Pohled v zádech

      Muž  zvedl klacek, prudce se rozmáchl a dlouhým obloukem jej hodil před sebe. Obrovská černá psí hlava sledovala zlomek vteřiny let dřeva a potom se  velké tělo zvířete dalo do pohybu. Svalnaté nohy vystřelily trup psa jako účinné písty do výšky a zároveň vpřed a muži se zdálo, že silné psí tesáky sevřely klacek ještě před tím, než stačil dopadnout na zem.

     Když zvíře pustilo aportovaný předmět k jeho nohám a zvedlo v očekávání hlavu, jemně ji pohladil a podrbal mezi ušima. „Hodný Gart. Šikovný pejsek!“ řekl muž polohlasně. Pak dodal: „Ale pro dnešek  dost hraní. Musíme se vrátit! Stejně už se stmívá.“

     Jejich kroky zamířily k  malému domku, stojícímu ve stínu větví, jež nad ním rozestřely  snad staleté smrky. Z konce louky, kterou nyní společně opouštěli,  mohl jednoduché horské stavení  zahlédnout jen ten, kdo o něm věděl. To byl také jeden z důvodů, proč po mnoha letech dostala stará chalupa  opět nájemníky. Všechno to začalo před necelými šesti měsíci…………

     ----------------------------------------------------------------

     Jiří začal stahovat kovovou roletu na výloze obchodu a rozhlédl se dolů po ulici, která již počínala žít obvyklým večerním životem. Zábavní podniky rozsvěcely své neónové poutače, na chodnících se objevily dívky v lákavých krátkých sukních a z heren se při otevření dveří stále silněji neslo do prostoru ulice řinčení herních automatů.

     Jiří se ještě vrátil do obchodu, aby pohledem ještě vše zkontroloval, než uzamkne vchodové dveře a mříž, když se ti tři objevili. Vecpali se beze slova za ním, vlastně ho vtlačili dovnitř a jejich pohledy začaly bloudit po zařízení a vystaveném zboží. Jiřího námitky jakoby nezvaní hosté nevnímali.

     Po několika nekonečných vteřinách konečně jeden z nich promluvil lámanou češtinou, v níž neomylně zazníval ruský přízvuk: „Ty dolžen zaplatit sto týsač korun a tvoj magazin búdět bezpečnyj. Panimaješ? Kagda ty něplatit, magazin bum!“ mluvčí na zdůraznění posledního slova vztyčil obě ruce do výše a pak pokračoval: „Závtra my zas prichodim. Kagda ty volat milicijoněrov, magazin bum! Panimaješ?“ Poplácal ztrnulého majitele obchodu bohorovně po rameni a všichni tři v klidu odešli.

     „No nazdar!“ prolétlo  Jiřímu hlavou. „Tak už je to tady!“ Slyšel už mnohokrát o placení výpalného různým mafiím či gangsterským bandám. Viděl to ve spoustě filmů, ale že to potká i jeho, tomu nikdy nevěřil. Pořídili si s manželkou tenhle obchůdek s železářským zbožím a domácími spotřebiči před deseti roky, když soukromé podnikání bylo ještě v plenkách. Byla to sázka do loterie, ale vyšla. Koupili a zrenovovali starý přízemní rodinný domek stojící osaměle na konci ulice, probourali příčku mezi dvěma místnostmi, z těch udělali obchod a ze třetí sklad.  Začalo se jim dařit a zatím ještě ani nijak výrazně nepociťovali konkurenční tlak ze strany různých supermarketů. Přímo v bezprostředním okolí také žádný nebyl a za ty roky si stačili vybudovat  klientelu, které zřejmě nestálo za to jezdit pro žehličku nebo rychlovarnou konvici půl hodiny tramvají jen proto, že je o několik desetikorun levnější. A teď tohle!

     Jako ve snách uzamkl obchod a mříž a pomalým krokem se vydal domů. Byl rád, že žena z obchodu odešla dřív, aby před večeří ještě vyvenčila psa. Musí si to nechat projít hlavou, než jí o téhle záležitosti poví. Sto tisíc pro ně nebyl sice nesplnitelný požadavek, ale Jiřímu bylo jasné, že je to jen začátek.

    Když se vrátila manželka s Gartem, nenechal na sobě nic znát a teprve po večeři jí vše vylíčil. Její reakce se dala předpokládat: „Musíme to nahlásit policii! Seberou je, až si přijdou pro peníze!“

    Odmítavě zakroutil hlavou: „To nebude k ničemu! Ti darebáci  budou určitě náš obchod hlídat a jak vytuší, že jsme kontaktovali kriminálku, neobjeví se. A policie nás nemůže hlídat věčně! Za pár dní skončí a ti syčáci přijdou znovu!“

     Manželka svěsila hlavu: „Co chceš tedy dělat?“

Sklesle odpověděl: „To zatím nevím, Jaruš. Ale snad na něco přijdu. Rozhodně jim nechci po zbytek života platit!“

      -------------------------------------------------------------

    S jistými obavami očekával druhý den nevítané návštěvníky. Manželce, pro jistotu, zakázal vůbec do obchodu chodit. Netušil jaká bude reakce gangsterů na jeho odmítnutí. Mohli přece sáhnout ihned k násilí.

     To se však, kupodivu, nestalo. Opět přišli těsně před zavřením obchodu.  Zřejmě ho opravdu odněkud pozorovali. Když jim řekl, že nezaplatí, jejich mluvčí jen blýskl tmavýma očima a procedil mezi zuby: „Nu vot. Eto tvoja volja!“ A odešli.

      Jiří se trochu nostalgicky rozhlédl po místnosti, která je po deset let živila a pak začal přemisťovat některé vystavené spotřebiče a krabice se zbožím.

       Přehlédl ještě jednou prodejnu, pokýval spokojeně hlavou a uzamkl obchod jako jindy, jen pro tentokrát nestáhl roletu u výlohy. Začal scházet dolů ulicí, na jejím konci však zabočil vpravo, pak znovu a souběžnou ulicí se vrátil směrem zpět, až k průchodu, z jehož konce  se dalo dohlédnout na jejich krámek. Věděl, že to může být dlouhodobá záležitost, ale na druhou stranu, mohl pro tu bandu představovat ideální exemplární příklad pro ostatní případné rebely. S tím tak trochu kalkuloval. Pak si uvědomil, že měl ještě před odchodem z obchodu zavolat ženě, že je v pořádku, jen se asi zdrží. Na to je ale teď už pozdě. Snad poprvé zalitoval, že byl doposud takovým zatvrzelým odpůrcem mobilních telefonů.  Začal přemýšlet, jestli nebylo ještě nějaké jiné řešení. Mohli třeba poprvé zaplatit a zkusit obchůdek prodat. Ale ne! Takové sprosťárny by přece jen asi nebyl schopen. A i kdyby případné morální výčitky překousl on, Jaruš by to určitě nedovolila.

      Opatrně vyhlédl do zšeřelé ulice. Před jejich krámkem se zatím nic nehýbalo. Po chodnících se procházelo jen málo lidí, sem tam postávalo nějaké to prodejné děvče, ale jejich obchůdek byl naštěstí tak stranou, že teď večer už kolem něho mohl projít  opravdu jen zcela náhodný chodec nebo zbloudilý opilec. Jiří spoléhal také na to, že ti syčáci budou chtít svoji akci provést určitě beze svědků.

      Stál v průjezdu snad už víc jak dvě hodiny, když při náhodném pohledu na opačný konec ulice uviděl povědomé siluety ženy a psa. Proboha! „Jaruška asi dostala strach a jde se přesvědčit, co se mnou je,“ došlo mu. „Co teď? Jestli to tu už ti mafiáni pozorují a já k ní vyběhnu, ještě by nám mohli ublížit všem. Ne! Zkusím počkat až dojde na úroveň průjezdu a pak na ni zavolám. Snad se do té doby nic nestane!“

      S napětím pozoroval pomalu se blížící dvojici. „Rychle! Dělejte!“ pobízel je v duchu a nervózně si hryzal kotníky prstů na ruce, když viděl, jak manželka prodloužila délku vypouštěcího vodítka a zastavila se, aby Gart mohl očichat nějakou vábnou psí značku na patici sloupu pouliční lampy.

      Přesto se žena se psem nezadržitelně blížila a byla už jen asi třicet metrů od průjezdu, když se poměrně tichým koncem ulice rozlehla ohlušující detonace. Jen znalec by možná postřehl, že to byly vlastně výbuchy dva. Na počátku jeden slabší a druhý daleko silnější, bezprostředně po tom prvém.  Jiří tou dobou netrpělivě sledoval své blízké a úplně opomněl pozorovat okolí obchodu. Trojici tmavě oděných mužů, z nichž jeden cosi prohodil výlohou, tedy vůbec nespatřil. Tlaková vlna jej srazila na zem  a  kolem průjezdu létaly střepiny  skla, úlomky cihel a různého zboží. Jak jen se však trochu vzpamatoval, vstal, ohlušený, zaprášený a potlučený, avšak vážněji nezraněný a belhal se těch několik desítek metrů do místa, kde naposled spatřil manželku s Gartem.

     Vyděšeně kňučící pes již postával u těla ležícího na vozovce. Až později si Jiří uvědomil, že Garta zřejmě zachránila od vážnějšího zranění betonová patice sloupu.

     „Jaruško, Jarko!“ s bolestnými vzdechy poklekl Jiří u zkrvaveného manželčina těla. Něžně vzal do dlaní její hlavu a vyděšeně pozoroval nehybné oči upřené na tmavou oblohu. „Proboha!“ vydechl, když ucítil vlhko na ruce a uvědomil si, že je to krev.

      To se již ze spodního konce ulice ozvaly houkačky policie a sanitek, které už kdosi přivolal. Nešťastný Jiří si oddechl teprve tehdy, když mu lékař řekl, že manželka má sice vážnější poranění hlavy a hrudníku od skla a zřejmě nějakých kovových předmětů, ale že bude žít.

      Již trochu klidněji si potom nechal ošetřit svá povrchová poranění a posléze  začal odpovídat na otázky policie. Po převezení na místní oddělení uvedl do protokolu, že jsou s manželkou majiteli výbuchem zničeného obchodu a protože bydlí nedaleko, vyšli si se psem na procházku právě touto ulicí. Připustil, že jim rusky mluvící muži nabídli ochranu za úplatu a oni na to nepřistoupili. Ne, totožnost vyděračů s mrtvými potvrdit nemůže, protože jak na místě viděl,  těla i obličeje atentátníků jsou příliš znetvořená. Jak mohlo dojít k takovému výbuchu a s takovými účinky, se může jen dohadovat. V blízkosti výlohy, na podlaze obchodu, stála totiž dvoje plynová kamna i s připojenými desetikilovými lahvemi s propan-butanem. Pokud si pamatuje, nedaleko byly rozmístěny i nějaké krabice se šrouby a maticemi. Výbuch granátu inicioval zřejmě explozi propan-butanových lahví. On stál, v té chvíli se psem, částečně krytý sloupem veřejného osvětlení na chodníku a proto zůstali téměř nezraněni. Manželka, bohužel, zůstala na silnici. Víc k tomu asi dodat nemůže.

    Policie, později, možná měla nějaké pochyby, ale ty zůstaly nezodpovězené. Po třech neznámých atentátnících se také nikdo nesháněl a tak byl, poměrně brzy, případ odložen.

    Jiří, jak jen to šlo, prodal byt, manželku nechal převézt do jedné malé podhorské nemocnice a s Gartem začali žít z úspor v malém domku, na úpatí kopců.

    --------------------------------------------------------------

    Několikrát týdně se muž se psem vydávají na několikakilometrovou cestu, aby navštívili jednu pomalu se uzdravující ženu a doplnili v místních obchodech docházející zásoby. Byl by to poměrně příjemný výlet, ale Jiří se už zřejmě nikdy nezbaví pocitu, že může kterýkoliv kmen stromu ukrývat dychtivé oči skryté za skly dalekohledu nebo tónované sklo auta třeba jen jedno oko, hledící však přes dalekohled namontovaný na hlavni pušky.....