu. Hřebík rychle mizí z dosahu dřeva, mizíííííííííí.
A dřevo je jako zmražené, dřevo narušené hřebíkem, teda kusem hřebíku už nikdy nebude to dřevo, které bývalo. Dřevo nehnutě leží a hledí na to co se tady událo, hledí na to co si ve skrytu duše přálo, aby hřebík přestal existovat. A jak to dopadne? No oba dva jsou poraněni natolik, že se z toho nikdy nedostanou, ale mohou se s tím naučit žít.
No jo, ale která armáda je hřebíkem, a která dřevem? To ví jen oni samy, který je který.
řekla bych,že tam jaksi nejsou hranice mezi armadou 1 a armadou2,,jsou tak propleteni a nazval jsi příjemně,že neví,kdo ke komu patří,ale zároven vedí,kdo jsou armáda c1. a to samé armáda č2.i když jedna z tech armád to nemusí vedet tak jiste,,jak ta druhá.Pak bych ještě dodala,že jsi tak vyjádřil symbolicky vztah tvé přítelkyně a sebe..;-)))Ale zajisté,každý máte svou úlohu...hřebíček-dřevo-au..kdo to byl,to jen kladívko bouchlo hřebíčka do hlavičky,a násilnicky ho přitloukl k dřevu..au ..řeklo dřevo,někdo tady ve mě udělal díru..a je hned plná.Je ono to je celek..a proč z toho ven..Já to vzdávám,už nemůžu dávám ti 100 tipu..tahle je geniální.
Ano, ano, no jistě!
až mi z toho běhá mráz po zádech.
dvě armády se spojili v celek, tak jako dřevo a hřebík tvoří celek, všechno je to jen jeden celek, všechno je to jen pojednání o dvou armádách. Armáda bez války není armádou, a Válka má vždy za výsledek prohru obou armád... kdo je dřevo a kdo je hřebík? přiřaď si k jedné armádě hřebík, a nech to vše proběhnout až do konce.. a potom přiřaď hřebík té druhé armádě a zase to nech proběhnout až do konce.. je to hodně obrazotvorné, lze to různě kombinovat.. je to takový klik-klak... je to kus života a kus paradoxu.
Hřebík či dřevo .. toť otázka. Každý z nich je stejný a přitom už tak jiný. Jak lidé.. jeden ovlivní druhého a i když se rozejdou jsou poznamenáni tím druhým. Není to snad jedno kdo je kým? A řekl bych že to kým jsou nevědí ani oni sami. (nebo ony armády ?)
Písmák