Útěk II

Varování: Doporučuji prolog číst až PO přečtení povídky! Existuje svět, Svět Temnoty, slpývající se světem naším. V tomto světě žijí bytosti živící se lidskou krví - vampýři. Jejich společnost je silně hierarchizovaná a uskutečnění mnohých skutků, k nimž patří i stvoření následovníka, je podmíněno souhlasem Prince příslušné oblasti. Vampýři jsou rozděleni do mnoha klanů a krevních linií, z nichž klan Malkavianů je nadán, kromě jiného, schopností ovládat lidskou mysl a probouzet v ní šílenství... Podrobnější informace o World of Darkness na www.white-wolf.com nebo www.vampire.cz.

 

Náchod, 28. 5. 2001

 Drahý bratře,

 

 doufám, že mi odpustíš můj uspěchaný odchod, ale po otcově smrti jsem nemohl jinak. Víš nejlépe sám, jak moc jsme otce milovali. A mě, od dětství tomu slabšímu z nás, se prostě nedostává odvahy zůstat v domě, kde každá věc křičí: "Mne se dotýkal! Já mu sloužila!" Ne, bylo by pro mne příliš zůstat ve městě, jehož ulicemi otec chodil. Svou povahou jsem byl tedy přinucen co nejrychleji posbírat to nejnutnější a odjet pryč.

 

 I zde, v cizím prostředí, mne provází otcova láska a starost o nás. Vždyť jenom díky prostředkům, které nám odkázal, nebylo obtížné najít byt k pronajmutí. Dům leží poněkud stranou městského ruchu, což je skutečnost, která mi nadmíru vyhovuje. Vskutku nemám nejmenší chuť pouštět se do jakýchkoli společenských dobrodružství či navazování kontaktů. Chci zůstat sám se svým žalem a to se mi daří.

 

 Jediný člověk, se kterým se pravidelněji vídám, je stařík obývající první patro domu, jehož přízemí jsem si pronajal. Zcela jistě se nejedná o majitele, celý dům patří realitní kanceláři. Ve chvíli, kdy jsem svého nového souseda spatřil, pocítil jsem záchvěv obav, přiznávám. Strach z toho, že se stařec, unaven samotou, upne na mne a bude mne neustále pronásledovat. Naštěstí se mé obavy ukázaly být lichými. Jsem si jist, že bych se ve chvíli, kdy ze všeho nejvíce potřebuji klid a samotu, abych se vyrovnal s tou strašlivou ztrátou, reagoval na podobné dotírání přinejmenším podrážděně.

 

 Ach, Martine, jak moc mi otec chybí! I když chápu, že smrt pro něj byla vykoupením z té odporné choroby, stále se s ní nemohu vyrovnat. Jak krutý dokáže být osud - připraví tak nedůstojný konec muži, jenž v životě nikomu neublížil. Vím, je nejspíše bláhové očekávat na povrchu této země projev spravedlnosti ze strany sil vládnoucích osudem. Možná to zní jako rouhání, ale co je to za Boha, který dopustí, aby takto trpěl člověk zasluhující život v pozemském ráji? Nejspíš ze mne mluví přemíra smutku a zoufalství, nakonec, vždy jsi mne nabádal ke střízlivějšímu uvažování. Ale copak lze střízlivě uvažovat ve chvíli, kdy mi srdce puká žalem a jediné chvíle úlevy přicházejí, když se vyčerpán pláčem propadnu do bezesného spánku?

 

 Odpusť, uvědomuji si, že jsi vždy byl zastáncem umění vyrovnat se se ztrátami, ale jak víš, nikdy jsem ani v nejmenším nedosáhl Tvé dokonalosti. Přesto věřím, že mne pochopíš. Nepochybuji o míře zármutku stravujícího Tvou duši, je jistě stejný, jako ten můj. Ty jsi však vždy byl nadán silou, která mi byla odepřena. I proto se odvažuji zatěžovat Tě svými pocity - přesto, že jsem uprchnul, cítím potřebu se někomu svěřit a vím, že Ty mne neodvrhneš. Jsem Ti za to neskonale vděčný.

 

 

 S láskou a nehynoucí vzpomínkou na otce

 

 Tvůj Pavel

 

 

***

Náchod, 5. 6. 2001

 Drahý Martine,

 

 děkuji za Tvůj dopis plný podpory, je mi v těchto dnech tolik potřebná. Ačkoliv jsou, jak si jistě dokážeš představit, se stěhováním spojeny nejrůznější starosti a díky nim mi zbývá minimum volného času, nedokážu se na tyto záležitosti všedního života plně koncentrovat. Vše vykonávám jaksi poloautomaticky, odraz vnějšího světa v mých smyslech je rozostřený a zamlžený. Nic, co je vně mé duše, se mne nedokáže dotknout, vše je neurčité a tlumené. Jediná čistá emoce, jíž jsem v současnosti schopen, je žal. Žal, před kterým se mi nepodařilo utéct, před kterým se nelze skrýt. Z Tvých řádků, ačkoli se mi jejich prostřednictvím pokoušíš dodat odvahu, není těžké vycítit, že i Ty jsi na tom velmi podobně.

 

 Martine, nevíš, jak moc si přeji, abych mohl být s Tebou a my tak mohli náš zármutek sdílet! Nejsem však ještě dostatečně silný. Nejen náš dům, ale hlavně Ty sám mi tolik připomínáš otce! Vždy jsi mu byl tolik podobný. Neodvažuji se ani vyvolat ze vzpomínek Tvou tvář, neboť by spolu s ní zákonitě vystoupila i tvář otcova, tak drahá a přesto nyní tolik obávaná.

 

 Musím se přiznat - bolest nad naší ztrátou je natolik závratná, až mám vážné pochybnosti o tom, zda ji budu vůbec schopen snášet. Jakákoli vzpomínka na otce do mne vždy zatne spáry s neztenčenou silou. Jsou chvíle, kdy se zarazím uprostřed pohybu a musím sáhnout až na nejhlubší dno sil, povolat na pomoc poslední zálohy příčetnosti, abych nevyběhl na střechu a nevrhl se dolů. Pouze čas, kdy své myšlenky věnuji dopisům adresovaným Tobě, je relativně bezpečný. Nevím, proč tomu tak je, ale v těchto okamžicích mohu na otce vzpomínat beze strachu a bolesti. Na to, jak nás uspával vyprávěním příběhu vymýšlených jen pro tu příležitost; na to, jak se mlčky avšak o to intenzivněji radoval z každého našeho úspěchu. A pokud se nám cokoli nezdařilo, byl to on, za kým jsme mohli jít a svěřit se, byl to on, kdo dokázal zaoblit hrany sebevětšího zklamání.

 Přiznávám, vzpomínky na matku jsou v mé mysli velmi vybledlé a není to způsobeno pouze jejím brzkým odchodem. Myslím, že i kdyby s námi zůstala, nikdy by nás nedokázala milovat tak, jako otec. Takové konstatování zní jistě neuctivě a prosím Tě proto za odpuštění, ale je to můj názor a komu jinému bych se měl svěřit s pravým obsahem mého nitra, ne-li Tobě?

 

 Martine, děsím se chvíle, kdy tento dopis dokončím a budu muset opět čelit okolnímu světu sám. Je to tak těžké. Den pomalu odumírá a já vím, že přijde další z nocí naplněných úzkostí a steskem, z nocí které je lépe probdít. Neboť věz, že bezesný spánek mi byl odejmut a sny, které za mnou přicházejí, z něj činí krutého nepřítele.

 

 Stařík, s nímž sdílím dům, má také nejspíše se spaním problémy - vídám jej sedávat na jeho letité dřevěné židli před vchodem dlouho do noci. Snad i jemu jsou slavnostní brány Morfeovy říše uzavřeny, možná i pro něj byly ponechány pouze úzké vchody lemované bizarními podobiznami hrůz, chodby vinoucí se nejtemnějšími kouty lidského vědomí.

 

 Kéž už by tu bylo ráno! Přál bych si vydržet Ti psát tento dopis celou noc, ale cítím, že mne tělo za chvíli zradí a uvrhne mou mysl do tenat snů, jichž se děsím. Cítím, jak se mi únava snaží semknout víčka. Zřítím se do propasti krátkého spánku, který namísto osvěžení přinese setkání s otcovou tváří, setkání, z něhož se probudím s křikem. Nechápej to, prosím, nesprávně. Nebojím se otce - výkřik se skrz mé rty prodere ve chvíli, kdy si uvědomím klamnost této snové iluze, kdy se s neúprosnou naléhavostí přihlásí rozum a šeptá: "Otec zemřel! Již nikdy jej neuvidíš."

 

 Přeji si, aby Tvé dny a noci byly mnohem snesitelnější, drahý Martine.

 

 

 S láskou Tvůj

 

 Pavel

 

 

***

Náchod, 12. 6. 2001

 

 Drahý Martine,

 

 listonoše, který mi donesl Tvůj dopis, jsem byl nucen požádat, aby jej podstrčil pode dveřmi. Je to nedůstojné, vím, ale nedokázal jsem se přinutit setkat s tím člověkem tváří v tvář. Vždyť považ, co by spatřil? Čtyřicetiletého muže s vlasy pošpiněnými prvními šedinami, se strhanými rysy a očima zrudlýma od příliš častého pláče. Vždyť ještě ve chvíli, kdy zaklepal, mi stékaly po tvářích slzy.

 

 Ano, zármutek se velmi silně podepisuje na mé fyzické stránce a přece nechci, aby mne kdokoli viděl ve chvílích, kdy se prodere na povrch plnou silou. Vyvolalo by to pouze dobře míněnou a přesto tak nežádoucí soustrast a otázky pátrající po původu mých problémů.

Ne. Nechci nikomu předkládat svou minulost, nestojím o to, být utěšován cizinci. Nehledě na to, že jediné, co snad dokáže otupit ostny bolesti, je čas a toho zatím uběhlo tak málo. Abych se těmto projevům účasti vyhnul, opouštím svůj byt jen zřídka, v nejnutnějších případech. A každému takovému odchodu předchází dlouhé odhodlávání se.

 

 Můj soused, ačkoliv mu musí být dobře přes osmdesát let, má smysly doposud dostatečně ostré, neboť mu výše popsaná skutečnost nezůstala utajena. A nejen to. Dokonce mne jednou, když jsem se večer vracel z města, oslovil a nabídl se, že mi bude vše, co potřebuji, donášet, příčí-li se mi vycházet na veřejnost. Samozřejmě jsem jeho nabídku s díky odmítl. Jen si představ vyhublého starce vláčícího plné tašky pro tělesně zdatného muže středního věku. Jak absurdní obraz.

 Musím však přiznat, že stařík působí na svůj věk nebývale křepce. Pohybuje se bez obtíží, ani do schodů se nezadýchává. Onehdy jsem zkusmo potěžkal židli, kterou každého večera snáší z bytu na zápraží a byl jsem velmi překvapen její vahou. Jedná se o očividně velmi starý kus nábytku vyrobený z tmavého těžkého dřeva. Od té doby se ještě více podivuji starcově kondici.

 

 Jak nespravedlivým se ale tento fakt jeví ve srovnání se vzpomínkou na otce, který, byť o deset let mladší, se již nedokázal postavit na nohy! Když na to pomyslím, začíná ve mně doutnat zlost, iracionální vztek podněcovaný závistí. Vím, že je to naprosto nepředložené, a ve chvíli, kdy začnu uvažovat chladně, musím takové myšlenky označit za odporné, ale skutečně tomu starci závidím jeho nezvyklou sílu a vitalitu. Mám pocit, jako by si ji uzurpoval na úkor někoho jiného! Co když musel otec zemřít právě proto, že nějaký podobný muž žije dál? A co když je to právě můj soused, kdo nějakým záhadným způsobem vyčerpal limit života určený našemu otci?

 

 Ach, dokážu si představit, jaké asi pocity v Tobě řádky, které píšu, vyvolávají. I já se někdy vlastních myšlenek děsím. Ale nemohu si pomoci. Možná je to žal, co formuje mé duševní pochody do tak bizarních tvarů, co nasazuje všedním věcem masku podivné neskutečnosti. Nevím.

 

 

 Tvůj

 

 Pavel

 

 

*** 

 

Náchod, 17. 6. 2001

  Martine,

 

 jak rád bych Tě ubezpečil, že obavy o mé duševní zdraví jsou liché, ale nechci Ti tvrdit nic, o čem nejsem stoprocentně přesvědčen. Běh událostí mne nutí pochybovat, zda můj odchod, ne, útěk z domova byl dobrým nápadem. Jistě, prchal jsem přede vším, co by mi připomínalo otce a jitřilo tak ještě více bolest, kterou ve mně jeho smrt zanechala. Všechny takové věci jsem nechal za sebou. Ale proč? Pouze proto, abych se ze strašlivého království bolesti přenesl do krajin šílenství? Můj úprk jako by mne přivedl k bolestným vzpomínkám oklikou z druhé strany.

 

 Ano, jsem ušetřen setkání, jichž jsem se obával, avšak nyní mne pronásledují obrazy otce promítané do cizích tváří! Při nejlepší vůli Ti nedokážu popsat hrůznost stavu, kdy se milovaná tvář mění v nejhorší noční můru, kdy usínám jenom proto, abych se s křikem probouzel zbrocený potem.

 Ten stařec! Ten je původcem mého utrpení! Kéž bych se byl nikdy nenastěhoval do domu, v jehož zdech pobývá on! Proč jen jsem necítil ten opar poťouchlosti a zlé vůle, která mne dusí, ve chvíli, kdy jsem překračoval práh? Nebyly snad mé oči schopny skrze slzy rozeznat pravý stav věcí? Byl jsem natolik otupen žalem, že jsem nepostřehl zlověstnou auru obklopující toto místo? Jistě to tak bylo. Jinak by mne zděděné zvířecí instinkty donutily prchat odtud s křikem, běžet o život.

Ano o život.

 Ačkoliv stařec doposud nevykonal nic, co by mne nějak ohrozilo, mne neoklame. Cítím jeho pohled v zádech, kdykoli procházím kolem něj. Slyším jeho potměšilé mumlání, když prochází kolem mých dveří. Navenek se tváří neutrálně, někdy se dokonce usmívá. Ale já vím!

 

 Dokonce se mi o něm i zdává. Ve snech jeho tvář splývá s otcovou, chvíli vyplouvá nahoru ta, chvíli ona. O to více ho nenávidím! Jak jen si může dovolit brát na sebe podobu našeho otce?! Ty sny jsou hrůzné. Stařec stojí nade mnou a dívá se. Nedělá nic. Ale já cítím, jak se od něj odvíjejí chapadla šílenství a snaží se mne obejmout. Jsou chvíle, kdy se mi je podaří zahlédnout - mlhavé šlahouny vinoucí se z jeho očí a úst, provazce rozmazané šedi, které usilují o to, dostat se do mého vědomí. Nejstrašnější je, že se jim jejich zrůdná činnost daří. Měním se. Nejen ve snech, i po probuzení na sobě mohu pozorovat účinky starcova působení. Myšlenky, jaké jsem nikdy nepoznal, mi kolují hlavou. Před očima se odehrávají zneklidňující vize, jindy mne zase pohlcuje tma, temnota choré mysli.jsem pod stále sílícím vlivem toho strašlivého muže!

 

 Ale učiním tomu přítrž! Nemohu přece dopustit, aby má duše přešla do drápů šílenství. Vím, nejsem silné povahy, ale nemíním položit duševní zdraví na oltář své slabosti. Seberu síly a budu bojovat! Zítra! Zítra půjdu a se starcem si promluvím. A nebude-li to stačit, jsem ochoten udělat cokoli, abych se z jeho vlivu vymanil. Nezastavím se před ničím!

 

 Martine, pros Boha, ať stojí při mně!

 

 

 Pavel

 

 

*** 

 

Náchod, 15. 8. 2001

 Vážený pane Borský,

 

 v návaznosti na Vámi ohlášené pohřešování Vašeho bratra, Pavla Borského, bylo podniknuto vyšetřování. Podle zjištěných skutečností se pan Pavel Borský na Vámi uvedené adrese prokazatelně již nejméně čtrnáct dní nezdržuje. Dle dosavadních výsledků pátrání nebyl po tuto dobu viděn v Náchodě ani v blízkém okolí města. Z těchto důvodů byl případ postoupen vyšším instancím a v brzké době bude vyhlášeno celostátní pátrání. V případě jakýchkoli nových zjištění budete okamžitě informován.

 

 

 S pozdravem

 

Mjr. Miroslav Skála
Vedoucí okresního oddělení Policie ČR
Náchod

 

 

***

 

 

Náchod, 20. srpna AD 2001

 Vaše Jasnosti,

 

 dovoluji si oznámit, že Vámi povolené stvoření potomka proběhlo v pořádku. Prosím o laskavé poskytnutí dvou měsíců k tomu, abych mohl Pavla Borského důkladně seznámit se způsoby Rodných a se Šesti Tradicemi. Po uplynutí této doby nám bude potěšením ve Vámi určeném termínu předstoupit v Praze před Vaši Jasnost.

 

 

 S nejuctivějším pozdravem

 

 Nicolo Piccolomini
 Malkavian

---