Zahrádka

Jsem moc unavený, klíží se mě očka. Je to takový nepříjemný pocit, ale já musím ještě vydržet. Musím. Musím ještě pracovat a neusnout, když usnu tak už to nikdy nedodělám. Teď jsem mrkl, víčka se sklouzla po očnicích a jsou tolik těžká, když je mám zvednout, jak nějaké závaží je táhne dolů ta únava. Prý pomáhá se zhluboka nadýchnout. Uf, až mě z toho přejel mráz po zádech. Je to trochu lepší, tak a můžu se věnovat dál práci. Copak to tu máme, bliká na mě monitor. Mrká na mě, usmívá se, a nic neříká. Jééé ona ta mrkající obrazovka něco ukazuje. Láká mě to tam skočit, nevím proč to, ale jako by mě obrazovka vysávala z této reality..... Obraz se změnil. Kráčím si po ulici, takovou normální chůzí. Je to zvláštní ulice, taková tajemná, ale Tichá a příjemná. Občas potkám nějakou babičku, či nějaké rozpustilé dítko, které kamsi běží a prozpěvuje si. Je to příjemné. A tak si tak kráčím a sleduji co se děje kolem. Vítr mě hladí po mých vlasech, což je od něj více než milé a příjemné. Pěkně se opírá do mé tváře a jemně, ale vytrvale vyfoukává všední starosti. Ale je to zvláštní vítr, nějak příjemně mě teď zavoněl pod nosem. Copak to je? Odkud ta vůně je? Tady na ulici je po levé straně veliká zeď a na druhé straně chodníku jsou jen vysoké a statné javory, ale ty nekvetou. Hmm. Že by to vonící bylo za tou pevnou a vysokou zdí? Zrovna tady nikdo nejde, tak se mrknu skulinkou mezi kameny, třeba nějakou skulinku najdu. Kdepak, ta zeď je masivní a pevná, není v ní žádné skulinky. Tak co teď? A opět mě větřík přinesl tu krásnou vůni jara. Něco tam kvete, to vím určitě, a já chci vědět co, takovou vůni jsem dlouho necítil. No nic, pokusím se tu vysokou hradbu zdiva obejít, třeba někde najdu, něco jako bránu či vchod. Tak si vykračuji, krok za krokem, občasné paprsky sluníčka mě padnou do oka, či za krk a zahřejí. Větřík stále přináší tu libou vůni květů. Ach, to je velice zvláštní vůně, něco mě to připomíná, ale nevím co. Taková sladká vůně. Škoda že nemám křídla jako ten drozd zpívající někde v korunách statných javorů. Hele motýl si tu zeď krásně a ladně přeletěl, ale já jeho křídla nemám. Ohlížím se, najednou je ulice prázdná, a tak se natáhnu a přichytnu se kamene ve zdi a přitáhnu se. Už už bych viděl trochu co je to tam za tou zdí, ale je příliš vysoká. Hmm asi to bude zahrada, usoudil jsem a seskočil zpět. To mě opravdu láká. Tak jdu dál a stále přemýšlím nad tou libou vůní, co mě okouzluje natolik že se srdíčko rozbušilo. Vykračuji si dlouho, ulice se stáčí a pořád nenacházím konce té zdi, ani začátku, ani žádné brány či vstupu. To je ale záhada, a ani tu teď nikdo nejde, že bych se optal. No nic, tak kráčím směle dál ovlivňován tou vůní, která mě začíná úplně omamovat. A hle, tu se po dlouhých minutách chůze objevuje jakási brána. Jsou na ní mříže, ale skrze ní je vidět dál. To je ale nádhera. Měl jsem pravdu, je to zahrada. Je to velká zahrada, hodně kvetoucích keřů, mnoho záhonů s přenádhernou paletou květů a čarokrásných rostlinek, poupátek a všemu tomu vévodí aleje růžových keříků, které jsou kolem cestiček z písku. Tak tohle si nemohu nechat ujít, ta vůně je čím dál působivější na mou mysl, a ten pohled skrz zamčené a zavřené dvířka je i tak naprosto úchvatný. Beru za kliku, ale je zamčeno. Ach jo, tak se znovu přitisknu k té mříži a očkem pozoruji každý kvítek. Motýlci si tam hrají mezi sebou na honěnou. Včelky si pobzukují a ochutnávají sladký nektar, tu z tohohle kvítku, a potom zase z jiného. Luční koníci si cvrkají na trávníku a uprostřed v malém jezírku, kde rostou a kvetou lekníny je snad i jakýsi vodotrysk. Já tam chci, chci se dotknout a přivonět ke každému kvítku, chci si sednout na lavičku a za šumění vodotrysku a cákání vody, když se v ní myjí ptáčci, se chci nechat prostupovat tou všudypřítomnou vůní nepřeberných palet barevných květů této divukrásné zahrady kouzel. Mé přání je pro mě víc než cokoliv co je před tou zdí, na ulici. Prostě nic jiného nechci vnímat, teď a ani snad potom. Chtěl bych si lehnout na čerstvě střižený trávník a pozorovat lučního koníka, jak hopsá a cvrká, jak mravenečci snášejí kousky jehličí z nedalekého velkého stříbrného smrku, snášejí i drobná semínka a kamínky kamsi. Mají už vyšlapané takové malé cestičky a vypadá to jako žíly a tepny ve kterých místo mravenečků koluje síla té zahrady. Uprostřed to křišťálové jezírko s chladivou a průzračnou modrou vodou s lekníny na hladině znázorňuje jakési srdíčko té zahrady a vodotrysk je známkou toho, že to srdíčko žije a že jásá. Voda stříká vysoko a když se obrací dolů na hladinu tak se tříští na jemné kapénky, které bere rozpustilý větřík a unáší je v dál, a právě v té chvíli se mezi kapičkami lomí světlo sluníčka a vzniká duha. Vzduch se nasycuje tou duhou a křišťálovou vodou, osvěžuje se, a váže tak na sebe vůni každého květu tulipánů v různých odstínech, chryzantém, gladiol, lilií, pivoňek, různých okrasných zvonků, petrklíčů, kvetoucích stromů a keříků a také těch všudypřítomných keřů růží v překrásných odstínech varvy duhy či pastelek.... to už je na mě příliš, chci se dotýkat těch nádherných květů, chci si přivonět a nestát tady venku, kde téměř není co cítit. Ale jak dál? Rozhlížím se kolem, nikdo nikde, a já cítím tu radost, která se valí s jedinou myšlenkou, přeskočit. Ale to nemůžu přeci udělat, nejsem ten kdo by lezl do zahrad, jenž jsou zamčené a nepřístupné z venčí. Ale když je uvnitř dokonalý ráj mých myšlenek, jenž dovedou rozjásat mou mysl a srdíčko, dovedou okouzlit mé čichové a zrakové smysly... není jiného východiska. Skočím asi.... ne asi, ale určitě...ještě naposledy se ohlížím a skutečně nikdo nikde. Nadýchnu se a zavřu očka a myslím na tu krásu, až budu uvnitř, jak se budu rozplývat tou nádherou, co mě bude obklopovat, bude všude kolem, bude tam všechno co mám rád, a tak položím ruce na dvířka, a chci se opřít abych přelezl, ale než jsem stačil cokoliv udělat, dvířka se otevřela. Sama se lehce otevřela, stál jsem jako omráčen, před chvilkou byla ještě pevně zavřena. Snad nějaké kouzlo? Ale dlouho nad tím nepřemýšlím, protože jediné co mě teď zajímá je ten přenádherný kousek udržované přírody, ten božský ráj, ten růžový háj. Všude milé květy, jako všechny světy dohromady. Kráčím kolem rozkvétajících rododendronů s velkými chomáčky červených býlích květů s příjemnou vůní, kráčím po písčité žluté cestičce a ani si nevšímám že za mnou je již dávno ta brána zavřená. Míjím také bílo-žluté květy Růže z Jerycha. Břečtan obrostl veškeré zdivo zevnitř kouzelné zahrady, takže není poznat, že ta zahrada někde začíná, je to prostě přírodní koutek ve kterém jsem se začal rozplývat radostí a štěstí ze života, z těch příjemných a krásných pocitů, které mě totálně prostupovaly..........Jen jsem si uvědomil ještě jakousi říkanku, či verše, které jsem viděl tak zřetelně, když jsem vcházel do zahrady. Bylo to vytesáno do žulové desky a upevněno při pravé straně brány. Poutníče jenž vstupuješ, Ve svém srdci radost vzbuzuješ. Přivoň si ke každému květu, A potom ztratíš se tomuto světu. Brána se Ti otevře, A za Tebou se sama zavře, To když uvědomíš si Rozhodnutí, Tomu není žádné vyhnutí. Co přeješ si se Ti splní, Stejně tak jako Tvé vlasy se Ti vlní, Je to zahrádka kouzel mocných Je plná květů skvostných. Když oceníš i drobnost, A uvědomíš si tu rovnost. Můžeš vnímat květy v tomto ráji A budeš věčně šťasten v tomto kraji. Tak stane se A nebo sen rozplyne se. Je to sen? Jen jeden ospalý to den? Nadýchni se Uvidíš. Když vůni květů ucítíš.

---