Sci-fi

„To přece vůbec nemůže být možné, nedává to žádný smysl,“ pomyslel si Petr „hlavně klid a hezky pěkně pomalu to ještě jednou prověřím.“

Nakonec to prověřil nejen jednou, ale aspoň desetkrát, jenže výsledek byl pořád tentýž. Stejného názoru byl blikající monitor počítače i papír popsaný nesmyslnými znaky, které by nepochopil nikdo jiný než jen o sám. To co se mu rýsovalo před očima bylo tak obludné a přitom čím dál jasnější. Stále v něm hlodala myšlenka, jestli někde neudělal chybu, ale věděl, že se mýlí málokdy.

Když nakonec připustil, že se nespletl, začal se zaobírat myšlenkou, jestli to má někomu sdělit, nebo si to radši nechat pro sebe. Rozum ho vedl k druhé možnosti. Co by to komu pomohlo, kdyby to věděl, a stejně by ho pokládali za blázna a vysmáli by se mu, jako již tolika před ním. Bylo to ale nad jeho síly, udržet něco tak úžasného a převratného uvnitř.

Bál se to ale sdělit nějakému kolegovi, snad z obavy aby si nepřivlastnil jeho slávu. S nikým už nemluvil dlouhá léta a nikomu nevěřil, nikomu, kromě sebe sama. A pak ještě jedné věci, tomu, že, co se řekne v televizi pokládají lidé za svaté. Již tolikrát se setkal s tím, kdy byly lži přijaty za obecnou pravdu, stačilo o nich jen vhodným způsobem informovat senzace chtivou veřejnost. Rozhodnutí padlo.

…

„Nakonec našeho pořadu jsme si pro vás připravili rozhovor s vědcem, který tvrdí, že objevil novou, zásadní teorii časové imploze. Myslím, že se bude jednat o další příspěvek do rubriky ‚Divní a podivné‘ “. Tak takhle si to zrovna Petr nepředstavoval, ale co, jednou je v televizi a co na tom, že je lidem pro smích, třeba to je pro ně tak lepší, kdo bude chtít, tak to vážně vezme.

„Chtěl bych tady přivítat Ing. Petra Krchovského, dobrý den.“

„Dobrý den“

„Měl bych první otázku, jak dlouhou dobu jste strávil svým výzkumem?“

„Po pravdě řečeno to přesně nevím, ale myslím, že tak dva, tři roky ...“ To nebylo přesvědčivé na začátek a Petr to věděl, ale lhát nechtěl a v tom, kolik času už nad svojí teorií strávil se vůbec neorientoval. Teď ho napadlo, jak podivně to zní, fyzik, co vymyslí novou teorii o čase a ani si nepamatuje, kolik času mu zabrala. Z přemýšlení ho vytrhla další otázka, která byla ale jednou z těch, na které již měl připravenou odpověd.

„No dobře, povězte nám tedy prosím, tak aby to i diváci u obrazovek mohli pochopit, v čem spočívá jádro té vaší teorie o …“ moderátor se podíval do poznámek a pak pomalu, důležitě, avšak i drobátko sarkasticky přečetl „implozi času?“

„Když to zkrátím na nutné minimum, tak všichni víme, že se vesmír rozpíná“

„Ano, na tom se myslím shodneme…“ přerušil ho moderátor, což Petra poněkud naštvalo, ale nenechal se vyvézt z míry a pokračoval:

„Také všichni víme, že čas a prostor jsou ve vzájemném vztahu, už sám Einstein používal termín časoprostor. Podle mých výpočtů je součin prostoru a času konstantní.“ Tak a bylo to venku, Peter pocítil úlevu, ale moderátor se na něj zahleděl poněkud nechápavě.

„No a co z tohoto zjištění plyne, v čem je ta vaše teorie tak převratná?“ Petr už to nevydržel a rozhodl se vybalit celou pravdu:

„Totiž, no, já se domnívám, že čím víc se rozpíná vesmír, tedy prostor, směrem k nekonečnu, tím víc se smršťuje čas směrem k nekonečnému minimu. To že se vesmír rozpíná nám nemusí vadit, rozpíná se totiž i hmota v něm, takže my také a tudíž nic nepozorujeme. S časem je to ale horší, představte si, že každý zabíráme jistý časový úsek, který se ale nemění. Zatím je času dost, ale přijde doba, kdy ho nemusí být dost pro nás všechny.“

To už moderátor, který se až do teď snažil kontrolovat vyprskl smíchy a zajíkavě, jak se pořád smál, řekl:

„Takže … to … nám jako… chá chá … dojde čas … člověče, vy jste bavič…“ a svíjejíc se v křečích dodal „nahledanou … vážení … diváci!“

Petra to ale nezklamalo, něco takového čekal, jak by on, podřadný inženýrek mohl přijít na něco tak úžasného. A přece byl v hloubi duše přesvědčen, že má pravdu. Že času ubývá. A ubývání bude čím dál rychlejší, jediné, co nevěděl, jak se to projeví.

Ze studia odešel jako ve snu, ani se nerozloučil, jenže před budovou už čekala sanitka z psychiatrické kliniky, kterou okamžitě zavolali - v jeho vlastním zájmu, samozřejmě.

Diagnóza: paranoidní schizofrenie. V léčebně si pobyl tak půl čtvrtého roku, než se jim podařilo ho přesvědčit za pomocí drog a velice sugestivních sezení o jeho vlastním omylu. Nabyl dojmu, že se spletl někde v desetinné čárce, což ho přivedlo k nesprávnému závěru. Byl by u tohoto přesvědčení setrval, kdyby se mu nestala ta podivná příhoda.

Jednou ráno stál na zastávce a čekal na autobus, jenž ho měl odvézt do jeho nové práce, kterou pokládal za něco silně pod jeho úroveň. Vedle něj stálo několik lidí, nevěnoval jim mnoho pozornosti, protože je považoval za „šedivce“.

Zděsil se při pomyšlení, že se mezi ně zařadil vlastně i on sám. Oklepal se. Najednou se ale stalo něco velice divného. Připadalo mu, že důchodce stojící na kraji zastávky zmizel. Prostě tam nebyl. Bylo nepravděpodobné, že by odešel a při tom vyvinul takovou rychlost aby už teď byl z dohledu. Petr se tím nijak výrazněji netrápil, stát se mohlo ostatně cokoliv, podle toho, co mu říkali v léčebně u něj nebyly vyloučeny ani halucinace, takže kdo ví.

Asi měsíc byl klid, nebo si to Petr aspoň snažil vsugerovat. Když mu ale cestou v tramvaji před očima „zmizela“ starší dáma sedící před ním, začal nad tím uvažovat. Zdálo se to příliš neuvěřitelné, zcela absurdní. Petr se tomu bránil vší silou své vůle, ale stejně mu v hlavě hlodal červík. Známe to asi všichni, myšlenky typu: „Je to nesmysl, ale co kdyby…“.

A dnes to zmizení v tramvaji, to už nemohla být halucinace, nebo náhoda. Přiřítil se domů, usedl za svůj psací stůl, ke kterému se neodvážil od svého návratu z kliniky - jako by se bál tajemství, která jsou ukryta v jeho šuplících.

Na klinice mu tvrdili, že je nutné, aby zničil všechny své materiály, pokud se někdy chce uzdravit, ale to on neučinil, místo zničení je jen zamknul do stolu a zahodil klíč. Jak byl teď rád, že má vše při ruce. Pod silou páčidla povolil zamčený šuplík velice rychle. Petr rychle prohrabal obsah, a našel to, co hledal. Staré vypálené „cédéčko“ se svými poznámkami.

Zapnul počítač, zkopíroval stará, tak důvěrně známá data a začal pracovat. Snažil se v rovnicích hledat něco, co by mu pomohlo vyřešit tu poslední záhadu. Co se stane, když nebude času dost? V hloubi duše ale věděl, že už na to přišel, to všechna ta zmizení. Když už pro někoho není dost času, tak prostě zmizí, už dál neexistuje.

Nebylo mu však jasné, jak čas „rozhodne“, kdo zmizí a kdo má právo dál pokračovat. Sice zatím viděl „mizet“ jen starší lidi, ale spolehnout se na to nedalo. Nakonec se uspokojil domněnkou, že toto mizení je řízeno, jako všechno na tomhle světě chaoticky - náhodně.

Co ale věděl naprosto jistě, že rychlost úbytku času se bude zvyšovat geometricky, takže i tyhle zmizení budou čím dál častější. Vlastně ho to ani nějak extrémně nepřekvapilo, už se viděl zase v televizi, jak zesměšní toho tupého moderátora a jak všichni budou muset uznat, že on měl pravdu. Ten pocit ho hřál tak moc, že si vlastně ani neuvědomil, že by taky mohl zmizet dřív, než k tomu dojde.

…

„Háló, kdo je tam?“

„To sem já vole!“

„Ty vole, co chceš teď po ránu?“

„Tomu bys vole nevěřil, to je hukot, normálně mi vole zmizel fotr…“

„Ty vole, co to plácáš, jak může nějakej fotr zmizet, se na tebe možná tak vysral a zdrhl s nějakou děvkou, ale že by zmizel, to je pěkná kravina.“

„Fakt nekecám, zmizel mi dočista před vočima…“

„Hele di si blbnout někoho jinýho, já ti na to neskočim.“

„Ty vole, to je fakt, jako že s…“

„Co je? Seš tam? Haló … haló … hal…“

…

Petr měl za sebou perný den, vysvětloval svoji teorii na univerzitě i v televizi. Mizení lidí nabralo takové obrátky, že už nebylo nikoho, kdo by mu nevěřil, takže ho ani moc neuspokojilo, že dosáhl uznání. Ve světě vládla poslední dny panika. Nikdo si totiž nemohl být jistý hodinou, ba ani vteřinou. Všechno se zastavilo, lidi nechodili do práce, každý si chtěl jen užít, než mu dojde čas. Kriminalita vzrostla do závratných výšin, nebyl nikdo, kdo by soudil. Počet hlášených krádeží zůstal zhruba stejný, ale takové znásilnění, to bylo na denním pořádku.

Petr to už ale nevnímal, cítil se jako věštec, který předpověděl apokalypsu. Nejvíc ho asi dmýchalo, že svoje bezpochyby poslední roky prožil na psychiatrické klinice. Jinak už ale nelitoval ničeho. V hlavě mu stále znělo „bude se to zrychlovat“. Znovu, znovu a pořád dokola. Přední vědci světa, pokud tu stále ještě byli, se snažili přijít na to, jak se s tím vypořádat.

„Ale ne holenkové“, říkal si často Petr, „tohle je jedinej zákon, kterej nikdo neoblafne“.

Tahle myšlenka ho docela uklidňovala, pokud se dá mluvit o klidu, když jdete po ulici a okolo vás čas od času někdo zmizí.

Jednou musí dojít i na něj, jednou nadejde ten den. Z nějakého zvrhlého důvodu se na to těšil. Frekvence mizení stále nabírala obrátek. Minulý večer zmizel i moderátor zpráv. Byl vydán zákaz jízdy automobilem, protože auta zmizelých blokovala silnice.

Jak tak nad tím přemýšlel, mělo by to vlastně působit hodně depresivně, vědět, že přijde konec, ale nevědět jak a kdy. Třeba byl opravdu šílenec, ale paniku celého světa nesdílel.

Až jednou, když šel po ulici najednou začali blednout všichni okolo něho. Něco se dělo, zas tak rychle to jít nemělo. Když už všichni zmizeli a začaly se rozplývat i obrysy budov, napadlo ho, že třeba nezmizeli oni, ale on. „Ne já, já nezmizel, to oni, určitě oni. Myslím tedy jsem a zatím myslím, takže js…“

---