Hlas srdce

Bylo, nebylo… Za mnoho horami a kopci u jedné malé říčky byl palouček. Krásný pohádkový palouček. Palouček byl kolem dokola lemován stromy, lípami, duby, buky, smrky, jedlemi i borovicemi. Na paloučku v zelené trávě kvetla spousta různobarevných rostlinek. Všechny barvy tvořily nádherné obrazce, které se při každém zavanutí větru měnily. Každé letní ráno, když vysvitlo sluníčko a jeho paprsky dolehly i na palouček, se jako perly odrážely kapky rosy. Sluníčko je postupně vysušovalo a květiny rozkvétaly. Opět tvořily svou barevností nádherné obrazce. Listy stromů krásně šuměly a spolu s tichým zurčením potůčku hrály melodii, do níž ptáčci zpěváčci vkládali svá slůvka. Také cvrček přispěl svou hrou na housličky. Všichni broučci už začali pracovat a ani včelky již neotálely. Lítaly z kvítka na kvítko a opylovávaly je. Sbíraly pyl a ve svém domečku jej zpracovávaly na sladký med. Zničehožnic se na louce objevil chlapec. Mladý chlapec, snad s dobrým srdcem. Měl tmavé krátké vlásky, místy se mu mírně vlnily. Nebyl příliš velký a ani příliš malý. V levé ruce si nesl plátno a v pravé nesl stojánek. V batůžku na zádech též cosi nesl. Postavil se na kraj paloučku a rozhlížel se kolem dokola. Zřejmě si vybíral to správné místo. Po krátkém rozmýšlení se postavil pod vysokou jedli. Položil si opatrně plátno na trávu a začal rozkládat stojan. Pak na něj položil plátno a z batůžku začal vytahovat tuby s barvami. Usedl do trávy a na paletu, kterou vytáhl také z batůžku, začal postupně vymačkávat barvy a míchat je do různých odstínů. Poté vzal do pravé ruky štětec, postavil se, rozhlédl se po krajině a začal malovat. Maloval velmi horlivě, a tak mu to na plátně rychle přibývalo. Když se blížilo poledne, chlapec usedl do trávy a vytáhl si svačinku. Posvačil a pak si lehl do trávy. Určitě si i zdříml. Probudil se ve chvíli, kdy bylo sluníčko přesně proti němu a šimralo ho svým paprskem. Vstal a začal si balit všechny své věci. S batůžkem na zádech a s plátnem v levé ruce a se stojanem v ruce pravé se vydal chlapec na cestu domů. Na sobě měl tričko žluté jako sluníčko v pravé poledne či jako pyl, jenž sbíraly včelky. Krátké kalhoty měly barvu kůry stromů. Byl naboso. Zřejmě chtěl cítit ranní rosu, která ho chladila do chodidel. Cítit šimrání stebélek trávy. To vše viděla jedna mladá dívka ze svého domečku ukrytého mezi stromy. Domeček byl malý, avšak útulný. Měl dvě malé světničky a útulnou kuchyňku. V podkroví byl také pokojíček a ten obývala dívka. Pokojík, jež obývala mladá dívka, měl okno na louku. Byla v něm postel, skříň, na stěnách pár obrázků, na nichž byly převážně krajiny. Ale jeden obrázek byl velmi zajímavý. Byla na něm dívka a chlapec. Byli do sebe zaklesnuti a dívali se jeden druhému do očí. Ten obrázek měla dívka nejraději. Pak tam byla spousta květin. Celý dům byl plný květin a provoněný jejich vůní. Dívka milovala přírodu, všechny rostlinky i zvířátka. Ale sama žádné neměla. Měla blízko k místům, kde byli srnky, daňci, mufloni, jeleni a mnoho jiných zvířátek. Další den přišel chlapec opět na tu louku a vše se opakovalo jako předchozí den. Chlapec pokračoval na svém obrazu. Asi za tři dny si přinesl čisté plátno. Opět maloval něco hezkého. Ale ten den se přiblížil domečku o kousek blíže. Dívka si jen přála, aby si ho moc nevšiml. Nechtěla, aby někdo zlý narušil její klid a příbytek. Ale když viděla, jak chlapec krásně maluje, řekla si, že má jistě dobré srdce a krásnou duši. Jen si povzdechla, neboť chlapec dnes odcházel nezvykle brzy. Dívka však byla rozhodnuta za ním další den jít a třeba si s ním chvíli povídat. Nebo také uvažovala, že si jí ani nevšimne. Ale další den byla dívka velmi zklamaná, chlapec nepřišel. A tak tomu bylo po celý týden. Dívka byla zoufalá a chvílemi si vyčítala, že se neodhodlala dříve. Uplynul týden, byla sobota, a venku pršelo. Dívka věděla, že v takovém to počasí chlapec jistě nepřijde. Nemohl by malovat. Seděla u okna, v ruce držela svou ruční práci. Vyšívala ubrus. Z oka jí pomalu kanula slza a za ní další. Ale nebyl to pláč, byly to jen slzy smutku a lítosti. V neděli ráno dívka přestala věřit, že už se chlapec někdy vrátí na její palouček. Celé dopoledne se nepodívala z okna mířícího na palouček. Až kolem oběda šla dívka zalévat květiny. Celé dopoledne raději pracovala na zahrádce za domečkem, aby zapomněla na onoho chlapce. Když však došla k oknu a začala postupně zalévat všechny kytičky, všimla si jakéhosi pohybu na louce. Jaké bylo její překvapení, když uviděla onoho chlapce. V tu chvíli jí srdce začalo bušit s ohromnou silou a v bříšku měla takové podivné lechtání, jako kdyby se jí tam proháněly tisíce motýlků. Zamilovala se. Položila konévku na stoleček, který stál pod oknem a utíkala ven. Ve dveřích se zastavila a začala uvažovat, co se asi stane, ale hlas srdce byl silnější a táhl ji ven. Vyběhla z domku a když se blížila k chlapci, raději zpomalila. Ležel na louce a díval se na nebe. Tento nádherný a slunný nedělní den s sebou neměl plátno. Chtěl jen tak odpočívat a koukat se do přírody. Na obloze bylo pár obláčků, krásných, s kudrlinkami. Vypadaly jako jehňátka. Dívka šla pomalu a kousek od chlapce usedla do trávy a pozorovala jej. Přemýšlela o tom, jakou barvu asi mají jeho oči a zad-li je takový, jak si představovala. Chlapec se po chvíli zvedl a šel opačným směrem než byla dívka. Věděla, že zase promarní svou šanci, ale nedokázala se přinutit vstát. Chtěla vychutnávat ten krásný, ničím nerušený okamžik. Ale chlapce cosi přimělo, aby se otočil. Otočil se a spatřil dívku ze svých snů a představ. Seděla v trávě a byla tak droboučká. Vypadala jako sedmikráska. Drobná, ale tak hezká. Přistoupil tedy k ní a nabídl jí svou ruku a pomohl jí vstát. Poprvé si pohlédli do očí. Měli je oba modré, dívali se tedy z pomněnek do pomněnek. Ani jeden z nich nechtěl rušit ten nádherný okamžik poznání slovy. Zdálo se, že si povídají i přesto, že nebylo slyšet ani jedno jediné slůvko. Jejich pohledy a výraz tváře každého z nich hovořil za vše. Ale chlapec se po dlouhé chvíli, která pro ně byla velmi krátká, osmělil a pravil : „ Jmenuji se David a bydlím tady kousek za tím lesem. “ A rukou ukázal směr, odkud jej každý den viděla dívka přicházet. Dívka se osmělila po malé chvilce a řekla : „ Já se jmenuji Kristýnka, bydlím tady v tom domečku mezi stromy. „ Otočila hlavu směrem k domečku. Oba se báli nabídnout tomu druhému ruku k utvrzení jejich seznámení. Jen tam tak stáli a nic neříkali. Jen na obloze se děly podivné věci. Zatáhlo se, ochladilo se, sluníčko se schovalo a z nebe se snesl první blesk. A spolu s ním také první kapky deště. Tu dívka procitla z nádherného pocitu, popadla chlapce za ruku a utíkali spolu do jejího domečku. Tam se schovali před bouřkou, která začala velmi rychle, ale dalo se očekávat, že bude trvat velmi dlouho. Dívka se zeptala chlapce, zda-li si dá čaj a on jen přikývl. Uvařila čaj a sedla si ke stolu. Při každém záblesku či zahřmění dívkou trhlo. Bála se bouřky. Už od dětství. David nevěděl, jak by ji utěšil. Bál se cokoli udělat, aby nenarušil ty okamžiky štěstí. Ale při dalším hromu si dodal odvahy, vstal ze židle, klekl si na zem vedle Kristýnky a uchopil její dlaň do svých. Její dlaň byla úplně studená. Ale chlapec ji konejšil svým hlasem a slůvky, která dívku zcela zbavila strachu. Říkal jí : „ Neboj se, Kristýnko, jsi ve svém domečku. Zde se ti nemůže nic stát. a navíc, jsem tu já a budu tě chránit před nebezpečím. Budu tady, dokud bouřka neustane. Prosím, podívej se mi do očí a pověz, že už se tolik nebojíš a že nemáš strach. “ Kristýnka chvíli váhala než promluvila, ale pak řekla pouze : „ Ano, Davide, již se tolik nebojím, ale přesto… “ Opět zahřmělo a dívka se zachvěla, ale už ne tolik jako dříve. Bouřka trvala velmi dlouho. Chlapec se s dívkou povídali pak celou dobu. Když přešly hromy a blesky, sedl si David zpět na židli, ale dívčinu dlaň držel stále ve svých. Povídali si o přírodě, malování, lidech a všem, co se jim líbilo. Když ustal déšť, vydal se chlapec na cestu domů. Přislíbil dívce, že jistě zase přijde. Po jeho odchodu dívčina chaloupka ztichla a osaměla. Kristýnka přemýšlela, zad-li chlapec poznal, že ho miluj. Byla také příjemně unavená a ospalá. Lehla si do lůžka a ještě než usnula, tedy v polospánku, šeptala jeho jméno. „ David, David, David… “, až úplně do ztracena. David šel celou cestu domů jako ve snách. Věděl, poznal, že ho Kristýnka miluje. Její pohled ji prozradil. Její oči jsou jako studánka, když se zešeří. Jindy jsou jako obloha. Také jako pomněnky. V tom si uvědomil to zlo, pouto, kterým je vázán. Doma na něj čekala jeho snoubenka. Byla krásná, ale její duše a srdce ztrácely na kráse. Byla jako ledová královna. Jmenovala se Laura. Chlapec se s ní zasnoubil, neboť si myslel, že ji miluje. Ale on ji měl pouze rád. A to je velký rozdíl. V mnoha věcech si nerozuměli. Zjistil to poté, co se seznámil s Kristýnkou. Přesto, že tu dívku znal tak krátce, věděl, že mezi nimi něco je. Klíčí to a bude to silné. Silnější než kmen nejmohutnějšího stromu. Šel domů déle, než kdy jindy. Celou cestu přemýšlel. Věděl, že zradí. Vybere-li si svou snoubenku Lauru, zradí dívku z malé chaloupky poblíž paloučku. Dívku s duší něžnou jako jarní vánek, s pohledem upřímným a úsměvem krásným a sladkým jako lesní jahody. Pokud si vybere onu dívku, Kristýnku, zradí lauru. Té dal svůj slib a nebyl typ člověka, který ruší své slovo. Laura měla také své kouzlo. Měla ho ráda a byla velmi krásná. Ale měla příliš mnoho jiných zájmů než David a velmi málo podobných. Byli tak odlišní. Byl na rozcestí. Nevěděl, zda-li se má stát sobeckým a dívat se jen na své štěstí. Bylo to těžké rozhodnutí. K oběma dívkám ho něco táhlo, k Lauře dlouhá a společná minulost, krásné vzpomínky a ke Kristýnce budoucnost a nádherná láska. Stál dlouho na tom rozcestí svých myšlenek a stále se nerozhodl. Další den šel za Kristýnkou a byl velmi smutný. Kristýnka hned poznala, že se něco děje. Viděla Davida přicházet pomalu a se svěšenou hlavou. Tak jo ještě nikdy neviděla. Pomalu vyšla ze dveří, postavila se před dům a čekala. David, který šel velmi pomalu, zvedl hlavu a viděl dívku stát před domečkem. Slzy, až před ní nechtěl plakat, se mu řinuly z očí. Nemohl si pomoci. Kristýnka jej objala a šli spolu si sednout na lavičku do její zahrádky. Sedli si a Kristýnka jej utěšovala. „ Jen se vyplač, Davide. Uleví se ti. Mysli na krásný palouček a obrazy, které jsi namaloval. Neboj se, vše se brzy vyřeší a budeš se zase smát. “ David plakal, ale už ne tak moc. Jeho pláč ustával a změnil se v tiché štkaní. „ Kristýnko…promiň, já…já to tak nechci…já…“, ale Kristýnka jej přerušila. „ Davídku, nic mi neříkej. Vím, že tě něco trápí. Moc to bolí. Dělej, jak uznáš za vhodné. Zvol si tu cestu, která tě udělá šťastným a nebudeš nikdy svého rozhodnutí litovat. Nebudeš sobcem. O mě se neboj. budu moc šťastná, když budeš šťastný ty. Neplač. Postav se problému čelem. O to tě prosím. “ David se na Kristýnku podíval. Jejich oči se střetly a oba se na sebe usmáli. David ji políbil a rozběhl se domů. Nyní už se rozhodl. Věděl, která cesta je ta správná. Přišel domů a šel si promluvit s Laurou. Ta seděla ve svém pokoji. Opět před zrcadlem, kde taky jinde. Nemusela nikde pracovat, její rodiče ji zahrnovali penězi a dárky. Vlastně ani nic neuměla. Nestudovala na žádné univerzitě. Líčila se a upravovala si vlasy. Takto trávila většinu dne. Ano, chtěla být krásná, ale to se jí dařilo jen na povrchu. Uvnitř zůstávala stále stejná. „ Musím si s tebou vážně promluvit. Prosím tě, zanechej svých povrchových úprav, “ řekl David. Laura však dělala, jako kdyby jej neslyšela. Vstala, objala jej kolem krku a líbala ho. Nelíbilo se mu, jak se zachovala a pomalu ji odstrčil. „ Co se s tebou děje, lásko? “ „ Tys mě vůbec neposlouchala, když jsem vešel, že? Potřebuji si s tebou promluvit. Je to velmi důležité. “ „ Dobře, dobře. Už tě poslouchám. Jistě chceš mluvit o datu naší svatby a …“ „ Ne, to ne, “ přerušil ji David, ale Laura pokračovala dál. „ Líbilo by se mi datum 15. července. Bude jistě krásně a …“. Ale nedopověděla. David věděl, že pokud to neřekne hned, už by později nenašel sílu. A také srdce se mu v hrudi bouřilo. Jeho rty chtěly líbat jahodová ústa Kristýnky. „ Ne, právě naopak. Chci zrušit naše zasnoubení. Mezi námi není ten správný cit. Máme se oba rádi, ale to není to, co si manželství zaslouží. To pro manželství nestačí. Jsme tak rozdílní. V mnoha věcech si nerozumíme vůbec a v jiných jen trochu. Ty miluješ vernisáže, večírky, divadlo a já přírodu. Nebyla bys se mnou šťastná. Promiň, že jsem ti dal naději. Jistě brzy najdeš muže svých snů. Odcházím a prosím tě, nehledej mě. Až se na mě přestaneš zlobit a já se usadím. Objevím se. Přáteli zůstaneme stále. Měj se krásně. Sbohem. “ S těmito slovy se David s Laurou rozloučil. Laura seděla na svém sofa a slzy jí kanuly. Byla smutná. Měla ho ráda, ale věděla, že má pravdu. Sama párkrát pochybovala, ale bála se to říci. Bála se té nejistoty, která by poté přišla. David šel do svého pokoje, tam si sedl do křesla a přemýšlel. Proč jsem na to nepřišel dříve. Vždyť ta naše jakoby láska byla tak průhledná, cit, který by nikdy nedošel naplnění. Po chvíli si sbalil všechny potřebné věci a odešel. Zanechal na stolku v předsíni dopisy a v nich omluvy. Také zde nechal klíče. V dopisech bylo psáno : Drahá Lauro, to, co jsem ti řekl je pravda. Jen bych chtěl ještě dodat, že nikdy nezapomenu na chvíle, které jsme spolu strávili. Na naše společné dovolené u moře i na horách. Za čas se opět objevím. Chtěl bych, abys mě kvůli mému rozhodnutí nezatratila. Jako přítele mě jistě nikdy neztratíš. Budu zde vždy, když budeš potřebovat pomoci či poradit. Tvůj přítel David Drazí rodiče, omlouvám se za svůj náhlý odchod, ale byla to nutnost. Poznal jsem jednu ženu a vím, že ji miluji a ona mne. Lauru jsem měl vždy rád a stále ji mám rád, ale milovat znamená mnohem více. Jsme velmi rozdílní a naše manželství by nemělo dlouhého trvání. Bylo by to žití ve lži než by jeden z nás poznal opravdovou lásku. Nehledejte mě. Ozvu se vám až budu mít vše vyřízeno a všichni budeme schopni rozumného rozhovoru. Mám vás velmi rád a děkuji vám za vše, co jste pro mě udělali. Váš syn David Odešel za hlasem svého srdce. Miloval Kristýnku a ona jeho. Nikdy svého rozhodnutí nelitoval. A Laura? Našla v zahraničí svého gentlemana a trávila většinu času zábavou. Ale po narození prvního dítěte se změnila. Stala se z ní vzorná matka. Milovala svého muže i dítě. I David s Kristýnkou měli dítě, vlastně děti. Tomáška, Barborku a Michala. Všichni byli šťastni. Nikdo nikdy nelitoval Davidova rozhodnutí.

---