Hra s černými figurkami

Na začátku chtěl prostě zkusit, jak věci fungují. Studoval 1. ročník odborné fyziky a plánoval si zvolit specializaci Teoretická fyzika a astrofyzika. Byl odmalička studijní typ, takže mu šla škola lehce a zbývalo mu ještě mnoho volného času. Když v roce 1998 nastupoval na fakultu, poprvé se setkal s Internetem a s operačním systémem Unix, který využívaly fakultní servry. Jako všichni studenti získal účet na Monocerovi - hlavním serveru katedry fyziky a také poprvé slyšel slovo hacker.

O Unixu nevěděl nic a o to větší to pro něj byla výzva. Programování měli v prváku povinné a v 2. semestru si navíc zapsal „Úvod do Unixu a Internetu“. Tady se ale naučil jen základní příkazy Unixu a vyslechl pár mlhavých legend o tom, jak obejít bespečnostní opatření. Daleko zajímavější materiály se daly najít na Internetu. Jejich problémem bylo, že popisovaly pouze aktivity po získání účtu. Přesněji řečeno bylo tu popsáno i jak získat účet na cizím serveru, ale většina metod byla nepoužitelná. Hádání hesel z příkazové řádky nebo pokus o přístup přes anonymní FTP server by možná vyšel před 5-ti lety, ale dnes to ani nestálo za pokus (přesto to Tomáš pár hodin zkoušel). Odchytit hesla, procházející nekódovaná přes ethernetový kabel byla elegantní metoda, ale jen pokud máte v dané síti přístup k ethernetové kartě, což Tomáš samozřejmě neměl. Hádání hesel přes port pro příjem pošty (POP3 port) zase vyžadovalo výchozí účet a použití svého fakultního účtu se Tomášovi zdálo příliš riskantní, stejně jako zkoušení bugů, popsaných na Internetu.

Problémy s přístupem k účtům Tomášovi komplikovaly život, dokud ho nenapadlo relativně nenáročné řešení: Nainstalovat na 1 z počítačů, odkud se logovali jeho kolegové, program, který ukládal znaky, zadané na klávesnici, do souboru. Na Internetu si zjistil, že takovéto programy se nazývají keyloggery, pár jich vyzkoušel a nejlepší z nich nainstaloval ve škole. Když poprvé vybíral soubor s uloženými znaky, byl pěkně nervózní. U vedlejšího počítače seděl nějaký diplomant, tvářil se znechuceně, že k počítačům pouští i ucha z prváku a měl neustále tendenci sledovat, co Tomáš právě dělá. Tomáš si roztřesenými prsty přehrál soubor na disketu. Nikdy v životě nezkoušel nic ukrást, ani ve škole neopisoval (nikdy nevěřil, že spolužáci umí látku lépe než on) a tak teprve teď zjistil, že v žádném případě není chladnokrevný typ. Tahle část hackerování se mu vůbec nelíbila. Rychle sbalil disketu a vymizel z učebny. Doma si na svém počítači prošel soubor a zjistil, že se má hesla ke 14-ti účtům na Monocerovi a 1 účtu na Elanor, serveru odborné biologie. Druhý den ráno (kolem 7. bývala počítačová učebna prázdná) si přišel zkusit nové účty. Než to udělal, nalogoval se jen tak pokusně na svůj účet a pomocí příkazu lastlog si zjistil, kdo byl ten namyšlený kolega ze včerejška. Nějaký Dan Weisser, login weis. „Tak se mi to líbí", usmál se Tomáš, protože Weisserovo heslo měl také (a hodlal ho využít). Odlogoval se a hned si heslo vyzkoušel. Neustále pokukoval ke dveřím, jestli někdo nejde. Ale vzduch byl čistý. Nalogoval se na Elanor a prošel si adresáře, ve kterých by mohla být zajímavá data. V adresáři /etc našel kopii souboru shadow, který obsahoval zakódovaná hesla. Soubor shadow měl sice nastavena přístupová práva tak, aby se nedal číst, ale jeho kopie byla volně přístupná. „Jak mohou nechat ten soubor jen tak nechráněný?", divil se Tomáš. Ale byl rok 1999 a server Elanor spravovali lidé, kteří měli hluboké znalosti biologie a jen velmi malé povědomí o Unixu. Stáhl si soubor FTP-kem na disketu, aby si doma mohl zkusit použít program na hádání hesel. Když odcházel od počítače, neustále se rozhlížel a na chodbě se musel hlídat, aby šel pomalu a klidně. Stále nedokázal pochopit, proč to bylo tak snadné a proč mu to tak lehce prošlo. Ale 1 věc věděl jistě: Bude s tím pokračovat...

Konec první části, pokračování příště.