beze jména

Nastartoval motor mikrobusu a objížděl parkoviště. Cítil obavy po tom ranním probuzení, kdy měl v hlavě tak podivně, že musel chvíli sedět na posteli s rozbušeným srdcem a lehkým hučením v mozku. V pravé ruce cítil mravenčení a žaludek měl jako na rozbouřeném moři. Čekal, že během několika okamžiků vše zmizí. Nejprve zmizel pocit slabosti v nohách a rukou. S pocitem, že se musí najíst, rozžvýkal kousek krajíce a napil se čaje od včera. Zvedl hrnek, chytil ten bucláček oběma rukama a hltavě pil. Na chvíli se vrátila nevolnost  žaludku. V zrcadle se na sebe díval déle než obvykle, zatímco voda crčela do výlevky. Neměl chuť se čerstvě oholit, opatrně, ale bezmyšlenkovitě se převlékl, párkrát si kousl do jablka, vzal klíčky a vyšel do chladného rána. Pár kroků od vchodu se zastavil, podíval k oknu. Zapomněl zhasnout v kuchyni. Už se nevracel.

Zaburácení silného motoru mu udělalo líp. Povolil stisk na startovací klíček a chvíli na něj koukal. Rozsvítil světlomety a zkusil pustit rádio. Marně. Asi zase kondenzátor. Zařadil stupeň a vyjel na hlavní silnici. Vzhlédl na most k nádraží. Po něm se posouvala žlutá lokomotiva. Caterpillar. Vjel do podjezdu a slyšel hukot celé vlakové soupravy nad sebou. Už mnohokrát jej napadlo, že by se most mohl zřítit pod jedoucím nákladním vlakem. Odbočil k čerpadlům a nabral benzín. Objel kruhový objezd a stoupal silnicí k centru města.

Do ranní mlhy vyšel sluneční kotouč a nepříjemně jej oslňoval. Levou rukou stáhl stínítko a mžoural před sebe. Zařadil vyšší stupeň. Kopec se srovnával pod roztočenými koly a okolo začínaly narůstat domy a podloubí. Míjel lidi u první zastávky. Měl pocit, že všichni jsou oblečeni do červených šatů. Červená barva mu pohltila oči. Násilně mrkl, aby zdání zapudil a tak tak zastavil před přechodem. Barva před očima ustupovala jen zvolna. Jako olej. Lidé naň podivně koukali a opatrně přecházeli vozovku. Co se to se mnou děje, říkal si pro sebe, zatímco předstíral, že sleduje neexistující semafor.

Chtěl se rozjet, ale po prudkém zabrzdění mu zhasl motor. Znovu nastartoval a uvedl vůz do pohybu. Začínal dostávat ze sebe strach. I při pomalé jízdě měl pocit, že obrubník měkne. Sundal nohu z plynu. Vůz se zastavil u kraje. Opřel se hlouběji do sedadla a zhluboka dýchal. Zavřel oči, jakoby chtěl pohlédnout do svého nitra. Cítil, jak mu v zápěstí pulzuje krev a na břichu a v podpaždí vnímal studený pot. Podvědomě sáhl po mobilu, aby zjistil kolik je hodin. Automobil v zrcátku troubil a hluboko do učí mu zasvítila výstražná světla. Kerej debil... jo, dyť už jedu... sundal nohu z brzdy a přidal plyn. Měl pocit, že mu řadící páka utíká zpod ruky a mravenčení se vrátilo. Daleko před ním přeblikla na semaforu žlutá, červená. Podřadil a zamrkal očima, aby víčky smyl něco před sebou. Před ním rostlo jeho vlastní sedadlo. Opěrka mu zaclonila výhled na červené světlo. Musel se vyklonit, aby viděl dopředu do ustupující mlhy. Všiml si rukou na volantu. Pohnul ukazovákem na pravé ruce. Prst se zahýbal, tedy řídí. Avšak pocit, že sedí až za svým sedadlem uvnitř něj sílil. Impulsivně přibrzdil, vůz se včas zastavil, najednou seděl ještě více vzadu a dopředu se musel dívat uličkou. Ruce stále cítil na volantu, ale už je neviděl. Zelené světlo zabliklo někde v jeho vědomí, a tak se opět rozjel. Jel pomalu, viděl hrozně málo. Divil se, že na něj nikdo netroubí, nevolá, nemává. Někdo spustil stěrače, začalo pršet. Uvolnilo se v něm trošku napětí a posunul se o několik řad blíže ke svým rukám na volantu. Nešlo mu však zkoordinovat své smysly na řízení. Jednal jako v omámení a strach mu pomáhal držet směr. Rozlišoval jednotlivé postavy lidí, vybledlé barvy jejich stínů a košaté stromy podél silnice. Teď pouze nohy reagovaly na okolí a tak byl schopen jen přibrzdit a když získal slabý pocit, že ví o co jde, přidal plyn. Neřadil, a tak občas zdálky slyšel klepání ventilů, dokud motor nezískal patřičné otáčky. Věděl, že to dlouho nevydrží, že potřebuje ven. Ven !

Vyklenul obočí, aby otevřel více oči a zjistil, kde je. Tím však ztratil rovnováhu, levá ruka povolila sevření a pravá zhoupla volantem. Auto se stočilo proti obrubníku. Beton před ním ustoupil, kola vjela na chodník, nárazník minul o půl metru tabuli s reklamou a programy kin a vůz se pomalu na šikmé kachlici zastavil. Zhasil motor. Vůz začal couvat, ale záhy se rozvody opřely o motor. Pomyslil si, že lidé vpředu na zastávce si snad díky pomalé jízdě pomysleli, že to byl záměr. Vjíždělo sem kolikrát auto se zásobováním. Pokrčil levou nohu, aby ulehčil příšernému pocitu v žaludku. Hlavou mu prolétla ranní bolest a otupila ho. Vlastně jsem měl štěstí, pomyslel si, když ten nával bezmocné křeče ustal.. Pootevřel dveře a s obtížemi vystoupil. Kousek dál zahlédl občerstvení v pojízdném přívěsu. Kolem stály tři plastové stoly se stejně bílými židlemi. Podařilo se mu k nim dojít a hrubě dosedl.

Mladá postava za pultíkem se na něj podívala. Zase jeden co nezná míru. To pozná už podle dosednutí. Sestoupila po třech schůdcích. Přejete si? Zničeně se na ni podíval. Na ni, nahoru. Promiňte, není mi dobře. To.. přejde.. za chvíli. Potřebujete..? Ne, děkuji, to bude dobrý. Snad vodu..minerálku.. Dobře, podivila se, že nechce alkohol. Je přece opilý? Ale ten výraz.. Ach, to je den.

Prosím. Sklenici převzal hned z rukou dívky, ale váha nápoje mu roztřepala ruku. Děvče sklenici opět vzalo a postavilo ji na stůl. Je vám něco? Ne, nevím..promiňte. Za chvíli se zkusil napít znovu. Chytil sklenku do obou rukou, jako ráno doma hrnek s čajem, trochu upil. Vnímal, jak chladná tekutina stéká hrdlem až do žaludku a zavřel oči. Prostor pod víčky se však hned začal barevně vlnit a zrychlovat. Cítil, jak mu sklenice klouže z rukou..

Posadil se zprudka na posteli a zhluboka se nadechl. Strhl ze sebe přikrývku a snažil se najít rovnováhu, kterou ztratil prudkým pohybem. V těle cítil slabost a v pravé ruce mravenčení.