Že by láska?

 

Když sem Tě poprvé uviděl vejít k nám do třídy a rozhlížet se kam si

 

sedneš, moc sem si přál, aby to bylo vedle mě. Začala si se blížit k

 

mé lavici.Tep byl rychlejší a rychlejší. Klepající se nohy mi

 

zabraňovali  udržet si nenucený výraz a moč. V duchu mi prolítla

 

myšlenka:" jestli to vyjde a ona vedle mě zadřepne, tak si sundám

 

kalhoty a ukážu jí rozbitý koleno z fotbalu a krev co docela dost hnusně

 

prosakovala skrz obvaz. To by mohlo na ni udělat dojem,

 

nesmrtelného obránce a bojovníka." Bohužel jsi kolem mě jen houpla

 

zadkem a sedla si vedle Horáčka,hajzla, kterej vyhodil jazyk z huby a

 

poslintal si sešit do matiky. Celý školní rok sem se snažil zaujmout

 

Tvoji pozornost: když jsme šli na oběd ve dvojicích-podkopával jsem

 

Ti nohy.O přestávce  po Tobě  flusal verzatilkou pomerančovou kůru

 

a schovával Ti učebnice a psací potřeby.A Ty? Pořád nic.Jen si mě

 

vždycka flákla přes držku a tím to haslo. A když nezabral ani  "židelní"

 

rýsováček , začal sem přemýšlet o sebevraždě. Pak mě napadla

 

spásná myšlenka a poslední šance: NAPÍŠU TI DOPIS!!!

 

No a tímto dopisem Ti vlastně chci říct, že Tě MILUJU.

 

 

 

Navždy Tvůj Véna.

---