Před bránou 2

Před bránou 2

Dveře se otevřely a za nimi se tyčila ohromná zlatá brána. Ještě chvíli čekal a pak se otevřela i ta.

Záře ho téměř oslepila. Zastínil si paží oči a opatrně vstoupil. Předpokládal, že jde o další zkoušku. Avšak jeho domněnka, že půjde tímto strašlivým světlem několik dní, se stala překvapivě mylnou.

Asi po třičtvrtě hodině se před ním vynořil kancelářský stůl.

“Dobrý den,” usmála se dívka, která seděla za ním.

“Dobrý den, eehm…” odpověděl téměř pohotově a chystal se představit.

“Vašut,” předstihla ho opět dívka hledíc do svých poznámek.

“Ano,” usmál se také.

“Posaďte se prosím támhle,” vzhlédla k němu dívka s úsměvem a ukázala do záře směrem za něj.

“Děkuji,” pravil a vydal se tím směrem. Doufal, že to najde brzy.

Po pěti minutách pochodu opravdu zakopl o hranu pohodlného divanu. Usedl.

Netušil, kdy přijde na řadu. Doufal, že hned, že zde v okolí už nejsou žádné jiné gauče. Bál se vykřiknout. Marně se snažil prohlédnout záři. Dál než na krok neviděl.

Trochu se uklidnil. Gauč na kterém seděl byl ze zvláštního materiálu. Nebyla to kůže – symbol luxusu, který by zde očekával. Byla to až neuvěřitelně kvalitní koženka, jež kůži imitovala tak věrohodně, že na okamžik zaváhal i on.

Napětí z něho postupujícím časem spadalo. Napadlo ho, že by přece jenom mohl zjistit, jestli je tu sám.

Vstal a vykročil: “Haló!”

“Co je?”

Ozvalo se tak rychle, že s sebou překvapením trhnul. Na okamžik nebyl schopen reagovat. Hlas nebyl vzdálený.

“Kdo jste?” pronesl již tišeji.

“Cože?” zakřičel hlas.

“Ptal jsem se, kdo jste.”

“Co jste říkal?”

“Kdo jste?” zahromoval.

“Zbiňák,” zakřičel hlas, “kdo vy?”

“Vašut,”

“Těší mě.”

V záři se na okamžik rozhostilo ticho.

“Jak už jste tady dlouho?” pravil po chvíli Vašut.

“Asi půl dne. Nemáte něco k jídlu?”

“Bohužel nemám.”

“Jo, nevadí,” pravil hlas rezignovaně.

Chtěl se zeptat, proč tu je, ale kdesi v záři se ozvalo otevření dveří. Čekal, jestli se ozve jeho jméno. Ale neozývalo se nic. Ještě chvilku váhal a pak rychlým krokem vyrazil tím směrem.

Měl štěstí – za okamžik narazil na otevřené dveře. Vstoupil do nich. Než se zavřely, uslyšel za sebou ještě: “Sakra…”

Jeho kroky byly opět velmi obezřetné.

“Tak se posaďte,” pravil vlídný hlas zleva. O dva kroky minul stůl, kde seděl ten, kvůli kterému zde byl a podstoupil, všechny ty zkoušky. Stvořitel.

Vypadal přesně tak, jak si ho představoval. Dlouhé šedivé vousy, přátelské oči, bílý háv se zlatým lemováním. Ruce vrásčité a prsty úzké a dlouhé. Usmál se:

“Proč jste mě navštívil?” pravil klidným hlasem, který vyzýval ke klidné odpovědi.

Vašutovi se náhle všechny problémy zdály malicherné. Jakoby náhle pocítil, vše, co celý svůj život hledal. Nemohl náhle nalézt vhodná slova. Tušení, že je ani není třeba hledat, že všechno slova jsou zbytečná, že stačí pouze vnímat svou přítomnost zde, v něm sílilo. Takovou strašnou silou, že byl schopen bezvýhradně vnímat nejen své já uvnitř, ale sebe samého fyzicky objemout. Tak přirozeně, jak byla náhle přirozená jeho existence. Již nebylo třeba otázek a odpovědí. Věděl vše, hledání skončilo.

“Víte, venku ještě čeká pár lidí…” přerušil jeho rozjímání Bůh, hledě na Vašuta, který nejevil známky jakékoliv formy inteligence. “Jistě Vás sem něco přivádí.”

Vašut procitl: “Ano,… já….” váhal. “….ani nevím, zda… je můj dotaz natolik vážný… jestli….” nedokázal náhle formulovat, neboť mu ta slova připadala zbytečná a směšná. Slova…

“Jistě je,” pobídl ho Bůh klidně.

“Ano…,” řekl Vašut a histericky se rozesmál. Ano… řekl ano. Proč to řekl? Má smysl říkat ano? Nestačilo by říci, co chce? Vyjádřit myšlenku bez zbytečných ano?

“Ano,” vybídl ho znovu Bůh.

Vašut se znovu a ještě více rozesmál. Ano, nyní to ano bylo na místě. Proč nedokáže lépe užívat slova ano? Je to tak zbytečné!!

Poté se rozplakal.

Již nedokázal zvládat tak nečekanou a absolutní přítomnost svého jsoucna. Úplného a zároveň tak zbytečného. Náhlá rozpolcenost svého absolutna jej zkrátka zaskočila.

Po chvíli se ale přeci jenom částečně uklidnil. Začal opět nabírat obrysy reality. Již chápal, proč je všude jen záře a obklopuje jej jen a pouze to nejnutnější, co dokáže pojmout jeho mysl. Tušil, že ve skutečnosti tu vlastně není vůbec nic – ale on by to nedokázal pochopit… Proto je tu jen a pro něj něco hmatatelného. Jaký je ubohý… Uvědomoval si to. Věděl, že by neuměl pochopit vlastně ani to, co si sám uvědomuje. Bože!! Může to být ještě horší???

“Myslím, že to je velmi vážný problém,” pravil Bůh, který byl samozřejmě schopen číst myšlenky. Ale bylo z něj trochu znát, že tento problém tady neřeší poprvé a bude rutinou vyložit, proč to tak je, i když si byl právem vědom i toho, že to opět nebude pochopeno.
Bylo zvláštní, uvědomoval si později Vašut, cítit se v přítomnosti Boha, jako Bůh. Vědět vše, ale cítit, že je to jen zdaleka pramálo. Nedokázal totiž proniknout do mysli Boha. A i kdyby se mu to v tu chvílí přece jen podařilo, nedokázal by paralalně jako on přemýšlet….

Jednoduše řečeno, poznal, že ta jeho myšlená otázka vyzněla hloupě.

“Co tě sem tedy přivedlo?” pravil Bůh.

To později definitivně Vašuta utvrdilo v tom, že Bůh dokáže číst i budoucí myšlenky člověka, což on nedokáže, tedy sám Bohem není zcela nadobro určitě. Před tím ještě váhal.

Pravděpodobně to podvědomě pochopil už v tu chvíli, neboť se zeptal zcela lidsky:

“Víte, moje dívka má ráda psy….”

“Á,” pravil rozjařeně Bůh, “zajímavý gastronomický problém!”