Voda života

Chodím po břehu v milostné předehře pozdního léta.
ONA je dnes křišťálově čistá a průhledná. Na jejím
dně si hraje slunce své zrcátkové divadlo. Takoví
malí hadi rejdí po tom pískově hebkém povrchu. V jejích
očích se zrcadlí nebe, stromy a taky jsem v nich já.
Nevydržím se jen dívat. Hážu své nitky na jejich
hladinu, kterou čeřím do neuvěřitelně krásných -
štěstím jiskřících obrazů.

Chystám se s ní splynout. Čeká na mě? Působí tak chladně.
Ale to již lýtka laská, již nezdá se chladná, něžně mě
objímá a já zapomínám. V tomhle krásném splynutí, dochází
k ohnivému vzplanutí. Kol mě stoupá pára. Střetávají
se dva živly. Tu se mihla duhově stříbřitá rybka
vstříc neznámému osudu.

Jako bych se probral z opojného snu. Omámení vyprchává
a já vdechuji tu vlhkou vůni. Jsem mokrý. Jsem unavený.
Ale působí mi radost to tělesné vyčerpání, které prostupuje
mým tělem. Svět se se mnou točí. Břeh, les, padlý strom, obzor.

Bolestné prohlednutí. Hladina stoupá. Jsem na druhém břehu.
Ona je bez mostů, které by mě spojily s domovem. Povrch
zkaleného špinavého a rozbouřeného živlu je plný věcí,
které někomu ukradla. Bojuji se silou se kterou se nemohu
měřit. Jestli mě strhne, jestli mě pohltí a ovládne, zemřu!
Proč se zlobíš. Ublížil jsem Ti? Ublížili jsme Ti?
To už ale nejsem já, jsem v ní, ale jinak než předtím.
Nedýchám, přesto se pohybuji. A má poslední myšlenka
je: "Vy co přežijete - nevstupujte do stejné řeky!"