Zabiju tuhle holku, mami

1)

Nejsem obětí spiknutí, však obětí do očí bijící nenávisti samice s mužskou polaritou. Kostnatého lovce s ostrým pohledem. Její bambitka nenávisti neomylně cílí. Poutník na cestě do Medíny má zřejmě méně odhodlání. Rádoby dobrosrdečná, sympatická zmije. Hračička v pařátech vlastního ega. Prosím, ať mi dá pokoj, klid a mír. Nechť toto ožije v její nový cíl.

Také mě oklamala průsvitnou košilkou úsměvu. Smích křišťálově čistý. Šklebí se jen tehdy, když sváže nitě osudů do vlastního klubka. Ten úsměv je zlý jako matkovražda.

Svou neschopnost ignorace duševního hnusu nyní přetavuji v kotli zklamání v ryzí nenávist. Se vším uvědoměním si nenávisti jako nepřekonatelného zla, které v mém “uvnitř” zalila, aby náhle vzklíčilo. Teď právě! Teď teprve se stanu zlým.. Nechť se děvka těší. Já zabiju tuhle holku, mami.

2) POSTUP:

Přivřená očička mrkají,

jsou děcky, co blinkají.

Směšně a páchnoucně. Její pohledy na mně zůstaly a mrznou! Myslím-li na ni je mi ošklivě, přiblíží-li se je mi hůř. Mám strach z týhle nuly, mami.

3)

Tisícem vyčtených mouder nenahradí svojí mravní zašlost, rozplizlou hovězí želatinu v ústech panny. Byť by téměř dokonale vytvořila pocit, že není jen poslední kostí v popelnici kanibala. Mou představou je plátno šité z kosmického prachu. Maluji na něj zrůdu a házím kostkou z modré krve o vlastní osud. Já nedokážu polknout jsoucnost týhle holky, mami.