Pretomáš

...a takhle se narodil novej Tomáš. Název zní blbě, ale je jen informativní.

A Tomáš? Z malého kluka vyrostl větší, doživotně poznamenaný svým psychicky opravdu nemocným otcem. Ještě horší než Natálie. Malému Tomášovi ukradli kolo ze sklepa a druhý den šel do školy s brýlemi poslepovanými lepenkou. Malý Tomáš zazlobil a taťka rozmlátil o stěny jeho oblíbený ručně vyrobený bagr. Druhý den v pokání tatíček vyráběl dokonalý duplikát. Má přece svého synka rád. Neustálé nervové zkraty vytvořily v očích Tomáše nepředvídatelnou kreaturu. Tom se krčil v koutě s pocitem neustále neplněných povinností. Co nemohl doma, zkoušel jinde. Nepodřídil se žádné autoritě. Na základní škole začal kouřit marihuanu a propadal, třebaže by vůbec nemusel. Dali ho učit truhlářem. Hned první týden z internátu i ze školy utekl. Rodiče mu zaplatili soukromé učiliště. Vydělával peníze, jeho otec většinou pracoval ve Francii. Pohoda. Mohl si dělat, co chtěl. V Karlových Varech. Věděl dobře, že jednou bude rodiči donucen sbalit věci a odjet na venkov, kde na novém statku chtějí začít hospodařit. Užíval svobody dokud to šlo. Na hlavě mu se mu objevilo barevné číro, nosil ty nejšpinavější bundy a trika. Byl tvrdej. Bylo mu šestnáct. Na zápěstí zůstalo anarchistický áčko. Seznámil se s opravdu tvrdými drogami a lidmi kolem. Byl snad inteligentní, ale na dně. Nějakou dobu se snažil žít tenhle život s jehlou v ruce. Nešlo to vydržet. Konec. Už nemůže, nepomáhá to, otec je pořád stejný. Opustil ty lidi a šel dál. Celý život slavit, to je ono. Pili a kouřili. Číro už neměl, vyměnil osoby, ale děj...? Něco mu dochází. Každý víkend dře na baráku ve vidlákově. Nesnáší to tam. Lidi se jen pomlouvají. Nemají co dělat. Mládež tam taky pije, ale vypila si už z hlavy všechno. Sakra, tady přece nemůže skončit. Někdy je tu ale krásně. Nebe je modrý, tráva zelená. Klid. Nemá chuť se opíjet. Jen kdyby se tu dalo s někým mluvit. Zkusí jít na zábavu. Dá si pivo a půjde. Sedí sám u stolu pod borovicí. Někdo nad ním povídá něco jako co že to tu dělá. Nezná ji. Holka s culíkem jako by šla od krmení. Tyhlety vesnický holky. Ale takhle se přece vesnický holky nechovají. Jen tak za ním přijde. Měl by ji znát? Asi ne. Snad si chce přisednout? Ale jo, proč ne. Pár trapných frází. Začnou se bavit. Ona asi není blbá. Ale je úplně obyčejná. Proč ho zajímá? Už bylo pozdě. Chtěla jít domů. Rozešli se. Jen tak. Přemýšlel nad ní. Až v posteli mu došlo, že jde několik kilometrů sama pěšky. Sakra. Ale co, to dojde. Půl roku ji neviděl, třebaže ty prázdniny projel její vesnicí náhodou několikrát. Aby ji opravdu hledal, tolik o ni nestál. Ale zapomenout nechtěl. Jediný člověk, s kterým se mohl normálně bavit. Půl roku ji neviděl. Zapomněl, jak vypadá. Jednou zase šel mezi lidi. Tu holku znam. To je ta, na kterou jsem občas vzpomněl? Je hezká. S kým tu je? Jde ji pozdravit. Prohodila s ním pár slov, ale pohled jí utíkal někam mimo. Neni jako byla tenkrát. Cítil se zklamán. Odešla beze slova. Viděl ji pak s nějakým moulou. Už ji nechce potkat. Jak by se s ní bavil? Byl to omyl. Je taky taková. Jak je to možný? Uběhl další půlrok.Tomášovi se zatím na vesnici začalo líbit. Zamlouval se mu ten klid. Rozhodl se, že se do města už nikdy nevrátí, do toho šíleného koloběhu. Jeho otec je truhlář a potřeboval kováře. Pojedeme do Lhoty. Cože? Tam přece ona bydlí. Možná ještě. Zastavili před domem na úplném okraji vesnice. Rozhlížel se cestou, jestli ji náhodou nezahlédne. Je vážně taková? Z domu se vyvalil kovář, jak má být. Odešli do dílny. Vraceli se a ve dveřích stála Natálie. Hrklo v něm. Přišel asi správný čas. Večer se sešli na stejném místě jako před rokem. K ránu se vracel několik kilometrů sám pěšky.

---