Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePády
08. 10. 2002
2
0
2052
Autor
ponetka
Ohně co vzplály
uhasil déšť
pak kdosi
řekl mi leť
ze strmé skály
bez křídel.
Teď prosí
aby oněměl
a v nebi se jen smáli...
Drownedgod
20. 10. 2002
člověk si snad skoro pořád musí vybírat, co v životě má přednost a co ne, neustále něco porovnávat, upřednostňovat nebo zametat...
waldekke: Když já ti nevím, tak nějak mi to bez toho posledního řádku příjde prázdný...nebo polovičatý...je v tom troška ironie a ten smích v nebi...no hold je pozdě...utřels nos...mě by to tam chybělo.....ale jinak díky za myšlenku.....když něco člověk cítí..je jako slepej a hluchej a nikoho neposlouchá...bohužel..i taková je podoba lásky....zaslepenost
bodláček: jo jo a někdy pořádným koštětem :o))
ne, je dobře, že člověk většinou nemá na to sílu! Byla by to škoda, co by fakt bolela hluboko... ale báseň je to hezká ;-)
..asi proto, že ta síla není, musí se člověk aspoň vyzpovídat papíru, aby tu tíhu ze sebe setřásl...svěřené trápení...je poloviční trápení...
Asi by to působilo silněji, kdybys vynechala ten poslední verš "a v nebi se jen smáli..." Někdy je potřeba "zpracovat" životní zkušenost s nadhledem. Jinak, ohledně té životní zkušenosti... vyprdni se na něj. Každej tam na tu skálu jednou přijdeme. ;o)