Daidalos - 2. část - kouzla

   Záblesky pochodní si pohazovaly jejich stíny po kamenných zdech, až z toho byly celé potrhané. Možná už byly i plné modřin, naštěstí jen stínových.

   "Nechceš si to přece jen rozmyslet?" šeptal Daidalos, "Vždyť je to proti přírodě!"

   "Proti přírodě? Co ty o tom můžeš vědět?" vyjela Pasifaé, "všichni se zaklínáte přírodou, když je vám něco proti srsti, ale jakmile se to hodí, hned koukáte, jak ji převézt. Mimochodem, tak mě teď napadá: kdopak to nechal otroky sbírat ty nejkvalitnější ptačí pera? Kdo si to poslal pro soudek rethimnonského vosku? Copak to asi vymýšlí náš velký mechanik?"

   "Jen takový malý pokus, nic zvláštního."

   "Aha. Takže se smiř s tím, že já taky plánuji určitý pokus. Jasné?"

   Daidalos se neklidně rozhlížel po útržcích tmy, které rozčilený hlas královny rozvířil kolem.

   "Myslím to dobře," řekl tiše, "mám obavy, pochop."

   Pasifaé přimhouřila oči. Daidalos měl najednou v ústech pocit, jako by nějakou dobu cucal železný hrot šípu.

   "Ne," řekla, "ty budeš muset pár věcí pochopit."

   Daidalos se pokusil polknout, ale ukázalo se, že tento úkon je mnohem namáhavější, než by se zdálo.

   "Tak za prvé: jsem dcera Hélia. Toho Hélia, na jehož vůz se ani nedokážeš podívat, abys neslzel. Znám tajemství světla. Všechna. Ty ani nevíš, co je to světlo, hlupáku. Myslíš si, že jsou to ty milé paprsky, které zahánějí noc a nosí den, co?"

   Daidalos jemně pokývl. Bál se, co bude následovat.

   "TOHLE je světlo!" vykřikla Pasifaé a napřáhla ruce. Prudký zářivý výbuch narazil do zdi a stočil se do několika blyštivých provazů, které se s jiskřením zaryly do země. V kamenech zůstaly hluboké ožehnuté rýhy.

   Jednou nad nimi budou učenci marně dumat, napadlo Daidala i přes záclonu strachu.  

   "Tak to je světlo. A nepřej si vědět, co s ním umím," řekla Pasifaé.

   "Ne," vrtěl hlavou Daidalos.

   "Dokáži z něho udělat tvory tak odporné, že nahlédneš do komnat šílenství, až k tobě přilezou."

   "Věřím," šeptal Daidalos, "věřím ti, paní."

   "Dobře. Za druhé: znáš proslulou čarodějnici Kirké?"

   "Ano, slyšel jsem o ní."

   "To je má sestra, řezbáři. Máme stejné nadání. Obě. Ale já nejsem tak shovívavá jako ona. Já ne."

   Daidalos přemýšlel nad svým příspěvkem do další diskuse a mlčení vyhodnotil jako ideální variantu.

   "Umím udělat z tvých střev nesnášenlivé hady," syčela Pasifaé a pohlédla na Daidalovo břicho, které se v tu chvíli začalo vlnit.

   "Cítíš je? Svíjejí se? Snaží se uškrtit jeden druhého?"

    Daidalos klesl na kolena.

   "Možná se už některý zakousl do svého druha?" smála se Pasifaé a mávla rukou.

   Daidalos se svalil, úlevně vyhekl a zhluboka dýchal.

   "Umím mnohé věci," řekla královna, "a leckteré z nich by se ti vůbec nelíbily. Takže zítra připravíš zařízení, o kterém jsme mluvili. Sejdeme se odpoledne u Gortyny."

   Udělala prudké gesto a pochodně zhasly.

   Daidalos slyšel její vzdalující se kroky. Zůstal ještě chvilku ležet na podlaze, ačkoliv cítil, jak se mu vlhká tma zakusuje do kotníků.

   "Ano, královno," šeptal, "splním ti tvé přání. Rád."