Povídání s Andělem

“Ahoj,” ozvalo se z ničeho nic z křesla naproti mně. Zamrazilo mě přitom, protože byla tma a já věděl, že jsem v pokoji sám. Neodpovídal jsem.

“Proč neodpovídáš?” Ozvalo se znovu.

“Kdo jsi a co tu děláš?” Odpověděl jsem a v hlase mi bylo cítit všechny možné emoce od strachu a překvapení po zlost, že si mě někdo dovolí vyrušit z přemýšlení.

“Ty jsi ale nezdvořilý. Ani pozdravit neumíš.”

“Promiň, ahoj.”

“Vidíš, že ti to jde.”

Hlas toho neznámého naproti byl tak uklidňující, že veškeré mé obavy, úlek a já nevím co ještě zmizely.

“Odpovíš mi, kdo jsi?”

“Odpovím. Nevím jak ti to vysvětlit. Jsem v podstatě tvůj strážný anděl.”

“Anděl?”

“Ne doslova anděl, ale něco takového.”

“A co tu děláš?”

“Přišel jsem si s tebou promluvit. Potřebuješ to přece, ne?”

“Potřebuji?” Odmlčel jsem se na malý okamžik. “Asi ano. Asi to potřebuji.”

“Tak začni,” pobídl mě hlas toho neznámého.

“Nevím jak.”

“Dobrá. Zkusím to já. Možná se rozpovídáš sám.” Udělal malou pauzu. Dlouhou akorát tak na malé nadechnutí pro otázku. Osobní otázku, která má donutit druhého, aby otevřel brány do svého nitra.

“Proč tě bolí, že ji nemůžeš mít? Proč tě bolí, že ti nabídla “jenom” něco tak zdánlivě obyčejného jako je přátelství.”

“Proč?” Ticho. Otočil jsem hlavu stranou a zavřel jsem oči, abych potlačil slzy, které se mi chystali vyrazit z očí.

“Protože je taková jaká je. Protože je to nespoutaný živel, který kolem sebe srší energií, kterou nabíjí ty druhé. Protože, když něco řeknu, vím jak odpoví a co přitom cítí. Že má stejné sny a představy o životě jako já.”

“Tak to je přece skvělé, že máš takového člověka.”

“Je. Já vím. Ale přesto přece mě to bolí.”

“A myslíš si, že ještě někdy druhého takového člověka najdeš?”

“Myslím, že druhý takový neexistuje.”

“A myslíš si, že kdyby se stala tvojí láskou, tak takové člověka ztratíš?”

“Nevím.” Odmlčel jsem se a žádná další otázka od tajemného hlasu nepřicházela. Jakoby věděl, že budu chtít něco dodat. A měl pravdu. Vždyť je to, jak říkal, můj strážný anděl, který o mně ví vše. “Ne. Vím to. Vím, že by jsme si časem asi nikdy nerozuměli tak, jako před tím.”

“Tak co ti vadí.”

“Nic.” Opět chvíle ticha. “Jen zjišťuji, že byla v mém srdci přece jen více uložená v přihrádce Láska, než v přihrádce Přátelství. A to, že jí musím dát “jen” do přihrádky Přátelství mě moc bolí a přitom těší zároveň.” A hned jsem dodal. “Víš anděli, přátelství je pro mě moc cenné. Nemám moc přátel. Myslím těch opravdových, kteří by pro tebe dýchali a dali třeba i život. Možná se ti zdám divný na současnou dobu, kdy se vše točí kolem sexu a cit jde přitom stranou, ale já bych se tak moc toužil zamilovat. Vědět, že ten druhý dýchá pro mě a ten druhý ví, že já pro něj. Ale vždy, když najdu někoho podobného, tak se strašně moc bojím, že to porozumění ztratím.”

“A myslíš si, že ona necítí totéž?”

“Cítí a určitě prochází stejným bojem ve svém nitru jako já. A vím, že je to pro ni stejně těžké, jako pro mě. Oba dva se nebojíme ani tak situace, že by nám to nevyšlo. To se přece stává. Jde jen o tom, jak se to stane. Ale že by jsme nemohli žít spolu ani bez sebe. To by bylo asi to nejhorší řešení našeho vztahu.”

“No vidíš. Když to víš, tak jí přece vezmi všemi deseti jako nejlepšího přítele co máš.”

“Však já to tak vezmu. Jen je mi líto, že mi zase láska unikla mezi prsty jako jemný písek, který se marně snažím udržet v dlani.”

“A znáš někoho, kdo by o tebe stál. Ne jako o přítele, ale jako svou lásku?”

“Asi znám.”

“Tak na co čekáš. Jdi a vezmi jí za ruku. Vtiskni jí na rty polibek a zkus to s ní.”

Najednou jsem měl pocit, že jsem v pokoji opět sám.

“Anděli!” Řekl jsem směrem k tmavému křeslu, ale už se nic neozvalo. Žádný tajemný hlas. Prostě nic. Byl jsem tu sám. Se svými myšlenkami, ale už o mnoho klidnější.