Sen 8 - Tvořivá realita

Vykračuji si po mostě. Slunko je schováno kdesi za mraky, ale všude okolo je hodně světla, jakoby ty mraky to světlo rozptylovali a šířili ho všude kolem. Byl to normální zimní den. Všude kolem se třpytili hordy sněhových vloček. Bylo bezvětří, jen mráz občas štípl do ucha či do nosu. Dech z úst byl mlhou, která se ztrácela kdesi ve svěžím chladném vzduchu. Dole pod mostem byl tlustý příkrov ledu, nějaký kouzelník zapříčinil, že voda ztuhla a nechala svůj zbytek pohřbít pod neprostupnou hradbou tvrdého, křehkého, průhledného a studivého materiálu. Jak krásně se ta hladina leskla, třpyt občasných spadlých vloček jemně útočil s mrazíkem, mistrem kouzelníkem, na mysl človíčka procházejícího se po krátkém mostě přes řeku. Byl okouzlen tichem, klidem, byl zahleděn do své fantazie, do svých snů, do svého světa radosti a štěstí, a přitom jeho oči vnímaly tu čistě bílou pokrývku spící přírody. Snad náhoda, snad zjevil se sen. Snad možná nějaké kouzlo, nevím, ani já tomu nerozumím, ale zčistajasna se na druhém konci mostu zjevila postava v čistě bílých šatech. Všiml jsem si ji, byla mě něčím zvláštní, nevím jak se dá vyjádřit aktuální překvapení, když se před vámi zjeví krásná postava dívky z těch nejkrásnějších snů. Měl jsem najednou radost, nevím kde se ve mně vzala, najednou ta radost začala sílit a myšlenky se začali hrnout do mé mysli, záplava štěstí z pohledu na ladný pohyb jejích kroků. Nevšiml jsem si, zdali na mostě ještě někdo je, já měl oči jen pro bílou postavu. Ta proudící radost do mého mozku putovala rovnou od srdce, nevnímal jsem ani ten mráz, který čaroval ty nádherné obrazce na sklech okolních domů. Vločky krásně křupaly pod mým i jejím krokem. Úsměv z dálky a veliká radost z blízkosti ve mně vyvolávali pocit, že vidím postavu z rajské zahrady snů. Snad zjevení říkal jsem si, ale moje smysli si stejně dělali co chtěli. Možná to byla ta radost, ale především to byla ta mladá osobnost, štíhlá postava v bílém sněhovém obleku, milý úsměv v obličeji, růžová líčka, hnědé delší vlasy… Přestal jsem vnímat čas, čas proudil do mě, pohlcoval jsem realitu, hltal očima svou vysněnou krásu. Jak je to vůbec možné o něčem snít a potom to vidět na vlastní oči. Jak je možné, že realita je podobná snům? Ať je to jak chce, já jsem za tuhle tvořivou realitu neskutečně vděčen. Srdce se mě rozbušilo, krev proudila stejně rychle jako myšlenky, pohled byl strnulý, vnímání jsem měl zúžené a přesto jsem vnímal celý svět a jeho krásu, a – a také její krásu. Pár metrů přede mnou byla dívka, kterou jsem viděl jen ve svých snech, byla natolik živá, byla – ne ona je mojí veškerou úctou, dokonalostí, snem. Možná je to kus mě, protože je toliko chápavá. Možná má ve své osobnosti tolik mých splněných přání, že i pohled na ní je natolik nádherný, že moje mysl chce opustit tělo a vyletět naproti a cítit veškerou její realitu. Jsem těsně u ní, já poklonil se kráse její, oči klaním dolů s ohromnou úctou k něčemu, co je pro mě naprosto a vysoce božské. V tom okamžiku jsem se bál jí dotknout, aby se snad nerozplynula, tolik pro mě znamenala její realita. Už to že se na mě dívá, že snad cítí tu mou radost, to štěstí, které způsobuje její osobnost je pro mě vším co cítím a co chci cítit věčně a nikdy se toho nenabažím. A to nejenom pro její zvláštní okouzlující krásu v bílých šatech, ale i pro její velice ušlechtilou mysl. Nezazněla hláska, přesto jsem věděl jaká ona je, jaké má vlastnosti její osobnost, jaká nádherná kouzla jsou ukryta v jejím srdci a jak nádherně dovede těch kouzel využít pro radost všech okolo ní, a především to, že si jedno jediné kouzlo nechávala pro mě, stejně jako já pro ni. Měl jsem ho ukryté hluboko v srdci a jen ona k němu má klíč. Byla si toho vědoma, protože já jediný měl klíč k jejímu srdci. Ten klíč probudil dřímající přenádhernou emoci, ryzí cit, pravý a věčný cit dvou srdcí a dvou myslí spojených pro věčnou realitu sdílení radosti a jediného štěstí, které si dnes přálo naplnit všechny mysli světa, aby poznali co je to radost z života a z přijímání darů času pro nás určených. Promluvila svou myslí a v mé mysli se objevila sladká myšlenka, radostná myšlenka, která nepatřila mě, ale patřila jí. Ta myšlenka byla tak vstřícná, osobitá a jemná, čistá a zářila nádherným bílím světlem, byla plná její osobnosti, byla plná jejího kouzla, krásně voněla.. já nevím, ale tohle jsem ještě nikdy nepocítil, byl to.. Ne.. Je to příval neskutečných radostí, spojení citů, výraz myšlenky. V té jediné myšlence je vyjádřeno mnoho, radost z toho že mě vidí, a také tam bylo krom jiného nádherného i výraz toho, že zde přede mnou k mým nohám pokládá své srdce, které je nyní otevřeno jen pro mě. Ohromilo mě to, já pohlédl jsem na ní, stále jsem byl však klečící u jejích nohou. Co jsem zahlédl v jejích očí ve mně vyvolalo další záplavu radostí a štěstí z její reality. Já otevřel jsem srdce… Tu hle z mé hrudi vylétl pramének světla, otvírala se nová realita, já kouzlil pro ní. Z mého srdce vylétlo modré z nebe a jako závoj se jí přehouplo okolo ramen. Otevřel jsem svoje srdce víc, a vidím v jejích očích rostoucí radost, já cítil v jejím srdci i v její mysli, že jí vyvolávám stejný příliv radosti, jako ona mě. Z mého srdce začala spolu s paprsky i vyzařovat energie života. Tam za ní se utvářel pohled, byl tam záchvěv zelené barvy a sluneční paprsky spolu s nádhernou vůní louky já pouštěl přímo do její mysli a jejího srdce. Tam za tou vůní již na pokraji mého srdce které se otvíralo pro ni, tam byla moje realita krásné louky, přírody které pro mě bylo vším, já jí nyní daroval sebe i s tou loukou. Co se však dělo potom já vůbec nepředpokládal ani v hlubokých a krásných tvořivých snech. Začal jsem cítit, cítit její dotek, a to nejenom dotek celé její mysli, nejen celého srdce, ale dotek celé její reality, jejího těla. Ona začala splývat se mnou. Její ruce se vnořili s nádherným pocitem štěstí do mých rukou. Začala tvořit realitu nás obou a slučovala jí do jedné. Přestože ona stála stále přede mnou v bílém zahalená v modrém z nebe a já byl stále u jejích nohou , já cítím její realitu ve mě. Něco více jak dotyk, dotyk hřeje a působí na nervovou soustavu, ale tohle působilo nejen na nervovou soustavu, ale na celé moje já, mou duši, moje city, emocionální vnímání, působilo to na moji realitu a ty dvě naše reality se začínali slučovat při vzniku neskonale překrásných a nádherně omamných rozkoší a pocitů. Lidská mysl snad není schopná tohle vnímat, ale já to vnímám celou svou realitou. Vklouzávala do mne, do mého srdce, do mé nádherné louky. Pár vteřin, ale mě to připadalo jako věčnost, tak dlouho já vnímal tu krásu při přetváření reality. Realita se změnila, já vnímal své já mezi nádhernými květy a překrásnou vůní louky. Nad hlavou svítilo sluníčko, bože, jak krásně dovedlo vše rozjásat, jak krásně dovede sluníčko hladit po mém obličeji, krásné teplíčko, pocit nádhery. Tam vysoko na azurové obloze bylo pár beránků mráčků, a také kdesi mistr drozd, odtamtud zpíval celému kraji nádhernou zamilovanou píseň louky. V trávě za zvuků lučních koníků a za bzukotu včeliček, které přelétávali z květu na květ sbírajíc čarovný nektar květů louky, bylo moje já ležící a vnímající. Já si sebe uvědomil právě uprostřed mé nádherné louky, tam za loukou lesík, za ním pole rudého vlčího maku, a vedle něho nádherné jezero. Za mnou bylo slyšet potůček a jeho šplouchající hudbu, bublání z radosti a štěstí nad životem v této realitě nádhery. Já uvědom si sebe, jsem však vnímal realitu dvou. Vedle mě byla krásná bílá postava dívky, držela mě za ruku - drží mě za ruku, já cítím její nádherný dotek, jak jemně mě svírá a jak mě hladí palcem, jak si mě váží a jak si vážím já jí. Já se rozprostíral v ní a ona ve mně. Ta radost ve mně byla od ní, darovali jsme si jí navzájem, ta radost byla kouzlem, které dovedlo vykonat cokoliv pro toho druhého. Proto já použil svého kouzla srdce a mohl tak s neskutečnou radostí jí ukázat svět mého srdce, svět vonící louky a barevnosti lučních kvítků, omamnosti květu vlčího a realitu své osobnosti. To vše pro ní a s neskutečnou radostí a vděčností, která přicházela od ní. Uvědomil jsem si svoji lehkost a oba jsme se najednou vznášeli nad květinami. Já ji držel za ruku, tak čarovný dotek jsem ještě nikdy necítil. Byl jsem nesmírně vděčný za tuto realitu nás dvou. Ten její krásný úsměv a radost v její mysli byl důkazem, že jsem našel věčnou dokonalost mého srdce, skvost pro tuto louku a nesmírnou úctu, radost, štěstí pro mě. Ukazuji jí každý květ, sdílíme každou vůni, každý zvuk zamilované písně louky, všechno chce vnímat se mnou a já chci všechnu tu radost darovat jí. Vždyť ona je jediným smyslem mé reality a mého života, můj cíl je její život naplnit neskutečnou radostí, která je nezničitelná a nikdy nekončící. Ukazuji jí i květ divoké růže, ukazuji jí to pole rudého vlčího máčku, okazuji ji i svoje jezero u kterého jsem již mnoho nocí za svitu měsíce a hvězd odpočíval, ukazuji ji všechno co chce vidět, a ona chce spolu se mnou sdílet tu mou realitu louky právě proto, že to chci i já. Může být snad něco lepšího a dokonalejšího? Ano může, já objal jí a cítil jsem tu její radost přímo svým tělem. Vylétli jsme vysoko až k mrakům, letěli jsme jejich mlhou až k obzoru. Necítil jsem závrať s ní jsem cítil jen radost a dokonalé štěstí. Její kouzlo darované mě. Letěli jsme nad zasněženými vrcholy hor, kde slunko ty zasněžené štíty olizovalo svými paprsky jako když dítě líže zmrzlinu. Letěli jsme nad lesem, v údolí nad řekou, nad nekonečným mořem, nad městem, nad zasněženým mostem, stále jsme se objímali a přitom vnímali veškerou tu nádheru kolem. Může být snad ještě něco krásnějšího a dokonalejšího než vnímat mysl a srdce někoho tak jako svoje srdce a mysl? Může člověk vnímat větších stupínků radostí a společného štěstí? Ano. Může. Ale to už vysoce překračuje moje možnosti zachytit jen nepatrný kousíček svými slovy. Každopádně mohu říci, že tam stále budu figurovat já a stále moje louka, mé srdce, moje mysl, můj sen, má realita, moje dívka v bílém, drozd se svou písní, vlčí květy, hladící sluníčko a jeho paprsky, hvězdy a měsíc, přírodní barvy duhy ve květech louky a jejich nádherná vůně….

---